Návrat na hlavní stránku

Povídka.cz povídky psané životem...

Brita, policejní pes v.v.

Konec prázdnin Valašsku. Období, které miluju. Miluju ho o to víc, že teď už jsem v důchodu a můžu si tohoto krásného času užívat po libosti. Tak tomu bylo i onoho památného dne (přesné datum není důležité), když jsem zamkl dveře své chaty, hvízdl na Britu a společně jsme se vydali na obligátní procházku kolem Vsetínské Bečvy při jejím horním toku. Šli jsme proti proudu, já kráčel důstojně, jak se na důchodce sluší a Brita kroužila kolem mne. Koukal jsem po ní a v myšlenkách jsem se zatoulal o tři roky zpět.
Tou dobou jsem již byl definitivně vyřazen ze služby, kancelář a oddělení jsem předal svému nástupci, prožil si několik povinných rozlučkových večírků a byl jsem poslední den na pracovišti – bez jakékoli pracovní náplně. Prostě jen tak, bylo posledního v měsíci. A tehdy si pro mne poslal náčelník, major Martínek. „Sedni si“ řekl mi po uvítacím pozdravu a pokračoval: „Mám pro Tebe ještě jeden dárek na rozloučenou, ale záleží na Tobě, jestli ho budeš chtít přijmout.“ Nějaká sranda to asi nebyla, protože náčelník se tvářil dost vážně. „Povídej“ řekl jsem mu a čekal jsem, co se dozvím. „Jedná se o Britu, náš veterinář ji musí vyřadit. Má osm roků a to je pro psa věk na propuštění z aktivní služby. I kdyby ses jí ujal, zůstala by majetkem našeho útvaru. Bral bys na ni osm stovek měsíčně jako příspěvek na stravu. Musel bys o ni fakt dobře pečovat, dvakrát ročně na povinné lékařské prohlídky, očkování atd. Pokud bude Brita v pohodě, jednou za rok by Tě navštívil někdo z kynologů a přivezl by Britě ženicha. Dvě štěňata bychom si pak odebrali, zbytek by byl Tvůj na volný odprodej. Se špičkovým průkazem původu, samozřejmě. Dozvěděl jsem se to teprve včera a věř, že každému bych Britu nenabídl. Vím, že Ty jsi s Britou kamarád a že to se psy umíš. Zapřemýšlej o tom a dej mi do osmačtyřiceti hodin vědět.“ Málem jsem vyskočil a zařval „Provedu!“ Takhle jsem jen řekl: „Díky, tohohle si fakt cením. Myslím, že Ti dám vědět dřív.“ Opustil jsem Martínkovu kancelář a šel si sednout do zasedačky, která byla prázdná. Tak to byla teda bomba.
Brita byla fenka německého ovčáka, na to, že to byla holka, byla dost robustní, měla hodně tmavou srst a úplně černou mordu. Byla perfektně vycvičená, měla za sebou velmi úspěšnou kariéru, spoustu zadržení, výbornou práci na stopě, prostě špička. Na druhou stranu byla velice klidná a hravá. Chytrá byla jak celý policejní sbor dohromady a někdy jsme na cvičáku měli pocit, že si z nás dělá legraci. A uměla fantasticky nahánět hrůzu. Dělala to i ta její černá morda, ale když nakrčila čumák, vycenila zuby, zavrčela a pak začala štěkat, každý gauner před ní stál v uctivém pozoru a ani se nehnul.
Druhý den jsem oznámil majorovi Martínkovi své rozhodnutí, teda jako že jo a že budu Britě sloužit na souši, ve vodě i ve vzduchu a to věrně a spolehlivě do konce mého či jejího života. Za čtrnáct dní jsem si odvážel Britu domů.
Intermezzo: Před rokem, taky v létě, jsem scházel s Britou ze Soláně Raťkovským údolím do obce Karolinka. Byli jsme už téměř na konci toho největšího padáku a strmá cesta se začala rovnat. Brita mi svým chováním začala signalizovat, že před námi na cestě někdo je. Došel jsem až k ohybu cesty a zjistil jsem, že na břehu potoka sedí tři „pánové“ ne příliš důvěryhodného zevnějšku. Nebyl problém v klidu kolem nich projít, určitě by si nic nedovolili, protože Brita fakt naháněla respekt, ale já dostal takový trochu poťouchlý nápad, že si ty hochy trochu prověřím. Odložil jsem Britu pod lopuchy, dal jí povel „Zůstaň!“, do ruky si vzal vysokofrekvenční píšťalku a s úsměvem kráčel po cestě dál. Můj odhad byl správný. Hoši, jakmile mne zmerčili, vyskočili a dva mi zahradili cestu, ten třetí postával na boku. A už to začalo: – Hele, dědeček si vyrazil na procházku. A má krásnej čumohled. Třeba má i jiný krásný věci v pinglu. Máš cigára, dědo? Půjč mi mobil, potřebuju si zavolat… Hrál jsem ještě minutu překvapeného a trochu vyděšeného. „Pánové, prosím vás, pusťte mne.“ říkám klidným hlasem. „Tak to nepude, zapomněls pozdravit a tím si nás urazil, že jó!“ „Jestli mne nepustíte, zahvízdám na psa.“ povídám takovým nepřesvědčivým hlasem, který jsem teda poctivě hrál. Ti dacani se rozchechtali a ten, co vypadal, že má ve skupině rozhodující slovo, prohlásil: „Jen zahvízdej, já mám psy děsně rád.“ „Ale na česneku.