Návrat na hlavní stránku

Povídka.cz povídky psané životem...

Clona

Završuje povídky Gladiatus a Útěk ke smrti! Balada z druhej světovej války. Smyšlený příběh, který by se mohl stát, za předpokladu, že by se válka vyvíjela jinak. Dílo není nijak politicky zaměřeno. Má pouze poukázat na hrůzy války a její celkovou nesmyslnost. A též to, jaké máme štěstí, že se válka vyvíjela, tak jak se vyvíjela … Právo na chyby v textu vyhrazeno! (pxk@seznam.cz) Povídka i s obrázky a hudbou http://www.wolfproduction.tym.cz/utek.html

Vidím strašně rozmazaně. Leží na mě nějaký ohořelý trám. Netuším, co se stalo. Zvedám se, zavrávorám. Cítím, že musím rychle pryč. Zaběhnul jsem za zbytek nějaké boudy. Všude vidím jen doutnající dřevo a krátery. Slyším výkřiky a štěkající německé rozkazy. Ozvala se salva ze samopalu. Esesáci běhali sem a tam s hrůzou v očích. Kusy roztrhaných mrtvých těl leží v bahně. Dal jsem se do běhu. Zaslechl jsem v dáli charakteristický rachot tanku a ruské povely. Všiml si mě německý voják. Vystřelil na mě ze své pušky. Netrefil. Slyším další výstřel a dlouhé salvy z kulometu. Utíkám dál. Chvíli se schovávám ve vykotlaném stromu. Po několika hodinách vycházím ven. Opatrně směrem k táboru. Slyším ruské skřeky. Naplní mě pocit radosti. Vykouknu přes perimetr. Vidím asi dvacet svých spoluvězňů, jak jsou seřazeni před sovětským tankem. To jich zbylo tak málo? Rus jim hází kusy chlebu a podává láhev vodky. Na tu dálku rozeznávám blažené výrazy mých kamarádů. Najednou voják poodstoupí. Otevře se poklop tanku. Vyleze nějaký důstojník. Zeširoka se na mé druhy usměje a… Pokropí je z lehkého kulometu. Všichni mí přátelé padli k zemi. V tu chvíli jsem začal nenávidět všechny sověty. To je přeci nesmysl! Cožpak by Stalin rozkázal nebrat sebou nikoho a pouze postupovat. Věděl jsem, že je Stalin stejná, néli větší zrůda než Hitler, ale proč tohle?! Stal jsem se nepohodlným svědkem. Musím rychle pryč. Dávám se znovu do běhu. Je tu sráz. Zakopl jsem a padám lesem dolů. Projela mou ostrá bolest. Cítím, jak mi teplá krev stéká po hlavě. Udeřil jsem se o strom. Nemohu se pohnout, jen tam tak ležím. Točí se se mnou celý svět a o pár vteřin poté se mi dělá černo před očima. Temnota.

Probouzím se ve vlaku. To byl opravdu hnusný sen! Jedu ve vlaku. Jsem ještě rozespalý. Zvedám se z dřevěné lavice a otevírám okénko. Vytahuji cigarety z kabátu a zapaluji si. Najednou jsem si všiml nějakých podivných číslic na mé ruce. 592803. Tak, to nebyl sen! Unikl jsem z koncentračního tábora. Občas se mi stává, že mám krátkodobé výpadky paměti… Traumatizující věci vytěsním, ale stejně se mi vrátí ve snech. Zrovna jsem jel ze segregačního tábora z Polska zpět do své vlasti. Dokouřil jsem, vyhazuji nedopalek z okna. No, stále mne čeká pěkný kus cesty, tak si ještě zdřímnu. Přehazuji přes sebe kabát a pokouším se usnout.

Píše rok léta páně 1948. Konečně je po válce. Hitler prý zemřel po výbuchu při testování jeho posledních jaderných zbraní. Říkával jim hrdě zbraně odplaty. Samozřejmě po výbuchu celé raketové základny nebylo jeho tělo nalezeno. Nezbylo tam prostě nic. Někdo říká, že svou smrt fingoval. Po této události se nejvyšší generalita samozřejmě rozpadla. Ti věrní spáchali sebevraždu a ostatní nechtěli dále bojovat v napůl prohrané válce bez svého vůdce. Křehký vynucený mír se západem a velmi nestabilní fronta na východě. Jinak to dopadnout nemohlo… Ale našlo se i pár rot, které odmítly složit zbraně. Zorganizovaly jednotky Werewolfu. Malé diverzní skupiny, které vedly partyzánský boj. Občas napadaly spojenecké kolony, ale většinou se ve strachu ukrývaly v horách.

