BONZÁK

BONZÁK

Stalo se v době třeskutého socializmu.Byl jsem v té době správ­cem budovy,ve které byla i zasedací síň komunistů.A tam si mě jednou pozvali,že prý jsem se neuctivě vyjádřil o jednom jejich členovi.Přišel jsem tam v montérkách,s ú­držbářskou brašnou na rameni.Hájil jsem se zuby nehty a tak jsem uhrál jakousi remízu. Tehdy takové udání byla velice nebezpečná věc.
„Soudruhu,počkej chvíli!”,řekl jsem mu,když – jako poslední  – odcházel.Otočil se a čekal,co od něj budu chtít.Za posledními od­cházejícími se zavřely dveře a a jejich kroky doznívaly na scho-dech.„Soudruhu,toh­le se nedělá!Až se ti příště něco nebude líbit, můžeme si přece o tom popovídat!Ale tohle bonzování od tebe ne-ní hezké!”,začal jsem smířlivě.
Místo toho,aby se omluvil,či něco podobného,začal mi nadávat. Vzplál jsem spravedlivým hněvem a chytil jsem ho pod krkem.„Ty zmrde,já tě naučím civilizovanému chování!”,zmáčknul jsem mu ještě více krk a přirazil na zeď.Vyvalil oči a začal trochu mod-rat.Povolil jsem stisk,aby se mohl nadýchnout.„A teď nastane vý-uka!Čelem vzad!”,smýknul jsem s ním a přirazil ho na zeď drž-kou.Se stranické nástěnky jsem strhnul stuhu,která tam měla cosi okrášlovat,zkroutil mu ruce dozadu a tou stuhou mu je svázal.„Počkej tady!”,šel jsem zamknout dveře budovy.
Když jsem se vracel,nemohl jsem otevřít dveře místnosti,kterou jsem právě opustil.„Ty zmrde,tak ty si myslíš,že ti to pomůže?”, prudce jsem se opřel do dveří a odhodil ho.Se svázanýma rukama neudržel balanc a padnul na držku.Kopnul jsem ho do koulí a on se tam začal kroutit jako žížala.Otočil jsem ho a šlápnul mu mezi nohy: „Poslední ze soudruhů už odešel a já jsem zamknul barák! A než sem znovu přijdou,bude to trvat nejméně týden!Tak se mů­žeme pobavit!”
Vytáhl jsem kapesní nůž a nasadil mu ho na krk.Zatajil dech a neodvažoval se ani pohnout.„So…so­oou…druhu,pro­sím,neubližuj-te mi!”,začal blekotat.„Ty zmrde,kdo je u tebe soudruh?!”,dupnul jsem mu mezi nohy.Vyrazil zoufalý výkřik a ztratil vědomí.Otočil jsem ho zpátky na držku, přeříznul jsem stuhu,poutající mu ruce a svléknul ho do naha.Než se probral,ležel pevně připoutaný na předsednickém stolu.„Soudruhu, prosím nech mě!Já už to nikdy neudělám!”,začal vykřikovat, když se probral.
„Prásk!”,dal jsem mu facku,až to zadunělo.„Já pro tebe nejsem žádný soudruh!Budeš mě oslovovat Pane!S velkým P na začátku slova!Nebo ti ho urvu!”,chytil jsem ho za čuráka a zmáčknul.„Au uuuu,nééééé!”,začal řvát.„Jak jsem říkal,že mě máš oslovovat?!”, chytil jsem ho druhou rukou za pytel a zmáčknul mu koule.„Né-éééé,prosím,pa­ne,néééé!”,řval a chtěl se bolestí kroutit,ale pouta mu to nedovolila.
„Chtěl bys nějakou medaili?”,zeptal jsem se,když jsem otevřel šuplík stolu a tam se válely medaile,odznáčky a podobné píčovi-ny,na kterých si ti debilové komunističtí tak zakládali.„Sou…!”, dostal znovu facku.„Né,pro­miňte,Panééé!”,vyk­řikl,když se mu na tváři objevil další otisk mé ruky. „Ptal jsem se tě,zda chceš něja­kou medaili!”,znovu jsem na něj houknul.„Anóó­ó,Panéééé!”,vy­křikl.„Dobře,tak když tak krásně prosíš,tak ti udělím třeba tenhle řád!”,vzal jsem jakýsi kousek plechu. Na jeho zadní straně byl za­vírací špendlík.
„No jo,ale když ty nemáš šaty!Tak kam ti ho mám připnout?”, zdánlivě bezradně jsem se ho ptal. „Jo,už vím!Řády se přece dá-vají na prsa,viď?”,vzal jsem ten nesmysl a ukázal mu špendlík na zadní straně.„Tak kam ti ho mám připíchnout?Sem,ne­bo sem?”, posunoval jsem ten řád po jeho hrudi tak, aby ho špička špendlíku škrábala.„Ano,tady se bude vyjímat!”,moje ruka se zastavila na bradavce jeho levého prsu.„Uděluji ti řád velké píčoviny!”, začal jsem pomalu zabodávat tupou špičku špendlíku.
„Nééééééé!”,řval,ja­koby ho vraždili.„Tak ty si nevážíš tak vzác-ného řádu?To tě ale budeme muset vyloučit ze strany a přísně po-trestat za pohrdání vyznamenáním!”,přes­tal jsem zabodávat špen-dlík. „Soudruzi!Tento reakční živel si neváží toho,že dostal vyznamenání!Co s ním uděláme?”,začal jsem deklamovat to,co ti idioti tak rádi používali.„Máš poslední možnost odprosit a požádat o vrácení řádu!”,řekl jsem mu slavnostním hlasem.
„S…Pane!Prosím vás o udělení řádu!”,znovu se zakoktal.„A ja-ký řád to tedy chceš?”,zeptal jsem se ho.„T..t..en,co máte v ruce!”, mektal.„A jaký to je?”,znovu jsem se ptal.„Pane,já nevím!”,kok-tal. „No přece řád velké říjnové píčoviny!”,zařval jsem mu přímo do ksichtu.„Tak znovu!Jak to má být?”,opět jsem na něj houknul.„Pa..pa­..ne,prosím udělte mi ten řád velké říjnové píčoviny!”,začal prosit.„Dobře!Ale budeš při tom dodržovat důstojné ticho!”,dělal jsem si srandu z té jeho blbosti. Znovu jsem vzal řád a pomalu ho začal zabodávat.Snažil se být zticha.Zatnul zuby i pěsti,až se mu napnuly všechny svaly a tímto úsilím se celý zpotil.