“ dodal druhý. Ale to už jsem měl píšťalku v ústech a hvízdnul. Dlouze a krátce. V morseovce písmeno „N“, pro Britu povel – nástup, čili „Ke mně!“. V zápětí dva krátké hvizdy. Pro Britu jasný povel ATACK! Ta vylítla jako blesk. Toho co stál bokem a trochu za mnou složila jako prvního. Jen mu skočila na záda a štěkla mu do tváře. Druhého rafla za ruku a strhla k zemi. Ten třetí trouba se snažil utéct. Brita ho oběhla, stoupla si mu do cesty, nasadila ten nejpříšernější výraz a začala štěkat. Najednou stál jako svíčka, lokty u těla a dlaně před hrudníkem. Pak pomalu otočil hlavu a velmi velmi prosebným hlasem pronesl: „Prosím Vás, pane, zavolejte si toho psa.“ „Copak, Ty umíš lidem i vykat?“ Zkrátím to. Za dvacet minut jsme s Britou rázovali po cestě dál a ti tři pobudové seděli na břehu potoka jako předtím, třepali se jak ratlíci a přemýšleli, jestli to s tím trestním oznámením myslím vážně, když jsem si z jejich občanek opsal jména a adresy. Nechtěli mi je dát, všiváci, ale Brita je „přemluvila“.
Vraťme se však do přítomnosti. Kráčeli jsme s Britou po vyšlapaném chodníčku, Brita běžela kousek přede mnou a najednou se zastavila, napřímila uši, zastavila se a ohlédla se po mně. Pak pohodila čumákem směrem dopředu. Čili jasný signál – něco nebo někdo tam je. Poodběhla ještě kousek dopředu, signál zopakovala a koukala na mně s otázkou v očích „jak dál?“ „Brita! Revír!“ byl můj povel. Přeloženo do češtiny – pusť se dopředu, propátrej ten prostor před námi, a kdyby něco, tak štěkni. Brita vyrazila a běžela cik–cak doleva doprava a při tom postupovala směrem vpřed. Byla při tom úplně klidná, takže klidný jsem byl i já. Najednou se za keříkem u cesty zvedla dívčí postavička, rozběhla se proti Britě, těsně ji minula a utíkala ke mně. Proboha, proč to dítě běží proti psovi, kterého se bojí? To nemá logiku, říkal jsem si. Přiběhla ke mně, chytila mne za ruce a začala krásnou měkkou slovenštinou prosit: „Ujo, prosím, nech ma neuhryzne. Urobím všetko, čo si budětě želať (zde se čtenářům omlouvám za fonetický přepis slovenštiny a budu další rozhovor reprodukovat raději v češtině). Hvízdnul jsem na Britu, ta přiběhla a začala tu malou přátelsky očichávat. Ta holka se ke mně přitiskla a bylo vidět, že je dost vyděšená. A začala mi nabízet prapodivné služby. Zajíkavě mi řekla, že když budu chtít, tak že si sundá kalhotky (použila výraz „nohavičky“) a že se před mnou vyčůrá (vychciká)a dál mi nabídla, že mi bude hladit „kocůrika“. Tady začalo něco ale setsakramentsky smrdět. Ruku v ruce jsem tu malou vystrašenou žabku odvedl z cesty na břeh Bečvy, tak jsem si sedl do trávy a řekl jsem ji, ať si sedne taky. Když jsme se usadili, tak Brita se natáhla vedle nás. Usmál jsem se na tu malou holku a řekl jsem: „Ale já opravdu nechci, aby sis sundávala nohavičky a chcikala, a kocúrik taky žádný nebude“. „Vy nie ste zlý ujo?“ zeptala se ta malá. „To teda opravdu nejsem. Jako sa voláš, maličká?“ Typicky slovenské jméno –Marika. „A ty poznáš volajakého zlého uja, Marika?“ dával jsem dohromady bídné znalosti slovenštiny. „Poznám, ale nesmím o tom nikde mluvit, nebo mě jeho pes sežere.“ A tak začal jeden z mých nejobtížnějších výslechů. Ta malá měla necelých jedenáct roků, bydlela v malé horské vesničce v okrese Čadce a do školy chodila do sousední obce. Tady na Karlovicku, pár kilometrů od hranic se Slovenskem trávila prázdniny u strýce a tety. A Marika začala pomalu vyprávět. Asi se potřebovala konečně ze svých zážitků vypovídat. Jednou na polní cestě, když šla ze školy ji zastavil nějaký chlap s velkým psem a ten pes začal na Mariku dorážet. Chlápek psa okřiknul a pak začal po Marice vyžadovat, aby si vyhrnula sukýnku, že musí vidět její „nohavičky“. Marika nechtěla a ten černý hafan se na ni znovu rozštěkal. Vím moc dobře, jak se dá pes přimět nenápadným povelem či posunkem ke štěkání, Brita to uměla rovněž. A tak Marika tomu chlapovi vyhověla. Dotyčný hajzlík ji po chvíli propustil, ale vystrašil ji a řekl ji, že když o tom setkání někde někomu poví, tak ji jeho pes strašlivě pokouše. A že druhý den musí přijít zas. A tak to pokračovalo celý květen a červen, akorát že ten úchylák stupňoval nároky. Už to nebyly jenom nohavičky, ale chtěl vidět co je pod nimi, pak se musela Marika několikrát před ním vyčůrat a chlap na to z blízka koukal a skončilo to tak, že dotyčný chlívák na Mariku vytáhl svoje mrzké a ztopořené přirození, nazval ho „kocůrikom“ a chtěl po Marice, aby mu ho „hladkala“. „A potom začal chcikat, ale to nebolo také ako když chalani chcikajú, bolo to také bielé.“ A nikdy při rozloučení s Marikou jí nezapomněl připomenout zuby svého psa. Já byl z toho všeho na mrtvici a žádné sprosté slovo mi nebylo dost sprosté na to, abych vyjádřil svoje pocity.
Doprovodil jsem Mariku na kraj Karlovic a rázoval zpátky domů. A domluvil jsem se s ní, aby pozítří opět přišla tam, kde jsme se setkali. Druhý den jsem po snídani nacpal Britu na zadní sedadla svojí opelichané škodovky a vyrazil do Čadce. Je to asi 50 km, krásná jízda krásnou krajinou a já už byl poněkud klidnější. Než jsem dorazil do Čadce, tak jsem se stavil ve vesnici kam chodila Marika do školy. A měl jsem štěstí. Stará malotřídní škola s bytem pro pana řídícího. Byl doma. Navštívil jsem toho starého milého pána a řekl jsem mu, proč přicházím. Popovídal jsem mu, jak jsem poznal Mariku a poptal jsem se ho na ni. Pan řídící mi potvrdil moje podezření. Všiml si změny v chování Mariky a přiznal se, že i jemu samotnému bylo divné, jak se během posledních dvou měsíců z veselého děvčete stala plachá, nemluvná a doslova vystrašená dívenka. „Pane řídící, Marika mi řekla, že cestou ze školy ji občas otravuje nějaký chlap a straší ji, že ji jeho pes pokouše.“ Další podrobnosti jsem vynechal. „Neznáte tu v okolí nějakého nepříjemného člověka s větším psem, který by mohl takové hlouposti dělat?“ Pan řídící se zamyslel a pak vyslovil jméno Ďurkovič. A docela dobře ho popsal a vykreslil jeho povahu. Sedělo to podle mých představ do puntíku. Poděkoval jsem panu řídícím, rozloučil jsem se s ním a pokračoval v jízdě. V Čadci jsem navštívil místní policejní stanici a požádal o rozhovor s velitelem. Měl hodnost podporučíka a jmenoval se Husárik. Napřed koukal na mne trochu přes prsty, ale když jsem se mu představil i se svou bývalou hodností a řekl mu, že mu dám „případ“, který bude ve finále jenom jeho, nakonec mne napjatě vyslechl a už vůbec mu nevadilo, že Brita je v jeho kanceláři se mnou. Pak si zavolal svoje dva pochůzkáře a vydal jim příkaz, ať mu přivedou OKAMŽITĚ !!! ze sousední dědiny Pavla Ďurkoviče. Za půl hodiny jsem ho uviděl. Hnusný, zamračený chlap, který se nám snažil dát najevo svoje pohrdání. Pochopitelně že zapíral. A tehdy jsem chytil Britu za obojek, smýkl s ní směrem k Ďurkovičovi a luskl prsty. Nacvičený signál. Brita ho srazila ze židle, stoupla si mu na hrudník a z bezprostřední blízkosti mu řvala svým nej nej nej hlasem do tváře. Její tesáky cvakaly Ďurkuvičovi pár centimetrů před ksichtem. Ďurkovič si zakryl tvář rukama a řval: „Prosím, nech ma neuhryzne, nech ma neuhryzne!!!“ Když jsem slyšel slova, která mi den předtím říkala Marika, přestal jsem se ovládat. „Ty kurvo, jestli okamžitě ze sebe nevysypeš jak to bylo s Marikou, tak ti ten pes roztrhá krk!“ zařval jsem na něho a vylítl ze židle. Ďurkovič se rozbrečel a já stáhnul Britu zpět. A pak se to z něj sypalo. Kromě Mariky měl na svědomí ještě dvě další . Skončil v cele předběžného zadržení, jak v Čadci honosně říkali malé komoře se zamřížovaným okýnkem za kanceláří. „A čo teraz“ zeptal se mě podporučík Husárik. „No co, sepíšeš s ním protokol (to už jsem mu tykal) a odtransporuješ ho odpoledne nebo zítra zřejmě do Žiliny. A mě z toho úplně vynechej a Mariku taky. Jak jste na to tady přišli si budeš muset vymyslet, to Ti radit nebudu. A kdyby musela Marika svědčit u soudu, nebo jste ji jako poškozenou vyslýchali, buďte na ni moc hodní. Prosím. A budete se muset asi postarat o Ďurkovičového psa. Bude to asi nějaký bastard, ale nemusí pojít hlady a žízní.“ Ještě chvíli jsme si povídali a já se pak zvednul. Mířil jsem přes Turzovku na křižovatku „U tabulí“ a pak už jsem sjížděl dolů do Karlovic. V Karlovicích jsem se stavil v jedné príma hospodě (sedělo se tam venku na zahrádce) a objednal dvakrát smažené syrečky s opékanýma brambůrkama. Já měl jedenkrát syrečky a dvoje brambůrky, hádejte, kdo snědl (tajně pod stolem) tu druhou porci smažených syrečků. Druhý den jsem se u Bečvy potkal opět s Marikou. Donesl jsem jí velkou bonboniéru a řekl jsem jí, že toho zlého uja už se nemusí bát. „Chytili ho četníci a za to, že byl na Tebe zlý, půjde do vězení. Možná, že se Tě budou četníci ptát na to, jak byl na Tebe zlý, tak jim to pověz tak, jak jsi to říkala mně a bude to dobré“. Sbohem, Mariko, doufám, že na tyhle dva měsíce brzo zapomeneš a bude z Tebe opět a navždy normální holka. Za dva měsíce mi přišel z Čadce dopis. Děkoval mi již ne podporučík ale poručík Husárik.

Poznámka autora: Karolinka, Velké Karlovice, řeka Bečva a ostatní místopisné objekty existují. Existuje (stále ještě) i Brita. Možná existuje Marika, nevím. A existuji (zatím) i já. Padouch Ďurkovič, poručík Husárik a ostatní osoby vznikly v autorově fantazii. A celý příběh o Marice jen vzdáleně připomíná vyprávění mého kolegy, který sloužil u policie v úplně jiné části republiky.








Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je online

Blanka

Orál, anál i klasika. Jak si to budeš přát? Máš to rád zezadu? Já to miluji. Není nic lepšího, když si mě hezky zezadu přidržíš a budeš do mě přirážet ze všech sil. Vlna orgasmů nás nemine.

Milenkou ti budu na

909 551 234

a po vyzvání zadej kód 38

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA BLANKA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Týna

Kalhotky jsou zbytečnost. Mám ráda chození naostro, sex kdekoliv a kdykoliv pro mě není problém. Rozdáme si to spolu, máš na to chuť a není nikdo s kým by sis to udělal?

Milenkou ti budu na

909 551 234

a po vyzvání zadej kód 80

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA TYNA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Marta

Už jsi zažil sex s nadrženou profesionálkou, která má zrovna chuť na pořádný ohon, který bych si hned vzala do pusinky a pořádně ti ho do sucha vykouřila?

Milenkou ti budu na

909 551 234

a po vyzvání zadej kód 39

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA MARTA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

- polda -


Sex po telefonu
TOPlist

Povidka.cz | Copyrights 2018 Reklama zde | info@povidka.cz

Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Sex a PORNO VIDEA zdarma. ČESKÉ PORNO a amatéři na domácím videu. Erotika zdarma. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury