Klářina maturita

p {text-indent: 30px; margin: 0px;}

Základem všeho je lipové dřevo. Lipové dřevo je měkké, krájí se jako máslo a na řezu zůstává hezky hladké, pokud má člověkto správné nářadí. Já ho měl po dědovi, i se soustruhem a celou dílnou.

Kolík pro Kláru mě vlastně napadl úplnou náhodou. Když jsme spolu začali, jednou se zmínila, že má po sexu vždycky ještě

pár hodin pocit, jako bych byl pořád v ní. A líbilo se jí to, brala to jako takovou hezkou připomínku, protože jsme se moc

často milovat nemohli. Ona měla před maturitou a já byl dva ročníky pod ní, takže jsme se snažili být trochu nenápadní.

Náhodní kámoši z obou stran se neustále vyptávali, jestli spolu spíme a jaké to je, a nám to vadilo. Banda zastydlých

puberťáků a puberťaček, co si ve dvanácti musí číst Bravo, aby se dozvěděli, jak správně masturbovat.

Klára byla naštěstí trochu vyspělejší. Teď ležela na mé posteli s kalhotkami srolovanými ke kolenům, vystrkovala na mě

pysky vyšpulené mezi stehny a škádlivě se koukala, co na to jako říkám. Byla naprosto nepoužitá, protože minulý víkend byla

nemocná a v týdnu jsme se k sobě nějak nedostali. Myslím, že byla mokrá, už když mě prozváněla pod oknem.

„Ty máš teď po neděli svaťák, žejo?“ říkám.

Maličko přikývne a přitáhne si kolena sepjatýma rukama k sobě, takže se jí pysky ještě trochu pootevřou a zalesknou.„Honem…“ zaškemrá.

Dávám si načas. „Něco mě napadlo. Něco lepšího.“

Pustí si kolena a chvíli na mě bezvýrazně hledí. Myslím, že jsem ji naštval. „Lepšího? To by ale muselo být sakra dobrý,jinak ti ho po matuře ukousnu u kořene, je ti to jasné?“

„Ale miláčku,“ usměju se a jdu k ní. Nakloním se nad ni a začnu líbat. Ve chvíli, kdy to nečeká, ji jedním prstem pohladím

mezi těmi natěšenými pysky. To ji upokojí. Zase si chytne ruce pod koleny a naprosto se odevzdává pod mou kontrolu. Už jsem

se zmínil, že Klára je fakt bezva holka? Je.

Erekci mám, že bych mohl zatloukat hřebíky, ale musím se udržet.

Odtáhnu se od ní a oproti jejímu očekávání se odtahuje i můj prst. „Hej!“

„Říkám, že mám něco lepšího. Sundej si ten spodek.

Je jako blesk. Mám podezření, že na tenhle příkaz čekala celou dobu, co mě tady provokovala těmi pysky. V mžiku sedí na

posteli jen v tričku, pod kterým se jí rýsují bradavky. Má sice podprsenku, ale ona nosí jen takové ty tenké sportovní, a ty

proti jejím bradavkám opravdu nemají šanci.

Přemýšlím, jestli jí mám zavázat oči. Nakonec to neudělám, jen ať se pěkně kouká – u gynekologa jim je určitě taky nikdonezavazuje. Vytáhnu kolík ze šuplíku a ukážu jí ho. Zvedne obočí.

„Tohle budeš mít ode mě jako dárek k maturitě. Nebo spíš k tomu svaťáku. Líbí se ti?“

Teď už se usmívá, ale jen tak napůl. „Hele, to je od tebe hrozně hezké, ale na tyhle věci mám doma svíčku. A dovolím si

podotknout,“ ušklíbne se provokativně, „že tohle je snad ještě menší než ta svíčka. Já jsem si sem dneska přišla pro tebe, ne

pro nějakou zdrobnělinu ze dřeva. Navíc má teda pěkně divnou špičku.“

To mě nemůže vyvést z míry, protože Klára zjevně mluví z cesty. Jasně že jsem to nemohl udělat větší, než jsem já. Chci si

holku navnadit, ne roztáhnout k nepoužití. Kleknu si k posteli a začnu jí kolík předvádět. „Tak dívej. Ta divná špička je

udělaná proto, aby ti hezky sedla na čípek. Čípek vystupuje do pochvy, to bys snad měla vědět, ne?“

Teď jsem ji asi fakt nasral. Rychle se to snažím zamluvit.

„Kdyby byl ten kolík špičatý, bude tě tam tlačit. Takže jsem mu udělal místo špičky prohlubeň s takovýmhle okrajem, aby tito tam hezky zapadlo.“

To se jí líbí. „Oukej, takže?“

„No a tady ta drážka a křížový výbrus na druhém konci…. to je na přivázání.“ Teď už by se chytnout mohla.

Chytá. V očích jí zableskne. „Sem s tím!“

Vstávám a jdu si do šuplíku pro provázky. Mám pěkné a pevné konopné svazky, sám jsem si je kdysi pletl, když jsem dělaltětivu na luk. Upřímně si ale myslím, že tohle použití je lepší. Vracím se ke Kláře. „Roztáhni nohy.“

„To je dnes asi první rozumná věc, co z tebe vypadla,“ utrousí a rozevře nohy do stran. Kleknu si k jejímu otevřenémuklínu a chystám vázání na špalík.

„Honem,“ hlásí se zase. Kysele se na ni zašklebím. Už zase provokuje – už si asi, potvora, uvědomila, kdo z nás dvou si

dnes užije, a kdo ne. „Mám si roztáhnout i něco dalšího?“ nabízí se a šmátrá si kolem boků rukama k pochvě. Pomaloučku

odtáhne pysky od sebe, ale jen tak trochu, aby se neřeklo. Zase pokouší.

Zrovna jsem dokončil vázání. „Musí to sedět přesně, protože jsem ti tam udělal i žlábek na čurání. Víc!“ – to poslední užplatí její pochvě. Poslouchá na slovo a otevírá se tak, že se jí růžová kůže napíná doběla.

Zasouvám kolík. Vůbec bych se nedivil, kdyby z něj začala se syčením ucházet pára. V penise mi nechutně cuká, asi závistí.To jsem si na sebe zase něco vymyslel…

Zasouvám ho pomalu, abych jí neublížil, ale obavy jsou zbytečné. Je tak mokrá, že bych jí tam mohl se stejným úspěchemcpát šišku z jedle.

Celou dobu se Klára ani nehne, drží si prsty roztaženou pochvu a usmívá se. Za chvilku z kolíku čouhá jen krátký konec s

drážkou a já vidím, že jsem rozměry odhadl správně – ani šířka, ani délka nejsou na Klářině hranici. Kolík sedí tak akorát.

Vážu smyčky kolem jejích boků a pasu a dělám uzly tak, aby se nedaly rozvázat. Nepodezírám ji (a v případě potřeby by stejně

použila nůž), ale čistě z principu… Šňůrka se jí krásně zarývá do kůže.

„Jak ti sedí? Zkus se projít.“

Opatrně se zvedá z postele a polonahá mi chodí po pokoji. Pozoruji, jak se provázky při každém kroku napínají a penis mi

bouří nadšením. Napadá mě, že jsem tam mohl nechat nějakou větvičku, která by se starala o poštěváček (Že bych příště použil

borovici? Ha!), ale i tak jsem s výsledkem spokojený. Klára vypadá jako dítě, které se právě učí chodit a zjišťuje, že je to

ohromná zábava. Nepochybuji o tom, že v Klářině případě to teď bezvýhradně platí.

„Je to…“ zajíkne se a spadne mi do náruče. Jednou rukou jí hrubě zmáčknu prso, aby se trochu vzpamatovala. „Je tozajímavé,“ usměje se. „Myslím, že to zvládnu.“

„Budeš muset. Obleč se.“

Dívám se, jak si navléká kalhotky. Dal jsem si se dřevem práci, pěkně jsem všechny hrany zaoblil, takže potrhaných krajek

se bát nemusí. Na kalhotky přijdou džíny. Nikdy nepochopím, jak můžou holky nosit tak těsné oblečení – čímž nechci říct, že

by mi to vadilo – každopádně teď se to hodí. Klára má trochu problém džíny zapnout a mně je jasné, proč.

„Ukaž, pomůžu ti.“ Chytnu džíny za okraj a přitáhnu. Kláře masochismus nechybí, ale občas se jí musí pomoct. Ostře se

nadechne a pak mi tiše upouští vzduch do ucha, zatímco jí zapínám kovové cvoky v rozkroku. „Jsi zlý…“ šeptá. Dopnu poslední knoflík a sjedu jí po riflích rukou mezi nohy. Když ucítím tvrdý špalík, zatlačím. Klára se narovná jako

pravítko a pak mě začne zběsile líbat. „Kdybys… věděl… jak tě… nenávidím!“

Doprovodím ji ke dveřím a chvilku se za ní dívám. Prvních pár kroků od dveří couvá – podezírám ji, že se se mnou loučíbradavkami. Když pak vyrazí po ulici, jde trochu nejistě.

Za dva dny se náhodou potkáme na ICQ.
„Nečekal bych, že tu budeš. Nemáš se učit?“
„mam problem“
„Jaký?“
„:oP to curani jsi nevymyslel uplne dobre“
„Vysvětli.“
„ta drazka je sice super, ale je to moc kratky. Ani holka, ani chlap. A to drevo se blbe utira :oP“
„No jo, ale co s tím? Nechceš tam hadičku? ;-)“
„jako na curani?“
„No jasně, ale to neřeš, to byl jenom vtip.“
„blby vtip… sem s tou hadickou. Hned!“
„To jako fakt?!“
„jo. Stav se, nasi nejsou doma. Mas na to dve hodiny“

To je slovo do pranice. Otevírám šuplík s věcmi na modelařinu. Někde by tu měly být palivové hadičky pro motor. No jasně –

a hned několik průměrů. Radši beru ten nejmenší (stejně mi to přijde jako slušný úlet) a pořádně ho umývám. Vodou, lihem…

dost trapná dezinfekce, ale co nadělám. Beztak byla nepoužitá, to jen tak pro jistotu.

Balím hadičku do sáčku, sáček do kapsy a můžu jít. Za deset minut prozváním Kláru, aby mi přišla otevřít dveře. Vypadátrochu zvadle, ale v očích má zase ten zlobivý lesk.

„Ahoj, něco ti nesu.“

„Bylo načase,“ zavírá dveře a vášnivě mě líbá. Na sobě má domácí legíny, ve kterých se ten vyčnívající špalík trochurýsuje.

„Nevšimli si toho vaši?“ ptám se opatrně.

Jdeme nahoru po schodech do jejího pokoje. „Asi ne. Já teď z pokoje moc nevycházím, většinu času sedím a učím se.“

V pokoji jsou roztahané učebnice. Vidím hlavně biologii a chemii, ale nestíhám se moc rozhlížet, protože Klára si hned za

dveřmi stáhne legíny a zvrátí se na postel naznak s nohama u sebe. Kolík na mě potměšile zírá svým X ze šňůrek, a myslím, že

se mi vysmívá, protože je tam, kde já teď být nemůžu.

„Takhle nic neudělám. Lehni si normálně.“ Poslechne. Pobaveně sleduje, jak vytahuji hadičku.

„Kde najdu nůžky?“

Klára se honem zvedne a šátrá ve školním batohu. „Tady. Ještě něco?“

„Ne, díky.“ Ustřihnu z hadičky kousek a spoléhám přitom na svůj odhad. Hadička by měla končit na úrovni dřeva, ale neměla

by být v Kláře moc hluboko, aby neprošla svěračem. To by pak Klára nepřetržitě kapala. Všechno to Kláře vysvětluji a ona si

zase lehá. Celý plán se jí hrozně líbí, ale nejvíc asi to, že mě zase vidí a že jí budu zase šátrat v rozkroku.

Zkouším, jestli není hadička moc ostrá, a pak jdu na to. Klára si na můj povel vytáhne vyholenou kůži nad poštěváčkem,takže se pochva nahoře odhalí. Zkusmo zapáčím kolíkem dolů.

„Hej,“ ozve se. „To bolí, mám plný močák.“ Ale nezní to zrovna naštvaně.

Po krátkém hledání zasouvám hadičku do dírky. Je přece jen trochu velká, ale Klára to nese statečně, jen párkrát sykne.

Centimetr, dva… a zbytek nechám čouhat. Hadička tak akorát zapadá do žlábku ve dřevě. Vlastně se divím, že jsem tenhle systém

nepoužil už ze začátku.

„Tak jo. Teď to musím nějak přidělat k tomu dřevu, aby ti to nevylítlo, jakmile zatlačíš.“

Přemýšlím… Nejlepší by to bylo přidrátovat, ale to se sem moc nehodí. Tak radši provázek? Ne, to by vyklouzlo.

„Mám tu rozdělaný sekunďák,“ skočí mi do myšlenek Klára. Zvednu obočí. „Tam, na poličce,“ ukazuje prstem.

Je tam. Nějaký luxusní model. No to jsem zvědavý, jak chytne na mokré dřevo.

Vyhnu opatrně hadičku vedoucí z Kláry, kápnu kapku lepidla do žlábku ve dřevě, nechám ji trochu roztéct a pak hadičku zasepřihnu zpátky. Zdá se, že drží.

„Necháme to trochu zaschnout,“ říkám a zamyšleně sleduji poštěváček, který se tyčí kousek pod Klářinými prsty, jak sišponuje kůži. Párkrát ho jemně pohladím prstem, pak toho nechám. „Jsi zlý,“ doletí ke mně seshora tiše.

Vstávám. „Tak jo, zkus to.“

Klára běží do koupelny a za chvíli je slyšet tiché zurčení. „Pojď sem, to musíš vidět,“ volá na mě. Jdu za ní. Najdu ji,

jak stojí nad rožkem umyvadla a čurá do něj, úplně jako nějaký ožralec v hospodě. Proud stříká krásně rovně. „Tohle chci

doživotně!“ rozplývá se blaženě. Abych ji poškádlil, strčím jí ruku zezadu mezi nohy a hýbu kolíkem. Proud se přerušuje a

Klára se zajíkne. Tohle chci doživotně zase já.

Vyprovází mě ze dveří. Stihli jsme to za půl hodiny a ona se zas musí učit. Je mi jí docela líto…

Zbytek týdne probíhá bez komplikací. V pátek mi Klára píše, že už učení nemůže ani vidět a že jede na víkend s rodiči kbabičce. Taky prý že kolík asi trochu nabobtnal, ale „porad je mensi nez ten tvuj :oP Jsi zly!“

No a hned v pondělí Klára maturuje. Jdu se samozřejmě podívat, i když tam jsou spíš lidi ze septimy. Naštěstí je to

odpoledne, takže se ani nemusím omlouvat z výuky. Klára má na sobě černý top a bílou, černě puntíkovanou sukni, takovou

staromódně volnou. Když se na chodbě potkáme, rozhlédne se a nenápadně si prstem vytáhne jeden provázek nad okraj sukně.

Zakření se jako sluníčko a vyplázne jazyk, pak ho zase schová a zatváří se vážně. „Kdybys věděl, jakou mám trému!“

Schovávám jí provázek zase za oblečení a zajedu jí rukou pod sukni. „Trému, jo?“ Kalhotky jsou úplně mokré a kolík lezeven, asi jak se provázky po tom týdnu trochu uvolnily. Jemně ho tlačím hlouběji dovnitř. „Zlobí,“ krčí rameny Klára.

Doprovodím ji k třídě a jdu si sednout do rohu. Klára je samozřejmě skvělá. Slohovku z češtiny už dávno napsala za jedna a

stejně se jí daří i dnes. V biologii si vytáhne vyšší rostliny. Přísahal bych, že to udělala naschvál – popisuje cévní svazky

a jejich vliv na tvrdost dřeva takovým způsobem, že celá komise musí být rudá až na zátylku.

Čekám na ni po vyhlášení výsledků před nástěnkou u záchodků. Přiskotačí s nečekanou bujarostí. „Mám za čtyři!“ Líbáme se a

já jí přitom pomalu zvedám sukni. Klára mě lehce plácne po rukách, zase se rozhlédne, ujistí se, že je chodba prázdná, a

jediným pohybem ze sebe stáhne kalhotky. Nacpe mi je do přední kapsy k mobilu a zatímco mě líbá, táhne mě k záchodkům.

„A teď chci odpovídající odměnu, je ti to jasné!“

„Počkej. Sakra. Nemám u sebe nůž…“

„Já tě NENÁVIDÍM!“

Přísahám, že to muselo být slyšet po celé škole.

An-fin