„No vidíš,jak ti to sluší!”,zaháknul jsem konec špendlíku do háčku na medaili,aby mu řád nespadl.Strhnul jsem se zdi ten kus rudého hadru a přehodil ho přes sebe tak,abych měl na prsou srp a kladivo.„Soudru­hu,mám ti za to dobré splnění rozkazu udělit ještě jeden řád?”,posměšně jsem se ho zeptal.Ale on to bral opět velice vážně.„Ano sou…!”Víc už nestačil říct.Dostal takovou facku,až mu hlava málem prorazila stůl.„Ty zmrde!Budeš mi říkat pane s velkým písmenem na začátku!A nebudu ti to už víckrát říkat!”,chytil jsem ho za ucho,sundal se stolu a za jeho velkého kvílení jsem ho zvednul na kolena.
„Teď ti dávám stranický úkol pořádně mi ho vykouřit!”,vrazil jsem mu ho pod nos.„Ale já…”, bránil se vzít mi ho do držky.„Tak ty odmítáš splnit stranický úkol?!”,zařval jsem na něj.„Tak otevři tu svojí zasranou držku”,znovu jsem na něj houknul.Byl tak zblb­lý,že jí otevřel.Chytil jsem ho za obě uši a bez varování mu ho na-rval až do krku.Dovolil si chytit mě rukama a odstrčit od sebe. Asi chtěl něco říct,ale nestačil to.Nakopnul jsem ho kolenem tak,až se zastavil o protější zeď, kde to jenom zadunělo.
„Máš všechny zuby?”,starostlivě jsem se k němu sklonil.„Huu, uhu,hu!”,zřejmě si je počítal.„Ano,pa­ne,mám!”,koneč­ně vyhrkl.„Tak pokud si to dovolíš ještě jednou udělat,tak už nebudeš mít ani jeden!”,nasraně jsem na něj promluvil.„A teď okamžitě splň svůj stranický úkol a nacpi si ho až do žaludku a nepouštěj ho,do-kud nevystříknu!I kdy­bys měl chcípnout!Uvědom si,že strana ta-kovýto úkol normálně nedává!Jenom tobě se dostalo takové poc-ty!”,sypal jsem ze sebe ty stranické fráze, jako bych to měl nacvi-čené.
„Hergot,já jsem dobrý!Mohl bych okamžitě dělat předsedu stra­ny!”,pomyslel jsem si a znovu ho tomu zmrdovi narval do krku.­Dávil se,dusil,jeho žaludek mi skoro masíroval žaluda („che,che, to je krásné přirovnání”,po­myslel jsem si),a už skoro začal mod-rat.I já jsem cítil,že bych to už dlouho nevydržel a tak jsem mu to nehodlal ulehčit.Prudce jsem ho vytrhnul a on lačně lapal po de-chu.
„Soudruhu!Takhle laxně plníš stranický úkol? Když se k tomu nepostavíš se vší zodpovědností, tak se s tebou asi budeme muset rozloučit!Vždyť ty jsi pohana dělnické třídy!Představ si,že do tebe právě vnikají všechny myšlenky Marxismu-Leninismu!Tak se snaž!”,deklamoval jsem,jako bych byl za to placen a znovu mu ho vrazil do krku.Znovu začínal nabírat barvu,jako by se mi před oči­ma měnil v méně přizpůsobivého občana a já se rozhodl,že ještě nebudeme končit.
„Vztyk!”,znovu jsem mu ho vytrhnul z té zasrané držky.„Máš mimořádnou příležitost ohnout se přes předsednický stůl!”,chytil jsem ho za zbytek chlupů na hlavě a táhnul ho zmíněným směrem. Cestou jsem se zbavil kalhot i slipů a praštil s ním na stůl.Ocas mi trčel jako žerď komunistického praporu,až mě to skoro bolelo.Po­třeboval jsem si nutně ulevit a toto byla jediná příležitost.Skučel jako šakal,jak ho bolela připnutá medaile a to mě skoro vzrušova-lo.
„Čest práci,soudruhu!”,chtěl jsem mu ho vrazit do prdele.Čurá-ka jsem měl ho od něj dobře ocumlaného a tak jsem si myslel,že tam zajede jak po másle.„Néééé!”,za­čal křičet. „Takhle… se… sp-ráv-ný… soudruh …nechová!”,začal jsem ho,zatím holou rukou,bít přes prdel,když sebou cuknul tak,že jsem ho do něj nestačil vrazit.
„Pořádně si rukama roztáhni prdel,ať do tebe můžu implantovat všechno komunistické učení!”,poručil jsem,když měl prdel rudou jak vlajka,do které jsem byl zahalen.Byl už z toho celý zoufalý, nicméně dal ruce dozadu a roztáhl si půlky tak,abych mu ho tam mohl brutálně zarazit až po koule. Asi jsem ho tím připravil o pa-nenskou blánu,protože zařval a já jsem zároveň cítil,jak něco prasklo.Zajel mi tam až po koule a on málem posunul ten předsed-nický stůl.„Važ si toho,že tě takhle stranicky vychovávám a neřvi!To přece správný soudruh nedělá!Ten dá za stranu a vládu i ži-vot!”,lil jsem mu do hlavy ty komunistické cancy a mrdal ho jak o život.