Já se jmenuji Hermann Nikolajev. Je mi 29. Jsem německý vyučený žurnalista. Za války jsme tiskly letáky s antipropagandou. Někdo si řekne, že jsem, za celou válku nevystřelily a ani nijak moc neriskoval. Avšak opak je pravdou. Riskovaly jsme vše. Ale, co je hlavní. Náš boj fungoval. A v čem byla naše finta. Podávaly jsme pravdu co se na frontě děje. Celé prapory wehrmachtu obklíčené, hromadně se vzdávající důstojníci a tak podobně. Jednou jsem byl přistižen u letáků, naštěstí ne v té době kdy jsem je lepil. Což bylo asi o dvacet vteřin dříve. Zatklo mě gestapo. Svou skupinu jsem neprozradil. Po výsleších, kde nechybělo mučení, mne odvezly do koncentračního tábora. Projel jsem jich několik. V posledním táboru jsem byl krátce, ale byl ze všech nejbrutálnější. Jmenoval se Gladiatus.

Konečně slyším hvizd píšťaly a cítím, jak lokomotiva pomalu zastavuje. Vycházím z vagónu. Jsem ve svém rodném městečku Bernau. Odcházím z perónu. Mám takový divný pocit, jako by mě někdo sledoval. Takové hnusné šimrání na temenu. Zapaluji si cigaretu. Před pár hodinami tu pršelo. Jdu po úzkém chodníku slabě osvětleném a vyhýbám se kalužím. „Herman?“ Leknutím se prudce otočím. „Herman Nikolajev? Novinář?“ Přikývl jsem. „Guten Abend, Herman. Nebudu se představovat, ale jsem váš dobrý přítel. Tady něco máte!“ Ten muž měl silný americký akcent. Jen to dořekl, tak se otočil a rychlým krokem zmizel v postraní tmavé uličce. Podal mi obálku. Kouknu se do ní, a co nevidím. Jakýsi klíč, k němuž je přivázaná cedulka s nedalekou adresou a mimo jiné i docela silný balíček nových stomarkových bankovek. Bylo mi to silně podezřelé. Nemohla by to být past? Ale co by po mě mohl chtít Američan? Bylo mi jasné, že civilista turista to nebude. Popravdě neměl jsem kam jít. Rodina zemřela při náletech. Tak tedy půjdu na tu adresu. Jdu jen chvíli. Je to o několik ulic dále, asi 20 minut klidné chůze. Kouknu na číslo popisné, které souhlasí. Je to starý nájemní barák. Na klíči je vyryto číslo 13. Jsem trochu pověrčivý, ale potom co jsem prožil myslím, že se toho bát nemusím. Jediné co musím, je každý den děkovat bohu, že jsem přežil, tam kde smrt byla spíše vysvobozením. Pokoj je ve druhém patře. Otáčím klíčem a vcházím dovnitř.

