Brita, policejní pes v.v.
Konec prázdnin Valašsku. Období, které miluju. Miluju ho o to víc, že
teď už jsem v důchodu a můžu si tohoto krásného času užívat po
libosti. Tak tomu bylo i onoho památného dne (přesné datum není
důležité), když jsem zamkl dveře své chaty, hvízdl na Britu a společně
jsme se vydali na obligátní procházku kolem Vsetínské Bečvy při jejím
horním toku. Šli jsme proti proudu, já kráčel důstojně, jak se na
důchodce sluší a Brita kroužila kolem mne. Koukal jsem po ní a
v myšlenkách jsem se zatoulal o tři roky zpět.
Tou dobou jsem již byl definitivně vyřazen ze služby, kancelář a
oddělení jsem předal svému nástupci, prožil si několik povinných
rozlučkových večírků a byl jsem poslední den na pracovišti – bez
jakékoli pracovní náplně. Prostě jen tak, bylo posledního v měsíci.
A tehdy si pro mne poslal náčelník, major Martínek. „Sedni si“ řekl mi
po uvítacím pozdravu a pokračoval: „Mám pro Tebe ještě jeden dárek na
rozloučenou, ale záleží na Tobě, jestli ho budeš chtít přijmout.“
Nějaká sranda to asi nebyla, protože náčelník se tvářil dost vážně.
„Povídej“ řekl jsem mu a čekal jsem, co se dozvím. „Jedná se
o Britu, náš veterinář ji musí vyřadit. Má osm roků a to je pro psa
věk na propuštění z aktivní služby. I kdyby ses jí ujal, zůstala by
majetkem našeho útvaru. Bral bys na ni osm stovek měsíčně jako
příspěvek na stravu. Musel bys o ni fakt dobře pečovat, dvakrát ročně
na povinné lékařské prohlídky, očkování atd. Pokud bude Brita
v pohodě, jednou za rok by Tě navštívil někdo z kynologů a přivezl by
Britě ženicha. Dvě štěňata bychom si pak odebrali, zbytek by byl Tvůj na
volný odprodej. Se špičkovým průkazem původu, samozřejmě. Dozvěděl
jsem se to teprve včera a věř, že každému bych Britu nenabídl. Vím, že
Ty jsi s Britou kamarád a že to se psy umíš. Zapřemýšlej o tom a dej mi
do osmačtyřiceti hodin vědět.“ Málem jsem vyskočil a zařval
„Provedu!“ Takhle jsem jen řekl: „Díky, tohohle si fakt cením. Myslím,
že Ti dám vědět dřív.“ Opustil jsem Martínkovu kancelář a šel si
sednout do zasedačky, která byla prázdná. Tak to byla teda bomba.
Brita byla fenka německého ovčáka, na to, že to byla holka, byla dost
robustní, měla hodně tmavou srst a úplně černou mordu. Byla perfektně
vycvičená, měla za sebou velmi úspěšnou kariéru, spoustu zadržení,
výbornou práci na stopě, prostě špička. Na druhou stranu byla velice
klidná a hravá. Chytrá byla jak celý policejní sbor dohromady a někdy jsme
na cvičáku měli pocit, že si z nás dělá legraci. A uměla fantasticky
nahánět hrůzu. Dělala to i ta její černá morda, ale když nakrčila
čumák, vycenila zuby, zavrčela a pak začala štěkat, každý gauner před
ní stál v uctivém pozoru a ani se nehnul.
Druhý den jsem oznámil majorovi Martínkovi své rozhodnutí, teda jako že jo
a že budu Britě sloužit na souši, ve vodě i ve vzduchu a to věrně a
spolehlivě do konce mého či jejího života. Za čtrnáct dní jsem si
odvážel Britu domů.
Intermezzo: Před rokem, taky v létě, jsem scházel s Britou ze Soláně
Raťkovským údolím do obce Karolinka. Byli jsme už téměř na konci toho
největšího padáku a strmá cesta se začala rovnat. Brita mi svým
chováním začala signalizovat, že před námi na cestě někdo je. Došel
jsem až k ohybu cesty a zjistil jsem, že na břehu potoka sedí tři
„pánové“ ne příliš důvěryhodného zevnějšku. Nebyl problém
v klidu kolem nich projít, určitě by si nic nedovolili, protože Brita fakt
naháněla respekt, ale já dostal takový trochu poťouchlý nápad, že si ty
hochy trochu prověřím. Odložil jsem Britu pod lopuchy, dal jí povel
„Zůstaň!“, do ruky si vzal vysokofrekvenční píšťalku a s úsměvem
kráčel po cestě dál. Můj odhad byl správný. Hoši, jakmile mne zmerčili,
vyskočili a dva mi zahradili cestu, ten třetí postával na boku. A už to
začalo: – Hele, dědeček si vyrazil na procházku. A má krásnej
čumohled. Třeba má i jiný krásný věci v pinglu. Máš cigára, dědo?
Půjč mi mobil, potřebuju si zavolat… Hrál jsem ještě minutu
překvapeného a trochu vyděšeného. „Pánové, prosím vás, pusťte
mne.“ říkám klidným hlasem. „Tak to nepude, zapomněls pozdravit a tím
si nás urazil, že jó!“ „Jestli mne nepustíte, zahvízdám na psa.“
povídám takovým nepřesvědčivým hlasem, který jsem teda poctivě hrál.
Ti dacani se rozchechtali a ten, co vypadal, že má ve skupině rozhodující
slovo, prohlásil: „Jen zahvízdej, já mám psy děsně rád.“ „Ale na
česneku.“ dodal druhý. Ale to už jsem měl píšťalku v ústech a
hvízdnul. Dlouze a krátce. V morseovce písmeno „N“, pro Britu povel –
nástup, čili „Ke mně!“. V zápětí dva krátké hvizdy. Pro Britu
jasný povel ATACK! Ta vylítla jako blesk. Toho co stál bokem a trochu za mnou
složila jako prvního. Jen mu skočila na záda a štěkla mu do tváře.
Druhého rafla za ruku a strhla k zemi. Ten třetí trouba se snažil utéct.
Brita ho oběhla, stoupla si mu do cesty, nasadila ten nejpříšernější
výraz a začala štěkat. Najednou stál jako svíčka, lokty u těla a dlaně
před hrudníkem. Pak pomalu otočil hlavu a velmi velmi prosebným hlasem
pronesl: „Prosím Vás, pane, zavolejte si toho psa.“ „Copak, Ty umíš
lidem i vykat?“ Zkrátím to. Za dvacet minut jsme s Britou rázovali po
cestě dál a ti tři pobudové seděli na břehu potoka jako předtím,
třepali se jak ratlíci a přemýšleli, jestli to s tím trestním
oznámením myslím vážně, když jsem si z jejich občanek opsal jména a
adresy. Nechtěli mi je dát, všiváci, ale Brita je „přemluvila“.
Vraťme se však do přítomnosti. Kráčeli jsme s Britou po vyšlapaném
chodníčku, Brita běžela kousek přede mnou a najednou se zastavila,
napřímila uši, zastavila se a ohlédla se po mně. Pak pohodila čumákem
směrem dopředu. Čili jasný signál – něco nebo někdo tam je. Poodběhla
ještě kousek dopředu, signál zopakovala a koukala na mně s otázkou
v očích „jak dál?“ „Brita! Revír!“ byl můj povel. Přeloženo do
češtiny – pusť se dopředu, propátrej ten prostor před námi, a kdyby
něco, tak štěkni. Brita vyrazila a běžela cik–cak doleva doprava a při
tom postupovala směrem vpřed. Byla při tom úplně klidná, takže klidný
jsem byl i já. Najednou se za keříkem u cesty zvedla dívčí postavička,
rozběhla se proti Britě, těsně ji minula a utíkala ke mně. Proboha, proč
to dítě běží proti psovi, kterého se bojí? To nemá logiku, říkal jsem
si. Přiběhla ke mně, chytila mne za ruce a začala krásnou měkkou
slovenštinou prosit: „Ujo, prosím, nech ma neuhryzne. Urobím všetko, čo
si budětě želať (zde se čtenářům omlouvám za fonetický přepis
slovenštiny a budu další rozhovor reprodukovat raději v češtině).
Hvízdnul jsem na Britu, ta přiběhla a začala tu malou přátelsky
očichávat. Ta holka se ke mně přitiskla a bylo vidět, že je dost
vyděšená. A začala mi nabízet prapodivné služby. Zajíkavě mi řekla,
že když budu chtít, tak že si sundá kalhotky (použila výraz
„nohavičky“) a že se před mnou vyčůrá (vychciká)a dál mi nabídla,
že mi bude hladit „kocůrika“. Tady začalo něco ale setsakramentsky
smrdět. Ruku v ruce jsem tu malou vystrašenou žabku odvedl z cesty na břeh
Bečvy, tak jsem si sedl do trávy a řekl jsem ji, ať si sedne taky. Když
jsme se usadili, tak Brita se natáhla vedle nás. Usmál jsem se na tu malou
holku a řekl jsem: „Ale já opravdu nechci, aby sis sundávala nohavičky a
chcikala, a kocúrik taky žádný nebude“. „Vy nie ste zlý ujo?“ zeptala
se ta malá. „To teda opravdu nejsem. Jako sa voláš, maličká?“ Typicky
slovenské jméno –Marika. „A ty poznáš volajakého zlého uja,
Marika?“ dával jsem dohromady bídné znalosti slovenštiny. „Poznám, ale
nesmím o tom nikde mluvit, nebo mě jeho pes sežere.“ A tak začal jeden
z mých nejobtížnějších výslechů. Ta malá měla necelých jedenáct
roků, bydlela v malé horské vesničce v okrese Čadce a do školy chodila
do sousední obce. Tady na Karlovicku, pár kilometrů od hranic se Slovenskem
trávila prázdniny u strýce a tety. A Marika začala pomalu vyprávět. Asi
se potřebovala konečně ze svých zážitků vypovídat. Jednou na polní
cestě, když šla ze školy ji zastavil nějaký chlap s velkým psem a ten
pes začal na Mariku dorážet. Chlápek psa okřiknul a pak začal po Marice
vyžadovat, aby si vyhrnula sukýnku, že musí vidět její „nohavičky“.
Marika nechtěla a ten černý hafan se na ni znovu rozštěkal. Vím moc
dobře, jak se dá pes přimět nenápadným povelem či posunkem ke
štěkání, Brita to uměla rovněž. A tak Marika tomu chlapovi vyhověla.
Dotyčný hajzlík ji po chvíli propustil, ale vystrašil ji a řekl ji, že
když o tom setkání někde někomu poví, tak ji jeho pes strašlivě
pokouše. A že druhý den musí přijít zas. A tak to pokračovalo celý
květen a červen, akorát že ten úchylák stupňoval nároky. Už to nebyly
jenom nohavičky, ale chtěl vidět co je pod nimi, pak se musela Marika
několikrát před ním vyčůrat a chlap na to z blízka koukal a skončilo to
tak, že dotyčný chlívák na Mariku vytáhl svoje mrzké a ztopořené
přirození, nazval ho „kocůrikom“ a chtěl po Marice, aby mu ho
„hladkala“. „A potom začal chcikat, ale to nebolo také ako když
chalani chcikajú, bolo to také bielé.“ A nikdy při rozloučení
s Marikou jí nezapomněl připomenout zuby svého psa. Já byl z toho všeho
na mrtvici a žádné sprosté slovo mi nebylo dost sprosté na to, abych
vyjádřil svoje pocity.
Doprovodil jsem Mariku na kraj Karlovic a rázoval zpátky domů. A domluvil
jsem se s ní, aby pozítří opět přišla tam, kde jsme se setkali. Druhý
den jsem po snídani nacpal Britu na zadní sedadla svojí opelichané škodovky
a vyrazil do Čadce. Je to asi 50 km, krásná jízda krásnou krajinou a já
už byl poněkud klidnější. Než jsem dorazil do Čadce, tak jsem se stavil
ve vesnici kam chodila Marika do školy. A měl jsem štěstí. Stará
malotřídní škola s bytem pro pana řídícího. Byl doma. Navštívil jsem
toho starého milého pána a řekl jsem mu, proč přicházím. Popovídal jsem
mu, jak jsem poznal Mariku a poptal jsem se ho na ni. Pan řídící mi potvrdil
moje podezření. Všiml si změny v chování Mariky a přiznal se, že
i jemu samotnému bylo divné, jak se během posledních dvou měsíců
z veselého děvčete stala plachá, nemluvná a doslova vystrašená dívenka.
„Pane řídící, Marika mi řekla, že cestou ze školy ji občas otravuje
nějaký chlap a straší ji, že ji jeho pes pokouše.“ Další podrobnosti
jsem vynechal. „Neznáte tu v okolí nějakého nepříjemného člověka
s větším psem, který by mohl takové hlouposti dělat?“ Pan řídící se
zamyslel a pak vyslovil jméno Ďurkovič. A docela dobře ho popsal a
vykreslil jeho povahu. Sedělo to podle mých představ do puntíku. Poděkoval
jsem panu řídícím, rozloučil jsem se s ním a pokračoval v jízdě.
V Čadci jsem navštívil místní policejní stanici a požádal o rozhovor
s velitelem. Měl hodnost podporučíka a jmenoval se Husárik. Napřed koukal
na mne trochu přes prsty, ale když jsem se mu představil i se svou bývalou
hodností a řekl mu, že mu dám „případ“, který bude ve finále jenom
jeho, nakonec mne napjatě vyslechl a už vůbec mu nevadilo, že Brita je
v jeho kanceláři se mnou. Pak si zavolal svoje dva pochůzkáře a vydal jim
příkaz, ať mu přivedou OKAMŽITĚ !!! ze sousední dědiny Pavla
Ďurkoviče. Za půl hodiny jsem ho uviděl. Hnusný, zamračený chlap, který
se nám snažil dát najevo svoje pohrdání. Pochopitelně že zapíral.
A tehdy jsem chytil Britu za obojek, smýkl s ní směrem k Ďurkovičovi a
luskl prsty. Nacvičený signál. Brita ho srazila ze židle, stoupla si mu na
hrudník a z bezprostřední blízkosti mu řvala svým nej nej nej hlasem do
tváře. Její tesáky cvakaly Ďurkuvičovi pár centimetrů před ksichtem.
Ďurkovič si zakryl tvář rukama a řval: „Prosím, nech ma neuhryzne, nech
ma neuhryzne!!!“ Když jsem slyšel slova, která mi den předtím říkala
Marika, přestal jsem se ovládat. „Ty kurvo, jestli okamžitě ze sebe
nevysypeš jak to bylo s Marikou, tak ti ten pes roztrhá krk!“ zařval jsem
na něho a vylítl ze židle. Ďurkovič se rozbrečel a já stáhnul Britu
zpět. A pak se to z něj sypalo. Kromě Mariky měl na svědomí ještě dvě
další . Skončil v cele předběžného zadržení, jak v Čadci honosně
říkali malé komoře se zamřížovaným okýnkem za kanceláří. „A čo
teraz“ zeptal se mě podporučík Husárik. „No co, sepíšeš s ním
protokol (to už jsem mu tykal) a odtransporuješ ho odpoledne nebo zítra
zřejmě do Žiliny. A mě z toho úplně vynechej a Mariku taky. Jak jste na
to tady přišli si budeš muset vymyslet, to Ti radit nebudu. A kdyby musela
Marika svědčit u soudu, nebo jste ji jako poškozenou vyslýchali, buďte na
ni moc hodní. Prosím. A budete se muset asi postarat o Ďurkovičového psa.
Bude to asi nějaký bastard, ale nemusí pojít hlady a žízní.“ Ještě
chvíli jsme si povídali a já se pak zvednul. Mířil jsem přes Turzovku na
křižovatku „U tabulí“ a pak už jsem sjížděl dolů do Karlovic.
V Karlovicích jsem se stavil v jedné príma hospodě (sedělo se tam venku
na zahrádce) a objednal dvakrát smažené syrečky s opékanýma
brambůrkama. Já měl jedenkrát syrečky a dvoje brambůrky, hádejte, kdo
snědl (tajně pod stolem) tu druhou porci smažených syrečků. Druhý den
jsem se u Bečvy potkal opět s Marikou. Donesl jsem jí velkou bonboniéru a
řekl jsem jí, že toho zlého uja už se nemusí bát. „Chytili ho četníci
a za to, že byl na Tebe zlý, půjde do vězení. Možná, že se Tě budou
četníci ptát na to, jak byl na Tebe zlý, tak jim to pověz tak, jak jsi to
říkala mně a bude to dobré“. Sbohem, Mariko, doufám, že na tyhle dva
měsíce brzo zapomeneš a bude z Tebe opět a navždy normální holka. Za dva
měsíce mi přišel z Čadce dopis. Děkoval mi již ne podporučík ale
poručík Husárik.
Poznámka autora: Karolinka, Velké Karlovice, řeka Bečva a ostatní místopisné objekty existují. Existuje (stále ještě) i Brita. Možná existuje Marika, nevím. A existuji (zatím) i já. Padouch Ďurkovič, poručík Husárik a ostatní osoby vznikly v autorově fantazii. A celý příběh o Marice jen vzdáleně připomíná vyprávění mého kolegy, který sloužil u policie v úplně jiné části republiky.
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Vendula
Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 450
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Veronika
Máš to rád do obou dírek? Já ano a pokud máš kamaráda, nebudu proti když se přidá. Ráda si to rozdám s oběma.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 456
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VERONIKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Věra
Vystříkej se mi na kozičky a já to pak všechno slížu. Nebo si tě strčím do pusinky a vysaju tě do sucha. Tak jak by se ti to líbilo? A to je jen začátek…
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 458
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VERA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
- polda -
