Pohřeb
Můj bratr je (tedy byl) naprosto odlišná povaha, než jsem já. Na rozdíl ode mě, věčného studenta a kavárenského povaleče, on se poměrně rychle vyučil, našel si práci a ženu. Všichni příbuzní mi několikrát připomínali, že je o čtyři roky mladší a co už dosáhl a já nic. Nebylo jim ani jednomu moc přes dvacet, když Nela poprvé otěhotněla. Krátce po Aurélii přišla do jiného stavu znovu, s dvojčátky Davidem a Richardem. Jak vzorným člověkem a manželem byl brácha ze začátku, tak mu v té vzornosti začala docházet pára s přibývajícím věkem. Stále víc trávil čas v tom zpropadeném mysliveckém spolku a stále méně času doma. A to se mu stalo osudným. Na jednom podzimním honu byl postřelen do břicha a ti zpropadení myslivci si toho ani neráčili všimnout. Po dvou dnech ho našel nějaký houbař vysíleného, neschopného pohybu a v příšerném stavu. Ale ještě dýchal. Bohužel. Nela byla posedlá tím být vzornou ženuškou, a tak, když se z živitele rodiny stal ležák potřebující čtyřiadvacetihodinovou péči, našla si práci na poště a pokud to bylo jen trochu možné brala si manžela domů, aby měl veškerou péči. Nabídky ostatních mužů, o které jako blonďatá, prsatá a prdelatá blondýnka s nejjasnějšíma modrýma očima a něčím málo přes jeden a půl metru do výšky, které pošťácká uniforma slušela, neměla nikdy nouzi, tvrdošíjně odmítala a všechny zásobovala nadějí, že se brácha brzo do života vrátí a všechno bude jako dřív. Tehdy přicházím na scénu já poprvé, jako jeden z bráchových nejbližších žijících příbuzných, jsem cítil povinnost Nele pomoci. A tak jsem je navštěvoval, bral hlídání dětí, v městě, kde předstírám, že studuji univerzitu a živím se náhodnými brigádami jsem trávil stále méně času a stále častěji jezdil k nim na mou rodnou ves. Oprerace střídala operaci, zlepšení střídalo zhoršení, ale bráchův stav se za ten rok nikdy nestal uspokojivým. V lednu, rok a pár týdnů po tom, co rodinu postihlo to neštěstí nakonec umřel na plicní edém a embolii. Nebylo mu ještě ani třicet a nechal na světě Nelu, osmiletou Aurélii a pětileté Davida s Richardem samotné. Na mě a Nele bylo, abychom mu vystrojili pohřeb. Rodinný kruh byl opravdu úzký, skoro nebylo koho, aby bratrovi nesl rakev. Bohužel ale v našich krajích bývá zvykem po každém pohřbu, zvlášť u tak populární osoby, jakou brácha byl, vystrojit ještě pohřební kar. A na ten kar, konající se během oběda v jediné místní hospodě se pozvali i ti jeho zpropadení kamarádíčci z mysliveckého spolku. Nechtěli jsme je tam, ani já, ani Nela, však mezi nimi mohl být, jak jsme to tehdy vnímali, i jeho vrah. Ale moc dělat se nedalo, vesnické pořádky jsou neoblomné a vzdorovat jim lze jen těžko. Nela, po tradičním obědě, odeslala děti domů s Bětkou, dcerou hospodského, která slíbila, že děti přes kar pohlídá, aby nemusely koukat na ta myslivecká hovada, jak se na náš účet ožerou. A pak to začalo. Za mnou a za Nelou přišel snad každý jeden z dvaceti členů mysliveckého spolku se štamprlí a přáním upřímné soustrasti. Nejdřív to byly takové ty běžné smuteční řeči, ale jak hladina alkoholu stoupala, přišly i horší věci. Taková ta latina o tom, jak byl brácha skvělý nimrod se ještě dala snést, ale došlo i na to, jak si užíval života, koho kdy pozval na panáka a pomohl mu s nějakým podivným kšeftem. No a nakonec to skončilo drby, že hospodskému občas přinesl zvěřinu bez razítka, že pokukoval po jejich Bětce a že na ní možná i parkrát vlezl, i když jí tou dobou ještě ani šestnáct nebylo. To bylo pro mě tak akorát, nemohl jsem to snášet, nemohl jsem připustit, aby to Nela poslouchala, žal se ve mě mísil se vztekem, a pokročilou opilostí a na ty největší zlé jazyky jsem vyprsknul: „Kdybyste se radši přiznali, kdo mi bráchu zabil! No tak, kterej z vás blbečků ho trefil? Nebo jste byli všichni tak namol, že si to ani nepamatujete?“ Hospoda ztichla, kolem mě se začal houfovat špalír myslivců, a kdyby nezasáhla Nela, asi by došlo na pořádnou rvačku. Nela mě vytáhla z hospody. Byl to holý leden a venku bylo relativně teplo, trošku nad nulou, ale stejně jsem se začal třást. Nechtěla, abych šel zpátky, a tak jsme zalezli do starého seníku, který je kousek od hospody snad odnepaměti. Mé vyhecované naštvané hartusení přešlo v usedavý pláč. Nela mě objala a taky plakala. „Nikdy jsem ti vlastně nepoděkovala za to, cos pro nás všechno udělal, když byl muž… nemocnej.“ Začala rozhovor. Na seníku bylo příjemně, nefoukalo tam a bylo v něm tepleji než venku, snad to bylo tím senem všude okolo. Vzpomínali jsme na bráchu po svém, plakali jsme a objímali jsme se. Snad ze zvyku, který člověk na studiích pochytí, jsem po čase objímání začal osahávat její zadek. Náš pláč příliš neustal, ale vzájemné utírání slz přešlo v líbání. Zajel jsem pod její černý kabátek, a začal jí osahávat prsa. Brečeli jsme, líbali jsme se, občas promluvili nějaké to slovo žalu a leželi přitom tam na seně, já jí hladil prsa přes šaty a podprsenku a ona mě hladila přes černé oblekové kalhoty v mém vzdouvajícím se rozkroku. Ani nevím, jestli jsme si uvědomovali, co vlastně děláme. Trvalo to dlouhé minuty, možná i přes hodinu, než mě vzrušení a opilost a dost možná i mé zhýralé zvyky přivedli na to, že bych jí mohl osahávat také jinde. Měla černé jeptiškovské šaty až ke kotníkům a od těch jsem začal. Moje ruka jela po celé její noze pokryté černými silonkami až dosáhla jejího rozkroku. Chvíli jsem jí hladil před silonky, ale to už se mi mezi vzlyky, slzami a polibky dobývala Nela do mých oblekových kalhot. V momentě, kdy můj penis vystřelil ven z rozepatého poklopce se mi podařilo v jejím rozkroku roztrhnout její silonky. Odmítl jsem, aby mi ho kouřila, chěl jsem jí pořád líbat a utírat jí přitom slzy. Mé prsty do ní zajely jako po másle a poprvé jsem seznal, že to není jen vděk, proč to všechno dělá. Původní plán byl přivést jí k orgasmu prsty a skoncovat s celým tím šílenstvím, ale byla to Nela, kdo najedno vstal z leže, obrátila mě na záda a vykasanými šaty, roztrhanými silonkami a kalhotkami, které se mým prstěním a teď i jejím přičiněním posunuly správně na stranu na mě nasedla. Bylo to tak přirozené, jako bychom to byli my, kdo byli vždy manželé. Zrychlovala a zpomalovala svojí jízdu ve snaze zkoordinovat naše vyvrcholení, jako by mi přesně viděla do hlavy. A povedlo se jí to téměř na vteřinu. Doteď pamatuju, jak hrozný pocit zkaženosti, vzrušení a nepatřičnosti to ve mě vyvolalo, když jsem do ní pumpoval tu dávku. Jenže to nebyl konec. Jako v rauši se mi skolnila k povadajícímu penisu a vzala ho do úst. Lízala a sála a zas lízala, dokud nezvrátila proces odcházení erekce na pravý opak. Když byla hotová, klekla na všechny čtyři a zopakovali jsme ten hřích ještě na pejska. A pak ještě na misionáře. Nikdy ani náznakem neucukla, když jsem do ní začal znova a znova stříkat. Až když bylo jisté, že se mi už penis nepostaví, začala se upravovat. Spustila si šaty a navlékla kabátek. Já si zandal penis, tam, kde by u slušného muže měl být. Odrbávali jsme ze sebe seno a i po tom, co se zdálo, že jsme čistí, jsme se ještě nějakou dobu oba prohlíželi, abychom se ujistili, že na nás nikde nejsou známky toho, co se stalo. Chvilku jsme spolu pak ještě mluvili, ale ne o událostech předchozích. Jen o bráchovi a o tom, co jsou ti myslivci za lotry. Mezi tím se začalo stmívat. V zimě to přichází brzo. Rozhodli jsme se vrátit do hospody. Většina myslivců už nebyla ve stavu vnímat okolní svět. Zaplatili jsme tedy útratu, řekli jsme hospodskému, že už jdeme domů a že od teď už každý jí a pije na svůj účet. Kladl jsem Nele na srdce, aby na Bětku nebyla zlá, však je ještě dítě a sama možná trošku trpí, ale Nela to zvládla ještě líp, než by jeden čekal. Dala jí pětistovku „všimné“ a řekla, že je u nás jako chůvička vždy vítaná, chudák Bětka asi nevěděla, co jsme věděli my. Nějaký čas po pohřbu už nemělo smysl za Nelou a dětmi dojíždět. Pustil jsem byt ve městě a nastěhoval se rovnou k nim. Nela si mě vzala půl roku po pohřbu a už měla poměrně narostlý břicho. Samozřejmě že z toho byly drby, ale nakonec ve veřejném vesnickém mínění zvítězilo to, že jsem charakterní bratr, co zaopatřil ovdovělou švagrovou. Dokonce i práci jsem vlastně dostal po bráchovi, sháněli tam někoho za něj už dlouho a já byl zrovna volný. Nele se narodila dvojčata a já se z kavárenského povaleče za půl roku stal fotříkem od pěti dětí a Nela je ženuška, které se splnil sen o velké idylické rodince. Jen do spolku myslivců asi nikdy nevstoupím.
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Blanka
Orál, anál i klasika. Jak si to budeš přát? Máš to rád zezadu? Já to miluji. Není nic lepšího, když si mě hezky zezadu přidržíš a budeš do mě přirážet ze všech sil. Vlna orgasmů nás nemine.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 452
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA BLANKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Verča
Jedno číslo mi nestačí, chci to pořád a neustále mám chuť na pořádný ocas v moji šťavnaté kundičce. Zajíčci jsou vítáni, ráda zaučím i ty nezkušené.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 457
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VERCA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Marta
Už jsi zažil sex s nadrženou profesionálkou, která má zrovna chuť na pořádný ohon, který bych si hned vzala do pusinky a pořádně ti ho do sucha vykouřila?
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 453
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA MARTA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
Dante