U vchodu jsou dvě malé místnosti. Záchod s vanou a naproti spíž. Vcházím do hlavního pokoje. U okna leží parádní boty a hned vedle je věšák s elegantním kloboukem. Dále je tu postel, gramofon, malá lampička, dvě židle a stůl. Na něm leží zápisníky, dva nové fotoaparáty, karton cigaret a popelník. Na posteli je kufr. Podívám se do něj. Ohromí mě parádní, tmavý, čárkovaný oblek. Napohled mi padne. Když vytahuji kalhoty, vypadne na zem něco těžkého. Je to pistole Walther s tlumičem. Na dně kufru jsou dva balíčky nábojů, podpažní pouzdro a dva náhradní zásobníky. Jsem sice novinář, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ještě nestřílel. Ale k čemu to všechno? Ještě se podívám, jestli tu někdo není. To mě napadlo brzo tedy. Jsem tu sám, ale na psacím stroji je další obálka. Je to dopis. Zítra se setkáš se svou spojkou v hospodě u Kolmanna. 7:00 ráno. Objednáš si ovocnou vodku, jmenuje se to Starka. Vezmi si oblek a pamatuj si heslo. „Pouze originál z Ruska je nejlepší!“ Spojka se tě zeptá „Co to piješ takhle po ránu?“ Vůbec jsem to nechápal. Jak přišli na mě? Spadnul jsem do toho celkem rychle. Bohužel všichni mí přátelé byli mrtvý, takže jsem chtěl vymyslet až dodatečně co budu dělat dál. Že by osud již rozhodl za mě? Naleji si sklenku červeného a s chutí jí vypiji. Sednu si na postel a rozbalím si jedny cigarety z kartonu. Jsou to americké Lucky Strike. Jdu kouřit na balkón. Je klidná noc. Žádný rachot bombardování, žádné sirény, střelba ani dunění děl. Tak takhle zní mír! Byli krásně vidět hvězdy. Po chvilce se dostavila taková melancholická nálada. Ještě něco malého pojím a půjdu si lehnout.

Druhý den ráno jsem udělal vše podle instrukcí. V obleku jsem přišel do oné hospůdky a objednal si starku. Zapálil jsem si cigaretu a čekal. Asi za patnáct minut přišel muž. Zeptal se, jak jsem čekal a já odpověděl heslem. Vypil mi mého panáka a přisedl si. Jak si sundal velký černý klobouk, tak jsem ho hned poznal. Byl to můj starý učitel z vysoké školy.

„Herme, vím, že musíš mít asi tisíc otázek počínaje, proč jsem ti vypil tvou vodku, konče proč jsme tu, ale jen poslouchej prosím. Máme málo času! Víme, o všem co se ti stalo. U toho tábora Gladiatus to bylo svinstvo! Neptej se mě, jak jsme to zjistili, ale je důležité, aby se nedozvěděla NKVD, že to víme. To je sovětská tajná služba. Já teď pracuji pro Americkou rozvědku. Vše co je ve tvém pokoji budeš potřebovat. Počítám, že se zbraní umíš zacházet. Ale k věci… Povídá se, že Hitler žije. Musíme ho tiše zlikvidovat. Kdyby se dostal do rukou Rusů, tak by ho veřejně linčovali a Werewolf by se ho pokusil osvobodit. Hrozí tu totiž nebezpečí, že, kdyby bylo oficielně potvrzeno, že Hitler stále žije, tak se opět zformují nacistické útočné oddíly v čele s Werewolfem. Vzdaly se jen proto, že ztratili svého vůdce. Avšak je tu větší problém. Údajně pracuje na něčem, čemu říká zbraň konečné a totální odvety. Měla by to být jedna jediná zbraň, která smete všechny jeho nepřátele v mžiku jako úderem blesku. Je jisté, že si zahrává obrazně s Pandořinou skřínkou. Někdo uvádí, že s posledními věrnými pracuje na supervodíkové pumě. A otrlejší spekulace tvrdí, že ukončil dlouhodobou okultistickou studii. Ve středověkých katakombách někde v Polsku měl narazit na bránu, přes kterou promlouvá s ďáblem. Nejvíce mne osobně vystrašilo, že Američané ani trochu nezavrhují tu druhou možnost. Do této operace musíme vyslat někoho zvenčí. Půlka našich agentů spolupracuje s Rusi a druhou půlku sledují. Do dvou dnů tě navštíví agent. Je prověřený. Odcestujete mimo zem, takže buď sbalený a připravený! Nakup si co budeš potřebovat, s penězi problém nebude. Moc mě těšilo, tě po letech opět vidět Hermanne. Auf Wiedersehen.“

Upřímně, byl jsem dost v šoku. Dal jsem si na baru panáka, zaplatil jsem a odešel. Přišel jsem do konspiračního bytu. Tam jsem jen tak přemýšlel, co jsem se to všechno dozvěděl. Musel jsem tolik informací strávit. Nakoupil jsem nějaké zásoby, připravil si své věci a čekal. Avšak nevěděl jsem na co!

Dva dny uplynuly jako voda. Zazvonil zvonek. Jdu otevřít. Vchází starší muž s knírem. „Zdrávstvuj! Tož já sů Ivan! Tvoj kontakt. Všetkých ti vysvětlím až budeme na cestě!“ Vzal jsem si tedy své věci a vyrazily jsme. Nastoupil jsem do černého Mercedesu a jely jsme asi půl hodinky. Přijeli jsme na louku a ani jsem se nedivil, když jsem spatřil letoun s rudými hvězdami na křídlech. Pochopil jsem, že tím chce někam letět. Naznačil, ať rychle nastoupím. Vzlétly jsme a já se ho mohl konečně optat, co se chystá. „Povalíme áž za Ural. Jsou tam také gulagy pre nacistické zajatce. Zjistily jsme, že se mezi obyčajnými vojáky schovávajó aj vědci ze speciálních zařízení. Rusové o nich prej ještě neví. Musíme najít jednoho konkrétního vědce a vytáhnout z něho vše, co ví! Urobíme to, tak, že chceme udělat propagandistickou fotoreportáž bo tím ten gulag bude vyzerat ako děcký tábor. Nebude to lehká facha! Budeš se vydávat za fotoreportéra a novinára. Vlastně se ani vydávat nebudeš!“ Ivan se hlasitě rozesmál. Už jen řekl, ať se prospím, že let nebude krátký…

Probudil jsem se, když sebou letadlo začalo házet. Přistály jsme na malém vojenském letišti. Čekalo tam na nás auto. Odvezlo nás před gulag. Na bráně byl výstižný nápis v azbuce. KONEČNÁ POMSTA. Ivan si mne vzal stranou. Ukázal mi fotku.

„Musíme najít člověka s takým prstenem. Je to pečetní prsten Das Special Konzentrations lager Gladiatus. Až ho najdeš, dáš mu tuhle ampulku. Řekneš, že se po ní dostane do hibernace, že bude vypadat jako mrtvý. Až ho budou převážet do spalovny, že ho lehce osvobodíme. Na oplátku, ať ti povedá vše o tom táboře! Ve skutečnosti to je ampule s kyanidem draselným…“

Došly jsme ke bráně. Tam nás přivítal velitel gulagu. Ivan se s ním dal do řeči a po chvíli mi ukázal, abych šel fotografovat. Měl jsem volný pohyb. Fotil jsem a při tom jsem prohlížel vojákům ruce. Proč by ho ještě měl nosit? Avšak takové relikvie jsou věcí cti. Vězni byli opravdu ve zbídačeném stavu. Procházel jsem od skupinky ke skupince. Ale opravdu, po půl hodině jsem byl u cíle. Ten prsten nosil malý, celkem sympatický, bělovlasý stařík. Měl na sobě uniformu vojína. Potrhaný, špinavý kabát SS. Došel jsem k němu. Nabídl jsem mu doutník. Bezmyšlenkovitě si ho vzal. Připálil jsem mu.

Zeptal jsem se ho, jestli je ten prsten jeho. Poněkud v šoku se mě otázal, jestli jsem němec. Přikývl jsem. Řekl jsem mu to, co mi Ivan nakázal. Chápal jsem, že mi vše po pravdě vylíčil. Člověk by udělal cokoliv, aby se dostal z takového gulagu. Ale líto mi ho nebylo…

„Na táboru Gladiatus měl zájem sám Hitler. Ony zvrácené hry mezi vězni byla jen zástěrka pro generalitu. Tajně tam vyvíjel biologické zbraně. Prováděl pokusy na lidech. Kousek severně v lesích je ukrytý vchod do podzemního komplexu laboratoří. Napíšu ti na papírek přesné souřadnice. Když tam v bunkru Hitler meditoval se svým opiem, tvrdil, že mu radí satan osobně. Vyvíjel dvě látky. První pro svou neporazitelnou armádu. Přípravek měl vojákům potlačit veškeré city, neměli cítit žádnou bolest a museli strojově poslouchat jakékoliv rozkazy. Druhá zbraň je o to šílenější. Po vypuštění v dané oblasti měli pomalu zemřít veškeré rasy, které nebyly čistého Ariskeho původu. Problém, je v tom, že teoreticky by to šlo. Podle DNA se dá poznat, jestli jde o Germána, či nikoliv. Virus má právě tyto informace vyhledávat a podle nich dále postupovat. Já jsem v táboře pracoval od jeho založení, ale v ten týden, kdy byl srovnán se zemí, jsem byl podávat hlášení v Berlíně. Ty laboratoře musí být zničeny. Vir může zmutovat a pak nám bůh pomáhej! Bunkr slouží i jako kryt. Jsou tam zásoby, elektro-centrála, zbraně a další vybavení. Tudíž tam jistě budou, poslední z nejvěrnějších. Vezmi si můj prsten, bude se ti jistě hodit. Moc mě těšilo a díky za doutník. S bohem.“

Dal jsem mu obálku a odešel jsem. Vše jsem převyprávěl Ivanovy. „Tož budeš mít cestu zpět do Polska. Souhlasím se zničením komplexu. Však nezapomeň nafotografovat tajné spisy. Nyní si zaletíme enem pre volaké vybavení. Budeš tam muset ale valit sám. Si šikouný ogar, určitě to zvládneš. Potem co přiletíme, musím zůstat s profesorem.“

Těsně po přílet zpátky do Bernau bylo připraveno auto. Měl jsem tam mít vše, co se mi mohlo hodit. Dal jsem se tedy na dlouhou cestu do Polska, tam kde bývala má noční můra. Byl chladný podzimní večer, mrholilo. Cestou jsem mohl přemýšlet o sobě. Celý život jsem v podstatě koukal jen přes hledáček fotoaparátu. Zaostřil jsem si buď na to, či ono. Ale nikdy jsem neviděl krásu celku. Takto jsem hloubal celou dobu. Cesta mi uběhla rychleji, než jsem očekával. S něčím jsem však nepočítal. Že potkám hlídku s tankem oněch rusů, kteří zmasakrovali přeživší z lágru. Mé poslední kamarády. Zastavili mě. Byli už jen dva. Právě ten sovětský komisař, který tehdá střílel, mě žádá o doklady a chce vědět kam a proč jedu. Zaplavuje mě čistá nenávist a zloba. Začala se mi třást ruka a v krku mi vyschlo. Však musím se ovládnout. Počkám na vhodnější okamžik. Večer se naše cesty naposled zkříží!!! Jen co se setmělo, došel jsem ze zadu k tanku. Potichu otevírám první poklop. Zastřelím Mongolského řidiče dvěma ranami z pistole s tlumičem. Poté otevírám druhý poklop, z kterého za výložky vytahuji onoho důstojníka. Praštím ho do břicha, vytáhnu mu z pouzdra jeho Tokareva a zahodím ho. Zařvu na něj, proč zastřelil vězně, kteří přežili. „Dostali jsme rozkaz z nejvyšších míst. Přímo od soudruha Stalina osobně! Ten tábor měl být něčím zvláštní. Řekli nám, ať zabijeme každého, ať je to kdokoliv…“

To, co mi řekl, mi jako obhajoba nestačila. Střelil jsem ho proto jednou dobře mířenou ranou do hlavy. Alespoň netrpěl… Šel jsem se potom trochu prospat do auta.

Ráno jedu k lesu. Vystupuji z auta, přehazuji si batoh a samopal přes rameno. Jdu na určenou pozici. Vchod do podzemního bunkru najdu zanedlouho. Zabral jsem za masivní, železné dveře. Šly z tuha otevřít. Vcházím do úzké chodby pohlcené temnotou. Ta chodba nebere konce, jako by pronikala do nitra hory. Slyším, jak smutně pleskají kapky vody při dopadu na zem. Přiznám se, že mě mrazí v zádech. Pro jistotu si natáhnu svůj samopal. Následovalo hlasité klapnutí v ozvěně. Chodba se ostře stáčí do leva. Najednou záblesk a hrozná rezonující rána. Kulka mi prosviští několik centimetrů od hlavy. Skočím se krýt do nedalekého výklenku a pošlu směrem, odkud výstřel přišel dlouhou dávku. Zvuk střelby se nese ozvěnou ještě dlouho. Skoro mi to protrhlo ušní bubínky. Přeběhnu k dalšímu několik metrů vzdálenému výklenku. Jako bych, vyděl červené světélko. Přeběhnu dál. Je tam hala s velkým počtem dveří. Svítí tu nouzové osvětlení. Tak to agregát asi stále funguje. Na zdi nahmatám velký, pákový vypínač. Světla zablikají, rozebzučí a konečně se naplno rozsvítí. Úlekem poodskočím. Na zemi leží mrtvola nějakého podplukovníka SS. Je ve značném stádiu rozkladu. Maso již hnije, ale v ruce má pistoli, ze které se ještě slabě kouří a na těle má čerstvé střelné rány. Od mého samopalu? To je přeci nemožné! Přidá mi, jako bych slyšel slabé dětské šeptání. Nerozumím mu. Kulky, které nikdo nevystřelil? Už z toho tady blouzním. Musím pokračovat. Jdu dál. Přicházím ke dveřím s cedulkou archiv. Tam bych měl vyfotografovat poslední výkazy. Rozrážím dveře, v téhle místnosti již nikdo není. Avšak všude je cítit jakýsi puch. Nemohu ho k ničemu přirovnat. Začnu prozkoumávat pořadníky. Německý dokonalý systém třídění se nezapře. Vedle na zdobeném javorovém stole mě zaujala otevřená složka, která měla na deskách pod orlicí razítko přísně utajené 1. Stupeň.

Subjekt Hanz Barko – Fin

ale test jako takový dopadl negativně!

Nevěřícně zírám na tyto body. Takových osudů bych tu v šanonech našel jistě desítky. Vše pečlivě fotografuji. V tom jsem si uvědomil, jestli na mě také testovali nějaké látky. Jediné na co myslím, je, abych byl už konečně pryč. Když mám vše zdokumentováno, přecházím do laboratoří. Nemohu uvěřit co, tu vidím. Na zemi leží jakýsi brigádní generál s dírou po kulce ve spánku. Stále svírá svůj samopal. A na druhé straně leží několik těl v bílých pláštích. To budou určitě vědci. Na stěnách jsou zaschlé cákance krve. Co se tu kurva stalo? Budou mrtvý již několik dní. V ranách po střelbě se jim hemží červy. Vystraší mě, když jeden z vědců sebou pohne. Zvednu svůj samopal a jdu k němu. Není nijak zraněn. Převalím ho na záda. Dívá se na mne, ale nevidí. V očích má jen bělmo. Něco začal chroptět.

„Doufám, že si to tu sem přišel zničit. Hitler objevil bránu satanovu. Když jsem za ním šel, zaslechl jsem Hebrejštinu. Promlouval s ďáblem. Viděl jsem to v zrcadle. Když jsem se tomu podíval do očí, celá místnost se rozzářila. Oslepilo mne ostré světlo. Pak jsem se jen doplazil sem a čekal jsem tu na smrt. Hlavně nechoď dolů. Jen né dolů!“ Jak domluvil, vydechl naposled. Byl jsem celkem v šoku. Prstem jsem tomu vědci zavřel oči a tiše se pomodlil. Musím najít vchod do katakomb. Vcházím zpět do haly. Nehledám dlouho. Jdu rovnou k velkým železným dveřím. Otáčím kolem a po cvaknutí západky je otevírám. Jsou tam schody dolů. Kam až vedou? Do samotného pekla? Není tam osvětlení. Zapínám svítilnu. Jdu celkem dobu. Těch schodů bude nepočítaně. Konečně schody skončily. Vcházím do obrovské haly. Šlapu po nějakém skle. Jdu až na konec místnosti. Je tu velký rám od zrcadla. Na stole je bysta, které z očí ztéká krev. Jdu se podívat blíže. Skoro jsem o něco zakopnul. Sakra! Je to tělo. Ale čí! Poznávám ho! Poznávám jeho charakteristický knír. Takového člověka bych si nemohl nikdy splést. Avšak teď už jako člověk moc nevypadal. Ano, byl to Adolf Hitler. Ale v jakém stavu? Kůže zešedlá a vysušená, už se skoro drolí. Na prstu měl také prsten s písmenem G. Po očích zůstaly jen prázdné oční důlky! Jako by byl nabalzamován a mumifikovaný. Zdálo by se jako by tu jeho mrtvola ležela již měsíce. Ale nemohl být mrtvý víc jak několik dní. Znovu slyším ten dětský šepot. Tentokrát zřetelněji, ale Německy to není! To není možné! Rozhlížím se kolem sebe. Tělo leží ve velkém obřadním pentagramu. Dostávám obrovský strach. Bože pomoz mi! Jen pochybuji, že mne z takového místa vyslyší. Jako by se ve chvilce ochladilo. Jako kdyby mne něco pozorovalo. Otáčím se. Od vchodu pomalu přichází nějaká velká postava. Dlouhý kožený kabát s železným křížem, helma SS a v rukou lehký kulomet. Oči mu rudě žhnuly. Je to co vidím skutečné? Postava začala něco mluvit Hebrejsky. Domluvila a začala pálit. Kulky létaly všude. S rachotem se zarývaly do stěn. Nemohl jsem se šíleným strachem skoro hnout. Střelba v té místnosti ohromně rezonovala. Jedna kulka mne zasáhla do břicha. Svalil jsem se za stůl. Ta postava přestala pálit. Zasekla se tomu zbraň. Klekl jsem si na kolena a vyprázdnil do toho zásobník. Zavřeštělo to, tak, jak by žádný člověk nedokázal. Trhá mi to ušní bubínky. Je to jako řev mítických sirén. Vypadl tomu z rukou kulomet a sesunul se plášť. Najednou to vidím. Máchlo to dvakrát ohromnými křídly a vneslo se to ke stropu. Poté to jen tak spadlo na zem. Oči tomu pohasly. „Démone táhni zpátky do pekel!“ Musím se dostat do skladu pohonných hmot. Nedaleko jsem slyšel generátory. Naštěstí to bylo hned o vedlejší místnost. Byly tu snad stovky barelů s naftou, nějaké rakety a jeden ohromný agregát. Sesunul jsem se na zem. Opřel jsem se o zeď. Musím to tu zničit, avšak bylo mi jasné, že se odsud už nedostanu. Podíval jsem se na svou krvácející ránu. Celý kabát jsem měl od tmavě rudé krve. Vypadala hodně ošklivě. Sundal jsem si batoh a vytáhl trhavinu s roznětkami. Nastavil jsem bombu na pět minut. Aktivoval. Bylo mi jasné, že to bude nejdelších pět minut v mém životě. Zapálil jsem si doutník. Asi bych tu ve skladu nafty za normálních okolností neměl kouřit. Po tváři mi sjela slza. Pomodlil jsem se. Smrti jsem se nebál, jelikož by mne ani nenapadlo, že lágr, ve kterém jsem byl, osvobodí. No, v uvozovkách osvobodí. Poslední věc, na kterou jsem myslel, bylo, jestli můj život byl pro někoho přínosem… Doufal jsem, že mi bůh odpustí. Časomíra se pomalu blížila ke svému konci. Típl jsem dokouřený doutník. Taková bomba Vás v desetině sekundy roztrhá na malé kousíčky. Nic neucítíte. Tak, za pár vteřin se setkám se svými mrtvými kamarády. 5, 4, 3, 2, 1, 0! Výbuch!

Se životem je to jako se hrou – nezáleží na tom, jak je dlouhá, nýbrž na tom, jak se hraje. „Lucius Annaeus Seneca“








Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je offline

Verča

Jedno číslo mi nestačí, chci to pořád a neustále mám chuť na pořádný ocas v moji šťavnaté kundičce. Zajíčci jsou vítáni, ráda zaučím i ty nezkušené.

Milenkou ti budu na

909 551 234

a po vyzvání zadej kód 49

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERCA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Věra

Vystříkej se mi na kozičky a já to pak všechno slížu. Nebo si tě strčím do pusinky a vysaju tě do sucha. Tak jak by se ti to líbilo? A to je jen začátek…

Milenkou ti budu na

909 551 234

a po vyzvání zadej kód 77

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Týna

Kalhotky jsou zbytečnost. Mám ráda chození naostro, sex kdekoliv a kdykoliv pro mě není problém. Rozdáme si to spolu, máš na to chuť a není nikdo s kým by sis to udělal?

Milenkou ti budu na

909 551 234

a po vyzvání zadej kód 80

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA TYNA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

WolF


Sex po telefonu
TOPlist

Povidka.cz | Copyrights 2018 Reklama zde | info@povidka.cz

Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Sex a PORNO VIDEA zdarma. ČESKÉ PORNO a amatéři na domácím videu. Erotika zdarma. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury