Síla myšlenky 01 - Probuzení
Probuzení
Jakoby z dálky slyším pravidelné pípání. Ten rytmus mi něco připomíná. Víčka mi u sebe drží nezvyklou silou. Pokouším se je otevřít, ale zpočátku se mi to nedaří. Až po chvíli, která mi připadá jako věčnost, se mi podaří prohlédnout úzkou štěrbinou, ale rychle oči zase zavírám. Toho světla je nějak moc. Po chvíli to zkouším znovu, tentokrát opatrněji. Teď už rozeznávám obrysy věcí kolem sebe, po další chvíli mám jasno. Nemocniční pokoj nacpaný přístroji. To je to pípání, uvědomuju si vzápětí, a ten rytmus je zřejmě moje srdce.
Ale co se vlastě stalo? Jak jsem se sem dostal? Nevím. Nevzpomínám si.
„Pane doktore, už se probírá“, slyším za sebou ženský hlas. Je celkem příjemný, ale majitelku nevidím, nemůžu pohnout hlavou. V zorném poli se mi objeví bílý plášť a nad ním vousatá tvář s kulatými brýlemi na očích. „Tak vás vítám zpátky, jakpak se cítíte?“ „Už to bylo i lepší. Co se mi vlastně stalo.“ „Vy si nevzpomínáte? Zřejmě amnézie, ale to se časem spraví. Měl jste docela štěstí. Srazil vás z kola kamión a vy jste se rozmáznul o strom. Několikanásobné zlomeniny obou rukou, fraktura lebky, krvácení do mozku… můžete být rád, že vás přivezli včas. Ztráta paměti je to nejmenší, ale vypadá to dobře. Myslím, že budete v pořádku, ale pobudete si u nás určitě hezkých pár týdnů. Tak se šetřete a cokoliv budete potřebovat, stačí zavolat, naše sestřičky se o vás postarají. Nashledanou.“ Doktor mi zmizel ze zorného pole a místo něj se objevila sestra, asi tak 35 let, poměrně hezká, usměvavá tvář. „Nechybí vám něco? Můžu pro vás něco udělat?“ „Děkuju, sestři, mám trochu žízeň, jinak zatím nic nechci“ „Donesu vám trochu vody, ale opatrně, po takové době ještě nesmíte moc pít, nemuselo by vám to udělat dobře.“ „Po jaké době? Jak je to dlouho, co mě sem přivezli?“ „Včera to bylo přesně 14 dní…“ „No nazdar, to teda musela být pecka, to jsem se pěkně prospal.“
„Jsem ráda, že vás neopustil humor, to je dobré znamení. Tu vodu hned přinesu.“
Zřejmě jsem opět usnul. Zase to probuzení do světla. Chtělo by to s tím něco udělat. Třeba občas zhasnout…? Podařilo se mi zaostřit a dokonce trochu pohnout hlavou. Dělám pokroky, napadlo mě a trochu jsem se pousmál. Ale v pokoji nejsem asi sám. Pootočil jsem hlavu ještě kousek a na židli u postele vidím usmívající se ženu se zarudlýma očima. Zachovalá čtyřicítka, tmavé vlasy na ramena, modré oči, docela kus. Vedle ní sedí dívenka, asi 14 let, pihovatý pršáček a culí se jak měsíček. Za nimi stojí mladík, tak 18 let, celkem korba na svůj věk. „Tak tě vítáme zpátky na svět, taťko,“ promluví tmavovláska. Taťko? A sakra! To vypadá na moji rodinu! Ale já si na ně vůbec nevzpomínám! Rozpačitě se usměju: „A-a-hoj.“ „To je všechno, co nám řekneš? Víš, jak jsme se o tebe báli?“ rozčílí se naoko. „Víš…“ koktám, „ta rána do hlavy… doktor říkal, že mám amnézii… totiž… já si na nic nevzpomínám… ani na vás…“ Tak a je to venku. „Já vím, čekali jsme to, mluvili jsme s doktorem a ten nás na to připravoval, jenom jsem tomu nechtěla věřit.“ V těch krásných modrých očích jsem zahlédl slzičky. Pak se nadechla a trošku rozechvělým hlasem pokračovala: „Tak to spolu probereme a snad se to časem dá do pořádku. Já jsem tvoje žena Kamila, jsme spolu 21 let, tohle je naše dceruška Barunka, je jí 15 a ten mužskej za námi je náš syn Jirka, tomu bude za pár týdnů 19.“ To už se zase usmívala a já si nejednou uvědomil, že si nevzpomínám ani na svoje jméno, věk prostě nic… „A… kdo jsem… já?“ Vykulila na mě (sakra, opravdu krásné) oči a pak se začala smát na celé kolo. „To myslíš vážně? Fakt si nevzpomínáš ani na to…? Hm – jmenuješ se František Chvátal, je ti 44 let a pracuješ jako zástupce ředitele firmy Texant, která se zabývá exportem a importem strojírenských výrobků. Stačí? Nebo chceš o sobě vědět ještě něco důvěrnějšího?“ Na okamžik jsem v jejích očích zahlédl šibalské plamínky. „Myslím, že pro začátek bylo těch informací až dost. Snad později, až to trošku vstřebám.“ „Tak jo, děti rozlučte se s tatínkem, doktor nám povolil zatím jen krátké návštěvy. Zítra přijdeme zase.“
Barunka mě něžňounce políbila na tvář, asi se bála, aby mi nějak neublížila, Jirka mi lehce stisknul konečky prstů – to jediné co mi čouhalo za sádry na obou rukou. Kamila se ke mně naklonila, měkce mě políbila na ústa a přejela špičkou jazyka po mých rtech. Tichounce vzdychla a já si v tu chvíli na jednu věc přece jen vzpomněl…
Dny ubíhaly poněkud stereotypně. Pravidelné návštěvy mé rodiny, občas lidé, kteří se představovali jako mí přátelé a které jsem až na pár výjimek nepoznával, bolesti hojících se ran, následně utišující prášky a hlavně spánek. Upadal jsem do něj dost často a po každém probuzení jsem se cítil o kousek lépe. I ty záblesky paměti byly stále častější, delší a intenzivnější. Stále jsem měl obě ruce v sádře a tak jsem byl téměř ve všem odkázán na pomoc sestřiček, případně aktuálních návštěv. K péči o mou tělesnou schránku patřilo samozřejmě i poskytnutí potřebných nádob pro vykonání potřeb vyměšovacích. Jednou večer, asi dva týdny od mého probuzení z kómatu, jsem pocítil potřebu močení. Přivolal jsem sestru a poprosil jí o pomoc. Službu měla ten večer sestra Jana, asi 55 let, trošku při těle, ale velice milá a ochotná. Připravila bažanta, já do něj vykonal své a pak se to stalo… Navyklým pohybem uchopila mého malého bratříčka a chtěla otřít poslední kapku do čtverce buničiny jako vždycky. Ale najednou si bráška vzpomněl, že asi neslouží jen k čůrání (zřejmě taky nějaká amnézie) a dal to najevo tak razantně, že sestřičce málem vyrazil bažanta z ruky. Ta v první chvíli vyjekla, ale pak se usmála: „Tak koukám, že už jste se probudili oba.“ Zčervenal jsem jako panic a začal koktat omluvy. „Neomlouvejte se, to je normální, je vidět, že se vám vrací síla. Ale přece vás v tom nenechám, počkejte.“ Zmizela s bažantem na záchodě, ale za pár okamžiků byla zpátky s o něco větším kusem buničité vaty. Zavřela za sebou dveře pokoje a přistoupila k mému stožáru, ve kterém mi až bolestivě pulzovalo. „Asi nebude potřeba nějaké velké námahy, co?“ a pravou rukou uchopila mého chlapíka. Měla pravdu. Stačilo pět tahů nahoru a dolů a buničina byla plná semene. „No vida, ani to nebolelo“, usmála se sestra a vzdálila se uklidit mé dílo. Ale po chvíli se vrátila a nalezla nás ve stále stejném stavu. Mě ležícího, jeho stojícího. Jen mě tak blesklo hlavou ¬– kdyby mi ho tak chtěla vykouřit… Trošku se zarazila, ale pak se usmála. „Vidím, že to asi bude chtít razantnější zákrok.“ S těmi slovy ke mně přistoupila, sklonila hlavu k mému klínu a… bože… nasála ho do úst až po kořen. To snad není možné, prolétlo mi hlavou, jako by mi četla myšlenky. Ale vzápětí jsem přestal přemýšlet a soustředil se jen na to jedno. Kouřila fakt dobře a netrvalo dlouho a cítil jsem, že se blíží druhá dávka. Ještě kdyby to spolykala, napadlo mě, ale to už ze mě prýštil další gejzír… to snad není pravda, ona to opravdu polyká…! Když jsem konečně skončil, Jana ho ještě párkrát olízla a usmála se. „Teda tohle už jsem dlouho nedělala, sice jsem už ochutnala lepší materiál, ale to je tou nemocniční stravou. Od zítřka si vás začnu krmit ovocem a to pak bude dobrota.“ Zůstal jsem nevěřícně zírat. „Vy se chystáte na pokračování?“ „Máte snad něco proti? Nelíbilo se vám to snad?“ „To ne, naopak,“ vyhrkl jsem rychle, „zvlášť po takové době… jen mě to trošku překvapilo, před vámi mě ještě žádná žena takhle neudělala. Na kouření, to občas manželku ukecám, ale polknout… to by neudělala ani za nic.“ „Hloupá holka, neví, o co přichází. Myslím, že zbytek vašeho pobytu vám tedy trošku zpestřím. Doma ten můj důchodce už pěknejch pár let neví na co toho čůráka má, toho zajímá už jen lednička a televize a mě to občas dost chybí. Pokud nebudete mít nic proti, budu si brát častěji noční a můžem zkusit, tedy podle vašeho zdravotního stavu, občas i něco víc… A jen tak mimochodem, já jsem Jana, ahoj.“ Líbla mě na tvář a rukou ještě párkrát přejela po mém macíkovi. „František…“ vydechnul jsem, „budu se určitě těšit.“ Otočila se a vyplula z pokoje. Zdálo se mi, jakoby omládla. Ještě ve dveřích jukla přes rameno, usmála se a zavrtěla zadečkem. Příslib věcí příštích, pomyslel jsem si a zavřel unaveně oči.
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Danka
Mám ráda orální sex, dokážu si ho užívat maximálně a na 100%. Zavolej.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 454
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA DANKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Veronika
Máš to rád do obou dírek? Já ano a pokud máš kamaráda, nebudu proti když se přidá. Ráda si to rozdám s oběma.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 456
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VERONIKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Verča
Jedno číslo mi nestačí, chci to pořád a neustále mám chuť na pořádný ocas v moji šťavnaté kundičce. Zajíčci jsou vítáni, ráda zaučím i ty nezkušené.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 457
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VERCA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
sedmslonu