Už jsem se potřeboval zbavit přetlaku,který se mi tam za těch několik dní nastřádal.Ten zmrd zblbnutý se snažil potlačit i to sku-čení,které se mu nekontrolovatelně dralo z krku.Snažil jsem se mrdat ho tak,aby ho to co nejvíc bolelo a abych zároveň vydržel co nejdéle.Ale člověk míní…Semeno ze mne vystřelilo jak komu-nisti z Aurory a naplnilo mu střeva.„Néééé,é­éé!”,začal skoro bre-čet tím ponížením. „S..Pane!”,chtěl něco říct.„Ještě jednou na mne zasyčíš a udělám ti z té prdele trhací kalendář!”, varoval jsem ho a vytáhnul ho z něj.„Na kolena a polykej Leninův odkaz!”,zatnul jsem mu prsty do prdele,strhnul ho se stolu a opět mu ho vrazil do držky, aby mi slízal hovna,které mi na něm ulpěla. Zřejmě mu to nebylo po chuti,protože jsem si už myslel,že mě poblije.„Okamžitě na to zapomeň!”, včas jsem ho varoval,když jsem viděl,že se jeho žalu-dek chce podívat,co se to venku děje.Z prdele mu zatím vyjelo moje semeno,kterého ve mně bylo za několik dní dost nastřádané-ho. Samozřejmě mu naředilo sračky,které v sobě měl a tak tam byla nechutná louže,do které odkapávala i krev z natržené prdele.
„Prase odporné!Vylízat!A o­kamžitě!Koukal,ja­ko by mu ulítly včely.„Dělej!”,praš­til jsem ho seshora pěstí do hlavy.Sesul se a tak jsem mu tu pitomou lebku přišlápnul.„Jak to,že si dovoluješ posrat stranickou místnost?!To je zneuctění strany a vlády!Za to tě budeme muset zavřít!”,řval jsem na něj,jako bych byl placený za každé slovo.„Né,prosím né,já už to lížu!”,opravdu začal jazykem odstraňovat tu hnusnou směs.Několikrát se málem poblil,ale nako­nec to všechno vylízal.„Jdi si umýt a vypláchnout držku!Smrdí ti z ní jako z hajzlu!”,kopnutím jsem ho nasměroval k umyvadlu.
„A teď mi ho pojď znovu vykouřit!”,zavolal jsem,když vypada-lo,že už má držku čistou.„Na kolena a popros o tu velikou po­ctu!”,znovu jsem ho komandoval.„Pa­ne,prosím,dovol­te mi,abych vám ho vykouřil!”,sápal se mi po něm nedočkavě.„Po­řádně!”,na­razil jsem si ho na čuráka,až mi rypákem málem propíchnul bři­cho.
Zase začínal modrat,když jsem vystříknul.„A po­řádně ho vy-saj!”,kousek jsem ho povytáhl,aby se mohl nadechnout.„Jsi dob-rý,za to zasloužíš další vyznamenání!”,pochvá­lil jsem ho,když mi ho dočista do čista olízal.„Které ti mám dát?”,přehraboval jsem to haraburdí v šupleti.„Ano,toh­le bude pro tebe to správné!”,vybral jsem jedno a podával mu ho.„Uděluji ti mimořádnou poctu!”,po-dával jsem mu ten šmuk.„Smíš si ho vlastnoručně připnout!Tato pocta ještě nebyla udělena!Važ si toho,že jsi první!”, zase jsem mu plnil hlavu komunistickými píčovinami.„A­..a..kam si ho mám zavěsit?”, koktal.„Na druhou kozu,do stejného místa,jako na té první!”,poradil jsem mu.
„Ale pane,to moc bolí!To nedokážu!”,neš­ťastně držel tu kravinu v ruce a nevěděl co dělat.„Tak ty pohrdáš stranickým vyznamená-ním?To budeme muset svolat plenárku a všem to říct,aby tě vy-loučili ze svého středu!Jsi rozvratný element!”,vrážel jsem mu klíny do hlavy.Odhodlaně vzal metál a nasadil špičku špendlíku na kozu.„Nééééé,a­ůůůůůůů,to nejdéééééé!”,řval,sot­va mu špička nepatrně vnikla do kůže.„Dobře,tak já zavolám předsedovi stra-ny!”,strašil jsem ho.
„Néééé,prosím nééé,já už si ho připínám!”,křičel a opravdu znovu opřel špičku špendlíku o bradavku.Vyvalil oči a řval,ale špendlík pomalu vnikal do masa.„Dělej!”,zař­val jsem na něj,když jsem viděl, jak se mu divně vlní nohy a snad by upadnul.„A ticho!Nep­řítel naslouchá!”,vzpom­něl jsem si na další komunistický výšplecht.Vzpa­matovalo ho to a špendlík metálu vnikal dál. Konečně jeho špička vykoukla:„A zav­řít!”,přikázal jsem.Z posledních sil uposlechl a potom se složil na zem.
„Vztyk a salutovat!Tohle je urážka strany!”,zařval jsem na něj a nakopnul ho.Rychle se zvedl a s debilním úsměvem zvedl ruku. Přemýšlel jsem,co s ním ještě udělat a zatím jsem se prohraboval šuplíkem.„To je ono!”,pomyslel jsem si,když jsem tam vyhrabal visací zámek s klíčem.„A aby tak obětavého člena strany nemohl nikdo ukradnout,musím ti umožnit zabránění takového hnusného činu!Proto ti propůjčuji zámkový řád,který ti umožní zabránit únosu!”,ukázal jsem mu dlaň,na které jsem ho měl.Zašmátral jsem v montérské brašně,která se dosud válela na zemi a našel v ní vel-ký hřebík. „Rozkročit a natáhni si pytel!Oběma rukama!”,poručil jsem mu.
Celý zpitomělý uposlechl mého rozkazu a roztáhl si pytel jako lodní plachtu.„Stůj v pozoru!Bez pohnutí!”,další rozkaz přilétl.„Tady ti to propíchnu,abych tam mohl zavěsit zámek!”,ukázal jsem přibližně doprostřed pytle.„A budeš se pozorně dívat!”,houk-nul jsem mu přímo do ucha,když odvrátil hlavu a zavřel oči.Trh-nul sebou a otevřel oči.Jen jsem nasadil špičku hřebíku na označe-né místo,dala se do něj taková třesavka,až jsem měl co dělat,abych udržel hřebík tam,kde jsem ho chtěl mít.
„Aůůůůůůů!”,zař­val,když jsem prudce zatlačil na hřebík a jeho špička projela kůží pytle a zanechala za sebou díru.„Nééééé!”,za­čal zběsile poskakovat.Hřebík byl naštěstí zabodnutý tak hluboko, že nemohl vypadnout.„Po­zor!”,zavelel jsem a dal mu takovou fac-ku,že měl co dělat,aby udržel balanc.Trochu se vzpamatoval a za-stavil své křepčení.„To je porušení stranické kázně!”,zařval jsem mu do ucha.„To budeme muset řešit!”,už jsem se trapně opakoval, protože mě v tu chvíli nenapadlo nic jiného.
„Rozkroč se a napni si ten pytel!Víckrát už to nebudu opako-vat!”,zasyčel jsem mu přímo do ucha. Zachvěl se a rychle splnil můj rozkaz.„Buď zticha,nepřítel naslouchá!”,zvý­šeným hlasem jsem mu plnil ucho.Po těle mu přeběhla vlna husí kůže,ale – sice s velkým přemáháním – vydržel,když jsem mu vytahoval hřebík z pytle.Očko zámku ale asi bylo o něco silnější,než hřebík.Nechtělo tam vlézt a tak jsem musel použít hrubého násilí.
„Ať tě to ani nenapadne!”,zařval jsem na něj,když chtěl pustit pytel.Cuknul sebou a znovu ho napnul.„Pořádně ho napni!”,zno-vu jsem na něj zařval.Poslechl a napnul ho tak,že jsem ho za něj také mohl chytit a brutálně mu tam narvat očko zámku.„Auuuuu, néééééé!”,začal řvát a poskakovat.To mu ale způsobovalo další bolest,jak se mu zámek houpal na pytli.„Prásk!”,na tváři se mu ocitnul další obtisk mé ruky.
„Budeš stát v pozoru a mlčet!”,znovu jsem na něj zařval.„Už mě nebaví pořád tě okřikovat!Příště dostaneš takovou,že už tu držku nebudeš nikdy moct otevřít!”,varoval jsem ho a zamknul mu zá­mek.Pěkně se mu na tom pytli houpal a nevadilo ani,že mu z něj odkapávala krev.„Teď půjdeš se mnou a zatelefonuješ manželce, aby sem přišla!”,nestačil jsem doříct,protože začal řvát:„Nééééé, prosím néééé!Ta za nic nemůže!”,zase řval.Dal jsem mu další fac-ku,až málem upadl.„Uděláš,co jsem ti poručil!”,zasyčel jsem mu do ucha.„Ano,Pane!”,vy­razila mu po celém těle husí kůže.„Tak jdeme!”,nasměroval jsem ho ke své kanceláři.Šlo se mu těžko,jak se mu zámek na pytli pohupoval v rytmu kroků,ale už se neodva-žoval nic namítat.
„Martičko,prosím tě,přines nám sem večeři!”,přetlu­močil jí všechno,co jsem mu poručil.Pyšně se na mne podíval,že tak vý­borně splnil zadaný úkol.Vzal jsem mu sluchátko z ruky:„Dobrý večer!Váš muž má velký stranický průser a tak je třeba,abyste sem přišla!”,doplnil jsem telefonát.„A raději vezměte i něco k snída-ni!”,ještě jsem dodal.„Ty ses zbláznil!”,vykřikla Marta.„Ano,spě-chá to!”,řekl jsem,aby ten blb nic nepochopil.Zatímco on býval na stranických schůzích,já jsem si s Martičkou užíval různých sexu-álních radovánek,které by on stejně nedokázal ani pochopit,natož realizovat.
Netrvalo dlouho a Marta se objevila na konci ulice.„Počkej tady, já jdu otevřít!A budeš stát v pozoru,dokud se nevrátíme!”,při­kázal jsem mu.Oblékl jsem si plášť,který jsem si předtím přinesl z kan-celáře, seběhl dolů a seznámil Martu s tím,co proběhlo a co mám ještě v plánu.„Tak se nejdříve najíme a potom budeme řešit na-stalé problémy!”,dal jsem židle k předsednickému stolu,když jsme s Martou vešli.Ta byla jak v Jiříkově vidění,když uviděla svého manžela nejen nahého,ale s metály zabodnutými v bradavkách na prsou.
„Tak,milá paní,teď si i vy budete muset odložit,abychom se mohli v klidu dobrat nějakého řešení!”,řekl jsem,když jsem do-jedl.„Néé,to…”,za­čal řvát.Dal jsem mu takovou facku,až upadl:„Já jsem ti už řekl,že budeš držet hubu!”,poučil jsem ho.Marta jenom stěží zadržovala smích,když viděla výsledek mé výchovy.Spikle-necky jsem na ní mrknul:„Okamžitě svléknout a lehnout na stůl!A ty jí podrž roztažené nohy!”,dělal jsem pana přísného.
Marta se málem zakuckávala smíchem a tak to maskovala bázli-vým pláčem,který krásně skryl její smích:„Pane,pro­sím,neubližuj-te mi!”,blekotala,ne­dočkavě si lehla na stůl a doširoka roztáhla no-hy. „Tak drž jí ty nohy!”,znovu jsem na něj zařval,shodil se sebe plášť a svého čuráka,který se už nemohl dočkat,vnořil do její kun-dy,co už slintala nedočkavostí.Ten zmrd měl oči na pětku podpr-senku,ale při pohledu na mne se postavil k hlavě své manželky, chytil její nohy a neodvažoval se nic říct.
„Pojď sem a nastav prdel!”,zařval jsem na něj,když jsem po chvíli cítil,že se moje sperma chystá na výlet.„Dělej!”,chy­til jsem ho za boky a narval mu ho do prdele.„A lízej jí kundu!”poručil jsem mu zároveň,když ho tam měl až po koule a plnil jsem mu útroby mrdkou.„Aáááá­á!”,křičela Marta, která poprvé prožívala kundylízunk od svého manžela.A jen já jsem věděl,jak to měla ráda. „Pořádně!”,praštil jsem ho,když se snažil odtáhnout,jak Marta vystříkla svou šťávičku a hned vzápětí jsem začal vyprazdňovat svůj naplněný měchýř.„Nesmí ti uniknout ani kapička!”,chytil jsem ho za uši a rval mu hlavu do Martinina rozkroku.Ale moje moč v jeho útrobách začala účinkovat.Při lízání kundy se kroutil, ale já jsem to přičítal tomu,že mu Marta zase něco vypustila do pusy.Byla vždy úplně bezedná,teklo to z ní jak z vodopádu.
Ale bylo to tím,že tomu zmrdovi narůstal tlak ve střevech.Cítil jsem to stále víc takříkajíc „na vlastního čuráka”Snažil jsem se dr­žet ho ucpaného,ale ten tlak byl už tak obrovský,že mi vyrazil ču­ráka a potom to z něj stříkalo jak z hasičské proudnice.Odtrhnul jsem ho od Martiny kundy a přirazil ho ke svému rozkroku:„Do­bytku,okamžitě to koukej slízat!To už je podruhé,co jsi znečistil stranickou zasedací místnost!Tak to okamžitě všechno slízej tak, aby po tom nebyla ani památka!Nebo ti tu prdel zašiju!”
Lízal jak o život a vmžiku byla podlaha naprosto čistá.„Umýt a vypláchnout držku!”,hnal jsem ho k umyvadlu.Marta seděla na stole a koukala s vyvalenýma očima,jak ten její blb dělá to,na co by sama nepomyslela ani v těch nejdivočejších snech.Metály,které se mu houpaly na prsou mu očividně nevadily,i když mu odtamtud stále odkapávala krev.Také zámek na pytli mu roztahoval díru,ve které byl zavěšen a tím způsoboval další kapání krve.
„Pojď sem!”,houknul jsem na něj,když se u toho umyvadla flá-kal nějak dlouho.„Než se vrátím, perfektně jí oholíš kundu!A běda ti,jak tam uvidím jedinou kapičku krve!”položil jsem Martu zpátky na stůl.„A ne,abys jí lízal kundu!”, ještě jsem mu pohrozil a připravil mu tam vše potřebné.„Hned jsem zpátky!”,spěchal jsem do své kanceláře,kde jsem měl už dlouhou dobu přichystané dva piercingové kroužky.Marta by je chtěla,ale bála se,co by tomu řekl její manžel.A teď k tomu byla příležitost.
Vrátil jsem se a ten blb pořád stál u své manželky,poctivě jí dr­žel roztažené nohy a právě dolaďoval oholení.„A teď jí drž pořád-ně,aby se ani nepohnula!”,řekl jsem mu.„Také jí dám něco na kundu, abyste si neměli co vyčítat!”,při­pravoval jsem si vše po­třebné.Už se nadechoval,že bude protestovat,ale při pohledu na mne raději své protesty spolknul.
Zadíval jsem se Martě do očí a ona pochopila.„Teď to píchne, tak ne abys řvala a cukala sebou!”, mrknul jsem na ní.Samozřej-mě,že pochopila a tak sotva se jí jehla dotknula kundy,začala řvát,jako by jí vraždili.„Pa.­.!”,dovolil si otevřít hubu.Pustil jsem jehlu,kterou jsem ještě nestačil zapíchnout a dal jsem mu takovou facku,až málem upadl.Ještě,že se držel nohou své manželky…
„Teď jí pořádně chytni nohy a ucpi jí pusu svým čurákem!”,po­ručil jsem mu,když vstal.Rychle přiskočil,chytil jí za nohy a snažil se jí ten kousek tkaničky vrazit do pusy.Nebýt Martiny snahy, ur-čitě by se mu to nepovedlo.Ale natočila hlavu tak,aby mu ho moh-la chytit pusou a potom už zbývalo jenom mu ho vsát.
Znovu jsem vzal Martinu za pysk a pomalu jí do něj vpichoval jehlu.Jak jí znám,byla trochu masochistická a tak jí to vzrušovalo až k nepříčetnos­ti.Proto se ani nemusela nutit k tomu,aby křičela. Nebylo to bolestí,jak si myslel ten blb,ale rozkoší.Kunda jí slintala jak bernardýn a tak jsem se neudržel a musel si líznout.„Aááááá!”, Martina křičela tak,až se ten její blb odhodlal k dalšímu činu. „Pa-ne,prosím!”,se slzami v očích se odvážil protestovat.„Ještě jednou a opravdu ti tu držku zašiju!”, varoval jsem ho.
Vytáhl jsem jehlu z propíchnutého otvoru a zavedl tam krou­žek.Marta řvala radostí nad tím,že se jí konečně splnilo přání,ale tomu blbovi z očí tekly nefalšované slzy.„Zavinil jsi to ty!”,houk-nul jsem na něj a propichoval Martě druhý pysk.„Aůůůů!”,zař­val a začal se kroutit,když se mu Marta do té tkaničky v záchvatu extáze zakousla.„Co řveš,vždyť tobě se nic neděje!”,dělal jsem,že nic nevidím.Raději spolknul to,co chtěl říct.Zavedl jsem Martě druhý kroužek a oba uzavřel.Tekl z ní takový potok,že jsem opět neodolal a přisál se jí ke kundě.Té její šťávičce jsem nikdy nemo-hl odolat.
Nevím,jak se to mohlo stát,ale čurák mi zase stál jak komunista u pomníku padlých.Omočil jsem si ho v tom kundopádu a poma-lu,pomaloučku ho zasouval do tak krásně ozdobené kundičky.„Aaaa, aaa!”,řvala Marta a snažila se co nejrychleji si ho tam na-rvat,aby ho měla až u dělohy.Záměrně jsem prodlužoval okamžik, kdy v ní budu až po koule.Marta se zmítala a řvala,jako by jí vraž-dili a tomu blbovi tekl z očí snad větší potok,než Martě z kundy.
„Ty mě už neser!”,houknul jsem na něj,když jí pustil nohy a mě vypadnul z toho krásného prostředí.Otočil jsem se a hrábnul do montérbrašny.Vytáhl jsem kousek řetízku:„Pojď!”,la­konicky jsem poručil.„Tady počkáš!”,přirazil jsem ho k radiátoru topení a řetí-zek otočil kolem trubky. Odemknul jsem mu zámek a konce řetíz-ku na něj navléknul.A zbývalo jenom zacvaknout zámek…
„Dolů!”,poručil jsem Martě,aby slezla se stolu.Nechápavě na mne koukala,ale nedal jsem jí šanci něco říct.„Teď si jí odvedu a ty tady počkáš!A bude tu absolutní ticho!”,zařval jsem na něj.Zdá-nlivě neurvale jsem jí chytil za ruku a táhnul jí ven z místnosti.„Co…?”,chtě­la se na něco zeptat.„To uvidíš!”,zařval jsem,aby si ten blb myslel to nejhorší a táhnul jí ven.„Pšt!Za chvilku ti to vše-chno vysvětlím!”,táhnul jsem jí za sebou.Bosá chodidla pleskala po chodbě,až jsme byli v mé kanceláři.Odstrčil jsem skříň,která byla na čepu a hned jsme byli v „kutlochu”.
Nestačila se ani rozhlédnout a nasadil jsem jí pořádného „fran­couzáka”.Hrábnul jsem jí mezi nohy a ruku jsem měl plnou jejích sekretů.Položil jsem jí na – jak jsem říkal – pracovní stolek a široce roztažené nohy jí upoutal do držáků.Upoutal jsem jí i další zbytek těla a potom se na ní vrhnul…
Lízal jsem jí kundu,až uchcávala blahem a měl jsem co dělat, abych ten proud stačil polykat.Ještě, že jsem jí tak pečlivě upou-tal!Byla tak rozrajcovaná,že ani nevěděla,co dělá.Nasadil jsem ču-ráka mezi laple a prudce přirazil.„Anó­óóó!Mrdej měééééé!”,řvala úplně nepříčetně.Nemusela mi to říkat víckrát,protože jsem ho do ní vrážel tak,až se jí málem dělaly bubliny u nosu.„Vraž mi ho do prdeléééé!”,řva­la,když byla už asi po páté hotová a já jsem ještě nevystříknul.Nebylo se čemu divit!Vždyť jenom s tím blbem…
Vrazil jsem jí ho tam až po koule a ona jenom slastně vykřikla:„Ješ­tě,ještě!”,by­lo jí to asi málo.Tak jsem přidal na razanci,až se jí z kaďáku málem kouřilo.Konečně jsem byl schopen vypustit svoje sperma.Vytáhnul jsem jí ho prudce z prdele a přiskočil k její hla-vě:„Polykéééj!”,na­točil jsem jí hlavu a vrazil jí ho do pusy.„Uhhu-uuh!”,žužlala mi ho,když jsem jí přesunul do pusy obsah mých koulí a vůbec jí nevadilo,že je konec čuráka hnědý.Jako vždy si na tom pochutnávala.Po chvilce jsem přidal i moč,kterou také zbož-ňovala.Když všechno spolykala,vytáhnul jsem jí ho z pusy.
Padnul jsem vyčerpaně do křesla a nechal jsem jí v klidu,aby se také mohla vzpamatovat.A potom ještě dlouho pokládala všetečné otázky,než jsem jí všechno nejméně třikrát zopakoval.„Takže teď spolu můžeme kdykoliv mrdat a bude to trest pro něj?!”,konečně pochopila.
„Breč!”,plácnul jsem jí přes prdel – kterou tak krásně vystrkova­la – než jsem otevřel dveře. Vstoupila a z očí jí tekly úplné potoky slz.Ten blb na ní koukal a už-už chtěl něco říct,ale v posledním o-kamžiku si to rozmyslel.„Vykuř mu ho!”,jakoby jsem jí srazil do kleku před něj.Přisála se k němu, ale tu kaničku pořád nemohla zvětšit.„Koukej si ho ztopořit!”,dal jsem mu facku.„Aúúúú!”, za-řval, jak mu řetízek zatáhnul za zámek v pytli.„Drž hubu a vraž jí ho až do krku!”,přikazoval jsem,i když jsem viděl,že Marta má co dělat,aby měla co vzít do pusy.
„Takhle!”,chytil jsem jí za vlasy,odtrhnul jí od něho a narazil jí na svůj ocas,který už zase zvědavě koukal,co že se to děje.Byla z toho tak překvapená,že se začala dávit.A při pohledu na mne to si­lně přeháněla,aby toho blba ještě víc potrestala.Tomu zase tekly slzy z očí,ale nevěděli jsme,zda je to tím,že lituje Martu,nebo tím, že závidí.
„Tak ty si myslíš,že nebudeš plnit moje rozkazy?!”,znovu jsem na něj zařval a dal mu další facku. „Budu,pane,bu­du!”,vykřikl. Odemlknul jsem zámek,který ho poutal k trubce topení a on si už chtěl oddechnout.„Vztyk!”,o­pět jsem chytil Martu za vlasy.Udi-veně na mne koukala,když jsem řetízek protáhl jejími kroužky, znovu ho navlékl na zámek toho blba a zacvaknul.„Počkáte tady!A ne,abyste tu zatím mrdali!”,odcházel jsem za udivených pohle-dů Marty.
Vzpomněl jsem si,že v kanceláři mám dva velké kruhy,sice je-nom stříbrné,ale určitě budou stačit. Kdysi jsem je vyndal z uší – jako trest – jedné vzpurné couře.Dal jsem jí tam místo toho konce řetízku,který měla na krku.Nejprve na mne svolávala hromy a blesky,ale potom s tím sklízela takový úspěch,že mi za to přišla vlastní kundou ještě několikrát poděkovat.Tak jsem je vzal a vra­cel se do zasedačky.„Dou­fám,že jste si nedovolili mrdat!”,otevřel jsem dveře.
„Pane,prosím,o­demkněte nás!”,naoko plačtivě prosila Marta.Uz-nal jsem,že čerstvě zavěšené kroužky nejsou zrovna to,co by hroz-ně rajcovalo a na Martě bylo vidět,že by si chtěla vynahradit to, o co jí ten blb léta připravoval.„Tak jo!”,souhlasil jsem a odemknul zámek.Vytáhl jsem konec řetízku z Martininých kroužků.„Klek-nout!”,poručil jsem tomu blbovi a protáhl řetízek konstrukcí kovo-vé židle,jedné z mnoha,kterými byla zasedačka vybavena.Byla dost těžká a tak mu každý pohyb připomínal,že má zůstat v klidu.
„Já mám hlad jako vlk!Ukaž,co jsi přinesla!”,řekl jsem jí,když už jsem nebyl ničeho schopen a potřeboval si trochu odpočinout. Vstala a vzala tašku,kterou nechala při vstupu hned u dveří.Začala vyndavat vše,co tam měla a chystala to na stůl.„Dvě porce stačí!Ten zmrd se měl nažrat toho,co ti v takovém množství teklo z kundy!”,zbrzdil jsem jí,když to začala rozdělovat.Vykulila oči,ale neřekla ani slovo.Jenom ten idiot čuměl,jak když nadloube volovi, ale neodvážil se říct ani slovo.Jenom tiše slintal,když jsme se tam cpali.
Martička pořád koukala na ty kroužky,které jsem,jenom tak,po­hodil na stůl.Pořád se ale neodvažovala zeptat se,co s nimi budu dělat.„A tvojí ženě musím také dát vyznamenání,že se chovala tak statečně!”,řekl jsem,když jsme dojedli.„Posaď se tady!”,přistrčil jsem židli před toho blba.„Sednout!”,trochu násilně jsme jí strhnul na židli.Měla kundu kousek od jeho ksichtu:„Přisaj se jí k ní a ne-přestávej,dokud ti nedovolím!”,přis­trčil jsem jí i se židlí blíž.
„Ruce dozadu!”,zvednul jsem stuhu,která se dosud válela na ze-mi a připoutal jí ruce k židli.Vyvalila oči,ale nic neřekla.„Teď ti ty kruhy zavěsím do bradavek!”,vzal jsem do ruky jehlu.„A nechci nic slyšet!”,zařval jsem schválně,když chtěla něco říct a ten blb ta-ké zvedl hlavu.On se rychle znovu přisál k její kundě a Martičce naskočila husí kůže.Vzal jsem jí za bradavku a začal s ní lehce kroutit.Naběhla jí přímo před očima.
„Teď to bude bolet!”,zašeptal jsem jí do ucha a políbil jí na zá­tylek.To jí vždycky úplně odrovnalo a mohl jsem si s ní dělat co-koliv.Vzal jsem jehlu a začal jí zabodávat do bradavky.„Ááááá, nééé-éé!”,začala řvát a nemusela se ani moc přetvařovat.Jehla ko-nečně vykoukla na druhé straně a tak jsem rychle zavedl ten kruh. Vzal jsem jí za druhou bradavku a začal jí také probodávat.Řvala při tom,tentokrát to ale nebylo hrané.Ucítil jsem nějaký smrad,ale svou práci jsem dokončil.
„Koukej se zvednout!”,odvázal jsem jí.Když se zvedala,z očí jí tekly slzy.A na židli bylo rozpatlané hovno,které Marta neudržela.„Olízej jí prdel!”,předklonil jsem Martu a nastrčil jí před jeho hu-bu.Moc se mu nechtělo,ale při pohledu na mě poslechl.„A ještě tu židli!”,poručil jsem.Stěží potlačoval blití,ale neskončil,dokud ne-byla židle čistá.„Pojď!”,vzal jsem Martičku za ramena a vedl jí ke dveřím.Shrábnul jsem se stolu do tašky zbytky jídla a šli jsme do mojí kanceláře.„Musíme se vyspat,už jsme dost unavení!”,připra-vil jsem kanape a uložili jsme se tam.
„Kde to jsem?”,probudila mě ráno Marta,s ještě zavřenýma oči­ma.„Neboj,jsi u mne!”,utěšil jsem jí.Z jídla,které jsem večer shrá-bnul do tašky,jsme připravili cosi k snídani.Naplnili jsme si žalud-ky a hned jsme ten svět viděli v růžovějších barvách.„A co můj starej?”,náhle si vzpomněla.„Nestarej se, ono mu to neublíží!Alespoň se trochu poučí!”,uklidnil jsem jí.Odběhla na záchod,vy­koupala se a potom měla stále větší starosti o manžela.„Tak se tam jdeme podívat!”,řekl jsem a vyrazili jsme,oba nazí.
„Breč!”,plácnul jsem jí přes prdel,když jsme se blížili ke dve-řím.Naladila a docela to zvládala. Vstoupili jsme a jí z očí kapaly opravdové slzy.Do nosu nás udeřil hrozný smrad.Ten zmrd se po-sral,poblil,pochcal a kdyby bylo možno,snad by tam pohodil i os-tatní tělesné tekutiny,kdyby mohl. Ležel tam na zemi a z pytle mu dosud odkapávala krev,jak si ho natrhnul.
„Prase odporné!Jak se v tomhle můžeš válet?!”,zařval jsme na něj.„Koukej to uklidit!”,s pře­máháním jsem se k němu sklonil a odpoutal ho od židle.„Máš na to pět minut!”,zamknul jsem zase dveře a šli jsme s Martičkou do mé kanceláře.„Počkej tady!”,řekl jsem Martičce a vrátil se zpátky.
Ten zmrd se,skoro neúspěšně,snažil udělat pořádek.Vzal jsem do ruky kus hadice,která na mne koukala z montérbrašny a začal mu s ní masírovat prdel.Se zalíbením jsem koukal,jak mu naska­kují jelita.„Tam máš úklidové prostředky!”,vzal jsem ho za vlasy a táhnul ho k úklidové komoře.„A bude to tam lepší,než to bývalo, když to bylo nové!”,kopnul jsem ho do koulí,až zajel držkou mezi hadry a košťata.Dokopal jsem ho zpátky do zasedačky a zamknul ho tam.Vrátil jsem se nahoru k Martě.
„Nastav mi tu krásnou kundu!”,poprosil jsem jí,jen jsem vešel.„To je tak krásné!”,zvednul se mi čurák,když jsem viděl,jak si hraje s kroužky v kundích pyskách.„Néé!”,sta­čila jenom vykřik-nout,když jsem jí zvrhnul na postel a vrazil jí ho do kundy,která už slintala jako bernardýn.
„Jak to,že to ještě nemáš hotové?!”,zařval jsem na toho zmrda, když jsem Martičku krásně omrdal.Jezdil tam po podlaze s kar-táčem a hadrem,ale vypadalo to,že špínu jenom rozmazává.„Vem si čistou vodu a jeď jak motorová myš!”,nakopnul jsem ho do pr-dele,až popojel držkou skoro ke druhé zdi.„Předklon!”,schvál­ně jsem zařval na Martu a ohnul jí přes předsednický stůl.Nestačilo to ani mlasknout a měla ho tam až po koule.„Nečum a makej!”, houknul jsem na něj,když čuměl,jak čerstvě vyoraná myš.Sklonil se k podlaze a pokračoval.
„Ááááá!”,křičela Martička,když po opravdu malinké chvíli do­sáhla orgasmu.„Ty už mě nebudeš srát!”,vytáhl jsem ho z Martini­ny kundy a otočil se na něj.Čuměl,jako bych mu sežral svačinu a to mě nasralo.K řetízku v jeho pytli jsem připojil – snad jedinou v této místnosti – dřevěnou židli.„A jezdi!”,praš­til jsem ho přes pr­del.Chtěl něco říct a tak jsem ho chytil za vlasy a narval mu,dosud tvrdého,čuráka snad až do žaludku.„A jeď!”,vy­trhnul jsem mu ho z držky a dovolil,aby mohl plnit můj rozkaz.
Snad nevěděl,co po něm chci,ale kopanec do prdele ho nasmě­roval ke správnému směru „jízdy“.S potla­čovaným řevem se sna­žil objíždět celou místnost kolem stěn.Židle ho účinně brzdila a tím mu způsobovala úplně zoufalou bolest.„Pohyb!”,zno­vu jsem vzal do ruky hadici a praštil ho přes prdel.Mlasklo to a on po té ráně poskočil vpřed,ale hned zařval bolestí,jak se mu napnul řetí-zek a opět mu natrhnul pytel.
„Zdá se ti ta židle moc lehká?Mohu ti připojit tu kovovou!Ta je těžší!”,dráždil jsem ho.„Prosím,už mě nemučte!”,zas­kuhral.„Tak já tě mučím?!”,znovu jsem ho přetáhl hadicí přes prdel.„Néé,pa-néé!”, řval,úplně ze všeho zblbnutý.„Tak co dělám?!”,znovu jsem na něj zařval.„Já nevím,pane!”,už nevěděl,jak má odpovědět.„Pře-ce se snažím vychovat z tebe poslušného člena strany!”,lil jsem mu do hlavy ty jejich kecy.„A teď popros,abych ještě jednou o-mrdal tvojí starou!”,zlověstně jsem mu zašeptal do ucha,když jsem zase měl ocas jako kopí.
Vytřeštil oči,ale okamžitě mě poprosil.„Tak dobře,když tak krásně prosíš,tak jí ještě naposledy omrdám!”,posadil jsem Mar­tičku na kraj stolu a vrazil ho do její,tak krásně promazané,kun­dy.Ječela přitom,jako bych jí bůhvíjak ubližoval a tomu zmrdovi tekly slzy,ale neodvažoval se nic říct.„Pojď sem!”,chytil jsem ho za vlasy a narval mu ho do držky.Vylétl mi z něj zbytek semena, ale už ho nebylo tolik.
Odpojil jsem mu řetízek od židle:„Koukejte se rychle obléknout a vypadněte,dokud mám dobrou náladu!”,vyštěkl jsem na ně.Mar­tička se sice zatvářila zklamaně,že už nic nebude,ale poslušně se oblékala.„Budeš jí každý den lízat kundu!A dlouho!”,při­kázal jsem mu,zatímco se oblékali.„A ty mu přitom strčíš do prdele dr­žadlo válečku na nudle!”,osvítil mě náhlý nápad.„Ano,pa­ne!”,po­slušně odpověděla a v očích jí zahrály ohýnky.„A za týden mě po­prosíte o kontrolu toho,jak jste plnili moje příkazy!”,ještě jsem jim přikázal,když jsem je pouštěl ven.Martička málem poskočila ra-dostí a na rozloučenou mi dala velkou pusu,když ten její blb už byl venku.
Tak každý týden chodili,já jsem Martičku mrdal a toho blba vy­chovával k ještě větší poslušnosti…

Bobr

©
2007

Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je online

Verča

Jedno číslo mi nestačí, chci to pořád a neustále mám chuť na pořádný ocas v moji šťavnaté kundičce. Zajíčci jsou vítáni, ráda zaučím i ty nezkušené.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 457

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERCA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Marta

Už jsi zažil sex s nadrženou profesionálkou, která má zrovna chuť na pořádný ohon, který bych si hned vzala do pusinky a pořádně ti ho do sucha vykouřila?

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 453

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA MARTA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je offline

Blanka

Orál, anál i klasika. Jak si to budeš přát? Máš to rád zezadu? Já to miluji. Není nic lepšího, když si mě hezky zezadu přidržíš a budeš do mě přirážet ze všech sil. Vlna orgasmů nás nemine.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 452

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA BLANKA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

Bobr