Návrat na hlavní stránku

Povídka.cz povídky psané životem...

Drozenka

Povídka je psána slangem.

Menovala se Dana Drozenová, ale my jí řikali Drozenka. Byla to hnědovlasá, tak stosedumdesát centimetrů vysoká ženská se silnejma brejlema na dálku. Řikala, že má pět dioptrií. Nebyla to sice žádná krasavice, ale rozhodně nebyla ani vošklivá… Prostě taková normální mamina s účesem a la Naďa Urbánková, svýho času… a když vo tom teď tak přemejšlim, vona jí byla ve vobličeji i trochu podobná. Prsa měla normální, asi trojky, ale postavu měla po dvou dětech takovou…no, né snad přímo tlustou, ale určitě pěkně boubelatou se širokou pánví a větším zadkem vo kterym už muj nebožtík děda řikával, že taková zadnice je základem šťastnýho manželství. Vzhledem k tomu zadku a tý její široký pánvi taky vzhledem k docela silnejm stehnům bylo vod ní dost nesoudný, že na sebe voblíkala koženkový, riflový nebo takový kostkovaný sukně takový dost vypasovaný, takže se jí v pase pod halenkou nebo rolákem dělal fald a navíc se tak zvýrazňoval ten její zadek a i stehna, protože vona Drozenka ty sukně měla dlouhý nebo spíš krátký vždycky jen na dlaň nad kolena. Některý spolužáci se tomu smáli, že je to prej macanda, ale pro nás, co sme se nesmáli to byla docela žádoucí baba krev a mlíko a přiznávám, že sem si ho kvůli ní vobčas důkladně vyhonil.

Drozenka byla ale jednou z mála kantorek, se kterou se dalo mluvit, která byla mírná a přístupná diskuzím a taky jakoby měla pochopení pro naše mládí. Bylo jí tenkrát šestatřicet a z toho, s čim se nám svěřila, měla manžela taky kantora, kterej byl ředitelem na jedný základní devítiletý škole a dvě děti, dceru dvanáctiletou a syna desetiletýho.

Jednou při hodině literatury, bylo to začátkem května 1977 ke konci druháku, nám pouštěla z garamofónu nějakou četbu. Já se spolužákem hrál piškvorky a nějak sme se do toho zabrali, takže nás bylo slyšet. Drozenka nás nejdřív napomenula, po druhý už vokřikla a po třetí mě, nevim roč jen mě a né i jemu, řekla, že za to rušení při vyučování zustanu po škole a že ve 14:15 se mám hlásit v jejim kabinetu ve druhym patře. To víte, všichni kolem ze mě měli škodolibou srandu a já byl docela nasranej.

No, jak mi nařídila, tak sem teda učinil. Po tom, co sem si musel vyslechnout pár jízlivejch poznámek sem zaklepal na dveře u jejího kabinetu. »No jen pojďte dál, P..... ý« ozvalo se zevnitř a já vešel. Drozenka tam byla jen v kostkovaný sukni, která patřila ke kostýmu, ale jeho sáčko měla přehozené přes opěradlo křesla, a v bílé košili s dlouhým rukávem, kterou měla taky dost vypasovanou. Měla votevřený dveře do vedlejší místnosti bez vokna, asi tak 5×4 velký, která byla příručním skladem knih, gramodesek a tak. Vysvětlila mi, že prej dělá inventuru a skartaci starejch tiskovin, tak jí budu pomáhat. Poručila mi, abych vzal takovej žebříček a postavil ho k regálu s knihama, že ona si na něj vyleze, bude odshora knihy probírat a ty starý a nepotřebný mi bude podávat a já je mudu skládat do komínků u dveří. Kejvl jsem, že jó a šlo se na věc. Drozenka vystoupala na ten žebřík a já jí samozřejmě čuměl po stehnech a zadku a v hlavě se mi honily hříšný představy. Vona probírala ty knížky a podávala mi je se slovy: »Tahle…tyto dvě…ta a ta také« a přitom se ke mně vždycky nahnula a ten brak mi podávala. Vždycky, když se nedívala sem ji skenoval pohledem… To víte, byl sem sedumnáctiletej cucák a tak se mi z toho pohledu a z těch mejch představ začala v rozkroku dělat z masa kost. Prostě se mi do krve musela dostat spousta testosterónu a ten mně tak nějak vomámil natolik, že sem se vodvážil vztáhnout ruce a zlehka jí chytit za stehna nad koleny. Drozenka sebou trhla, podívala se ne mně takovym zpytavym a udivenym pohledem, ale představ si, že mě ani nevokřikla, jak bych vočekával! Nespražila mě nějakym: Co si to dovoluješ?! Nebo tak… Dokonce ani neřekla: Dej ty ruce pryč! Prostě jen stála jako přimražená a z pod brejlí na mě civěl pár šedozelenejch podmalovanejch a užaslejch vočí. Určitě něco takovýho vode mně vůbec nečekala, asi nezažila, že by si k ní nějakej učeň dovolil to, co já. »Vy se mi, soudružko, šíleně moc líbíte«, vylezlo ze mě. »Neblázni«, přešla náhle na nepředpisový tykání a viditelně byla zmatená.

To víte…, za Komančů… a za Husáka… a vono tohle. Na to jí asi na peďáku nepřipravili.

Když jí ale mý dychtivý pracky drze vyjely po stehnech nahoru až pod sukni, zablekotala: »P.....ý neblbněte (zase přešla k vykání), vždyť můžu spadnout…Co to děláš?!« (zase mi začala tykat). »Já bych vás chytil«, já na to. Drozenka raději zase pomalu slezla dolů a já ji hned objal v pase. »Co to děláš…? Vždyť jsem pro tebe stará… Mohla bych být tvoje máma«, řekla tak nějak dobrácky a domlouvavě. V tý chvíli mě napadlo tátovo rčení, že starší kniha, dobrý počtení, ale to sem pochopitelně nahlas neřekl a místo toho sem ze sebe vysoukal: »Dano, já vás mám už dva roky na vočích a vy se mi strašně líbíte. Vy ste jiná… Né jako mý vrstevnice, né jako ty šestnáctiletý husy, co se všemu hihňaj a nevěděj co chtěj!» »A ty víš… Jiří se jmenuješ, že ano… Tedy ty, Jirko, víš, co chceš?!« zeptala se a zadívala se mi do očí. »Vás! Chci vás, Dano!« já na to s předstíranou vášnivostí jak ve filmu s Oldřichem Novým a dříve než stačila cokoliv udělat, začal jsem ji líbat na ústa, na bradě, na tvářích a pak na krku. Drozenka stála jako solnej sloup, neschopná slov ani vodporu a byla ze všeho per plex. Kul jsem železo, dokud bylo žhavý, protože v rozkroku už jsem měl pěknou bouli. Jednou rukou jsem ji držel v pase a druhou začal bloudit po jejim zralym těle. „»P.....ý …Jirkoóó…! Neblbniii…To nejdééé… Sem vdanáááá!“ vzdychala protestujíc, ale nevodstrkovala mě. Cejtil sem, jak se zachvívá a jak to v ní vře. Určitě bojovala sama se sebou. Najednou měla rozeplý tři knoflíčky košile a moje ruka se jí dostala na orso i když jen před podprsenku. »Ježiši Jirkóóó… To nééé…to nesmímééé!!« zaprotestovala a konečně se mne snažila od sebe odstrčit. »To je šílenýýý!!!« Nevim jakej byl tenkrát její skutečnej sexuální život s jejim starym, ale asi to nebylo nic moc. Když tak dneska vo tom přemejšlim, vzhledem k tomu, že tomu jejímu bylo čtyrycet nebo jednačtyrycet a rád chodil na ryby, tak si ho asi moc neužila. To víš, doma dvě děti, tak to byl asi jen takovej ten stereotypní manželskej sex jednou za tejden jedno číslo a za pět minut je po všem. To je jen má domněnka… Nevim, fakt nevim… Je ale jistý, že kdyby mně vokřikla, kdyby mi vlepila facana, tak bych toho nechal a stál bych před ní v pozoru. Jenže vona nezařvala, facku mi taky nedala a ani mě vod sebe moc důrazně nevodstrkovala. Proto sem byl čim dál víc drzejš a nevomalenější. Přisátej na jejim krku jak upír a s rukou na podprsence pod košilí sem si k ní dovoloval. Tisknul sem jí i přes tu podprdu prso, zatimco moje druhá pracka, kterou sem jí držel předtim v pase se svezla níž na její zadek. Vona přitom furt vopakovala: »To nesmíííš! To nejdééé!« ale ani slovo, že nechce nebo ať okamžitě přestanu, jinak že to třeba vohlásí řediteli nebo něco takovýho. Podařilo se mi na ní rozepnout dva zbejvající knoflíčky košile a tu jí vytáhnout zpod sukně. Teprv když se mi podařilo jí pohmatu na zádech rozepnout patent podprsenky a druhou rukou se jí vnutit pod košíček, snažila se mě zbavit. »Nééé…co…co to dělááááš!!! Neblázniii…Je­žišimarjáááá!!!“ konečně zvýšila hlas a začala mne od sebe odstrkovat, ale já byl už nabuzenej a natlačil sem jí zádama ke stěně, neustále sem jí volizoval krk a zároveň sem se konečně zmocnil jejího nahýho prsu“ řekl jsem a jal jsem se snaše opět hladit to její.

Drozenka byla určitě na vahách a bojovala sama se sebou, s morálkou i manželskou věrností. Má ruka na jejím prsu jí určitě rajcovala“, pokračoval jsem a hnětl Hanino prso pro názornou ilustraci. Nosem sem jí rozhalil košili, šprnda se jí svezla z prsou a já se bleskově k jednomu z nich přisál jak smyslů zbavenej“, vyprávěl jsem a rovněž se snaše přisál k prsu, až vyjekla.

Musel jsem ale vyprávět, tak jsem je zase vzápětí pustil a pokračoval: „Drozenka očividně nevěděla kudy kam a já cejtil, jak mi podléhá, i když pomalu. Začala rychlejc dejchat, prsa se jí dmuly a tak nějak trochu jakoby ztuhly. Začala taky tiše blaženě vzdychat a ztrácet půdu pod nohama. Dokonce se mi už podařilo rozepnout jí takovej ten háček a pak zip na boku tý její krátký upnutý sukně. Jenže najednou Drozenka ustrnula a měla vyděšenej pohled. Začala mě vod sebe vší silou vodstrkávat a začala zmateně řikat: »To není jak si myslíš!!!« Já se vohlídnul a ustrnul sem taky, protože zamnou mezi dvěřma, co spojovaly ten sklad a Drozenové kabinetní kancl stál Kratochvíl, muj učitel na technologii, ale hlavně zástupce ředitele. Byl to asi pěta-šestačtyřicátník, takovej vobtloustlej, prošedivělej s koutama, vostříhanej na ježka. Byl vopřenej vo futro a jeho vítězoslavně satyrskej pohled nevěštil nic dobrýho ani pro mě, ani pro Drozenovou. »Vlasto…, to fakticky není jak si myslíš« zopakovala to češtinářka, ale z jejího hlasu bylo možný slyšet paniku, stud a hlavně strach z průseru. Kratochvíl byl bejvalej lampasák, kterej to dotáhnul prej na majora. Byl to komouš až na půdu a hroznej prevít. Ten se úplně vyžíval v tom, když někoho načapal při něčem zakázanym. Pár kluků už nechal ze školy vyrazit. S nim nebyla sranda. »No, co vidím, to vidím, soudružko kolegyně! Očividně jste se tu muchlovala s P.....ým, učněm ze druhé bééé…a ještě si necháte odemčeno…! No fůůůj. To se zítra na stranické schůzi naší základní organizace soudružky a soudruzi kolegové budou divit…!!!« zahřímal. »Vlastííkůůů, vždyť se nic nestaloóó…« snažila se Drozenka vlísávat prosebným hlasem. Z toho jejího hlasu čpěla hanba jako z puberťačky přistižený při masturbaci. Drozenová zrudla a hlas se jí tak podivně chvěl. »Anóóó??? Ale nejspíš by se dělo, kdybych se tu neobjevil! Copak na to řekne asi soudruh manžel? Ten se bude divit, co má za manželku!« Průser byl totiž v tom, že Kratochvíl byl nejen učitel, nejen zástupce ředitele, ale i předseda školní organizace KSČ, takže vlastně kádrovák. »Tak co s vámi dvěma udělám, aby se to už neopakovalo…???!!!!« zahřímal jako někdo, kdo má moc a tvářil se přímo ďábelsky. »Vlasto, nebuď hajzl…! Každý přece někdy chybuje… Nech to tak a já ti slibuji, že už se to nebude nikdy opakovat« zkusila na něj Drozenka jinak a upravovala se. »Už to mám! Tak víte co, vy dvě hrdličky?« řekl jako soudce nad životem a smrtí, načež se vrátil do učitelčina kabinetu, zamkl dveře zevnitř a opět se vrátil: »Já vám dám oběma šanci! Když na můj návrh řeknete ano, jsem ochoten na všechno, co jsem tu viděl, zapomenout, ale pokud jen jeden z vás ten návrh odmítne, rozmáznu to tak, že se z toho oba poserete! Vy, P.....ý vyletíte ze školy pro nevhodné chování a já vám napíšu takový posudek, že vás žádná škola nevezme a vy skončíte u lopaty… A vy, soudružko Drozenová, vy pak u nás velice rychle skončíte a pochybuji, že ještě někde budete učit!« »Ale my sme vopravdu nic…« pokusil jsem se to vysvětlit ale on hlasitě vřískl: »Mlčte P.....ý. Vy mi budete něco povídat…! Vždyť ten testosteron z vás přímo čpí…! Dávám vám šanci… Ani jeden z vás určitě nechce opustit tento pedagogický ústav, že ne?! …A tady soudružka určitě nechce ostudu a jistě uvítá klid v rodině…?« pronášel a přitom se přímo kochal svou nadvládou nad námi, protože nás měl oba v hrsti. »Tak co po nás, k sakru chceš? Co máme udělat?« zaúpěla Drozenka a měla slzy na krajíčku. Jenže ten previt řekl: »Heleďte, soudružko, se slzavým údolím na mě nechoďte, to na mě neplatí!« »No tak co teda máme…řekni to už konečně!« zaúpěla se zoufalstvím v hlasu. »Tak že..«, pronesl obřadně ,»Já si sednu tady za ten psací stůl…a vy dva se do pěti minut vysvlíknete do naha… Tady soudružka učitelka se postaví tady k tomu křeslu«, načež ukázal na křesílko s dřevěnými madly stojící metr od psacího stolu, »ohne se přes něj, opře rukama o ta madla a rozkročí se. Vy, P.....ý k ní přistoupíte odzadu a vykonáte přede mnou se soudružkou Drozenovou soulož!« vyřkl ten ortel s ďábelskou zlomyslností. Drozenová na něj zůstala zírat přes ty svý silný brejle s vytřeštěnejma očima a votevřenou pusou. Tohle určitě nečekala ani ve snu, kdežto já zase nevěděl, jestli se mám z takovýho trestu plácat radostí do stehen, nebo předstírat zkroušenost a rozpaky. Však mi taky vocas, kterej mi pod riflema z prvotního úleku nad zjevením se Kratochvíla změknul, se mi zase začal bouřit. »Tak co, P.....ý, berete to?« a já jakoby zdrceně přikývl. »Tedy…no…Vlasto…Ty si děláš legraci, že jo?« nechtěla tomu učitelka uvěřit. »Žádnou legraci!« vyvedl ji z omylu chladem své odpovědi »To přece nejdééé!« zaúpěla bezmocně. »To mám tady před tebou jako souložit? Já??? To mám dělat s klukem, kterej by mohl bejt můj syn???!!!“ zavzlykala zdrceně, když viděla, že z toho není pro ni úniku. »Čas vám běží!« připomněl Kratochvíl bezcitně. »Tak jak se rozhodnete? P.....ý řekl, ano… A vy?« »Ježišmarjáááá…, vždyť jsem vdaná, mám muže, děti, nějakej věk… a…nejsem chráněná…! Nic neberu… Nemám ani danu, ani pesar a tady není žádný prezervetiv!?“ ohrazovala se. »Ještě dvě minuty a odcházím! Co bude následovat, to oba víte!« řekl nesmlouvavě. Co měla chudák dělat? Byla zdrcená, ponížená, zostuzená a zoufalá z té bezvýchodnosti nakonec hlesla: »Tak … jo«. »Výborně… Tak teď oba vysvlíct!« řekl radostně a viditelně se tím bavil. Já si sundal košili, pak rifle, pak slipy a na světlo světa se mi vymrštilo péro vzhůru jako semafor u trati. Drozenka byla rudá jako rak, když mi na něj čuměla. Já zase čuměl na ni, když ze sebe vysvlíkla podprsenku a pak si stáhla se stydlivým okolkováním elastické stahovací kalhotky, takže sem v plný parádě uviděl tu její širokou zadnici, huňatej hnědej trojuhelník v rozkroku, trochu volný břicho s faldíkem, trochu zjizvený strijemi a na stehnech i šunkách mi nemohla uniknout celulitýda. Ale i tak to byla samice non plus ultra! Drozenka teda ostýchavě přistoupila k tomu křeslu, předklonila se a široce rozkročila přes to opěradlo, takže její tělo a nohy zaujímaly takřka pravej úhel a rukama se vopřela vo ty madla na křesle. Přistoupil jsem k ní zezadu a mýmu hladovýmu pohledu se tak nabízely její bílý macatý hýždě, široký stehna, dolu visící prsa a naducaná kunda. Nejprve jsem polaskal rukama tu kyprou zadnici, široký boky a pak sem chvilku hladil uvolněný břicho, abych nakonec nevynechal ani ty prsa. Neřekla na to nic, jen v rukách drtila ta madla. Když sem se mazlil s jejíma prsama, plenil sem jí je jak krtek zahrádku. Drozence se s zrychlil dech, ale furt mlčela. Ruka mi tak nějak sama vjela do naducanýho Drozenčina rozkroku. trhla s sebou ale pokorně držela. Jen myslím, žena chvíli zatajila dech. Masíroval sem jí prstama velký i malý pysky, rejdil po poštěváčku a nakonec sem ji do kundy zasunul hned dva prsty najednou. Myslím, že mý počínání jí určitě vyvedlo z míry. Pak jsem ji chytil za hýždě, palcema rozevřel do široka ty její pysky, přiložil mezi ně svůj tuhej cca 17 centimetrovej rozmnožovací nástroj a bez váhání jsem ho do ní prudce zarazil. Drozenka to určitě čekala, ale přesto do sebe v údivu hluboce nasála vzduch a na pár vteřin zase ustrnula bez dechu. Mezitím jí ale muj žulově tvrdej nedočkavec proniknul pochvou až k děloze, kterou následně určitě zatlačil kousek do břicha. Drozenka vyjekla, ale tak nějak víc, rezignovaně se prohnula v kříži a tím mi ještě líp nastavila kundu. Bušil jsem tý učitelce žaludem do dělohy jako buchar do kovadliny a soustřeďoval sem se na každej náraz těchto našich dvou pohlavních orgánů. Drozenka měla viditelně co dělat, aby to udejchala. Když se mi to začalo blížit, přidal jsem a vona to hned vycejtila a sípavě až zajíkavě mě dost hlasitě prosila: »Proboha do mě néééé!!!« Jenže když to na mne přišlo, stalo se ze mě bezohledný hovado anatlačil jsem se na ni a žaludem doní až na čípek a začal si vychutnávat výstřiky semene na její dělohu. »Jee…Jééé…Jéééžiš… Áááá!!!« vyrazila ze sebe takovym zvláštně zabarvenym neartikulovanym hlasem . Chvilku sem v ní eště zustal, dokud sem se do ní zcela nevysemenil, ale pak sem ho z ní vytáhnul. Drozenová se pomalu narovnávala, jako by si rovnala záda, obrátila se ke Kratochvílovi a řekla: »Už si spokojenej?! Teda jestli s nim budu těhotná…!» A víte co Kratochvíl na to? Prej: »Na ostro je to vždycky nejlepší, že, P.....ý? Nakonec, i kdybys, Dano, (přešel z komisní mluvy na tykání) z toho byla v tom, tak co…, republika potřebuje každou ruku. Dětičky doma budou za sourozenečka rády, že…? A tvůj manžel…No, co oči nevidí, to srdce nebolí« pronesl ironicky, načež vstal, popošel ke dveřím, odemknul a zmizel. S Drozenkou jsme se pomalu voblíkali, ona se tvářila hrozně nešťastně, jako kdyby ztratila vejplatu, prostě jako přejetá parním válcem a kapesníkem si utírala kundu. »Promiňte, soudružko… To sem fakt nechtěl« začal sem se připitoměle vomlouvat. »Tedy, jestli budu opravdu těhotná, tak si mě nepřej!“ vyhrkla na mě naštvaně. »Stejně je to všechno tvoje vina! Vidíš, co si nám nadrobil? Hlavně o tom, prosím tě, mlč! Né abys to někomu vyprávěl! A modli se, aby to na nás Kratochvíl přece jen neřekl! Už seš oblečenej!?« A když viděla, že jo, tak mne vystrčila ven na chodbu se slovem: »A teď už vypadni!«

No, na druhej den mě zadržela při vodchodu ze školy… Očekával sem, že bude sprdunk za ten včerejšek. Rozhlídla se, jestli se někdo nedívá nebo dokonce nemá nastražený uši a pak polohlasně, ale vyčítavě spustila: » Ty ses do mne včera vystříkal, že ano?!« »Hmm«, přikývnul sem, ale přitom sem se pásl na jejích obavách a rozpacích. »Ty pitomče!!!« zakroutila hlavou. „Vždyť jsem ti říkala…žádala tě…!!!« zpanikařila a skoro na mne křičela »Tak promiňte, nó, ale bylo to silnější než já…, zvlášť když mi soudruh zástupce poskytnul takovou příležitost…« zablekotal jsem omluvně. »Božemuuuj!!! Vždyť jsem říkala, že mám plodné dny! Co když teď budu těhotná?!!!« zdůraznila své rozhořčení důrazem přidušeného hlasu. Párkrát se nadýchla a obrátila k oknu vedoucího do školního dvora. Tak postála asi půlminutku, načež se ke mně zase obrátila a již klidněji, ale o to vážněji mi s varovně vztyčeným prstem nařídila: »P.....ý! To co se včera mezi námi odehrálo…, jakoby se nikdy nestalo, rozumíš!? Nikomu o tom nesmíš povědět! Nikomu, je ti to jasné !!? Vůbec nikomu!!!…A doufej, abych fakt nebyla těhotná!«

Na další den, to byl pátek, sme měli ráno češtinu. Něco mně nutilo na Drozenku furt čumět a přitom sem měl porád pocit, že ho v ní mám…že mě ho svírá v kundě svym svalstvem, jak mi ho tam jakoby kouše, když sem jí narářel žaludem do dělohy…“ Vybavoval sem si, jak do ní stříkám semeno a vona proti tomu nemůže vůbec nic dělat. Kratochvíl byl sice kretén a jak sme se přesvěčili i perverzní chlívák, ale já mu v duchu blahořečil. Kdykoliv se muj a Drozenové pohled střetly, zrozpačitěla a uhnula vočima jinam.

Další tejden sme neměli školu, ale praxi, takže sem Drozenku neviděl. Hned v pondělí sme měli první dvě hodiny technologii, takže Kratochvíla. Kupodivu mě nechal na pokoji, ani neměl ke mně žádný jízlivý poznámky, jak sem vočekával. Jen se na mně tak nějak poťouchle díval.

Ve středu sme měli zase poslední hodinu Drozenku na literaturu. Zase sem jí sledoval, ale tentokrát se už mejm pohledům nevyhýbala. Když zazvonilo a my učňové a učnice sme začali bleskově balit sešity a učebnice do tašek a padat ven ze třídy, hurá do šatny, stála Drozenka na chodbě a když jsem ji míjel, řekla mi: »P.....ý…, na slovíčko…« Nevěděl sem, co zase chce, tak sem k ní popošel a když v minutě z chodby všichni zmizeli po schodech dolu, podíval jsem se na ni. Byla vážná, se starostlivou tváří, vobjímajíc třídnici, kterou jakoby si tiskla k prsům. »Tak vám, Jirko, děkuji«, spustila příliš komisně. »Pěkně ste mi zavařil…!« »Soudruch Kratochvíl mluvil?« zeptal sem se jí překvapeně. »Ne, P.....ý, ten naštěstí mlčí! O to mi teď ale nejde… Včera jsem měla dostat periodu…«, řekla, ale když viděla můj nechápavý pohled, tak dodala pro upřesnění: »Menstruaci, víte… Menstruaci jsem nedostala ani včera, dnes… a to je ten malér! Víš co to znamená?« přešla zase k tykání. »Že ste jako… se mnou těhotná?« řek sem na to překvapeně a poněkud hlasitějc a uculil se. »Tišééé!!!« zasyčela varovně .»Vidím, že z toho máš dokonce radost??? Jirko, ale já sem vdaná ženská!!! Ty se z toho možná raduješ a považuješ se za hrozného frajera… Ale pověz, co teď mám jako dělat???!« a z jejího hlasu bylo možný vycejtit starost a obavu. »No, ale dyť máte manžela…« já na to. »Tak to bude jako na něj, ne…?« řekl sem asi dost egoisticky, protože Drozenka mi na to odpověděla: »No to je typické! Udělat dítě, na to jsou všichni mužští kadeti, to jó… Ale ať se stará chudák manžel, co?!! Jenže Jiří, můj muž přitom po narození našeho syna zásadně používá prezervativ, víš!? To je ten problém!!!« »Tak si to nechte vzít«, byl sem hned hotovej, ale zase sem narazil. »To vzít! To… Jirko, To… není věc, ale dítě! Malý člověk a já nejsem vrah neviňátek!« ukončila Drozenka ten krátkej rozhovor.

No…až po dalších dvou tejdnech, to už byl začátek června, mně učitelka Drozenová zase vodchytla na chodbě po vyučování a požádala mě, abych s ní šel do jejího kabinetu, že se mnou chce v klidu a beze svědků probrat tu naší záležitost. Kratochvíla se bát nemusela, protože byl asi tejden po voperaci žlučníku a tak ve škole nebyl. Drozenka si v kabinetu sedla za svůj psací stůl a já si sed proti ní do toho křesílka, přes který sem jí před měsícem před Kratochvílem vošukal a napustil. »Takže, Jirko…«, spustila kupodivu přátelsky a neformálně, »Je konec všem dohadům, protože to tady mám černé na bílém«, načež vytáhla s kabelky malou knížečku nebo spíš takovou skládanku ze tvrdšího papíru a já i na tu vzdálenost přečetl nápis: TĚHOTENSKÝ PRŮKAZ, zatímco ona hned dodala: »Jsem s tebou těhotná! …Pochopitelně jsem se s tím musela svěřit manželovi, to jistě chápeš…« Nechápal jsem. »Všechno jsem mu po pravdě vylíčila, jak to začalo… Jak jsem tě nechala po škole, jak si’s ke mně dovoloval, jak se to seběhlo, když se objevil zástupce ředitele a kádrovák Kratochvíl, jak nás začal vydírat a vyhrožoval nám, jak jsem musela s tím jeho perverzním nápadem chtě nechtě souhlasit, přestože se mi to příčilo a ponížilo mne to, takže jsem to pak spolu museli dělat před ním bez jakékoliv mé ochrany i bez prezervativu, jak jsi do mně ejakuloval i když jsem říkala, co hrozí, protože jsem měla ovulaci… a jak jsem díky tobě otěhotněla…« »A váš manžel? Jak to přijal?? Chce se dát rozvést, co?« vyptával jsem se. »Vladimír? Ne…nechce… Vladimír je velmi tolerantní a hodný chlap. Je sice kliďas, ale i mne jeho blahosklonná reakce dost překvapila. Prý se nemám za co omlouvat, že já za to mohu jen tím, že jsem se ti víc nevzepřela a dovolila ti, co si’s ke mně dovolil. Nejvíc za to prý může ten pitomec Kratochvíl. Víš, já už dávno předtím manželovi řekla, jak mi Vlasta nadbíhá, jak mi dává dvojsmyslné návrhy a jak se stále vnucuje…« vyprávěla. »To jako…do postele?« otázal jsem se poněkud nemístně. »Jo…tak nějak. On už mě začal otravovat hned, jak jsem se před pár lety vrátila po dlouhé mateřské. Vlasta je totiž starý děvkař. Asi si myslí, že když mohl mít pletky s nějakými vojandami, tak tady ve škole to bude stejné. Myslím, že některé kolegyně, nechci je jmenovat, se s ním raději vyspaly, aby od něho měly pokoj. Já ale ne a tak čekal na příležitost, na záminku. Když jsem tedy manželovi řekla, že požádám o interrupci, kategoricky to odmítl a řekl, že když už se to stalo tak, jak jsem mu vylíčila, tak si to dítě necháme, že prý to tak asi má být« Mě na chvíli spadnul ze srdce kámen, jenže vzápětí mi ho tam Drozenka navalila zpátky, jelikož mě šokovala: »Vladimír, tedy manžel by tě rád poznal a chce se proto s tebou setkat!« To neznělo jako žádost, nýbrž jako příkaz a mě se z toho pod košilí zpotila záda. »C…có? Kdééé?? A kdy jako???« začalo se mi svírat hrdlo ouzkostí. »Dneska v parku tady o dvě ulice dál. On tam bude v půl třetí, což je za čtvrt hodiny, takže abychom vyrazili. Venku je hezky…teplo, tak si sednete na lavičku a já se budu zatím opodál procházet, abych vás nerušila.« pronesla. »A proč jako? Musí to bejt?« snažil jsem se z toho vyzout. »No, já si to nevymyslela. Manžel prý chce poznat biologického otce mého dítěte, které ale bude on vychovávat! Přesně tak to řekl« řekla mi Drozenka, když mne vystrkovala z kabinetu a zvenčí ho zamykala.

No, přišli sme do parku, to je ten, co se dříve menoval Park Rudý armády… No a von akorát přicházel vod auta, který zaparkoval nedaleko. Byl to vysokej štíhlej čtyřicátník se světlejšíma vlasama a brejlema na nose. Vypadal jako nějakej bejvalej atlet, skokan do vejšky nebo něco takovýho. Byl kupodivu klidnej a neemotivní. Dokonce bych řek, že se mi zdál sympatickej. Drozenka nás představila: »Tak to je můj manžel Vladimír Drozena« a pak ukázala na mě a řekla: » A to je Jiří P.....ý, učeň druhého ročníku a žák druhé béé na naší škole. Nechám vás o samotě« načež skutečně vodkráčela jako by k nám nepatřila. My dva s Drozenou sme si sedli na nejbližší lavičku a von hned začal: »Heleďte, mladíku…, moje žena mi všechno povyprávěla… Nechci z toho dělat aféru. Co se stalo stalo se a teď už s tím stejně nic nenaděláme, že… Vy jste svým věkem ještě adoscelent, mučí vás testosteron a přetlak v rozkroku, to chápu, protože jsem byl také takový. Jste v tom věku, kdy se chlapci jako vy touží sexuálně realizovat. Příroda je někdy krutá, ale jejím primárním cílem není dodržování zásad slušného chování a společenské morálky, nýbrž udržování a rozmnožování populace. Je vědecky dokázáno, že takové mladíky nepřitahují ani tak jejich vrstevnice, ale spíše o něco starší, zralejší ženy, mnohdy ty vdané a matky od dětí. Heleďte, nemusíte mi nic říkat… Já to znám. Ty zralé jsou přítažlivější. Také jsem si v duchu říkával: Do té bych se vysemenil, aby se mnou byla těhotná! Té by to těhotné břicho slušelo. Tak to bylo i támhle s Danou, že? Vy do ní nejste zamilovaný, vy jste si s ní toužil jen zasouložit a vystříkat jí sperma do rodidel, abyste mi ji oplodnil… No, za to se nestyďte, to je totiž přirozená touha. …A ta nešťastná záležitost s tím prevítem zástupcem ředitele vám vlastně nahrála na směč. Byla to příležitost, která už by se nikdy neopakovala a tak jste ji oběma rukama chytil za pačesy, nemám pravdu..? No…, takže podívejte, mládenče… Má žena si to vaše dítě ponechá, donosí ho a přivede na svět, ale vy nebudete otcem, nýbrž já, rozumíte! Kdybyste náhodou kdekoliv komukoliv o tom řekl a tvrdil, že to dítě jste jí udělal vy, ona to popře a já jí v tom jednoznačně podpořím. Doufám ale ve vaší diskrétnost a férovost. Já po vás nic nechci, tak ani vy nekomplikujte život nám ani sobě. Žena dala už ve vaší škole výpověď a od září 1977 přechází učit aspoň na dobu svého těhotenství ke mně na ZéDéeŠ Julia Fučíka do Školské ulice. Prosím vás proto důrazně, už pro její klid, už ji nekontaktujte a od prázdnin na ni zapomeňte. Jediné, co pro vás jsem ochoten udělat je to, že až se to děcko narodí, pošlu vám poštou fotografii se jménem a datem narození, souhlasíte?!« Cosi sem souhlasně zakoktal. »Tak ruku na to?« řek a podal mi pravici ve který pevně stisknul tu mojí, načež vstal, řek už jen: »Tak sbohem, mladíku« a odkráčel za svou ženou, kdežto já se vydal domů.

Červen rychle utek, pak bylo vysvědčení, dva měsíce prázdnin vod školy a v září pak třeťák. To už sme měli školu každej tejden, ale jen v pondělí a úterý vod 14 do 19 hodin a středu až pátek praxi. Češtinu ani literaturu sme ve třeťáku už neměli a navíc Drozenová vopravdu z naší školy vo prázdninách vodešla. Cosi mě ale táhlo za Drozenkou, asi zvědavost či co. A tak vždycky v pondělí ráno, místo abych chrněl do desíti jako mí spolužáci, já sem si přivstal a mazal do Školský ulice, abych jí viděl. Měl sem kliku. Drozenka jezdila s manželem pravidelně jejich žigulíkem a vždycky přijížděli na půl osmou. Voni dva si mě nikdy nevšimli, ale já jí viděl. Zprvu, to bylo v září, se mi zdála taková nateklá. Zhruba vod října mi neunikla její další proměna, která se s ní děla. Vpředu jí totiž těhotný břicho začalo zdvíhat kabát, což bylo tejden vod tejdne zřetelnější. Po vánocích sem jí ale už neviděl, protože její manžel začal do školy jezdit sám.

V polovině února 1978 mi přišel dopis. Z obálky mi dole na chodbě u kastlíků vypadla černobílá fotka s nemluvnětem a na zadní straně bylo průpiskou napsáno: JIŘÍČEK DROZENA, *2.2. 1978“

Fanyn








Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je online

Verča

Jedno číslo mi nestačí, chci to pořád a neustále mám chuť na pořádný ocas v moji šťavnaté kundičce. Zajíčci jsou vítáni, ráda zaučím i ty nezkušené.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 457

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERCA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Veronika

Máš to rád do obou dírek? Já ano a pokud máš kamaráda, nebudu proti když se přidá. Ráda si to rozdám s oběma.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 456

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERONIKA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Vendula

Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 450

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

Fanyn


Sex po telefonu
TOPlist

Povidka.cz | Copyrights 2020 Reklama zde | info@povidka.cz

Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury