niebla siniestra, prolog
Má maličká ruka se v té jeho úplně ztrácela. Pevně ji držel a
stále mě nutil do rychlé chůze, i když věděl, že musím popobíhat,
abych mu stačila. Na každém pátém kroku se na mě po očku podíval, jako
by se ujišťoval, že mu stále stojím po boku a ruka, kterou drží, je
opravdu moje. Nepamatovala jsem si, že bych kdy viděla svého otce tak moc
rozrušeného. Ztěžka dýchal, na čele se mu třpytily kapičky potu a
vráska, která se mu vytvořila na čele, nevěstila nic dobrého.
Stále jsem ho zkoumala pohledem, když se zastavil a natlačil nás do temné
uličky. Přiložil mi prst na rty v náznaku tichosti a natočil hlavu na
stranu, aby se mohl zaposlouchat do zvuků ulice. Kolem nás byla úplná tma a
pomalu se začala snášet mlha. Těsněji jsem si přitáhla ke krku kabátek,
abych se trochu zahřála, ale nepomohlo to. Měla jsem na sobě pyžámko a
sandály. Nestihla jsem se ani obléci, jak rychle se mnou tatínek vyběhl
z domu. Ale přes to všechno, jsem se snažila, aby mi nedrkotaly zuby zimou,
abych ho nerušila. Snažila jsem se poslouchat ulici, stejně jako on, ale nic
jsem neslyšela. Bylo hrobové ticho, skoro jako před bouří. Nevzdávala jsem
se a konečně jsem to zaslechla. Slabé šustění, stejně neslyšitelné,
jako padání listí ze stromů, ale přesto skutečné.
Po zádech mi přeběhl mráz a tatínek se na mě opět otočil. Snažil se na
mě usmát, ale všimla jsem si, jaké úsilí musel vynaložit. Najednou mě
popadl do náruče a běžel se mnou dál do tmavé ulice. Nebezpečné
šustění se přibližovalo, ale on stále zrychloval. Nevěděla jsem, před
čím tak utíkáme a nebyla jsem si jistá, zda to chci vědět. Zdálo se mi,
že jsem na konci ulice zahlédla matný stín, ale kvůli tmě jsem si myslela,
že blouzním. Když jsem se snažila zaostřit na dané místo, všimla jsem
si, že tam opravdu někdo stojí. Ta osoba mě děsila a já se neubránila
tichému zavzlykání. Tatínek mě pohladil po zádech a snažil se mě
utěšit, ale já se třepala strachy stále víc a víc. Najednou opět
zastavil a postavil mě na zem. Chtěla jsem protestovat. Neměl zastavovat,
měli jsme utíkat. Ale než jsem stačila cokoliv říci, přiložil mi ruku na
ústa.
„Teď mě moc dobře poslouchej, Lexi. Ať se stane cokoliv, nesmíš ze sebe
vydat ani hlásku a především, nech po celou dobu zavřené oči. Slibuji,
že tě ochráním. Jen mě poslechni, ano?“ šeptal naléhavě. Nezmohla jsem
se na nic jiného, než na slabé přikývnutí. Pomalu sundal svou ruku
z mých rtů a naposledy se na mě podíval. V jeho očích se zračily obavy,
ale také láska a pýcha. Vzal mě za ruku a dovedl ke kontejneru, který stál
pár metrů od nás. Ihned mě za něj zastrčil a jeho pohled dával jasně
najevo, že už nyní nesmím více mluvit. Naposledy se na mě podíval, dal mi
do ruky dopis a vydal se doprostřed ztemnělé ulice.
Sotva jeho kroky odezněly, schoulila jsem se do klubíčka a pevně přitiskla
víčka k sobě. Snažila jsem se být, co nejvíce potichu, ale měla jsem
pocit, jako by jen tlukot mého splašeného srdce musel být slyšet kilometry
daleko. Začala jsem zhluboka dýchat, abych se trochu uklidnila, ale
nepomáhalo to. Hrdlo mi svíralo nebezpečí a bála jsem se o tatínka.
Věděla jsem, že někde poblíž je ta osoba, kterou jsem zahlédla a chce se
jí postavit, jen aby mě ochránil. Chtěl, abych byla v bezpečí. Přikázal
mi, abych byla potichu a nedívala jsem se. Měla jsem ho poslechnout, ale já
to nedokázala.
Otevřela jsem oči a pomalu se vyplazila kousek od kontejneru, abych viděla,
co se děje. Nemusela jsem hledat dlouho a uviděla jsem svého otce uprostřed
ulice, jak se rozhlíží kolem. Stál s narovnanými zády, mírně rozkročen
a v rukou něco svíral. Nejdříve jsem nic nerozpoznala, ale když na ni
dopadly měsíční paprsky, na chvíli mě oslepila její záře. Držel
v ruce zbraň, kterou jsem u nás vídávala pověšenou na zdi. Vždy mi
říkal, že se jí nemám dotýkat, abych si neublížila a také se jednalo
o starožitnost, která se u nás dědila mnoho generací. Proč má v ruce
zlatý luk, který stejně nefunguje? Nebo jsem si to alespoň vždy myslela.
Než jsem se stačila touhle myšlenkou plně zaobírat, opět jsem uslyšela
slabé šustění, které se k otci pomalu přibližovalo. Uviděla jsem
postavu zahalenou v dlouhém plášti a u nohou se mu plazila mlha. Vzduch se
ochladil nejméně o deset stupňů a na cihlách okolních domů se objevila
jinovatka. Klepala jsem se zimou, ale zdálo se, že ani jeden z nich si
nevšiml změny teploty. Osoba byla už jen pár kroků od mého otce, když se
neočekávaně pohnul. Zpočátku jsem si nebyla jistá, zda se mi to jen
nezdálo. Šáhnul do toulce, vytáhl jeden ze zlatých šípů a zasadil ho do
luku. Přiložil si ho k tváři, aby mohl zamířit a rychleji, než jsem
stačila mrknout, šíp vypustil. Letěl tak rychle, že jsem ho ani nezahlédla
a uslyšela pouze svištění větru.
Můj pohled zabloudil na muže v kápi, kterému nyní z hrudi trčel otcův
šíp. Muž na něj nevěřícně koukal. Chtěl si šíp vyrvat z hrudi, ale
sotva se ho dotknul, ozvalo se syčení a muž ruku rychle sundal. Kouřilo se
mu z ní a měl na ní popáleniny. Z těla se mu také začalo kouřit a do
vzduchu stoupaly stříbrné chomáčky mlhy. Pokusil se udělat další krok
k mému otci, ale zavrávoral a ztěžka dopadl na zem. Chvilku na ní ležel
s nenávistným pohledem a pak si pomalu kleknul. Z hrudě se mu ozývalo
vrčení a pak ze sebe vydal nelidský jekot. Musela jsem si zakrýt uši. Měla
jsem pocit, že mi praskne hlava. Jekot přidával na intenzitě a z oken se
začalo sypat sklo. Pár střepů dopadlo i na mě a poškrábaly mi ruce a
obličej. Hrozně to bolelo, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Konečně
jekot přestal a muž v kápi se zhroutil na zem. Zůstal nehybně ležet na
zemi a z jeho těla vycházela stejná stříbrná mlha, jako před chvílí
z jeho rány. Mlha kolem něj stále houstla, až jeho tělo nebylo vůbec
vidět. Čekala jsem několik minut, než se rozplynula a já uviděla na zemi
zlatý šíp. Rozhlížela jsem se kolem. Hledala jsem ho. Ale nikde nebyl. Je
snad možné, že by přežil a utekl? Pochybovačně jsem zakroutila hlavou, to
nebylo možné. Ale jestli opravdu zemřel, tak jak se mohl přeměnit v mlhu?
Kdo byla osoba v kápi? Byla vůbec člověk?
Měla jsem snad milion otázek, ale žádné odpovědi a otce jsem se zeptat
nemohla. Stále stál uprostřed ulice, několik metrů ode mě a nevypadal, že
by se chystal ke mně vrátit. Chtěla jsem se postavit a jít za ním, ale
nemohla jsem. Kolem mě byly střepy a z rukou mi stále tekla krev, ale nebylo
to nic oproti ráně, kterou jsem měla na obličeji. Řinulo se z ní opravdu
hodně krve, a když jsem po ní prsty přejela, zdála se i dosti hluboká.
Utrhla jsem si z kabátku cár látky a přiložila jsem si ho na ránu, abych
zastavila krvácení. Byla jsem unavená a ospalá. Chtěla jsem jít domů, ale
nevěděla jsem kudy.
„Tati?“ zavolala jsem, co nejhlasitěji jsem dokázala. Můj hlas se
odrážel od okolních zdí a v naprostém tichu působil nepatřičně.
Okamžitě jsem svého činu litovala, ale to už se na mě káravě díval.
„Okamžitě se běž schovat, Lexi! Přicházejí další,“ zašeptal.
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Veronika
Máš to rád do obou dírek? Já ano a pokud máš kamaráda, nebudu proti když se přidá. Ráda si to rozdám s oběma.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 456
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VERONIKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Danka
Mám ráda orální sex, dokážu si ho užívat maximálně a na 100%. Zavolej.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 454
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA DANKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Týna
Kalhotky jsou zbytečnost. Mám ráda chození naostro, sex kdekoliv a kdykoliv pro mě není problém. Rozdáme si to spolu, máš na to chuť a není nikdo s kým by sis to udělal?
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 459
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA TYNA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
VerZemanova
