Návrat na hlavní stránku

Povídka.cz povídky psané životem...

Trollové 2/2

Vzbudilo mě silné zatřesení ramen. Lekl jsem se, že jsou to trollové, ale byly to zase ženy. Nejdříve mi Klára znova zavázala oči. Nijak jsem se nebránil. Jen jsem doufal, že na to, že přes šátek vidím, nepřijdou moc brzy. Pak ještě řešily nahotu moji.
„Dej mu na to něco,“ přikázala Zuzana Kláře.
„A proč?“
„Blanka je tady taky. Ta by mu na něj neměla koukat. Je to ještě dítě!“
„Já nejsem žádné dítě!“ rozčilovala se Blanka.
„Dítě,“ trvala Zuzana na svém, „co si ještě hraje s panenkou.“
Blanka zrudla.
„Ale ona si s ní už nehraje jako dítě,“ zastala se jí Klára.
„Jako co si s ní hraje?“
„Jako dospělá žena!“
Všechny se Blanku otočily. Ta zrudla ještě víc a sklopila oči.
„Tak přikreješ jej?“ rozčilovala se Zuzana.
„Ne! Já ho chci vidět!“
„Proboha proč?“
„Je zajímavé jej pozorovat. Jak reaguje na různé podněty. Hodně to o jeho vlastníkovi prozrazuje, nemyslíš?“
„A co to nebohé dítě?“
„To už ho vidělo až až. Nezapomeň, že tu s ním byla celou tu dobu sama.“
„Já ho chci také vidět,“ vložila se do toho Monika.
„My také,“ přidaly se Jana s Pavlou.
Zuzana zkoulela očima. „No jak chcete,“ vzdychla rezignovaně.
Vlasta začala s výslechem.
„Václave, ty prý znáš Bětu.“
„Ano, znám.“
Musel jsem jim vypovědět všechno, co jsem o ní věděl.
„A nebyla před půl rokem pohřešovaná?“ vyptávala se Vlasta.
„Ne, nevzpomínám si,“ přemýšlel jsem. „Vlastně ani nemohla, protože odjela na nějaký čas k rodičům.“
Významně na sebe pohlédly. „K rodičům?“
„Ano. Vzpomínám si, že to ve vsi říkalo.“
Pořád nechtěly uvěřit, že je to opravdu ona. Definitivně je ale přesvědčilo, až když jsem si vzpomněl na dvě malé pihy, kterých jsem si všiml v jejím v záňadří jednou na tancovačce.
„A ona má nyní děcko? Kdy se narodilo?“
Když jsem si vzpomněl na den, kdy jsme v obci oslavovali nového člena, začaly rychle počítat. Zdálo se, že jim vyšlo, co očekávaly. Tvářily se zaraženě.
„To není možné, tomu nevěřím,“ kroutila Zuzana hlavou.
„Holky, nechci vám do toho mluvit,“ přerušila ji Vlasta, „ale před vámi tu bylo děvče, které tvrdilo to samé. Byla tu jen krátce. Pak ji také jednoho dne ty obludy nevrátili. Jmenovala se Polemíra.“
„Cože?,“ vykřikla Magda, „Polemíra? Z Dolní Lhoty?“
„Ano!“
„Panebože! Celá obec ji hledala všude, kde se dalo. Všichni ji už oplakali. Mysleli si, že ji v lese roztrhali vlci. Pak se jednoho dne zničeho nic objevila.“
„Proč jsi nám o ní nikdy neřekla?“
„Protože jste se na Bětu tak prudce osopili.“
„A co s ní bylo dál?“
„Tvrdila, že si nic nepamatuje. Svatopluk, její manžel, z toho byl nejdříve dost nešťastný, ale pak to přebila ta radostná událost.“
„Nech mě hádat. Polemíra otěhotněla.“
„Ano, přesně tak! Sváťa byl štěstím bez sebe. Mít potomka si velmi přáli.“
Rozhostilo se dlouhé ticho.
„Sláva!“ vykřikla Olga najednou. „Přežijeme! Nesežerou nás!“
„Nesežerou,“ zašklebila se Zuzana, „jenom zbouchnou!“
„Ale vrátíme se domů! Domů! Není to skvělé?“
„Oplodněné!“
„Ale vrátíme!“
„Já se nechci vrátit s trollím outěžkem!“
„Já také ne!“
„Když není jiná možnost…“
„Copak jste se nepokusily uprchnout?“ zeptal jsem se.
„Ale ano,“ přikývla Olina. „A jednou se nám to málem podařilo. Trollové nezatarasili vchod pořádně. Podařilo se nám podhrabat se. Dostaly jsme se z jeskyně ven. Dál už to ale nešlo. Kolem dokola jeskyně je neprostupná hradba z křoví a ostrého trní.“ Ukázala mi jizvu na ruce a dvě na stehně. „Opravdu hodně jsme se snažily tím projít.“
„Co budeme dělat?“ vzdychla nešťastně Věra.
„Je-li mi souzeno odtud odejít samodruhá,“ prohlásila Klára, „tak ne zatrolená, ale zalidštěná.“
„Co tím myslíš?“
Klára otočila hlavu směrem ke mě. Ostatní sledovaly její pohled. Dívaly se na mě, jako kdyby poprvé v životě viděly chlapa. Nechápal jsem, čím jsem si tak najednou vysloužil jejich pozornost. Vlasta se rozesmála.
„A co když to poznají?“
„Když to nepoznají chlapi…“
„Ale tihle mají čich lepší, ne?“
„Václave, máš děti?“ zeptala se Olina.
„Ne. Ale manželka je těhotná.“
„Ano? Tak to je výborná zpráva!“
„Mám o ní strach. Jsem tu vlastně kvůli ní. Šel jsem do lesa ji hledat.“
„A proč do lesa?“ vyzvídala Olina.
Vyprávěl jsem jim, jak si myslela kam její kamarádka utekla a šla za ní.
„To se nebála trollů?“
Vzpomněl jsem si na incident, když šla sama k jezeru.
„Ne, nebála. Jednou ji také chytili, ale nic jí neudělali. Jen ji očichali a pak ji hned pustili.“
„Cože?!“ zařvaly všechny.
Musel jsem jim to celé vyprávět.
„Takže oni ji očichali a pak pustili?“ ujišťovala se po několikáté Zuzana.
„Ano.“
„A to už byla těhotná?“
„Ano.“
„Já jsem vám to říkala! Říkala jsem to,“ drmolila nadšeně Olina. „Nepoznají to. Nepoznají! Jsou to přece jenom tupí samci! Jo, to jsou!“
„Takže je to jasné, děvčata,“ prohlásila Klára. „Já jdu do toho!“
„Já také,“ přidala se Olina a Jana.
„Tak počkat dámy, počkat!“ zarazila je Klára. „Já jsem si to řekla první. Já budu první. Vy půjdete až po mě.“
„Ne, tak to ne,“ začala se s ní Olina dohadovat. „Já jsem tu mnohem déle, než ty! Mám právo odtud vypadnout před tebou!“
„Tak na to zapomeň!“
Začaly se prudce hádat.
„Nevíš, kvůli čemu se hádají?“ zeptal jsem se vedle stojící Zuzany.
Neodpověděla, jen se na mě pobaveně podívala. Pak na hádající se ženy zakřičela:
„Nechte toho! Uděláme pořadník. V něm zohledníme naše dny.“
„Ano, to je ono!“ zvolala Jana, „Tak to bude spravedlivé!“
„O co tady sakra jde?“ rozčiloval jsem se, „řekne mi to někdo?“
„Klídek Vašíku, klídek,“ smála se Jana, „dozvíš se to, neboj. Dáme ti včas vědět.“
„Já chci také,“ zvolaly Pavla a Magda.
„A já,“ přidala se stydlivě Věra se sklopeným zrakem.
„Dobře, děvčata,“ kývla Zuzana, „připíši vás do pořadníku.“
Nechápal jsem jaký pořadník vytvářejí. Všechny se do něj hlásily. Přihlásil jsem se také.
„Václave!“ okřikla mě Zuzana káravě, „přestaň si z toho dělat legraci! Ano? To je vážná věc!“
Cítil jsem se jak malý kluk. Co jsem udělal tak špatného?
Zuzana odpočítávala jednotlivé ženy.
„Jak to, že nás s Pavlou počítáš až po tobě, Vlastě a Monice?“ rozčilovala se Pavla, „řekly jsme si dřív.“
„To je jedno přece,“ bránila se Zuzana.
„Není to jedno!“ odporovala Pavla.
„Řekly jsme si dřív!“
„Neřekly!“
„Opravdu si řekly dřív,“ zkusil jsem se jich zastat, doufaje, že tomu konečně přijdu na kloub.
Zarazily se. Vlasta mě příkře okřikla: „Nežvaň nám do toho!“
Připadal jsem si jako naprostý idiot.


Tentokrát požadovaly, abych šel s nimi. Prosoukal jsem se úzkým otvorem a stanul na okraji velké jeskyně. Byla o dost větší, než má komůrka a také mnohem prosvětlenější. Prasklin ve skále tam bylo více, ale všechny byly stejně úzké, jako u mě. Uprostřed jeskyně doutnalo ohniště. Kolem něj leželo několik otýpek dřeva. V koutě za nimi ležely naskládané dřevěné misky a u nich hromádky listů ze stromů různých velikostí. Podél stěn ležela pravidelně rozmístěná slaměná lůžka. V nejvzdálenějším koutě jeskyně vyvěral ze skály pramen. Voda stékala do malé prohlubně pod ní a mizela v prasklině u paty skály.
„Vítej v našem království,“ uvítala mě Klára.
Ženy se shlukly kolem mě. Dívaly se na mě takovým způsobem, jako kdyby mě chtěly sníst. Nemohl jsem se vynadívat na jejich krásná těla. Vlasta měla dvorce zajímavě oválné, zatímco Olina je měla přesně kulaté. Magdiny prsy mě zaujaly svou dokonalou kóničností. Perfektně se jí na hrudi vypínaly a nevisely dolů, jako Vlastě. Věrka měla dvorce vystouplé jako nakynuté muffiny. A ty jejich boky a klíny! Moniky, Zuzany, Jany, Pavly. Neskutečný, famózní pohled.
„Proč nemá šátek?“ rozčilovala se Zuzana. „Jak to, že jej zas nemá?“
„V této situaci?“ zarazila ji Jana, „myslíš, že to má ještě smysl?“
„Musí jej mít!“ vztekala se Zuzana.
„Proč musí?“
„Vždyť jsme nahé!“
„No a co? Zúčastníš se oplodňování nebo ne?“
„Přece si nemyslíš, že si to nechám udělat od těch bestií.“
„A přesto ti to vadí? Jsi normální?“
„Co je na tom nenormálního?“
„Že po něm chceš, aby tě zbouchnul, ale nahou tě vidět nesmí. TO je nenormální.“
„Je to neslušné!“
„Pane bože! Tak ti ho tam strčí se zavřenýma očima, no, sakra!“
„Přestaňte se už zase hádat a dejte mu ten zatracený šátek.“
Bez odporu jsem si jej nechal zavázat. Seděl jsem u ohniště a pozoroval je, jak se spolu radí. Hovořily tiše, přesto jsem občas něco z jejich diskuze zaslechl:
„Já si ho beru zítra, jestli můžu…“
„…já bych také potřebovala zítra. Myslíte, že zvládne dvě po sobě?“
„Musí! Je mladý.“
„A můžu jít před tebou?“
„Ne!“
„Proč ne?“
„Na druhou toho zbude méně.“
„Přestaňte se zase hádat!“
Měl jsem neodbytný pocit, že se to jejich domlouvání nějak významně týká mě. Čas od času některá z nich z kruhu vykoukla a zálibně si mě prohlížela.

Porada skončila. Obestoupily mě v těsném kruhu. Zůstal jsem sedět. Jejich boky a klíny jsem měl přímo před sebou. Se šátkem na očích jsem si je mohl důkladně beztrestně prohlédnout. Mělo to nečekaný vliv na můj orgán. Snažil jsem se to zakrýt, ale viděly to moc dobře.
„Holky, to vypadá velmi nadějně.“
„Ano. Myslím, že klidně můžeme začít hned. Která jde jako první?“
„Já!“
„Dobře. Až udělá tebe, tak pak je na řadě…?“
„Olina.“
„Fajn!“
„O čem se to tady pořád dohadujete?“ rozčílil jsem se.
„Cože? Vy jste mu to nikdo neřekly?“
„Myslela jsem, že už to pochopil.“
„Evidentně ne.“
„Milý Václave, ehm, ehm,“ odkašlala si Vlasta. „Je tu na tebe jistý požadavek, ehm, tedy více požadavků, abys uplatnil jsou mužskou úlohu.“
Nechápaje, nic jsem na to neříkal. Netrpělivě dodala:
„Jistě chápeš, že se odtud chceme dostat.“
„Ano.“
„Takže se přičiníš, abychom mohly pryč.“
„To ano, ale nevím jak.“
„Ježiš, to je tupec!“
„To nevadí. Hlavně, když mu stojí!“
„Václave, chceme, abys nás oplodnil.“
„Cože!? Oplo…“
„Ano.“
„Ale to nejde!“
„Proč, proboha?“
„Jsem ženatý muž.“
„My jsme vdané ženy.“
„Má žena čeká dítě!“
„My jej chceme čekat také!“
„Vyženou mě za to z obce!“
„Nebudeme to nikomu říkat.“
Naprosto konsternovaný, kroutil jsem stále hlavou.
„Sakra, holky! Nebudeme se jej ptát a prostě se obsloužíme!“
„To nemůžeš Kláro, to by bylo násilí.“
„No a?“
„To chceš být jako oni? Vytáhnou si tě kdykoliv je napadne a pak ti to dělají, ať chceš nebo ne. Takhle to chceš také dělat?“
Klára na to neřekla nic. Na chvíli zavládlo zaražené ticho.
„Co budeme dělat?“
„Co se tak blbě ptáš, huso! Jsme přece ženy!“
„Jak to myslíš, ženy?“
„Jen to, že reaguje docela dobře.“
„Jasně, já jí rozumím. Měly bychom mu sundat ten šátek.“
„Ano! To je ono! Pryč s tím šátkem!“
Šátek mi spadl z hlavy. Stály kolem mě a potutelně se usmívaly. Klára a Monika se začaly lehce pohupovat v bocích.
„Co kdybychom si udělaly mejdan? Co říkáte?“
„Báječný nápad!“
„Zatančíme si!“
„Ano! Václave, zatančíš si se mnou?“
„A se mnou?“
Rychle udělaly místo uprostřed jeskyně. Magda mi přinesla jakési ovoce a Klára misku s vodou.
„Tak jez a pij!“ vybízely mě, „my ti zatím zatančíme.“
Olina se Zuzanou a Monikou začaly na volném místě tančit. Zleva se ke mě přitulila Klára.
„Přinesla jsem ti broskev. Ochutnej, jak je šťavnatá.“
Zprava se přitiskla Pavla. „Vašíku! Ty máš tak úžasné svaly! Mohla bych si je osahat?“
Na tolik pozornosti jsem nebyl zvyklý. Hrozně jsem se styděl.
„Tak jez přece!“ vybízela mě Klára. „Chutná ti moje broskvička? Mám ještě jednu. Ta ti bude chutnat ještě víc. Uvidíš!“
Nevěděl jsem kde mi hlava stojí. Teplé ruce mě něžně hladily po těle. Bylo to strašně příjemné a velmi vzrušující. V podbřišku se mi probudilo mocné pnutí. Teď už jsem vůbec nevěděl, kde mi co stojí. Tanečnice se na prostranství velmi svůdně vlnily. Dlaněmi si přejížděly po těle a prsty zlehka kroužily po zakázaných místech. Klára mi zašeptala do ucha, jestli mě může políbit. Nečekala na odpověď a rty se od ucha po tváři pomalu sunula k mým ústům, zanechávajíce jimi po sobě vlhkou stopu. Pavla mě líbala z druhé strany. Koutkem oka jsem zahlédl Janu, jak mě hladí a líbá na prsou. Nebyl jsem schopen pohybu. Jejich polibky mě naprosto elektrizovaly. Vzrušením jsem přestal dýchat. V krku jsem měl knedlík. Janiny polibky posázely mou hruď od shora až na břicho. Pak mi náhle něco teple a kluzce sevřelo úd. Zachvěl jsem se šílenou rozkoší. Tělem mi projela nevýslovná slast. Sevření kluzce pokračovalo po těle nástroje až po jeho kořen. Myslel jsem, že zešílím slastí. Pohlédl jsem dolů do klína, ale viděl jsem jen Janinu hlavu. Skláněla se nade mnou a nepatrně se kývala nahoru dolů. Její pohyb souzněl se sevřením na mém pyji, které se po jeho povrchu klouzavě pohybovalo. „Aáááách!“ zasténal jsem bezbřehou rozkoší. Tanečnice na place si nás najednou všimly a zarazily se.
„Hej! Co to tam děláte!?“ zařvala Olina.
„Jano, tak co je? Už to máš?“ zašeptala Pavla rychle.
„Ummm, mmmm…“ ozvalo se z mého klína.
„Tak sakra dělej!“ zasyčela Pavla.
„Okamžitě přestaňte!“ křičela Olina a běžela k nám.
Horký klouzavý pohyb na mém údu přešel v divoké kmitání. Zároveň jsem ucítil silné sání.
„Oóóóóóóh!“ vykřikl jsem dosud nepoznanou slastí. Podbřišek se mi nekontrolovatelně sevřel. Pak povolil a znova sevřel několikrát divoce za sebou. Cítil jsem, jak ze mě při tom něco mohutně tryská.
„Uúúúmmm, mmmmm…!“ zalykala se Jana v mém klíně, na doraz do něj zabořená.
„Máš to!? Máš to!?“ řvala na ni Pavla.
Olina přiběhla, popadla Janu za ramena a prudce ji ode mě odtrhla. „Cos to provedla!?“ ječela na ní ostře, „cos to provedla!?“
„Mmmmm, mmmm!“ šklebila se Jana s pevně sevřenými ústy. Olina ji uchopila za hlavu a snažila se jí ústa vypáčit.
„To je všech! Rozumíš!? Dej to sem! Musíme se o to podělit!“
Pavla s Klárou se vrhly na Olinu a pokoušely se ji od Jany odtrhnout. Úplně vyvedený z míry jsem zíral, jak se rvou. Zápasily spolu jako divoké kočky. Jejich nahá těla se přede mnou zmítala v divoké změti.
„Aáááááááá!“ zařvala najednou Jana.
Olina se jí prsty šťourala v otevřených ústech: „Tak kde to máš, sakra!? Kde to máš?“
„Nech mě, ty krávo!“ ječela Jana.
„Kde to je?“ nedala se odbýt Olina.
„Kde asi!?“ křičela Jana. Po tváři jí stékala slza.
„Spolkla to, že jo?“ konstatovala smutně Klára. „Jo, jo. Už jí to sklouzlo do bříška,“ potvrdila sama sobě.
„Bohužel ne tím správným otvorem,“ trpce dodala Pavla.
Jana se rozbrečela.
„Nebreč,“ snažila se ji utěšit Pavla. „Bude další!“
„Za to může ON!“ ukázala Olga vztekle prstem na mě.
„Já!?“ ohradil jsem se.
„Jo, ty! Odmítáš nás! Nechceš nás!“
Nevěděl jsem, co na to mám říct.
„Jsi hajzl, syčák a šovinistický sobec!“
„Já… já…,“ zakoktal jsem se.
„Ale my se s tebou párat nebudeme! Ošukáš nás hezky jednu po druhé. Rozumíš!? Je ti to jasné? Budeš nás prcat tak dlouho, dokud nás všechny nenamrdáš! Rozuměl jsi!? Ano!?“ zašermovala mi výhružně pěstmi před obličejem.
„A…ano,“ polkl jsem, pořádně vyděšený.
„Takže souhlasíš?“ ujišťovala se.
„Ano.“
„Podle pořadníku?“ ptala se už mnohem smířlivějším hlasem.
„Ano, podle pořadníku.“
Napětí povolilo. Pocítil jsem všeobecnou úlevu. Olga se zatvářila velmi spokojeně. Do ticha zazněl tichý pláč. Všichni jsme se ohlédli za zvukem. V koutě seděla Blanka a tiše plakala. Vlasta si k ní přisedla a pohladila jí po vlasech.
„Copak se ti stalo, zlatíčko?“
„Mě jste do pořadníku nepřidaly,“ štkala Blanka.
„Ale broučku, tebe přidat nemůžeme. Jsi ještě dítě!“
„Nejsem!“ odporovala rozhořčeně, „jsem žena jako ostatní!“
„No dobře, dobře, už jsi velká. Ale na tyhle věci jsi ještě moc mladá, víš?“
„A co se mnou bude, až všechny odejdete?“
„Neboj se, vrátíme se pro tebe.“
„Nevrátíte!“
„Vrátíme.“
„Nevrátíte! Já to vím. Proč se pro nás nevrátily všechny ty ostatní, co tu byly před námi? Proč?“
Vlasta bezradně pokrčila rameny.
„Protože je nějak oblbli, aby zapomněly. Proto!“
Vlasta nás pohledem prosila o pomoc. Nikdo ale nezasáhl.
„Nikdy se pro mě nevrátíte! Nikdy!“ plakala Blanka.


Pendloval jsem po jeskyni nervózně sem a tam. Dnes večer mám oplodnit první ženu. Podle pořadníku to bude Marie. Byl jsem nervózní jako prase, ale rád, že je to zrovna ona. Stejné jméno mi pomůže překonat skutečnost, že to není má žena. Také její tělo se manželčinu velmi podobá. Má také tak pěkná velká prsa. Ty si pomačkám rád. Kdyby to byla Olga nebo Vlasta, těch bych se bál. I Zuzana mě trochu děsí. Klára s tou svou energií také. Nakonec je ale budu muset ojet všechny, jak to pregnantně vyjádřila Olina. U Jany to nebude problém, je to taková rošťačka. Na Magdu a Pavlu se vysloveně těším. Jejich štíhlá těla jsou tak lákavě pružná. Jsem zvědavý jaká bude Věrka. Je velmi nesmělá. Přede mnou se vždy hrozně stydí. Nemůžu si pomoct a pořád musím zírat na ta její zvláštní prsa s vystouplými dvorci. Jsem zvědavý, jestli budou na stisk měkké nebo tvrdé. Pavla mi potají pošeptala, že Věra je ve skutečnosti náruživá neukojitelná dračice. Prý nejvíce vyčerpaní trollové byli ti Věrčini. Nevím, jestli jí mám věřit. Dělá si ze mě akorát šrťouchlata.
V otvoru to zašramotilo. Vylezla z něj Blanka.
„Co tu děláš?“ zašeptal jsem rychle.
„Nemusíš šeptat, nejsem tu tajně.“
„Takže Monika nepřijde?“
„Já ti nestačím?“ zeptala se smutně.
„Ale jo, já jen…“
„Nejdříve máš oplodnit mě. Rada se na tom nakonec shodla.“
Zůstal jsem zaraženě stát. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Čekal jsem zkušenou ženu, pro kterou nebude milování žádný problém. Ne takového nedozrálého pulce.
„Neboj se,“ chlácholila mě, když viděla mé rozpaky.
„Já se nebojím,“ bránil jsem se, „ty jsi ale jistě ještě…“ zarazil jsem se.
Čekala a nechala mě v tom plavat.
„Ještě jsi nebyla s žádným mužem.“
„Nebyla,“ přiznala, „ale panna už také úplně nejsem.“
„Cože? Nejsi? Jak to?“
„Tak!“
„Tak jsi nebo ne?“
„Ano a ne.“
„Tak tomu nerozumím.“
„Víš, jsem tu už strašně dlouho. Před časem jsem si vyrobila panenku. Z klacíku a z listí. Má Simonka je mou nejlepší kamarádkou. Moc mi pomáhala, zvlášť, když mi bylo teskno a smutno. Ty obludy čas od času odvlékaly některé ženy ven. Ty tam venku pak hrozně sténaly a křičely. Strašně jsem se bála. Strachy jsem se počůrala. Když to Běta viděla, tak mi vysvětlila, že ony sice křičí, ale že je to zase až tak moc bolet nemusí. Že to dokonce může být někdy i příjemné. Dlouho jsem z ní páčila, co přesně je tak příjemné, až mi to nakonec prozradila. Šokovalo mě to. Vůbec jsem jí nevěřila. Myslela jsem, že se mě snaží jen uchlácholit. Jednou, když byly všechny holky venku a zas tam sténaly a kvílely, jsem to tedy vyzkoušela. Vyhladila jsem Simončino tělo dohladka a pečlivě jej omyla. Pak jsem si jej zastrčila tam, kam mi Beáta kdysi ukázala.“
Napjatě jsem naslouchal. Bohužel jsem to ale moc nechápal.
„A víš ty co? Měla pravdu! Nebylo to vůbec nepříjemné. Jen malé štípnutí do začátku a trochu krve.“
Úplně zmatený jsem souhlasně přikyvoval.
„Tak jsem si se Simonkou takhle občas hrála. Moc se mi to líbilo. Klára mě při tom jednou přistihla. Teď to na mě práskla. Díky tomu se jí ale podařilo ostatní přesvědčit. A také pomohlo, když jsem jim prozradila, že jsem už měla menzes.“
Přikývl jsem. Musím pak nenápadně zjistit, co to je.

Z otvoru se vysoukala Olina a za ní Monika. Pak z díry postupně vyndavaly misku s ovocem, misku s kouskem masa a misku se zelenými lístky. Následovaly dva kalíšky a malý džbánek naplněný vodou. Obě se při tom pořád potutelně usmívaly a nenápadně po nás po očku pokukovaly.
„Ták a je to,“ prohlásila spokojeně Olina, když vše, co přinesly, rozmístily. „Holubičky mají pěkné hnízdečko lásky!“
Monika mě políbila na tvář: „Přenechávám ti ji místo sebe. Buď na ni hodný!“
„Neboj se děvče a pěkně si to užij,“ slyšel jsem Olinu líbající na rozloučenou Blanku. Pak políbila i mě. Zašeptala mi při tom do ucha: „Do toho, ty bejku! Dej jí co proto!“
„Tak pojď už Olo! Nebudeme je už rušit.“
Obě se nasoukaly zpět do otvoru. Sledoval jsem jejich vyšpulené zadky jak mizí v otvoru a bylo mi úzko. Z opačného konce otvoru jsem zaslechl tiché zvolání: „Tak teď bude klid, děvčata! Zúrodňování holubic začalo!“
Kruci! Do čeho jsem se to zase uvrtal?


Leželi jsme spolu s Blankou bok po boku a oddechovali. Něco ale nebylo v pořádku. Nevěděl jsem co, ale cítil jsem to. Během aktu se mi Blanka zdála zmatená a nespokojená. Asi očekávala něco jiného. Přisuzoval jsem to jejímu panenství. Tiskl jsem se k ní co to šlo, penis napnutý k prasknutí. Dělal jsem to přesně tak, jak mi to otec vysvětloval: „Hochu, to se k ní musíš prostě pořádně přitisknout, víš? A pak už to půjde samo.“ Trochu jsem z toho měl vítr, ale věřil jsem si. S mou ženou se mi to povedlo hned napoprvé, a to jsem byl ještě pořádně namol. Obdařil jsem ji outěžkem, ani jsem nevěděl jak. Tak proč by se mi to nepodařilo teď? Blanka nejprve roztouženě vzdychala. Funěl jsem vzrušením a tiskl se k ní. Po chvíli se pode mnou začala trochu kroutit. Cítil jsem, jak v ní narůstá jakási netrpělivost. Asi jsem jí moc tlačil. Bál jsem se ale povolit, abych nepřerušil oplodňování. Pak ale zavrtěla pánví a roztáhla nohy široce od sebe. Penis mi při tom sklouzl z jejího břicha mezi rozevřená stehna. Smekl se přímo na tu její puklinku, která byla také rozevřená a navíc hrozně mokrá. Rozmazal jsem jí tu vlhkost všude mezi stehny. Hrozně jsem se lekl. Taková trapnost! To jsem to zase podělal! Rychle jsem jej popadl a vrátil zpět na břicho. Mé obavy se naplno potvrdily. Sykla a nespokojeně zašeptala: „Tam ne, proboha!“ Ještě, že jsem jej včas vrátil na správné místo. Bohužel to ale již stačilo akt narušit. Cítil jsem její němou výčitku.
Po aktu jsem ji pohladil po tváři a políbil. „Doufám, že se to podařilo,“ usmál jsem se.
Ona, naprosto zmatená, mi úsměv oplatila. „Myslíš?“
Sebevědomě jsem přikývl. V penisu mi divoce cukalo. Tak těsné přitisknutí nemohlo zůstat bez následků. To byla tutovka!

Když jsme se otvorem protáhli do hlavní jeskyně, všechny ženy se kolem nás hned seběhly. Blanku objímaly a líbaly a blahopřály jí k úspěšnému vstupu do světa dospělých. Mě obdivně poplácávaly po ramenou a vychvalovaly, že jsem správný chlap. Dmul jsem se nezměrnou pýchou. Naservírovaly mi misku plnou výborného jídla, abych se, jak mi řekly, před dalším výkonem pořádně posilnil. Vzadu za ohništěm utvořily kolem Blanky kroužek a o něčem si tiše špitaly. Občas zazněla hlasitější slova:
„Nepovídej!“
„Cože?“
„Jsi si jistá?“
„Tomu nevěřím!“
„Vždyť je těhotná!“
„No právě!“
„To je zajímavé.“
Pak se od kroužku oddělily Olga s Vlastou. Přisedly si ke mě. Zarazil mě výraz v jejich tvářích.
„Copak?“ zeptal jsem se, „je něco v nepořádku?“
„Ale ne, všechno je v nejlepším pořádku,“ uklidňovala mě Vlasta.
Pojalo mě zlé tušení. „Něco s Blankou?“
„Je jen trochu zmatená, víš?“ snažila se Olina brzdit mé znepokojení. „Být s chlapem může být napoprvé pro holku docela šok.“
„Václave, máte s ženou nějakého společného rodinného přítele?“ zeptala se znenadání Vlasta.
Překvapeně jsem otevřel pusu. „Ne. Proč se ptáš?“
„Jen tak. Tak mě to napadlo. Tak tedy tvá žena má nějakého přítele nebo kamaráda? Myslím z dětství nebo než začala chodit s tebou.“
„Monika s nikým přede mnou nechodila.“
„To víš jistě?“
Byl jsem v šoku.
„Jo.“
„Chodí někdy tvá žena sama ven?“ pokračovala Vlasta ve výslechu. „Na nákupy nebo za švadlenou nebo tak?“
„Na nákupy musím chodit s ní. A švadlenu jsme si bohužel nemohli zatím dovolit.“
„Ach tak,“ pokývala Vlasta hlavou, „máš v domě nějakého pomocníka? Nádeníka nebo učně nebo tak?“
„Hele, o co tady vlastně jde?“ rozčílil jsem se.
„Vůbec o nic. Klídek. Jen jsme se trochu chtěly seznámit s tvou rodinou, když už se máme stát její součástí.“
„No dobře.“
„Tak máš?“
„Co máš?“
„Pomocníka nebo učně…“
„Nemám, sakra, žádného pomocníka! Občas se jen zastaví děvečka, co nám pomáhá s hospodářstvím. Jinak musím všechno oddřít sám. Jediný chlap v baráku!“ vztekal jsem se.
„Tak dobře, dobře. To už stačí. Klid. Děkujeme ti za vysvětlení.“
Odešly zpět do kruhu, kde o něčem dlouho živě diskutovaly.

Za nějakou chvíli za mnou znovu přišly Vlasta a Olina. Usmívaly se na mě jako sluníčka, což bylo hodně podezřelé.
„Václave, myslíš, že už máš dost sil na další akci?“ zeptala se Vlasta. „Že by sis dnes vzal do parády ještě tady Olinu. Co ty na to?“
„Jo, jasně,“ přikývl jsem sebevědomě, ale byla ve mě malá dušička.
„Skvělé!“ zvolala vítězně Olina, „Můžeme jít hned na to!“
„A co Monika?“ snažil jsem se vykroutit, „neměla teď jít ona?“
Vlasta se zamračila. „Hele, nekecej nám do toho, jo!“
Strachy se mi sevřel žaludek. Cítil jsem, jak mi pindík zajel do těla.
„Ale no tak, Vlasto, nebuď na něj tak hrubá!“ zvolala Olina, která měla můj podbřišek v dohledu. „Vašíku, neposlouchej jí. Je podrážděná, že není na řadě. Neboj se. Moniku budeš mít hned po mě. Už se na tebe těší. Nejdříve ale potěšíš mě, ano?“
Při těchto slovech se ke mě z boku přitiskla a opřela si o mě své mohutné poprsí. S potěšením sledovala, jak mi pindík vyjíždí zpět z těla ven.

Protáhli jsme se otvorem do mého příbytku. Tentokrát žádné pokrmy ani nápoje nikdo nepřinesl. Byli jsme tu sami. Jen já a ona. Z vedlejší velké jeskyně bylo slyšet jen napjaté ticho. Snažil jsem se tvářit mužně, ale moc se mi to nedařilo. Přikázala mi posadit se a opřít o plochou skálu za mnou. Udělal jsem to. Má krasotyč mi povadle ležela na stehně.
„Tak Václave! Uvolni se přece!“ naléhala. Vůbec to nezabíralo. Můj ploditel nejevil známky života.
„Hmmm, hmmm,“ začala tiše broukat nějakou melodii a vlnit se přede mnou. Pomalu se otáčela kolem své osy kolem dokola a předváděla mi tak své skvostné tělo. To mě konečně uklidnilo. Pak pomalu rozpřáhla ruce od sebe a rozvlnila boky a ramena. Její ohromné prsy se úžasně rozvlnily. Cítil jsem, jak se mi v podbřišku probouzí nová síla. Předklonila se a přiblížila svá vlnící se prsa přede mě.
„Líbí se ti má kůzlátka?“ zašeptala podbízivým tónem.
Líbily se mi moc.
„Ano!“ vydechl jsem vzrušeně.
Naklonila se ještě více a přistrčila mi je přímo pod nos.
„Tak si je osahej!“ vybídla mě.
Vztáhl jsem ruce a stiskl jí ňadra. Byla krásně měkká a hebká. Promnul jsem si je v dlaních. Dole v podbřišku jsem cítil, jak se mi pyj rychle topoří. Pak se zavlnila a ony mě vypadly z rukou. Lovil jsem je a chytal, ta její neposedná kůzlátka. Ona se spokojeně smála. Dobře viděla, co to udělalo s mým kladélkem. Zmohutněl a vztyčil se. Teď už to nebylo kladélko, ale pořádný kláďák. Přestala se vlnit a přitiskla mi psa k obličeji.
„Cucej mi je!“ zazněl příkaz. Udělal jsem, co mi přikázala. „Bradavky také!“ Pokračoval jsem podle instrukcí. Žmoulal jsem v ústech její úžasná prsa a sál jí bradavky. Hrozně se mi to líbilo. Byl jsem vzrušený na nejvyšší míru. I ona byla vzrušená, podle toho, jak slastně při mém žužlání sténala. Rozkročila se nade mnou a přitiskla se ke mě. Pánví se mi zlehka otírala o břicho. Chloupkama na ohambí mě lechtala nad pupíkem. Šla s pánví dolů, až tam zadkem narazila na mé ztopořené nádobí. Nedělal jsem si s tím hlavu, a dál jí usilovně sál a žužlal cecíky. Je zkušená žena. Taková nepřístojnost ji jistě z rovnováhy nevyvede. Pak jsem ucítil, jak mi ho stiskla v dlani a nasměrovala si jej na břicho. No jistě! Já věděl, že si poradí! Bohužel se jí to tak úplně nepovedlo, neboť jej nedala dostatečně dopředu. Trefila se přesně mezi okvětní plátky své puklinky. Zprvu jsem to nezaznamenal, protože tam měla hodně vlhkosti a tak mi to tam klouzalo. Po chvíli jsem ale ucítil, že mám špici nástroje v ní zaklíněnou. Trochu mě to neznervóznělo. Doufal jsem, že i s tím si dozajista poradí. Ona ale pomalu tlačila pánev dolů. Kluzké teplé sevření náhle stisklo vrcholek mé mužské zbraně. Velmi se podobalo sevření, které jsem zakusil, když jsem měl v klíně Janinu hlavu. Tělem mi projela nádherná slast. „Oóóóóóh!“ zasténal jsem rozkoší do jejího „Aááááách!“ Sevření bylo mnohem intenzivnější než s Janou. Chtěl jsem Olinu upozornit, že tu došlo k trapnému omylu, ale nedokázal jsem to. Zbaběle jsem mlčel a nechal ji v nevědomosti. Ona, nebožačka, pokračovala dál a pomalu na mě dosedala. Můj vztyčeňák se zanořil do těsného horkého pouzdra. Oóóóóóch! Myslel jsem, že zešílím! Neskutečné blaho! Do té neuvěřitelné slasti jsem si s hrůzou uvědomil, že jej mám zabodnutý přímo v jejím těle! Pane bože! Takový průšvih! Jak se to mohlo stát? Jak tohle vysvětlím? Zdálo se, že to vůbec nezaznamenala! Byla tak vzrušená. Nechápal jsem, jak je to možné? Kdybych já měl v břiše takový kus mě, tak bych si toho snad všiml. Usilovně jsem jí sál a mačkal prsa, abych jí udržel hodně vzrušenou a v nevědomosti. Docela se mi to dařilo. Sténala a hekala na plné kolo. Bohužel při tom na mě dosedla úplně nadoraz. Kroutila boky a táhle sténala. Pánví pohybovala vpřed a vzad. Cítil jsem, jak se jí v břiše celý můj klacek hýbe. Tohle snad musela cítit nebo ne? Trnul jsem, kdy to praskne. Každou chvíli se mohla zhrozit. Proboha, co mi to děláš? Kam jsi mi to strčil? Ona ale kvílela jako smyslů zbavená a zvolna se na mě houpala. Ten klouzavý pohyb hluboko v ní mě příšerně vzrušoval. Podbřišek se mi najednou mohutně sevřel a pak znova a znova. Nedalo se to ovládnout. Slastné záškuby v podbřišku mi z hlavy vymazaly naprosto všechno! Proto jsem nijak nezareagoval na ten strašlivý průšvih. To, co se jí mělo nastříkat na břicho, jsem tentokrát stříkal přímo do ní! Pane bože! Co jsem to udělal? To je jako kdybych ji počůral! Ba co ještě hůř! Vyčůral jsem se přímo do ní! Načůral jsem jí do břicha! Do smrti mě bude nenávidět! Nebudu se divit, jestli mě za to zabijí. Nemohl jsem ale nic dělat. Nedalo se to zastavit. Nezadržitelně jsem do ní stříkal a stříkal a přál si, aby to nikdy nepřestalo. Hekal jsem a funěl a s každým záškubem se do ní usilovně vyprazdňoval. Když smrt, tak ať to stojí za to! Olina řvala slastí jako túr. Najednou se utišila. Cítil jsem, jak se její tělo pomalu napíná, jako když se natahuje guma v praku. Oči měla zavřené a ústa otevřená. Ve vzrušením stažené tváři výraz nejvyššího napětí. Na chvíli strnula s pusou dokořán, napjatá jak struna. Znenadání se jí břicho hluboko uvnitř silně sevřelo. „Aááááááááááááách!“ vykřikla pronikavě a prudce přirazila pánví. Její břicho mi sevřelo úd takovou silou, že se mi rozkoší protočily panenky v hlavě. Mocně mě tam uvnitř stiskla. A pak znova a znova. Boky rozpohybovala razantně vřed a vzad. Nadskakovala a zuřivě do mě pánví bušila jako kdyby mě chtěla rozklepat na placičku. Silnými záškuby uvnitř svého těla si z mého klacka vymačkávala všechno, co v sobě měl. „Aáááách! Aáááách! Aáááách!“ křičela při tom rozkoší jako šílená. Já se vznášel v naprosté slasti. Myslel jsem, že snad umřu. Zmítali jsme se oba v agonické křeči, jako laň v tlamě bengálského tygra.


Stál jsem vedle otvoru, kterým jsme se s Olinou protáhli zpět do hlavní jeskyně a čekal na svůj ortel. Olina odběhla na místo za ohništěm a posadila se tam. Ostatní kolem ní rychle utvořily hlouček. Byl jsem totálně na šrot! Takovou věc, co jsem jí provedl! To se nedá odčinit. Rozhodl jsem se, že se nebudu bránit, pokud se rozhodnou mě zabít. Zpovzdálí jsem sledoval, jak Olina sedí uprostřed mezi děvčaty. Měla doširoka roztažené nohy a něco jim mezi nimi ukazovala. To mě zaujalo. Přiblížil jsem se opatrně blíž. Na doslech jsem se ocitl právě ve chvíli, kdy Magda obdivně vykřikla:
„Panenko skákavá! Ty tam toho máš!“
Natáhl jsem hlavu a zahlédl, jak Olině z puklinky uprostřed stehen vytéká mohutný proud bílého hlenovitého sekretu.
„Nechceš mi z toho trochu dát?“ dožadovala se Pavla.
„Nééé, to je moje!“ zaprotestovala Olina a zvedla nohy nahoru. Přestalo to z ní téct.
„Prosím, prosím!“
„Ne! Taky dostaneš svou dávku. Tak si na ni počkej!“
„Proběhlo vše tak, jak mělo?“ zeptala se Vlasta.
„Vidíš, ne?“ ukázala jí Olina mezi svá zvednutá stehna.
„Takže všechno v pořádku?“
„V naprostém!“
„Paráda!“
Strnul jsem v absolutním šoku. To nebyl omyl! Ona to CHTĚLA! Chtěla, abych jí to nastříkal TAM! Do břicha! Hlava se mi zatočila. Myslel jsem, že omdlím. Děvčata se zvolna rozcházela. Vlasta mě spokojeně poklepala po rameni.
„Jsi kanón Václave! To jsem nečekala. Takový výkon! Ola se tetelí blahem!“
„Vašíkúúú,“ zašeptala mi do ucha Klára, když procházela kolem mě, „už se tě nemůžu dočkat!“
Jana mě se smíchem škádlila: „Venouši! Ty bejku! Doufám, že tvůj nájezd přežiji!“
Zahanbený, vzdálil jsem se do nejvzdálenějšího kouta jeskyně. Přišla tam za mnou Blanka.
„Vašku, přišla jsem ti říct, že se ta tebe nezlobím. Chápu, že jsi mě toho chtěl ušetřit.“
„Ale Blanko…“
„Ne! Neomlouvej se! To já se ti omlouvám! Šířila jsem o tobě nepodložené pomluvy. Věř mi, že je mi to opravdu líto. Můžeš mi to prosím odpustit?“
Viděl jsem, jak má slzy na krajíčku. Nebyla to její chyba, že jsem nevěděl, kam jí ho mám strčit. Bylo mi jí líto. Přitiskl jsem ji k sobě.
„Nic ti odpouštět nemusím,“ konejšil jsem ji a hladil po vlasech. „A víš ty co?“ pošeptal jsem jí do ucha, „jestli chceš, přijď dnes v noci ke mě. Tentokrát tě šetřit nebudu. Ani trochu! To ti slibuji!“
Tvář se jí rozzářila štěstím. „Tak jo!“ zasmála se šťastně.
„Budu se těšit,“ políbil jsem ji na tvář.
Oči jí zářily jako dvě hvězdy. „Už se nemůžu dočkat!“ zvolala a odběhla.
Sledoval jsem ji pohledem. Hleděl jsem na skupinu žen, jak si připravují lůžka ke spánku. Do nich do všech ho budu strkat, protože to po mě chtějí. Ale kdyby nechtěly, tak bych chtěl já. Taková slast! S tisknutím na břicho se to absolutně nedá srovnat. Jak jen jsem mohl něco takového nevědět? Přišel jsem o tolik rozkoše! S těmihle ženami si to teď pořádně vynahradím. Budu do nich bušit, jako bych duši z nich vymlátit chtěl! Takovou divočinu, jakou se mnou zažijí, ještě nepoznaly! Jenže vše nakonec dopadlo úplně jinak.


Ve chvíli, kdy jsem se soukal zpět na své místo v malé jeskyni, jsem tam zaslechl nějaký šramot. Ztuhl jsem jako zmražený. Balvan zatarasující vchod se pohnul. Bleskově jsem se stáhl zpět a rychle díru zaházel vedle ležící slámou. Slyšel jsem zřetelně rychlé šmátrání a pak překvapené zařvání. Ženy ztuhly jako sochy.
„Už ho hledají!“ vykřikla Klára. Najednou začaly bleskově kmitat. Každá popadla nějaký klacek nebo větev.
„Tak nestůj!“ zařvala na mě Zuzana.
„Co šílíte?“ divil jsem se, „vždyť jsou vede!“
„Dělej, pojď sem!“ mávala na mě Vlasta. Společně s Olinou se opřeli do kamene u ohniště a odvalily jej. Pod ním se objevila tmavá díra.
„Zalez tam!“ ječely na mě. Moc jsem se k tomu neměl.
„Tak dělej! Chceš, aby tě chytili?“
Nasoukal jsem se rychle do otvoru. Byl překvapivě dlouhý a prostorný. Docela dobře jsem se tam vešel. Jakmile kámen dosedl zpět na místo, udělala se tma jak v ranci. Naslouchal jsem vzdáleným zvukům. Někdo tam nahoře běhal sem a tam a křičel. Do křiku se ozývaly rány a supění. Chtěl jsem vylézt a holkám pomoci. Opřel jsem se do kamene. Ten se bohužel ani nepohnul. Hluk ale netrval dlouho. Za chvíli se rozhostilo ticho. Pak jsem zahlédl světlo. Opatrně jsem vylezl. Ženy stály nebo seděly kolem. Vypadaly vyčerpaně.
„Odvlekli některou?“ zeptal jsem se Vlasty.
„Ne. Tentokrát jim o nadívání holubic nešlo.“
„Hledali tě,“ řekla Olina.
„Jsi si jistá?“
„Naprosto!“
Po zbytek noci se již nic nestalo. Venku byl úplný klid. Zdálo se, že trollové jsou pryč. Přesto jsme nikdo ani oka nezamhouřili. Ráno jsme zaslechli hlasy. Lidské hlasy! Ženy vyskočily jako když do nich střelí.
„Tady jsme! Tady jsme! TADY!!!“ křičely do průrev ve skalách jako šílené.
„Ticho! Slyšíte?“ slyšeli jsme venku mužský hlas, „Ano! Ano! Tam jsou!“
„HURÁÁÁÁÁÁ!!!“ řvaly všechny a skákaly radostí.
„Vydržte!“ zaznělo do průrvy, „za chvíli to bude!“
Venku se něco dělo. Slyšeli jsme hekání chlapů. „Přines ještě jeden sochor, jinak s tím nehneme,“ rozčiloval se někdo. Pak se balvan tarasící vchod pohnul. Vytvořila se průrva dostatečně široká, aby se jí dalo protáhnout.
„Tak můžete!“ volal z venčí mužský hlas, „pojděte ven!“
Ženy se zarazily. „Ne, to nejde!“
„Dobře, tak my jdeme dovnitř.“
„NÉÉÉÉÉ!“ zařvaly všechny unisono.
„Proč ne?“
„Protože my půjdeme ven!“ zaječela Zuzana, „ale nejdříve nám sem hoďte nějaké oblečení!“
„Cožééé?“
„Oblečenííí!“ ječela Klára, „pro deset ženských!“
„A jednoho chlapa!“ zařvala Pavla.
Klára k ní přiskočila a zacpala jí pusu. Ale už bylo pozdě.
„Hele ony tam jsou nahé!?“ slyšeli jsme venku hlasy. „A s nějakým chlapem!“
„Ježiš, Pavlo, ty jsi taková kráva!“ vztekala se Klára.
„Promiň, promiň,“ měla Pavla slzy na krajíčku, „nechtěla jsem!“
„Příště nejdříve mysli, než něco plácneš, ty blbko!“
„Moc mě to mrzí. Omlouvám se.“
„Dobrá!“ zvolal někdo z venčí. „Šaty pro deset ženských a jednoho chlapa! Vydržte! Musíme je přinést!“


V soudní síni vzrušeně zašumělo. Seděl jsem na lavici obžalovaných. Byl jsem obviněn, že jsem unesl deset žen a násilím je držel uvězněné na tajném místě v lese. Soud si předvolával jednotlivé ženy k výpovědi. Na stupínku u pultu stála Klára. To, co právě řekla, vyvolalo v soudní síni pozdvižení.
„Ne, pane, on to nebyl. Byli to trollové!“
„Milá slečno,“ usmál se shovívavě prokurátor, „chcete nám tvrdit, že vás věznily nějaké pohádkové bytosti?“
„Nejsou pohádkoví. Jsou skuteční!“
„A kde jsou? Kde je máte? Že by utekly?“ zasmál se. Sál se zasmál s ním.
Klára se mračila a neříkala nic.
„Slečno. Ostatní ženy o žádných trollech nic neříkaly. Není vám to divné?“
Klára mlčela.
„A můžete nám prozradit, proč by vás tam asi tak ti trollové věznili?“ zeptal se prokurátor lehce žertovným tónem. Při slově trollové udělal ve vzduchu prsty uvozovky.
Zatvářila se pekelně naštvaně.
„Aby nás znásilňovali!“
„Húúúúúúú!“ Takový hukot v soudní síni jsem ještě neslyšel.
Prokurátor nasadil vážnou tvář.
„Chcete říct, že vás zde obviněný znásilňoval?“
„Ne! On ne!“
„Znásilňoval vás všechny?“
„Ano! Tedy ne!“
„Tak ano nebo ne!?“ ostře třeskl prokurátorův hlas.
„Proboha ne! Byli to trollové!“
„Kolikrát vám to udělal?“
V očích se jí objevil strach.
„Ne! On to opravdu nebyl!“
„Tak dobře. On to nebyl. Byli to trollové. Kolikrát vás ti ehm ‚trollové’ znásilnili?“
Strach v jejích očích vystřídala úzkost.
„Omlouvám se vážený soude. Beru své prohlášení zpět. Žádní trollové tam nebyli.“
„Dobře, slečno. Chápu.“
Ještě chvíli se z ní pokoušeli vypáčit, kolikrát jsem jí zmermomocnil. Trvala na tom, že jsem jí nic neudělal. Pak ji propustili. Když odcházela, vrhla na mě omluvný pohled. Soudce si vyžádal na chvíli pauzu. Pak se odebral s ostatními přísedícími k poradě.

Po poradě soudce zabušil kladívkem na podložku. „Klid prosím, v soudní síni!“ Odkašlal si. „Přiveďte další svědkyni!“
Před pultík přivedli Blanku. Chvěla se úzkostí.
„Nebojte se slečno, už jste v bezpečí,“ chlácholil jí prokurátor. „Tady obviněného znáte?“
„Ano,“ odpověděla tiše, „byl s námi v jeskyni.“
„A on vás tam… ééé, tedy… ublížil vám tam?“
„Ne!“ zvolala odhodlaně, „on mě neznásilnil!“
„Húúúúúúú!“ zahučelo sálem.
Prokurátor na chvíli zkoprněl.
„Eééé, tedy dobře. Byli tam tedy trollové. A ti vás znásilňovali…?“
Zaváhala.
„Ano!“
„Húúúúúúúúúúú!“
„Promiňte, slečno, že se ptám. Vás také znásilnili?“
„Ne, mě ne.“
Sálem se nesl vzrušený šepot. Prokurátor se obrátil k soudu: „Vážený soude. Vzhledem k tomu, jaké vážné obvinění zde bylo vzneseno, navrhuji soudu provést vyšetření.“
Soudce přikývl, že souhlasí a ujal se slova.
„Milá slečno. Vy jediná nám můžete pomoci to vyjasnit. Jen u vás máme jistotu, že jste neposkvrněná. Byla byste ochotná podrobit se prohlídce?“
Blanka ztuhla jako socha. Pak zčervenala jako růžička.
„Nebojte se slečno. Nic to nebude. Pomůžete tím dobré věci.“
„Ne. Odmítám!“
„Je mi líto slečno,“ usmál se soudce omluvně, „ale v kompetenci soudu je, že vám to může nařídit.“
„Ne, prosím!“ vzlykla Blanka tiše.
„Soud nyní vyhlašuje přestávku do doby, než bude mít k dispozici výsledky vyšetření!“ praštil soudce kladívkem o stůl.
„Chci změnit výpověď!“ vykřikla Blanka.
Sál ztichl napětím.
„Já… on…“ začala zoufalá Blanka, „on mě neznásilnil. Pomilovala jsem se s ním dobrovolně!“
„Húúúúúúúúú!“ hučelo prostorem jako v úlu.
„Ty syčáku!“ ozval se z davu hromový hlas, „zprznil si mou jedinou dceru! To si odskáčeš!“ Do něj se mísil ženský pláč: „Chudinka moje! Kdo si jí teď vezme?“
Bylo nad slunce jasné, že jsem v totálním průšvihu. Za znásilnění mi hrozilo několikaleté vězení. Za poškození dobré pověsti ještě mnohem více. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.


Po přestávce sál napjatě očekával výpověď další svědkyně. K mému překvapení před soud předstoupila má žena.
„Vážený soude,“ spustila, aniž by na mě jen pohlédla, „vzhledem k tomu, co jsem se zde právě o svém manželovi dozvěděla, vás žádám, abyste mi povolil rozvod.“
Šokem jsem ztratil dech. Krve by se ve mě nedořezal.
„Rozvod je přípustný jen z velmi vážných důvodů,“ namítl soudce.
Zatvářila se velmi rozhodně.
„Myslím, že v tomto případě byly tyto důvody nadmíru naplněny!“
Z očí mi znenadání vytryskly slzy. Má milovaná žena! Každé její slovo mi bodalo dýku do srdce. Ale zasloužil jsem si to! To jsem věděl. Podvedl jsem ji! Sice jen s Olinou, ale na tom nezáleželo. Podvedl bych ji i se všemi ostatními. Stalo se jen shodou okolností, že k tomu nakonec nedošlo. Cítil jsem úzkost. Má žena mě již nemiluje! Opouští mě! Svět vychladl a zešedivěl. Od té chvíle jsem zbytek procesu vnímal vzdáleně. Bylo mi jedno, co se mnou bude. Nic už nedávalo smysl. Odvedli mě do cely. Vzali mi pásek od kalhot a tkaničky. Dobře udělali.

Klíč zarachotil ve dveřích. Do cely vstoupila Blanka. Překvapením jsem otevřel pusu. Za ní na chodbě stáli dozorce a starší muž se ženou. Muž se na mě mračil jako čert. Žena plakala. Blanka na ně mávla, aby šli pryč. Neochotně to udělali.
„Václave!“ přisedla si ke mě. Uchopila mě za ruku.
„Nechtěl by sis mě vzít?“ usmála se na mě. „Teď můžeš, když jsi rozvedený.“
Zaraženě jsem na ni hleděl. Dívala se na mě plna radostného očekávání. Bylo mi líto, že ji musím zklamat.
„Blanuško, zlatíčko! Je mi moc líto, ale já miluji svou ženu.“
Oči jí posmutněly. „Václave! Musíš si mě vzít!“ naléhala. „Svatba se mnou je jediný způsob, jak se můžeš vyhnout vězení. Tím odčiníš mé zneuctění a navrátíš mi čest.“
„Promiň. Nemůžu si tě vzít,“ odmítl jsem. „Děkuji ti, že se snažíš mě zachránit. Ale nemusíš to dělat.“
„Já to nedělám pro tvou záchranu, ty troubo!“ rozčílila se.
Zarazil jsem se. Podívala se na mě zpříma. V očích jí plál plamen. „Miluji tě přece!“ vykřikla. „Tys to nepoznal?“ Její tvář byla plna horoucího citu. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Nepřišel jsem na nic, čím bych ji neranil. Tak jsem ji prostě k sobě přivinul. Šťastně se ke mě přitiskla. Hladil jsem ji po vlasech a kolébal. Nebohé dítě. Co jsem to jen způsobil?
Šťastně se na mě usmála: „Mám pro tebe ještě jedno překvapení!“ Pak vstala a odešla. Byl jsem zmatený jako nikdy. Místo ní do cely vstoupila Monika. Krev mi zahučela ve spáncích. Vyskočil jsem z kavalce, jako kdyby mě bodla vosa.
„Moniko! Ty tady?“ vyhrkl jsem.
Netvářila se nijak naštvaně. Usmívala se. Pak se mi vrhla do náruče. „Vašíku!“ přitiskla se ke mě, „tak moc jsem se bála, že tě zabili! Tak moc!“
Objímal jsem ji, štěstím bez sebe.
„Běhala jsem po lese a hledala Jiřinu,“ vyprávěla. „Pak jsem uslyšela zvuky zápasu. Běžela jsem za zvukem. Ležel jsi na zemi a dva trollové do tebe mlátili hlava nehlava. Byli to ti samí, co mě tenkrát chytili v lese a tak drsně si mě tam podali. Křičela jsem na ně, ať tě nechají. Naštěstí mě poznali a přestali. Nechybělo málo a bylo po tobě. Nechtěli tě ale dát. Dohodla jsem s nimi výměnu. Slíbila jsem jim, že jim za tebe přivedu nějakou ženu. Odvlekli tě sebou. Já pak po dvou dnech konečně našla Jiřinu. Bambula nepochopila, kam jsem ji poslala a odebrala se do jiného lesa, ze kterého navíc nevěděla jak ven. Bez výčitek jsem ji odvedla k trollům. Ti se ale tvářili rozpačitě. Že prý jsi jim utekl. Nevěřila jsem jim. Myslela jsem si, že tě zabili. Šla jsem do vsi a ukázala chlapům, kam mají jít.“
„Moničko zlatíčko! Zachránila jsi mi život! Promiň mi všechno, co jsem ti kdy způsobil!“ objímal jsem ji ze všech sil.
„Víš, s Blankou to bylo jinak, než říkala.“
„Pssst!“ přiložila mi prst na rty. „Já vím!“ řekla tiše. „Všechno mi řekla. Vymyslely jsme spolu plán, jak tě dostat vězení.“
„Cože!?“ vykřikl jsem. Zaplavila mě taková vlna radosti, jako nikdy v životě. Má žena mě nezavrhla! Ona mě stále miluje! Smál jsem se a plakal štěstím. Zasypal jsem ji polibky. Smála se, když viděla, jakou mám radost. Pak jsem zvážněl.
„No jo. Ale já si Blanku budu muset opravdu vzít.“
„Ano.“
„A co ty?“
„Budu bydlet s vámi.“
„Cože?“ vykulil jsem oči.
„Budeme žít spolu,“ oznámila mi suše.
Zíral jsem na ni jako kdyby spadla z měsíce. „A tobě to nebude vadit?“ zeptal jsem se udiveně.
„Co?“
„Že budeme žít ve třech!“
„Nebude trvat dlouho,“ poklepala si na bříško, „a budeme žít ve čtyřech.“
Konsternován jejím klidem jsem se nezmohl na slovo.
„A mě se bude pomocnice hodit, až to robě bude běhat po sednici.“

A tak se také tak stalo. Vzal jsem si Blanku za manželku a společně s Monikou jsme my tři žili na našem statku. Docela jsme si to pochvalovali. Ve třech se spravoval mnohem lépe. Obec nás kupodivu nezavrhla. Chlapi se tvářili závistivě a ženy až na výjimky na mě vzhlížely s jakýmsi obdivem. V hospodě jsem dostal přezdívku „Troll“. Ale nevadila mi. Věděl jsem, že mi chlapi závidí. A měli co! Měl jsem dvě nádherné ženy. Dvě vášnivé náruživé ženy. Ochotné se se mnou kdykoliv milovat. Souložil jsem s oběma pravidelně a často. Blanka přišla brzo do jiného stavu. Krásně se zakulatila a zboubelatěla. Už to nebylo to vyhublé dítě. Mrdal jsem ji s chutí, stejně jako Moniku.
A to je konec příběhu. V hospodě jej musím vyprávět pořád dokola. Chlapy to baví. Chtějí slyšet, jak jim obludy unesou jejich ženy a mrdají jim je. A ženám se to líbí! No a chlapům taky!








Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je online

Sofie

Jsem přitažlivá čertice se sametovou kůží a nejraději to mám zezadu. Nejlepší bude, když se mi vystříkáš na záda a já pak nebudu meškat a vykouřím tě do poslední kapičky.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 451

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA SOFIE text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Vendula

Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 450

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Věra

Vystříkej se mi na kozičky a já to pak všechno slížu. Nebo si tě strčím do pusinky a vysaju tě do sucha. Tak jak by se ti to líbilo? A to je jen začátek…

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 458

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

Monika Lada


Sex po telefonu
TOPlist

Povidka.cz | Copyrights 2021 Reklama zde | info@povidka.cz

Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury