Návrat na hlavní stránku

Povídka.cz povídky psané životem...

Jak jsem se šeredně mýlil

Posadil jsem se na pařez vedle pěšinky. Po celodenním trmácení se loukami a lesy jsem toho měl tak akorát dost. Monika mi zmizela za zákrutem pěšiny mezi stromy.
„Héééj! Tak počkej! Nedáme trochu voraz?“
„Hni sebou bábovko!“ ozvalo se naštvaně lesem. Měla špatnou náladu. Neustále mi něco vyčítala. Že ji koušou komáři. Že se jí ve stanu špatně spí. Že jsem si sebou zapomněl přibalit plavky. Že jdeme špatně. Že jdu moc rychle. Že jdu moc pomalu. A tak pořád dokola. Věděl jsem moc dobře, proč je tak naštvaná. Problém byl v tom, že jsem ji nedokázal uspokojit.

Vůbec jsem netušil, že mám takový problém. Monika byla má první dívka. Před nedávnem jsem oslavil osmnáctiny a ona je měla měsíc po mě. Na konci třeťáku k nám přestoupila z jiné školy. Všichni kluci z ní byli naprosto paf. Tak pěknou holku jsme ve třídě ještě neměli. Štíhlá bruneta s oblými boky. Malý lehce pihovatý nosík a plné rty. Nejvýraznější na ní však bylo poprsí. Její ňadra byla naprosto úchvatná. Kluci se ve škole o ničem jiném nebavili. Tvrdili, že tak famózně velké kozy ještě nikdo z nich neviděl.
Začal jsem s Monikou chodit, ani nevím jak se to stalo. Neustále mě překvapovalo, že si vybrala právě mě. Nejsem žádný nabušený svalouš. Jsem spíše intelektuálský typ. S Monikou jsme chodili do parku a vodili se za ruce. Na konci jedné z procházek, když už byla pořádná tma, jsem si dodal odvahy a poprvé ji políbil. Měla měkké vláčné rty a nádherně voněla. Objal jsem ji, ale na prsa jsem se jí ještě sáhnout neodvážil. Hrozně jsem se těšil, až si je budu moct polaskat. Všichni kluci mi ji hrozně záviděli a pořád na mě dotírali jaké to je jí osahávat kozy. Chtěli vědět jestli je má měkké nebo tvrdé. Líbali jsme se v horké letní noci dlouho a vášnivě a já na prsou cítil, že je má krásně měkké.

Na začátku prázdnin jsme si s Monikou naplánovali trampování v přírodě, jen tak s bágly, spacáky a malým stanem. Oba toulání přírodou zbožňujeme. Nemluvili jsme o tom, ale bylo jasné, že se v přírodě poprvé pomilujeme. A pak, když k tomu došlo, mi to nešlo. Nemohl jsem se do ní dostat. Neměl jsem jej dostatečně tvrdého. Při masturbaci se mi nikdy nic takového nestalo. Snad to bylo tím, že to bylo poprvé. Byl jsem nervózní. Nebo to možná bylo tím, že jsem se před tím dozvěděl, že nejsem její první. Neměl jsem se jí na to ptát. Každopádně jsem ho do ní nezasunul. To nic, chlácholila mě a tvářila se, že se nic neděje. Ale já viděl, jak moc je zklamaná. Dlouho jsme se před tím ve stanu mazlili a laskali. Konečně jsem si mohl dosyta pomačkat její nádherné měkké duc partie. Byla z toho rozpálená jako vatra. Hladila mě po hrudi a pak po břiše. Pak mě uchopila za kopí, které se zdálo být perfektně připravené, a dala nohy od sebe. Nadešla naše chvíle. Moje chvíle. Můj první pohlavní styk. Byl jsem nervózní jako pes. Opřel jsem se jí údem na to místo mezi nohama, které mi tak dychtivě nabízela… a nic. Myslel jsem, že větší pohanu nemůžu nikdy zažít. Ale to jsem se šeredně mýlil.

Následující den jsme šli docela mlčky, každý zahloubaný do sebe. Přemýšlel jsem, jestli dnes dáme druhý pokus. Chlácholil jsem sám sebe, že to byla jen chvilková indispozice a že teď už mi to půjde perfektně. Čím víc jsem na to myslel, tím víc jsem o tom pochyboval.
„Co kdybychom se dnes utábořili tady?“ zeptala se znenadání na okraji lesa. Dost mě to překvapilo, protože bylo sotva po poledni. Jindy jsme šli až do večera.
„Myslíš? Neměli bychom ještě urazit pár kiláků?“
„Ne. Pak budeš moc unavený. Radši bych zůstala tady.“
Nálada mi spadla na bod mrazu. Ona očekává, že dnes podám plný výkon! Udělalo se mi špatně. Kulky se mi stáhly strachem. Něco z toho se mi muselo odrazit ve tváři.
„Neboj se Venouši, to bude dobrý. Uvidíš! Jsi skvělý kluk!“ usmála se povzbudivě.
Mé sebevědomí kleslo ještě o řád níže. Řekl jsem, že jdu pro dříví a hodně dlouho se nevracel. Na malém lihovém vařiči jsme si ohřáli polévku a k ní si dali pár obložených chlebů. Pak se šla umýt k potoku a já hlídal věci. Když se vrátila, tak jsme se vystřídali. Čekala na mě před stanem v nočním úboru. Posadil jsem se vedle ní. Přitiskla se ke mě. Poslouchali jsme lesní ticho hlasitě se ozývající kolem dokola a hladili se a líbali.
„Pojď, půjdeme do stanu,“ zašeptala mi vzrušeně do ucha.
„Ne, ještě chvíli,“ prosil jsem.
„Tak pojď už dovnitř miláčku,“ naléhala.
„Je tu tak krásně,“ bránil jsem se jak to šlo.
„Tak pojď a neboj se.“
Nepatrná rozladěnost ozývající se v jejím hlase mi zabránila dál odporovat. Šel jsem vstříc svému osudu. Celou dobu, co jsme se hladili a laskali, jsem myslel na to, jestli se mi to povede nebo zase selžu. Tentokrát byla mnohem vášnivější a odvážnější, než poprvé. Hodně se věnovala mému údu. Tiskla mi jej a masírovala. Nejdříve to mělo úspěch. Slast mi projela bedry, když mi jej tak krásně sevřela. Oba jsme cítili, jak mi v její dlani pěkně tuhne.
„Anóóóó, Vendíííkúúú“ šeptala rozechvěle, „to je onóóóóóóó!“
Byla tak vzrušená, tak dychtivá. Uvědomil jsem si, jak moc chce, abych ho do ní zasunul. Ihned mi změkl.
„Vendelínkúúú,“ zašeptala mi zklamaně do ucha, „dělám to špatně?“
„Ne, Moničko, děláš to moc dobře. Pokračuj takhle. Moc se mi to líbí.“
Masírovala mi tedy penis dál. Já se sklonil k jejím prsům a líbal ji na bradavkách.
„Aááááách! Venouššškúúú, to se mi líbí! Aáách, áááách!“ sténala blahem.
Její sténání mě tak vzrušilo, že najednou jsem jej měl tvrdého jako beton. Cítila to, neboť mě za něj pořád jemně tahala.
„Véno, už jsi tvrdý!“ zvolala radostně, „máš ho jako šutr!“
Pustila mě a rychle roztáhla nohy: „Tak pojď!“
Její dychtivé očekávání mě rozhodilo. Cítil jsem, jak mi rychle měkne. Zoufalý, rychle jsem jej přiložil k její rozevřené kočičce. Ucítil jsem, jak je tam mokrá. Nádherně mi po ní klouzal. To zarazilo měknutí. Zas mi začal tuhnout. Plný naděje jsem nasměroval žalud do toho místa mezi závojíčky a zatlačil.
„Ach, anóóóó!“ zašeptala vzrušeně, když mě tam ucítila. Viděl jsem, jak je plná očekávání. Jak se chvěje nedočkavostí. Ale nešlo to. Ta její touha mě úplně paralyzovala. Cítil jsem tlak na žaludu, ale dovnitř nepronikl.
„Tak Vendelínku,“ vzdychala nešťastně, „zaber, Véno, zaber!“
Zatlačil jsem a tlak na žaludu zesílil. Cítil jsem, jak se jí zabořil hlouběji mezi závojíčky.
„Ano, ano, to je ono! Takhle! Takhle! Pokračuj! Ještě, ještě!“ křičela vášnivě.
Její divoké pobízení mě srazilo tlak v podbřišku na nulu. Zase jsem změkl. Zoufale zakoulela očima.
„Tak Vendelíne! Prosím! Buď chlap! Udělej mi to! Véno! Sakra! Ukaž to svý holce. Ukaž jí to. Udělej jí to!“ zoufale pode mnou naříkala.
To její prosebné žebrání o styk mě nečekaně vzrušilo. Dolů do slabin to vyslalo silný náboj. Cítil jsem, že teď můžu. Neváhal jsem a zatlačil. Ucítil jsem na žaludu silný stisk. Funíc námahou jsem intenzivně vnímal, jak jí tam dole rozevírám pochvu. Špička žaludu se najednou ocitla v těsném kluzkém sevření.
„Aáááách, konečně!“ zasténala rozkoší. „Aáááááách, dělej mi to Venoušššškúúú! Aáááách! Dělej! Dělej!“ Divoce zakroužila pánví, až jsem z ní vypadl. Nasadil jsem jej rychle zpět, ale zas byl měkký. Ta její divokost mě úplně rozhodila.
„Sakra Véno!“ zaječela zlostně a zoufale se na mě podívala. „Já to chci. Tak přece ošukej si svou holku! Tak udělej jí to! Dělej! Omrdej mě! Prosíííím! Omrdej mě pěkně! Prosíííím, šoustej mě! Mrdej! Píchej! Šukej! Prcej! Tak dělej! Vyšukej mi mozek z hlavy!“
Strnul jsem překvapením. Takhle sprostou jsem ji neznal. Totálně mě to odrovnalo. Bylo po všem. Svalil jsem se vedle ní. Stočila se do klubíčka a tiše plakala. „Já jsem tak blbá, blbá!“ slyšel jsem jí mumlat mezi vzlyky.


Druhý den ráno jsme se chvíli tvářili, že se nic nestalo. Pak se na mě dlouze podívala.
„Moniko, promiň, je mi to líto,“ prolomil jsem ticho.
„Ne, Vendelínku, ty promiň. Nechtěla jsem říkat takové strašné věci. Moc mě to mrzí. Chovala jsem se jako nadržená děvka.“
Na chvíli se zamyslela. „Vlastně ne jako, tak jsem doopravdy.“
„Co jsi doopravdy? Děvka?“
„Ale ne, ty blbečku. Že jsem nadržená. Byla jsem zvyklá to dělat často a teď už dlouho nic.“
„Jak často?“
„No často. Nechci se o tom bavit.“
„Jak často?“ nedal jsem se, „kolikrát? Dvakrát týdně?“
Podívala se na mě a zavrtěla hlavou.
„Třikrát týdně? Čtyřikrát?“
Odvrátila hlavu a znovu zavrtěla hlavou.
„Pětkrát týdně? Víc? Denně?“
Dívala se jinam, ale přesto jsem viděl, že se červená.
„Denně?“ vykulil jsem oči, „vy jste to dělali každý den?“
„Můj přítel byl hrozný divoch.“
Chtěl jsem vědět všechno. „A když denně, tak i vícekrát?“
„Musíme se o tom bavit?“
„Docela mě to rajcuje. Myslím, že by mi to mohlo pomoct. Tak kolikrát?“
„Několikrát.“
„Kolikrát několikrát?“
Přestala se dívat stranou a pohlédla mi zpříma do očí.
„Pořád, Vendelíne, pořád. Přítel byl sexem přímo posedlý. Neustále jsme šoustali. Od rána do večera.“ Hleděla na mě pevně a odhodlaně. „Dělali jsme to jako králíci. Nestačila jsem stahovat kalhotky.“
Nevěřil jsem jí ani slovo. Věděl jsem, že to říká proto, aby mě rozžhavila. „Pokračuj,“ vybídl jsem ji.
„Souložili jsme spolu každý den několik hodin. Zvykla jsem si na to. Moc se mi to líbilo. Pak jednou musel na týden někam odjet. Tehdy jsem zjistila, že jsem závislá. Chodila jsem nervózně po bytě sem a tam jako tygřice v kleci. Pokoušela jsem se toho zbavit, ale nepodařilo se.“
Vyprávěla to tak přesvědčivě, že jsem na chvíli zapochyboval, jestli to není skutečně pravda. Pak jsem si uvědomil, že žádný chlap by nevydržel souložit každý den několik hodin a to mě uklidnilo. Večer se ke mě přitulila.
„Vendelínku, nezkusíme to?“
„Zkusíme Moničko, ale dnes radši ne.“
„Tak dobře,“ řekla zklamaně a políbila mě. „Ale moc dlouho s tím neotálej,“ zachumlala se do spacáku.


Další den jsme dorazili k malému rybníku ukrytém mezi poli a lesem. Pořádné letní horko a voda blýskající se na slunci lákaly ke koupeli.
„Vendelíne, vykoupeme se!“ výskala nadšeně.
„Vždyť víš, že jsem si zapomněl plavky.“
„No a? Vykoupeme se nazí,“ začala se svlékat.
„Nech toho. Co když tě někdo uvidí.“
„A kdo? Vždyť tu nikdo není.“
„Jo? Tak podívej támhle na protější břeh. Vidíš tam ty dva rybáře? Zdá se, že jim každou chvíli vypadnou oči.“
„No tak ať! To je toho. Tak ať se podívají. Nemáme se přece zač stydět,“ prohlásila, když odhodila poslední kousek oblečení, který na sobě měla. „Nahota je normální přirozená součást přírody.“ Nahá se otočila směrem k rybníku a k rybářům. Rybáři nyní vypadali jak v ordinaci u zubaře.
„Přestaň se tady producírovat,“ zavrčel jsem podrážděně.
„Ne, já se chci koupat jen tak!“
„Vem si ty plavky, ti říkám!“ ječel jsem nervózně. Jeden z rybářů vytáhl dalekohled.
„Uklidni se zlato a pojď taky do vody,“ sestoupila ke břehu. Rybář zaostřoval. Nevěděl jsem, jak ji dostat zpátky.
„Okamžitě toho nech! Chováš se jak děvka!“ vylétlo ze mě rychleji, než jsem to stačil domyslet.
Strnula s jednou nohou ve vodě. Pak se prudce otočila a rázovala si to přímo ke mě. Vůbec jsem neměl radost z toho, že se mi ji podařilo vrátit zpět.
„Takovéhle debilní kecy já nebudu poslouchat!“ zaječela mi do obličeje. „A už vůbec ne od takového, takového…“ zarazila se.
„Jakého takového? Jen to dořekni! Tak dělej! Impotenta jsi chtěla říct, že jo? Impotenta!“
Přiblížila svůj obličej až těsně k mému. Chvíli mě pečlivě pozorovala a pak na mě ukázala prstem a chladně řekla: „Vendelíne, koukej mě rychle přefiknout nebo to za tebe brzo udělá někdo jiný!“


Večer jsem se pokusil ji ošukat. Tvářil jsem se sice jako že ne, že se s ní jen tak nezávazně mazlím, ale věděl jsem, že to ví. Tentokrát se o nic nesnažila, jen klidně ležela s nohama od sebe a čekala, jestli to dám. Bylo to ale ještě horší, než před tím. Ani na chvíli jsem nezapochyboval, že by svou výhrůžku nemyslela smrtelně vážně. Viselo to nade mnou jako Damoklův meč. Beznadějně mi visel. Nevypadala ani nijak moc naštvaně.
„Promiň,“ řekl jsem zahanbeně.
„To je dobrý,“ odevzdaně vzdychla, „jsem na odvykačce.“
„Cože?“
„Musím se zbavit té závislosti.“
„Myslel jsem, že sis to vymyslela. Neříkej, že to byla pravda.“
„Byla a nebyla.“
„Tak vymýšlela sis to nebo ne?“
„Vendíku, prosím, nechtěj to vědět.“
„Už jsi to nakousla. Chci to vědět. Jak to bylo s tím tvým supersamcem?“
Mlčela.
„Co může každý den celý den,“ ušklíbl jsem se do ticha.
Mlčela.
„Co si tě omotal kolem péra.“
Podívala se na mě.
„Dva, Vendelíne, byli dva, abys věděl. Střídali se.“
Překvapeně jsem na ni zíral. Neuhnula pohledem a pokračovala.
„Když už jeden nemohl, tak ho vystřídal ten druhý. Souložili jsme celý den. A pak další a další. Nemohli jsme se toho nabažit. Chlapi si dali záležet. Jeden se snažil trumfnout toho druhého. Já byla tehdy panna a oni mi chtěli ukázat, kdo z nich je lepší milovník. A tak jsme souložili a souložili až do úplného vyčerpání. Stalo se to o prázdninách na jednom statku. Když to skončilo a vrátili jsme se do města, tak za mnou chodili a pokračovali v tom. To už jsme samozřejmě nemohli dělat celý den, ale až po škole. Takhle to šlo hrozně dlouho. Najednou jsem si uvědomila, že neděláme už nic jiného. Navrhla jsem, že si zajdeme do kina nebo divadla nebo na koncert. ‚Jó, to víš, že jó’, odsouhlasili mi to a pak do mě zas celý zbytek dne bušili. ‚Chlapi, já už toho mám tak akorát,’ rozčílila jsem jednou. ‚Dnes chci jít do klubu si zatancovat.’ ‚Jasně, Mončo, ale až po tom,’ a zas mě celé odpoledne ojížděli. Pak jsme na tu zábavu skutečně šli. Ale netancovala jsem. Problémy mi dělala i obyčejná chůze, natož abych tancovala. Tak to bylo. Pochopila jsem, že jsem v hajzlu. Udělala jsem rázný krok a dala oběma kopačky. Nechtěli to pochopit a pořád za mnou lezli. Jeden z nich byl můj spolužák. Požádala jsem o přestup na jinou školu. Jinak to nešlo. Nedokázala bych se od něj odpoutat. Řekla jsem si, že tentokrát si najdu hodného kluka, s kterým to budu dělat jen jednou za čas, jako ostatní normální lidi. Všechny nabušené dotěry, co se na mě ve škole hned přilepili, jsem odpálkovala. Ty jsi byl tak krásně nesmělý. Chtěla jsem tebe. Zamilovala jsem se do tebe. Byl jsi tak plachý. Nesáhl jsi na mě celou věčnost. Snášela jsem tu abstinenci se zaťatými zuby. Trpěla jsem jako zvíře. Ale věděla jsem, že když to překonám, že zas budu normální. Budu se s tebou krásně milovat. A teď tohle. Je to nějaký boží trest či co? Musím zaplatit za to, co jsem v minulosti prováděla?“
Rozhostilo se dlouhé ticho. Pak se smutně usmála.
„Tak, a teď o mě víš všechno!“


Náš pobyt v přírodě se chýlil ke konci. Zbývala poslední noc. Bohužel se mi ji za celou tu dobu nepodařilo oprcat, i když jsem se o to hodně snažil. Mělo to jen ten efekt, že já byl strašně zoufalý a ona nervózní jak prase.
„Nejde to,“ funěl jsem námahou, „máš ji moc malou.“
„Ale Vendíku, vždyť tam už skoro byl,“ lkala mi tiše do ucha, „cítila jsem ho.“
„Ne, nebyl, jseš tam moc těsná.“
„Ale nejsem. Zatlač!“
„To nejde.“
„Tak dělej!“
„Uúúúúúffff!…“
„Nóóóóóó!…“ zvolala nadějně a pak zklamaně „nééééééé!“
Odvalil jsem se stranou.
„Vendelíne, takhle to dál nejde,“ hlas se jí třásl, „ty mě s tím pošťuchováním vždycky tak strašně rozrušíš.“
„Dělám co můžu.“
„Neděláš! Podívej jak se klepu!“
„Já za to nemůžu.“
„Ale můžeš!“
„Jseš tam malá.“
„Nejsem! Musíš víc zabrat.“
Stulila se do klubíčka a rozplakala se. „Všechno jsi zkazil,“ štkala mezi vzlyky, „už jsem zase v tom!“
„Co to meleš? Jak můžeš být v tom? Vždyť jsem se do tebe vůbec nedostal!“
„Celá má odvykačka je v hajzlu! Jsem zase na začátku.“
„Na jakém začátku?“
„Už jsem byla v pohodě a tys to všechno zkazil!“
„Co jsem zase zkazil?“
„Všechno! Všechno jsi zkazil! Každou noc jsi mě rozpaloval a pak nechal rozdělanou,“ slzy jí tekly po tváři. „Jsem nadržená jako zvíře. Grrrrr! Bože, já bych mrdala! Hmmmfff! Sakra!“
„Není to jen moje vina!“ hlas mi v zoufalství přeskočil.
„No jistě, jistě, pán je v tom úplně nevinně,“ sarkasmus z ní odkapával. Pak zaťatou pěstí praštila do spacáku. „Kruci! Já to nevydržím! Nechám se ojet prvním chlapem, na kterého narazím.“
„No tak promiň, že jsem takový neschopný pitomec!“ vybouchl jsem zlostí. „Měla sis klofnout nějakýho vymaštěnce, který by tě brousil imrvére!“
„Nebuď trapnej!“
Dál už jsme nemluvili. Nebylo co říct.


Ráno jsme vyrazili za čerstva. K železniční zastávce, odkud jsme chtěli odjet domů, to bylo daleko. Celý den jsme pochodovali a nebavili se. Šla mlčky přede mnou. Vůbec jsem si nevšiml, kde jsme špatně odbočili. Po několikahodinovém bloudění lesem bylo jasné, že jsme někde úplně jinde, než bychom měli být. Strašně jsme se pohádali. Seřvala mě jak to, že netuším kde jsme, když jsem ten chlap. Slovo „chlap“ zdůraznila. Slunce se za stromy naklánělo k západu. Bylo jasné, že dnes se domů nedostaneme. Vytáhl jsem mapu a dlouho do ní hleděl.
„Asi jsme tady,“ ukázal jsem prstem, „přespíme tu a ráno půjdeme na vlak.“
„Ne! Já už ve stanu spát nechci!“ odporovala naštvaně. „Chci civilizaci! Pořádně se umýt. Vyspat se v posteli. Co je to tady vedle?“ ukázala do mapy.
„Asi penzión nebo tak něco.“
„Tak přespíme tam.“
Neprotestoval jsem. V rozpoložení, v jakém byla, to nemělo cenu. K penzionu jsme došli za šera. Všude bylo ticho a tma. Před vchodem nestálo žádné auto. Nejspíš tam nebyla ani noha. Vypadalo to beznadějně.
„Mončo, pojďme pryč,“ navrhl jsem. Pak jsme si všimli, že se vzadu svítí.
„Jdu se podívat,“ potichu se plížila dozadu k oknu. Čekal jsem na místě.
„Jsou tam nějací fotrové,“ řekla tiše, když se vrátila. „Běž to vočíhnout.“
Nahlédl jsem do osvětlené místnosti. V malé restauraci u jednoho ze stolů seděli u piva tři chlapi asi tak kolem čtyřicítky. Smáli se a o něčem živě diskutovali.
„Moniko, mě se to nelíbí,“ zhodnotil jsem situaci, „pojďme jinam.“
„Ne, zůstaneme tady!“
„Ne, já tam nejdu!“
„Jak chceš,“ řekla chladně, „já jdu!“ a vešla dovnitř.
„Já jdu spát jinam!“ zavolal jsem na ni, abych ji zastavil. Nereagovala a zmizela uvnitř.
Zůstal jsem stát venku a čekal, až se vrátí. Zaslechl jsem vevnitř hovor. Připlížil jsem se znova k oknu. Viděl jsem Moniku jak se s nimi baví. Jeden z nich stál, něco jí říkal a mával při tom rukama. Pak spolu někam odešli. Stál jsem nerozhodně venku. Po chvíli jsem ji zavolal na mobil. Dlouho to nebrala. Pak to konečně zvedla.
„Vendelíne, ten penzión je zavřený,“ šeptala rychle do sluchátka, „ale ukecala jsem je. Bohužel jediný volný pokoj tady je jen jednolůžák. Řekla jsem jim, že tu jsem sama, jinak by mě vyhodili. Až bude vzduch čistý, tak se sem vplížíš a přespíš tu se mnou, jo?“
„Moniko, to se mi nezdá…“
„Vendelínku, prosíííím, prosííím! Nechci se už nikam trmácet.“
„No dobře, ale co když bude hlavní vchod zamčený? Určitě jej zamknou. Je vůbec divné, že to ještě neudělali.“
„Tak běž honem dovnitř! Prosííím! Nenechávej mě tu samotnou. Ti chlapi se mi vůbec nelíbí.“
„No dobře. Tak jo.“
„Díky, lásko, dík! Ale neříkej jim, že k sobě patříme. Nechci, aby nás oba vykopli.“


Překvapeně zmlkli, když jsem vstoupil do místnosti.
„Safra, dnes se tady dveře netrhnou,“ řekl jeden z nich, ten tlustší.
„Je zavřeno!“ zvolal druhý, který před tím jednal s Monikou.
Došel jsem až k nim. „Promiňte pánové, ale nemám kde bych přespal.“
„Lituji mladý pane, ale zde je zavřeno.“
„Prosím. Nic jiného tu v okolí není.“
„No jo, to je pravda,“ podrbal se za uchem. „Široko daleko ani stodola… Je mi opravdu líto, ale my sem nesmíme nikoho pouštět,“ řekl po chvíli váhání. „Majitel nám to zakázal.“
Ale mladou holku jsi sem pustil, co?, ty zmetku!, pomyslel jsem si. Nerozhodně jsem stál a neměl se k odchodu.
„Tak Karle, nebuď labuť,“ řekl ten tlusťoch, „něco se snad najde pro nebohého pocestného, ne?“ zašklebil se.
„No, to nevím…“
„Co třeba ten kamrlík tam dole pod schody?“
„Franto, neblbni, tam je strašný bordel.“
„To nevadí,“ rychle jsem se chytl stébla, „jsem zvyklý spát kdekoliv.“
Pochybovačně se na mě všichni tři podívali. Pak si ten tlustý, Franta, všiml mé placky na klopě. Dostal jsem ji na happeningu na záchranu ohrožených druhů rostlin. Byl na ní symbol listu nějakého stromu. Tři zubaté listy a pod nimi stopka, dole trochu zahnutá a s malými pichláky nahoře.
„Hele Karle! Mrkej na to! To je náš člověk!“
„Aááááááá!“ zařvali všichni sborem a radostně pozvedli sklenice s pivem. „Vítej kámo! Neboj! My tě zahynout nenecháme!“
Absolutně jsem nechápal, co jim tak změnilo názor. Že by byli takoví zastánci přírody, na to rozhodně nevypadali. Neodvažoval jsem se jich na to zeptat. Tušil jsem, že by to nebylo moudré. Posadili mě mezi sebe a jeden mi hned přinesl pivo.
„Tak na zdraví, kámo! Ať nám slouží!“ připili jsme si. Pak jsme se rozpovídali. Já jim namluvil historku, jak jsem si vyrazil za kamarádem na venkov a zabloudil. Oni mi zas prozradili, že tu už týden opravují střechu. Jak jsem tak mezi nimi seděl a poslouchal je, něco mi na tom nehrálo. Tři chlapi, celý týden sami v opuštěné chatě… nebyli vůbec špinaví a dokonce ani nesmrděli. Naopak voněli jakousi čerstvotou. To bylo divné. Buďto tady někde měli schované manželky nebo… jsou teplí! Nenápadně jsem si je prohlížel. Karel, ten, co přijal Moniku a mě málem vyhodil, byl chlap jako hora. Statný a robustní, široká ramena, šíji měl mocnou jako býk. Ten na homouše rozhodně nevypadal. Jestli někdo někdy hledal prototyp opravdového drsného chlapa, tak Karel byl přesně ten pravý. Franta byl sice tlustý, ale tak nějak celkově. Tvář měl ošlehanou a tvrdou. Ten se na buzíka hodil ještě méně. Lojza z nich byl zřejmě nejstarší. Na krátko střižené vlasy, trochu prošedivělé skráně, ani tlustý ani hubený, pohled měl ocelově pevný jako vysloužilý mariňák. Prostě záhada!


Právě jsme se smáli nějakému vtipu, když k nám z pokojů nahoře přišla Monika. Tvářila se velmi spokojeně.
„Aáááá,“ volali všichni radostně, „tady je naše slečna!“ Zírali na ni hladově a já se jim vůbec nedivil. Měla na sobě tenké bílé tričko pod kterým prosvítala zářivě bílá krajkovaná podprsenka. Černá sukně nad kolena těsně obepínala její nádherně oválné boky. Nohy měla holé, bez punčocháčů.
„Vy se asi ještě neznáte,“ ukázal Karel na mě, „to je náš kamarád Vendelín.“
„Těší mě, Monika,“ podala mi způsobě ruku a usmála se. Voněla mýdlem a vlasy šampónem.
„Mladá slečno, posaďte se tady sem,“ nabídl ji Karel galantně židli.
„Za chvíli bude večeře,“ zvedl se Franta od stolu.
„Ale to jsem netušila, to je v ceně?“
„Pozornost podniku, slečno,“ usmál se a odešel do kuchyně.
Karel se k ní naklonil. „Slečno Moniko, vy tak krásně voníte!“
Zasmála se. „Ano. Koupel jsem potřebovala jako sůl!“
„Jéééé, to je škoda, že jste nepřišla tak o dvě tři hoďky dříve! Za domem je parádní sauna. Dnes jsme konečně střechu dokončili a tak jsme si na závěr udělali relax a naložili se tam na celé odpoledne. Mohla jste tam jít s námi,“ zasmál se šibalsky. „Tedy pokud by vám nevadilo, že bychom tam byli všichni jen tak,“ úsměv se mu na tváři rozšířil.
„Nevadilo,“ řekla prostě a podívala se na něj zpříma.
„Aááááááách,“ vydechli všichni tři zklamaně, že k tomu nedošlo.

František přinesl podnos s tousty se šunkou a sýrem a k tomu zeleninu. Žádné párky nebo buřty s cibulí. Ti chlapi mě překvapovali čím dál více. Tousty chutnaly naprosto skvěle. Karel mi prozradil, že Franta před tím dělal kuchaře na zaoceánské lodi. „To už je dávno,“ vzpomínal František, „škoda, že už je to všechno pryč.“ Zajímalo mě to a chtěl jsem vědět více, ale Karel řekl „Dost zábavy, teď se budeme bavit! Zahrajeme si společenskou hru.“
Lojza přinesl láhev vodky se dvěma džusy a Franta na tácu pět štamprlat. Karel do každého nalil různé množství vodky. Od malého až po pořádnou lampu. Deklamoval při tom: „kulka, granát, mina, šrapnel, atomovka!“ Zbytek dorovnal džusem tak, že všechna byla stejně plná. Pak štamprlata přesouval z místa na místo jako když Kepler Rudolfovi ukazoval, kterak planety obíhají kolem slunce. Pak, když to bylo zamíchané, že se v tom už nikdo nevyznal, prohlásil: „Na začátek Ruská ruleta. Pro zahřátí. Přeji vám štěstí!“ Každý jsme si vzali prcka a kopli jej do sebe. Silné pálení se mi rozlilo po těle. To vypadalo minimálně na šrapnel. Podle toho, jak se tvářila Monika, tak dostala atomovku.

Pak jsme hráli hru, kdy každý zadal nějaký úkol a druzí jej museli splnit. Komu se to nepodařilo nebo byl nejhorší, tak musel dát fant – nějaký kus svého oblečení a nebo, když nechtěl, vypít místo toho panáka vodky. Kromě toho tu ještě byla možnost žolíka – pět panáků vodky. Kdo by je naráz vypil, stal by se automaticky vítězem kola, ať byl jeho výsledek jakýkoliv. Vítěz měl také právo stanovit pro posledního trest. No, moc se mi to nelíbilo. Ani Monika se na to moc netvářila. Souhlasili jsme až po Karolo ujištění, že můžeme přestat hrát kdykoliv budeme chtít.
Karel Moniku vybídl, ať vymyslí první úkol. Zavrtěla hlavou, že ne, ať začne on. Karel se nenechal dlouho pobízet a za první úkol stanovil, že každý se má zatvářit svůdně. Ostatní to budou hodnotit. Začal on sám. Zatvářil se tak, že jsme všichni vyprskli smíchy.
„Ne, počkejte,“ křičel, „to ještě nebylo ono!“
Pak upřel pohled na Moniku. Ta se smála, až se prohýbala. Díval se na ni a ona se najednou přestala smát. Nelíbilo se mi, jak se na ni dívá. Cítil jsem, že mezi nimi vzniká jakési napětí.
„Dobrý!“ zvolala náhle, „dávám deset bodů!“
Všichni se zas rozesmáli. Jen já se nesmál. Pak se tvářil svůdně každý jeden z nás s různým úspěchem. Všichni se ale při tom dívali na ni. Nesmála se ani trošičku. Pak přišla na řadu ona. Vstala a pomalu se prošla kolem dokola. Vlnila při tom boky tak ladně, až jsem cítil, jak mi stoupá adrenalin. Pak pohodila hlavou, až jí vlasy spadly do tváře. Pomalu si je dlaní prohrábla a odhrnula stranou. Upřeně se na nás dívala. Chlapi zírali ani nedutali. Druhou rukou si pomalu přejela po těle od shora dolů. Skousla si ret. Cítil jsem, že mi stoupá nejen adrenalin. Do prdele, proč tohle nedělala, když jsem nemohl?
„Aááááááááá!“ zařvali chlapi jako šílení. „Monika vyhrála!“ volal Karel. Musel jsem uznat, že vyhrála oprávněně. Kolo jsem prohrál a musel dát nějaký fant. Dal jsem košili. Na pití přijde řada až při nejhorším. Nehodlal jsem se ožrat. I tak jsme mezi jednotlivými koly sem tam popíjeli. Spočítal jsem, že mám ještě tři kusy oblečení – tílko, kalhoty a slipy. Boty se bohužel nepočítaly. Monika na tom byla o jeden kus lépe – měla tričko, podprsenku, sukni a kalhotky. Doufal jsem, že nic z toho nebude muset svlékat. Počítal jsem, že dáme pár kol abychom neurazili a pak se vypaříme.

Další kolo vymyslel Franta. Měli jsme vypít štamprle vodky jen za pomocí prstů. Zuřivě jsem namáčel prsty do sklenice a lízal je. Všichni dělali to samé, ale chlapi při tom upřeně zírali na Moniku. Ta znervózněla, když si všimla, jak všichni sledují jak si líže prsty. Přestala si je lízat. Tohle kolo prohrála. Teď měla dát fant nebo vypít prcka. Zeptal jsem se, jestli je možné, že by jiný hráč přijal trest za druhého. Hrozně jsem se bál, že ji opijí. Bohužel to možné nebylo. Monika chvíli přemýšlela. Pak se začala divně kroutit. Jednu ruku zvedla a strčila na záda, druhou zespoda. Vypjala hruď a my všichni jsme si mohli dosyta prohlédnout její nádherné velké poprsí. Pak se zas zkroutila a sáhla si pod triko na jedno rameno a pak na druhé. Po té z pod trika vytáhla podprsenku. Hluboký hrdelní řev otřásl místností.
„Jóóóóóóóóóóó­óóóóó!“
Celá červená ji podala Karlovi. Ten ji položil stranou, kde se kupily naše věci.


Nyní byl s úkolem na řadě Lojza. Nic nenavrhoval a nikdo si toho nevšímal. Všichni se dívali na Moniku. To tričko bylo opravdu tenké. Velké dvorce pod ním hodně prosvítaly. Při sebenepatrnějším pohybu se jí prsa rozhoupala. Zrudla a sklopila oči. Pak škubla rukou a prsa se božsky rozvlnila. Strnula a nechala ruku dole. Všichni fascinovaně zírali, jak se jí uprostřed na dvorcích začínají rýsovat výstupky. Za chvilku byly tak výrazné, že nebylo pochyb, že má bradavky tuhé, jak prádelní kolíčky. Ptáka jsem měl tak tvrdého, že bych mohl zatloukat hřebíky.
„Tak co je? Proč nehrajeme?“ zeptala se a hlas se jí trochu třásl.

Lojza vymyslel, že každý z nás bude imitovat orgasmus. Tak to nééé, kroutil jsem hlavou. Byl nejvyšší čas toho nechat.
„Pánové, já už jsem fakt utahaný. Měli bychom jít spát. V nejlepším přestat, co říkáte?“
„Jo, jestli jseš unavenej, tak klidně běž,“ pokýval hlavou Karel.
Podíval jsem se na Moniku, ale ta se k odchodu neměla. Právě se něčemu smála a s Frantou pila panáka, lokty zaklesnuté do sebe.
„No, ještě chvíli zůstanu.“
„Tak kdo bude předvádět první?“ zeptal se Karel. Všichni se zas dívali jen na ni.
„Přece Loza, když to vymyslel,“ odpověděl František.
Karel postavil židli doprostřed místnosti. „Tak se předveď, Lojzíku!“
Alois se posadil rozkročmo na židli. Díval se na Moniku. Pak začal pohybovat nepatrně boky dopředu dozadu. Fixoval Moniku pohledem a při tom hýbal pánví. Ona se dívala na něj a zdálo se, že nic jiného nevnímá. Pak pootevřel ústa a začal hluboce dýchat. Všiml jsem si, že Monika má pootevřená ústa též. Zdálo se, že dýchá s ním. Pomalu zrychloval a dýchal rychleji. Monika si dala pěst před pusu. Zaklonil hlavu a sténal. Monika se zakousla do prstu. Pak najednou pánví mohutně vyrazil vpřed a udeřil s ní do židle, až nadskočila. Tlumeně při tom vykřikl. Pak znova boky prudce udeřil o žili. Doprovodil to hrdelním výkřikem. S jeho výkřikem zazněl ještě jeden. Všichni jsme to slyšeli. Monika vykřikla s ním. Rudá jak krocan odvrátila hlavu s rukama u pusy. Poslouchali jsme Aloisovy vzdechy a dívali se na ni jak se celá chvěje. Když ustaly, na dlouhou dobu se rozhostilo ticho.
„Tedy Lozjo, jsi opravdu kanón!“ zhodnotil Karel jeho výkon. „Myslím, že vítězství máš v kapse. Co říkáš Moniko?“
„Říkám, že bych měla jít radši spát,“ odvětila.
„Ještě néééééé!“ zvolali všichni najednou.
„Nezlobte se, ale už musím,“ trvala na svém. Zaplať pánbůh, že konečně dostala rozum!
„Moniko, tak alespoň dohrajme tohle kolo,“ přesvědčoval ji Franta.
„Ano, ať je to fér,“ přikyvoval Karel, „Vendelín by také měl dostat šanci. Jistě pro nás má něco pikantního vymyšlené,“ mrkl na mě.
„Tak dobře, dokončíme kolo a po Vendelínově úkolu končíme,“ souhlasila nakonec.

Pak předváděl orgasmus František. Zeptal se, jestli je nutné sedět při tom na té židli. Karel odpověděl, že ne, že má ring volný. Franta se tedy postavil ke stolu. Začal jej svůdně hladit. Všichni jsme vyprskli smíchy. Franta se nenechal rozptylovat naším chechotem a dál jemně hladil okraj stolu. Smál jsem se tak, až mi tekly slzy. Pak Franta začal do stolu pomalu přirážet. Dělal to důkladně a pořádně u toho funěl. Smích pomalu odumřel. Dívali jsme se, jak křečovitě svírá okraj stolu a tvrdě do něj naráží. Stůl vrzal do rytmu. To mě znovu rozesmálo. Smích mě ale bleskově přešel, když jsem si všiml s jakým zájmem se na to Monika dívá. Franta stůl drtil, až se zdálo, že se rozpadne na kusy. Při tom hrdelně sténal. Monika odvrátila hlavu.
„Pěknýýýýýýý!“ křičeli ostatní, kromě ní. „To byla alespoň devítka!“

Po té nastoupil Karel. Zeptal se, jestli může použít polštář. Souhlasili jsme. Přinesl si jej, stoupl si před nás a začal se s ním hladit. Díval se při tom na Moniku. Tentokrát se nesmál nikdo. Teprve teď jsem si všiml, jakou má mezi nohama pořádnou bouli. Nebylo pochyb, že Monika si toho všimla už dávno. Mazlil se s polštářem a přejížděl s ním po slabinách. Pomalu hýbal kyčlemi proti němu. Za úplného ticha začal tiše vzdychat. Jeho dech byl hluboký a chvěl se. Pevně stiskl polštář, jako když drží ženskou za zadek. Hekal a divoce přirážel. Pak sebou smýkl do strany až povalil židli stojící uprostřed. Pak sebou škubl na druhou stranu a vrazil do stolu. Ten se zaskřípáním posunul o několik centimetrů. Prudce do polštáře přirážel, opírajíce si jej o stůl. Funěl a hekal v naprosté extázi. Všichni konsternovaně hleděli a ani nedýchali. Karel se zdál být úplně mimo. Vydrápal se na stůl. Lehl si na břicho a polštář pevně svíral mezi nohama. Sledoval jsem jeho zadek, jak mohutně přiráží. Rubal do polštáře tak razantně, že jsem myslel, že se pod ním stůl složí. Jeho divoké přírazy mě vzrušily. Hodně mě to překvapilo. Nemám absolutně žádné homosexuální sklony a nazí chlapi se mi hnusí. Ale když jsem viděl tohle… Na chvíli jsem si představil, že ležím pod ním místo toho polštáře. Zaplavila mě taková vlna vášně, až se mi udělalo mdlo. Zděsil jsem se. Proboha, copak jsem homouš? Podíval jsem se rychle na Moniku. Vytřeštěně na Karla zírala a nedýchala. V koutku úst se jí leskla slina. Z výrazu její tváře jsem si mohl přečíst, že nejspíše myslí na to samé, na co já před chvílí. Karel dobušil a sklidil velký aplaus. Monika netleskala. Slina jí bez povšimnutí zaschla na bradě.

Pak jsem šel předvádět já. Věděl jsem, že do toho musím dát všechno. Laťka byla postavena pěkně vysoko. Sedl jsem si na židli a kroutil se a vzdychal. Monika chladně pozorovala, jak se snažím.
„No, nic moc, Vendelíne,“ pokyvoval hlavou Karel, „obávám se, že tentokrát prohraješ.“
Ale to se mýlil. Zbývala Monika. Po té, co předvedla své úžasné svádění, se všichni těšili, co ukáže tentokrát. Jenže neukázala nic. Řekla, že nic předvádět nebude. Na jednu stranu jsem byl rád. Hrozně jsem se toho bál. Ale teď kvůli tomu prohrála a musela se napít nebo dát fant. Lojza, jednoznačný výherce soutěže ale požadoval, že musí dát fant. To bylo dost zákeřné, protože měla jen tričko, sukni a kalhotky. Moc dlouho se nerozmýšlela. Nadzvedla se na židli dopředu, sáhla si pod sukni a stáhla si kalhotky. Podala je Karlovi. Karel je bez komentáře položil na hromádku ostatních věcí. Znova se posadila s nohama těsně u sebe. Chlapi funěli vzrušením.


Zbývalo poslední kolo. „Tak co budeme dělat teď, Vendelíne?“ obrátil se na mě Karel. Měl jsem to už vymyšlené. Chtělo to něco, co není moc vyzývavé a umíme to dobře já i Monika. Jednou jsme spolu blbli a prsty u nohou uchopovali různé předměty. Oběma se nám to docela dobře dařilo. Smáli jsme se, že jsme jako dvě opičky. Tihle postarší chlápci nebudou mít tak chápavé prstíky u nohou jako je máme my dva.
„Každý z nás musí dát všem ostatním vypít panáka,“ prohlásil jsem do ticha, „ale smí jej držet jen s prsty u nohou!“
„No dobře, to zní zajímavě,“ souhlasil Karel. „Kdo bude poslední nebo to vylije, tak prohrál.“
Přikývl jsem na souhlas.
„Začínáš.“
Vytáhl stopky, zatímco jsem si zouval boty. Všichni se posadili kolem stolu a na něj postavili čtyři panáky. Vyhoupl jsem se na stůl.
„Teď!“ zařval Karel a já uchopil prvního panáka mezi palec a prst. Pomalu jsem ho zdvihl k ústům prvního hráče Lojzy. Naklopil jsem skleničku a Lojza pil. Teklo mu to trochu po bradě, ale to bylo dovoleno. Po té, co jsem dal všem vypít jejich prcka, Karel zapsal čas a nastoupil další hráč. Myslel jsem, že mám dobrý čas, ale kupodivu chlapi byli mrštnější, než jsem čekal. Karel s Lojzou mě předběhli. Franta se umístil těsně za mnou.

Nakonec nastoupila Monika. Když vylezla na stůl, s hrůzou jsem si uvědomil, že nemá kalhotky. Byla si toho dobře vědoma. Tvářila se značně nervózně. Nejdříve napojila mě. Zvedla nohu, ve které mezi prsty držela panáka a přiložila mi jej k ústům. Jak jsem jej pil, zvedal jsem pomalu hlavu. Musel jsem se podívat nahoru, abych zkontroloval, co všechno je jí vidět. Vidět bylo všechno! Díval jsem se přímo na její pohlaví. Do prdele, proč jsem si vymýšlel takovou hovadinu? Pak dala pít Lojzovi. Samozřejmě, že měl oči navrch hlavy! Podíval jsem se na stopky Karlovi přes rameno. Dělala to tak pomalu, že bylo jisté, že bude poslední.
„Zrychli to Moniko, nebo prohraješ!“ varoval jsem ji.
„A já budu chtít fant!“ smál se nejrychlejší Alois. To byl fakt průser! Buď bude muset být nahoře bez nebo dole.
„Tak dělej!“ pobízel jsem ji nervózně. Zbývalo jí ještě napojit Karla s Frantou. Ti seděli způsobně vedle sebe a těšili se.
„Mrskni sebou nebo to fakt prohraješ!“
„Fant! fant! fant!“ prozpěvoval si Lojza.
Zoufalá Monika uchopila frťana pro Karla a místo, aby jej k němu zvedla, postavila jej vedle prcka pro Frantu. Pak se s nohama u sebe posadila na stůl naproti nim. Nejdřív jsem nechápal, co chce dělat, než jsem si uvědomil, že je chce napojit oba najednou, aby tak ušetřila čas. Polil mě studený pot. Tohle asi nedomyslela. Sledoval jsem, jak každou nohou uchopila skleničky mezi prsty. Pak se zaklonila a zvedla nohy do výšky tak, aby oba mohli pít zároveň. Rukama si zespoda a zezhora scvakla lem sukně k sobě, aby před jejich zraky skryla své nejintimnější partie. Zřejmě si myslela, že se k ní nakloní, ale to se nestalo. Chvíli sklenky bezradně držela ve vzduchu. Pak dala nohy od sebe. Pořád ale seděli moc daleko. Nakonec je musela pořádně roztáhnout, než na skleničky dosáhli. S do široka roztaženými stehny zvedla nohy nahoru a přisunula jim štamprlata až k ústům. V tu chvíli najednou ztratila rovnováhu. Rychle se lokty opřela o stůl, aby nespadla. Bohužel při tom pustila sukni. Ta se okamžitě vyhrnula nahoru. Chlapi se ani nehnuli. Upřeně jí zírali mezi nohy. Oba vzrušeně funěli jak divocí býci. Prohlíželi si, jak ladná hebká stehna přecházejí uprostřed jejího těla ve dva bochánky velkých stydkých pysků, nahoře porostlých drobnými chloupky. Pysky byly rozevřeny. Mezi nimi vykukovaly ven růžové plátky závojíčků, nahoře zakončené velkým poštěváčkem. Mezi závojíčky se lesklo plno vlhkosti. Nejvíce toho bylo dole, kde jsme viděli poševní otvor. Tam toho bylo tolik, že to z něj vytékalo ven. Vzdychl jsem. Do téhle ronící broskvičky jsem se celý týden pokoušel dostat. Chlapi se prkenně nahnuli ke sklenkám. V tom se jí ta Frantova vysmekla a spadla na zem.
„Konec!“ zařval chraplavým hlasem Karel, „Monika prohrála!“
„Já chci fant! Já chci fant!“ skandoval Alois.
„A co má dát?“ zeptal se Karel.
„Já nevím,“ zarazil se Lojza. „Co sukni?“
„Ne, tričko!“ nabádal jej Franta zíraje jí na kozy.
„Sukni!“
„Triko!“
„Pánové!“ zavolal jsem na ně. „Žolík!“ uchopil jsem jednoho z pěti panáků připravených u vedlejšího stolu.
„Ne, Vendelíne!“ zvolala Monika, „nedělej to!“
Neposlouchal jsem ji a kopl prcka do sebe. Po těle mi vystřelil pálivý oheň. Dívali se, jak do sebe postupně leji jednoho panáka za druhým. Když jsem do sebe kopl posledního, myslel jsem, že shořím. Zrak jsem měl rozostřen, jak mi tekly slzy.
„Tak pánové,“ řekl jsem zastřeně, „teď jsem vítěz já!“ a utřel jsem si slzy. Pak se mi najednou zatočila hlava. Díval jsem se na podlahu, jak se ke mě divně rychle blíží. Přilétla a dala mi hroznou facku. Slyšel jsem Karla, jak říká: „Vendelín bohužel vítěz není, protože v pravidlech se říká, že to musí vypít a zůstat stát.“
„V tom případě chci sukni,“ řekl Lojza.
„Počkej, počkej. Já mám stejný čas jako ty, podívej,“ ukazoval mu Karel. „A já chci tričko.“
„Tak si vem tričko a já si vezmu sukni.“
„To by šlo.“
„Nechte toho! Nesahejte na mě!“
„Hele, pravidla jsou pravidla. To se nedá nic dělat.“
„Tak nechte toho, říkám! Dej ty ruce pryč Karle! Sakra, povídám, dej ty ruc…“
Najednou jsem uslyšel zvuky zápasu. Hekání a narážení těl o sebe. Pak párání látky. Zvedl jsem hlavu. Nahá Monika se divoce zmítala mezi Frantou, Karlem a Lojzou. Franta a Lojza ji drželi za ruce a Karel z ní strhával zbytek oblečení. Bojovala tiše jako lvice. Pak ji povalili zády na stůl a ruce přitiskli k desce. Divoce kopala nohama, ale Karel ji chytil za kotníky a vecpal se mezi škubající se stehna. Rychle si stáhl kalhoty a slipy. Zahlédl jsem obrovský tlustý falus. Vztyčený jako masívní beranidlo, houpal se mu mezi nohama. Překvapeně jsem zamrkal. Netušil jsem, že někdo může mít tak velkého ptáka. Mezitím ji Franta a Lojza, každý z jedné strany, mačkali prsa.
„Néééé!“ vykřikla a znělo to jako poslední zvolání tonoucího. Frana a Lojza se přitiskli ústy k jejím prsům a divoce je sáli. Karel na ni nalehl a přitlačil ji celou svou vahou ke stolu. Odstrčil oba kojící se kumpány. Prudce sebou pod ním škubala. „Néééé!“ znova vykřikla. Trhla sebou tak divoce, že se mu málem vyškubla. Znovu ji pod sebou znehybnil. Štíhlé dívčí tělo se ztrácelo pod mohutným mastodontem. Působilo drobně a bezbranně. Hlava jí visela ze stolu dolů. Tvář měla staženou strachem. „Vendelíne, pomoc!“ zavolala zoufale.
„Tak dost už toho bylo!“ zařval jsem a prudce se postavil. To znovu rozhoupalo podlahu tak, že se rozhodla zase mi nafackovat. Naštěstí jsem se chytil židle. Karel zatím pevně přitisknutý mezi jejími stehny vzrušeně funěl. Strčil ruku dolů mezi nohy a chytil se za ptáka. Přistrčil to své obrovské kopí na Moniččinu vulvu.
„Okamžitě s tím přestaň!“ zařval jsem velitelsky, „já jsem vítěz, já!“ Vykročil jsem k nim.
Karel mě vůbec nevnímal. Viděl jsem, jak tlačí bedry proti Monice a pokouší se tím monstrem do ní vniknout.
„Úúúúffff!“, zafuněl vzrušeně. „Týýýý vole, já se do ní nemůžu vůbec dostat!“ koulel překvapeně očima. „Má tam ta holka vůbec díru? Kdybych ji před chvílí neviděl, tak bych věřil, že nemá.“
Zarazil jsem se uprostřed kroku. Ahááá! Vidíš!? Co jsem ti říkal? Jseš tam malá! Malá! Nejsem impotent! Nejsem! hučelo mi radostně v hlavě. Četla mi to z očí. Její výraz se proměnil. Strach najednou zmizel. Teď tam bylo něco jiného. Nevěděl jsem co. Něco jako odevzdanost. Pak jsem s překvapením zpozoroval, jak povoluje nohy a dává je od sebe. Stále se při tom na mě dívala, tak nějak divně škodolibě.
„Ohóóóó!“ zafuněl Karel, „už se uvolnila!“
Vykulil oči a zabral proti ní. „Uúúúúúúúfff!“ funěl námahou, „týýýý volééééé, vůbec to nejdéééé! Uúúúúfff…“
Tetelil jsem se zadostiučiněním. Bodejť by mu to šlo, když můj nástroj, proti jeho tak poloviční, do ní nešel vůbec. S takovým obrem nemá šanci. Ani náhodou! To bylo jisté.
„Uhni Karle, já to zkusím,“ dožadoval se František.
„Uúúúúúúúfff, úúúúúfff!“ ignoroval jej Karel a vší silou se do ní tlačil. Monika s tváří staženou bolestí otevřela ústa. Z jejího výrazu vyzařovalo silné napětí. Najednou trhaně zašermovala dlaněmi po stole jako tonoucí pokoušející se zachytit břehu. S prsty roztaženými od sebe křečovitě zabubnovala o stůl a sténavě vykřikla: „Aááááááááááá­ááááááách!“
„Oóóóóóóóóóóh!“ zařval v extázi do jejího výkřiku. „Úúúúúž! Oóóóóóóh! Úúúúúúúúúúžžžž…“ funěl urputným úsilím, „…zajíždííííímmmm!“ Námahou mu na čele vyrazil pot. Pak nadšeně zařval: „Týýý pyčóóóóóóó, to je kundáááááá! Aááááááááá!“
Monika silně sténala. Nebylo poznat jestli sténá bolestí nebo rozkoší. Dlaněmi škubavě přejížděla po stole. Tvář měla staženou a oči pevně stisknuté. Z koutků jí tekly slzy.
Prohnul se a s hýžděmi urputně staženými k sobě do ní těsně přirazil: „Oóóóóóóh! Jsem tam! Jóóóóóóó! Až po koule! Óóóóóóóó…“, funěl vzrušeně. Zrudlý v obličeji koulel očima: „Óóóóóóóóóch! Ty krááááso! Ta ji má tak božsky těsnou! To je neskutečný! Aáááááách, to je nádhera. Aáááách, já se snad pominu! Oóóóóóóh!“

Bez hnutí na ní ležel a ztěžka oddechoval. Přestala křičet. S otevřenou pusou rychle oddechovala. Stál jsem strnule na místě a nemohl se ani pohnout. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se s tím svým monstrem do ní opravdu dostal. Bezmocně ležela pod mohutným funícím mastodontem, pevně přišpendlená ke stolu jeho gigantickým pyjem. Zakloněná hlava jí visela ze stolu dolů. Otevřela oči a pohlédla na mě. Její pohled byl vítězoslavný.

František a Lojza, oba vzrušení na nejvyšší míru, jeden přes druhého na Karla naléhali: „Karle, teď já, teď já!“
„Chlapi vydržte,“ zavrtěl Karel hlavou, „nejdřív ji pořádně omrdám, když už ji mám napíchnutou na klacku. Potom bude vaše.“
Na to ji začal tvrdě šukat. Zpracovával ji tak důrazně, až se stůl rozvrzal. Drobné dívčí tělo ze bezmocně otřásalo pod mohutnými údery obrovského býka drtícího je svou vahou. Sledoval jsem, jak se na stole oba zmítají a hekají slastí. Do uší mi zněl stolový vrz-vrz tanec. Tak se konečně dočkala, blesklo mi hlavou. Přeci jen si na našem výletě vrzne.

Náhle se mi udělalo špatně. Cítil jsem, že budu zvracet. Rychle jsem vyrazil na záchod, abych to pak nemusel po sobě uklízet. Doběhl jsem jen tak tak. Zalomil jsem hlavu do velkého bílého keramického telefonu a volal boha: Blééééééé, ééééé, ééééé, božéééé! Zvracel jsem nepřetržitě dvacet minut. V krku mě pálilo. Oči mě pálily. Pak jsem dalších deset minut stál u umyvadla, utíral si pusu, a přemáhal nucení si to celé ještě jednou zopakovat. Opláchl jsem si tvář a trochu se napil. Pak jsem se vrávoravým krokem vrátil zpět do restaurace.


Už od dveří jsem slyšel rytmické vrzání a dvojité hekání. Tentokrát na ní ležel Alois. Prudce do ní přirážel. Oči měla slastí přivřené a vzdychala rozkoší. Pažemi se jí opíral o roztažená stehna a tlačil jí je nahoru, aby do ní mohl snadněji pronikat. Kolem stáli Karel a Franta, oba nazí a se ztopořenými údy. Karlův klacek se komíhal ze strany na stranu. Taková kláda se jen tak nevidí. Bylo neuvěřitelné, že se s tím do ní dostal. To si tedy musela pořádně užít. František jej neměl tak velkého, ale zato mimořádně tlustého. Tohle také nacpal do její úzké škvírky? Oba netrpělivě pozorovali Lojzu, jak Moniku drsně brousí.
„Hele, dělej!“ pobízel jej Franta.
„Jak dělej?“ ohradil Karel stojící vedle, „teď jdu já. Ty už jsi byl dvakrát.“
„Ty už jsi byl taky dvakrát, ne?“
„Chlapi, nehádejte se,“ funěl Alois mezi přírazy, „každý ji ojedeme, kolikrát budeme chtít. Že jo Moniko?“
„Hmmmfff, mmmmmmfff, mmmmmm…“ funěla blaženě, oči přivřené rozkoší.
„Myslel jsem, že teď dáme trojku,“ navrhoval Karel.
„Tak jo,“ souhlasil Lojza, „připravte se. Už budu.“
Karel držel v ruce nějakou tubu, mačkal si její obsah na přirození a roztíral si to po něm. Lojza divoce ryčel a se škubavými pohyby se do Moniky udělal. Pak jej z ní vytáhl. Měl jej celého ulepeného od jejího sekretu. Ze špičky mu odkapávalo semeno. Karel si lehl na stůl na záda a přehoupl si Moniku na sebe. Nijak se nebránila. Byla vláčná jako panenka. Položil si ji zády na břicho a roztáhl jí nohy. Teprve teď si mě všimli.
„Vendelíne, ty už jseš zpátky?“ divil se Karel, zatímco strkal svůj silnou vrstvou gelu pokrytý genitál mezi půlky Moniččina zadečku, které dlaněmi silně rozvíral. „Počkej ještě tuhle rundu a pak si ji můžeš odnést,“ prohlásil a žalud ji přitiskl ke konečníku. Pak ji silnými pažemi objal kolem pasu a boků a pevně sevřel. Zvedl pánev proti ní a prudce si ji na sebe přirazil.
„Hááááááááááá­áááách!“ vykřikla šílenou rozkoší a prohnula se na něm jako kdyby explodovala zevnitř. S hlavou zvrácenou a břichem nahoru a nohama od sebe na něm ležela natažená do oblouku jako napjatý luk. Na vrcholu luku se zvedal Venušin pahorek pokrytý mokrými chloupky. Lojza si na ni znova vylezl. Jeho ztvrdlý pyj pokrytý vaginálním šlemem vypadal hodně kluzce. Z podbřišku mu trčel vpřed jako nějaké monstrózní slizké beranidlo. Zabodl jej do pahorku a jedním plynulým pohybem ho do ní celý zasunul.
„Aááááííííaíí­íííááááááááách!!!“ křičela v šílené neskutečné extázi a třásla se nezvladatelnou emocí. Franta využil její do široka rozevřená ústa a ten svůj strašně tlustý kolík jí strčil do pusy.
„Hhhhhmmm… mmmmmmmm… hhhhhhhmmmmmm….“ hekala s plnou pusou a nosem připlácnutým k jeho podbřišku. Vzpomněl jsem si, jak jsem jí na druhý den po mé neschopnosti navrhl, jestli by mě nemohla vzrušit ústy. Odmítla, že takové věci dělat nebude. Teď měla v hubě macka velkého jako dvojitý hamburger. Smutně jsem sledoval, jak mu jej dychtivě cucá a saje. Lojza nahoře a Karel dole se v ní začali hýbat. Monika, sevřená uprostřed mezi nimi jako lapená mřenka, sténala naprostým blahem. Tvář měla zpocenou a rty popraskané. V očích měla snový pohled. Pokrčená kolena držela daleko od sebe. Zvedla ruku směrem ke mě. Přistoupil jsem k nim a sevřel její dlaň ve své. Hleděla na mě zamženým pohledem. Držel jsem ji pevně, jako kdyby se mi měla ztratit v mlze. Všichni tři v ní měli své ztopořené genitály zaražené až po kulky. Pohybovali se s nimi hluboko v jejím těle. V tom těle, do kterého jsem se já nikdy nedostal. Myslel jsem, že větší ponížení již nezažiji. Ale to jsem se šeredně pletl!

Pak se do ní všichni tři naráz udělali. Funěli chtíčem a křičeli blahem. Křečovitě mi svírala ruku, zatímco se do ní ukájeli. Stříkali do jejích tělních otvorů své sperma a plnili to zubožené chvějící se dívčí tělo obsahem svých varlat. Díval jsem se, jak zrudlá ve tváři, rychle polyká Frantovo semeno. Chřípí, připláclé k jeho podbřišku, se jí prudce stahovalo a rozvíralo. Z koutku úst jí vytékal bílý šlemovitý pramen. Pak jí Franta z pusy vyklouzl. Na povrchu jeho tlustého kopí se mísilo sperma se slinami. Postupně z ní odpadli i Alois a Karel. Všichni čtyři ztěžka oddechovali, jako kdyby uběhli maratón.
„Šmarjá, to byla šukačka!“ ulevil si Karel, „ta tvoje buchta je naprosto mňamózní!“
Nesnažil jsem se nijak tvářit, že to není moje holka.
„Takhle řádně jsem si nezašukal ani nepamatuji,“ tvářil se Franta nadmíru spokojeně.
„Hlídej si ji!“ nabádal mě Alois, „tak božskou kundu, jakou má ona, jen tak někde nenajdeš.“
Měl jsem chuť jim všem rozbít huby. Pomohl jsem Monice vstát. Opírala se o mě a pomalu se šourala nahoru do pokoje. Tělo měla ulepené od svého a jejich potu a od jejich spermatu.


Pomohl jsem jí do koupelny se osprchovat. Pohlédla na mě vyčítavě. „Promiň Vendelínku, ale ty sis o to vážně koledoval.“
S tím jsem rozhodně nesouhlasil, ale neměl jsem chuť se s ní o tom hádat. Lehli jsme si oba do jedné postele, protože jiná tam nebyla a my chtěli být u sebe. Přitiskla se ke mě.
„Vendelínku, budeš po tom všem chtít se mnou ještě chodit?“ šeptala mi prosebně do ucha.
„Spi Moničko, promluvíme si o tom zítra.“
Ale sám jsem spát nemohl. Pořád jsem před sebou viděl ta zmítající se těla, zaklesnutá hluboko do sebe. Ty cizí muže, kteří plnili tělo mé milované svým semenem. Ležel jsem takhle snad přes půl hodiny a nemohl zabrat. Monika ležela klidně, odvrácená na druhou stranu, pomalu oddechovala. Zdálo se, že spí. Za chvíli jsem slyšel na chodbě hlomoz. Po chvíli se hlomoz přesunul do vedlejšího pokoje.
„Chlapi potichu, ať je nevzbudíte, všechno je tu slyšet,“ slyšel jsem Karlův hlas.
„Tu holku bych docela vzbudil, už jsem zase ve formě,“ šeptal Franta. Přesto mu bylo dobře rozumět.
„Já taky. Jen si na to vzpomenu a už mi zas stojí,“ přidal se Lojza.
„Ticho volové,“ okřikl je Karel, „mě taky stojí jako svíce a nefňukám tady!“
„Já bych šukal, až bych plakal!“
„To ti to nestačilo?“
„Ne!“
„Mě také ne!“
„Držte už huby a spěte!“
„Jak mám spát s pérem v pozoru?“
„Vendelíne?“ ozval se vedle mě tiše Moniččin hlas.
Ani jsem se nehnul a jen zhluboka dýchal.
„Vendelíne?“ ozvala se důrazněji. „Spíš?“
Přidal jsem k hlubokému oddechování lehké pochrupování. Zavrtěla se a opatrně vstala z postele. Pak potichu jako myška přešla přes pokoj ke dveřím. U nich se zastavila a chvíli poslouchala jak oddechuji. Vedle jsem slyšel Karla jak někomu nadává: „Nemůžeš tam jít ji píchat, ty blbče! Je tam se svým klukem.“
Tiše otevřela dveře, vyklouzla ven a ještě tišeji je za sebou zavřela. Otevřel jsem oči a zíral do prázdna. V krku jsem měl nějaký knedlík nebo co. Pak jsem vedle slyšel dlouhé šššššš…, ššššš…, ššššš… a pak Moniččin tlumený hlas: „Ticho! Všechno je tu strašně slyšet! Musíte to dělat naprosto tiše, jinak jdu pryč. Rozuměli jste?“ Neslyšel jsem žádnou odpověď, ale nepochyboval jsem, že všichni horlivě souhlasí. Pak bylo nějakou chvíli naprosté ticho. Špicoval jsem uši jako netopýr. Pak jsem zaslechl vrznutí postele. Pak další a další. Bylo to pravidelné vrz, vrz, vrz… Do toho se ozývalo dvojité tiché hekání. Vrzalo to a vrzalo. Pořád. Strašně dlouho. Pak se to najednou zrychlilo. Zrychlovalo to a zrychlovalo. Pak to v tom nejrychlejším znenadání přestalo. Zaslechl jsem zdušený Moniččin výkřik a pak táhlé sténání. Pak bylo chvilku zas naprosté ticho. Po té to znova začalo vrzat v pomalém úvodním rytmu. Poslouchal jsem tiše to neustálé vrzání a plakal. Tam vedle za stěnou má dívka souloží s jinými chlapy a kňučí při tom rozkoší. Z očí jsem si stíral slzy. Takové ponížení jsem ještě nikdy nezažil. Myslel jsem, že horší už zažít nemůžu. Ale to jsem se šeredně mýlil!

Nemohl jsem spát. Na půl mě to vrzání vzrušovalo a na půl jsem byl zvědavý, jak dlouho to budou dělat. Tiše jsem masturboval. Vždy, když vedle zrychlili, jsem tady přidal. Jakmile finišovali, zabral jsem a vyhonil se. Stříkal jsem do prostěradla, zatímco cizí chlap stříkal do mé holky. Po čtvrtém vyhonění jsem už nemohl. Vedle jel vrzací koncert pořád na plné obrátky. Počítal jsem to, ale mezi dvanáctým a třináctým vrcholem jsem nevěděl, jestli jsem se nespletl. Nakonec jsem usnul, nevím kdy.


Ráno jsem se probudil celý bolavý. Strašně mě bolel penis. Takovou honitbu ještě nezažil. Monika spala vedle mě jako zabitá. Ani se nehnula, i když jsem vstal. Umyl jsem se a šel dolů do kuchyně se podívat, jestli tam není něco k snídani. Ve spíži jsem našel toustovací chléb a v lednici sýr. V konvici jsem si uvařil čaj a posnídal. Všude bylo ticho, nikde ani noha. Pak jsem na schodech zaslechl šouravé kroky. „Kurva, mě bolí péro,“ slyšel jsem Karla, jak se blíží do kuchyně.
„Aááá, ty jseš už vzhůru? Jak ses vyspal? Dobrý?“
Kývl jsem hlavou a probodával jej pohledem.
„Tys to slyšel, že jo?“ zatvářil se ustaraně.
„Jo!“
„Je mi líto, kamaráde.“
„Běž si se svou lítostí do prdele!“
Za chvíli se přišourali i Franta s Lojzou. Když mě uviděli, zaraženě na sebe pohlédli.
„Je to v klidu, chlapi,“ pohodil Karel hlavou směrem ke mě, „ví všechno!“
„Promiň kámo,“ omlouvali se mi oba najednou.
Tvářil jsem se jako čert a neříkal nic. Franta udělal všem snídani. Krásně to vonělo. Jeden toust postrčil ke mě. S odporem jsem jej od sebe odstrčil.
„Co to tady tak krásně voní?“ objevila se Monika. „Jé, toust!“ zvolala radostně a zakousla do toho, který jsem odstrčil.
„Ten je Vendelínův,“ upozornil ji Karel.
„Promiň, Vendelínku, František ti udělá další.“
„Nechci žádný další!“ odsekl jsem dopáleně.
„Co ti to zase přelétlo přes nos?“ zamračila se.
„Celonoční souložení mi přelétlo přes nos!“ zařval jsem vztekle.
Ztuhla s toustem v puse. Pak se beze slova posadila. Tvářila se smutně.
„Tedy chlapi, když už tady Véna stejně všechno ví, tak vám musím říct, že tak nenasytnou holku jsem fakt nikdy nezažil,“ rozohnil se Karel, „a to jsem se s babama něco nadováděl!“
Franta s Lojzou se zasmáli.
„Vy volové, nesmějte se! Já myslel, že se snad ušukám k smrti!“
Pak se obrátil na Moniku. „Klobouk dolů děvče, vydržela jsi třikrát tolik, co my všichni tři dohromady. Jsi neskutečná sexuálně neukojitelná dračice. Úplně tě vymrdat je nadlidský úkol.“
Kroutila hlavou, že ne a červenala se až na prdeli.
„Ale jo, holka, jo. Moc dobře jsem si všiml, že jsi ráno odešla až po té, co jsi zjistila, že nikdo z nás už opravdu nemůže,“ smál se. „A to tě na pokoji určitě ještě vojel i Vendelín, že mám pravdu?“ mrkl na mě spiklenecky. Všichni tři se rozesmáli.
„Kolikrát jsi ji vobtáh'? Prozraď nám to!“ Smáli se z plných plic. Pochopil jsem, že jim Monika vyslepičila, jak to se mnou doopravdy je. Zažíval jsem největší ponížení svého života.
„Chlapi, to byla šukačka století! Mám koule jako pouťové balónky,“ řehtal se Franta.
„Ty vole, tohle až budu doma vyprávět staré, tak mi to nebude chtít věřit,“ prohodil suše Alois.
Vybouchli v hurónský smích. Řvali smíchy, div si neroztrhali bránice. Karel se regulérně složil pod stůl. Ten jejich šílený smích se mi dodnes ozývá v hlavě.








Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je online

Simona

Chci to udělat tvrdě do zadečku! Vůbec se se mnou nemazli a začni mi to dělat do mé kakaové dírky.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 455

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA SIMONA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Vendula

Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 450

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Veronika

Máš to rád do obou dírek? Já ano a pokud máš kamaráda, nebudu proti když se přidá. Ráda si to rozdám s oběma.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 456

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERONIKA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

Monika Lada


Sex po telefonu
TOPlist

Povidka.cz | Copyrights 2021 Reklama zde | info@povidka.cz

Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury