Náhodné zjištění
V této povídce jsem spojil dvě své asi 6 nebo 7 let staré povídky do jedné a poněkud jsem to upravil…
Jmenuji se Ing. Viktor Koutný. Mám 41 let, pracuji jako stavební projektant u Geosanu v Kolíně a desátý rok jsem šťastně ženatý se svou ženou Vlaďkou. Moje žena je učitelkou češtiny a dějepisu na druhém stupni základní školy v Uhlířských Janovicích, našem malém městě s nějakými více jak třemi tisíci obyvateli. Je jí 35 let a toho času je v 5. měsíci svého prvního vymodleného těhotenství. Máme se rádi se ženou a dobře si rozumíme ať už jde o společné zájmy i sportovní založení, takže naše manželství bylo vždycky bezproblémové a dá se říci harmonické. Ona má práci, která ji baví přímo v místě, kdežto já dojíždím do firmy u níž jsem zaměstnán do 20 km vzdáleného Kolína. Normálně do práce jezdím autem, jenže před týdnem jsem měl bouračku. Mě se nestalo naštěstí nic, ale škoda na autě je skoro 100 000 a tak muselo na čas do opravny. Po tu dobu jsem začal do práce dojíždět autobusem. Dnes ráno (je listopad) jsem jím jel zase. Pracuji od os8:00 a tak vyjíždím na 7:00. Autobusem tou dobou jezdí i omladina, co studuje Kolíně. Seděl jsem a mlčky tupě zíral do ranní tmy, když jsem za sebou zachytil rozhovor dvou mládenečků asi středoškoláků, které jsem neznal a oni neznali mne. Chvíli se bavili o holkách, o muzice a takových těch věcech o kterých se tihle –náctiletí baví. Pak najednou jeden z nich položil tomu druhému otázku: „Hele, viděls naší bejvalou třídní?“ „Myslíš Koutnici?“ zeptal se druhý a já zbystřil. „Jo, vole, kterou asi jinou?“ řekl zase ten první. „Ne, neviděl“, řekl druhý, „A co je s ní jako?“ „No co…" a zachechtal se…„že už jí roste buben“, řekl zase ten první. „Fááákt?“ podivil se druhý. „Ty myslíš…?“ vyřkl vzápětí otázku. „Já nic nemyslim, já sem vo tom přesvěčenej“, řekl mu první. „Ty myslíš, že sme jí tenkrát na tom rozlučkovym třídním mejdanu na konci devítky…?“ zeptal se zase druhý s nevěřícností v hlase. „To si piš, že jó! Dyť sme jí tenkrát vymrdali kundu a pokud vim, tak sme jí tu voba vykropili…“ pronesl se zlomyslností v hlasu ten první. „No jasan, plnou dávku až do poslední kapky pěkně přímo na dělohu…chachacha“, zachechtal se ten druhý se škodolibě. „Tak vidíš… Z takový záplavy semene muselo něco bejt, zvlášť, když nebrala žádnou antikoncepci“, řekl na to ten první. „Hele…a jak víš, že nic nebrala?“ vyptával se druhý. „No vod holek ze třídy… Dyť víš, že s některejma byla skoro jako jejich kamarádka. Když se jí jednou ptali, proč nemá děti, tak se jim asi v nějaký slabý chvilce svěřila, že s jejim starym chtěj, ale že se jim to nějak nedaří. Prej byla na gynndě na nějakejch vyšetřeních a tam jí prej řekli, že je v pořádku, že vona děti mít může“, vysvětloval ten první svému bývalému spolužákovi. „To si asi Koutnice nemyslela, že jí zbouchneme my… její žáci deváťáci…chachacha¬!“ zachechtal se zlomyslně ten druhý. "No, dyť byla přivožralá… Ty vole, bejt normálně střízlivá tak by nám to nedovolila… Proto nám držela…“, řekl první. „Ale že měla parádně vyšpulenou píču…chachacha“ bavil se první a dodal: „Aspoň sme se jí tam dobře dostali a mohli sme jí pěkně protahovat kundu“, bavil se druhý a mě bylo najednou jasné, že čirou náhodou jsem se stal nechtěným posluchačem dvou spratků, kteří se bavili o mojí manželce. „No jo… Pěkně sme jí zmasírovali dělohu, to byla fakt jízda, hahaha…“, řekl první. „A vyškrobili a asi nejspíš naprcali…“ dodal se smíchem zase ten druhý. „Ale víš co je na tom nejlepší?“ pronesl ten první…, „Že vona se přitom udělala. Slyšels jak hekala?“ „No jó, když sem jí mrdal, tak sem cejtil, jak mě v sobě začala úplně svírat kundou, to byla paráda“, vychloubal se druhý.
Když jsme za chvíli vystupovali v cíli naší cesty na zastávce proti nemocnici z autobusu, nechal jsem je projít kolem sebe, abych si je trochu prohlédl. Určitě oba neměli víc jak 16 a byli to takoví docela tuctoví kluci. Jeden tmavovlasý s účesem a la hnízdo, druhý na krátko ostříhaný blonďák s kšiltovkou na hlavě. Když jsem přišel do práce, usadil jsem se ve své kanceláři a chvíli nehnutě mlčky přemýšlel. Najednou mi všechno začalo nějak docházet. Vzpomněl jsem si na to, jak Vlaďka z toho třídního rozlučkového mejdanu tehdy v červnu přišla taková nějaká zničená, přiopilá a unavená, jako kdyby zrovna absolvovala pochod Praha-Prčice… a také byla taková nějaká druhý den ráno nesvá a nervózní. Omlouvala to tím, že je nevyspalá a také tvrdila, že jí bolí hlava, což Viktor chápal. Měl pro to pochopení. Dokonce i pro to, když asi týden Vlaďka odmítala jejich jindy pravidelné manželské obcování v posteli. Viktor měl zrovna tehdy dost práce, dokončovali jeden důležitý projekt a on si nějaké to papírování bral jako práci na doma. Byl tedy také den co den dost utahaný a tak mu vlastně ten týdenní sexuální půst docela vyhovoval.
Nyní mu začalo při jeho kancelářském rozjímání docházet, proč mu
jeho žena o svém těhotenství řekla až po měsíci, zrovna když byli na
dovolené v Řecku. Pravda, čekal by tehdy od ní více projevené radosti nad
vymodleným otěhotněním než jaké tehdy projevila, ale omlouval ji
náladovostí a různými emočními stavy, které ženy v těhotenství
provázejí. Když měla asi ve 3. měsíci ty obvyklé ranní nevolnosti se
zvracením, soucítil s ní a dost dobře nechápal smysl slov, které jednou
ráno zaslechl z koupelny, když se Vladěna po jednom takovém zvracení myla
a polohlasně jakoby pro sebe nadávala: „Hajzlové jedni zasraní, aby vám
mráz kule roztrhnu!“ Nyní tedy už mu došlo, komu ta slova byla
adresována. Když pak Viktor odpoledne přijel domů dříve, protože mu
ředitel pobočky řekl, ať si do doby, než-li mu bude spraveno jeho auto
vezme služební domů, bylo půl páté odpoledne. Před jejich domem stál
Peugeot 3008 s pražským číslem. Viktor si uvědomil, že to nemůže být
nikdo jiný než-li Irena, Vladunina kamarádka už ze studií na peďáku.
Irena byla původně Kolíňačka jako Vladěna, obě chodily do stejné třídy
na gympl, obě v Praze spolu vystudovaly pedagogickou fakultu, jenže Irena si
tam našla manžela, movitého, ale staršího chlapa než-li je on sám, který
je ředitelem bankovní pobočky snad Komerční banky. Irena byla asi
v Kolíně za matkou a stavila se tedy za Vlaďkou. Viktor ji moc nemusel pro
její takové povýšené chování. Zastavil tedy kousek za ní, takže přes
živý plot z tůjí nemohlo být na jeho služební škodovku vidět. Vylezl a
nenápadně odemkl. Stejným způsobem vstoupil i do baráku. Chtěl se uklidit
do suterénu do své pracovny s tím, že jen ženu a jejího hosta pozdraví,
jenže aniž mne zahlédly a aniž Vlaďka tušila, že už jsem tak brzy doma
jsem zaslechl její hlas v obýváku jak říká: „Sem sice v jináči, …,
víš… ale má to velký háček… To dítě není Viktorovo!“ Chvilku bylo
ticho a já v předsíni nehybně civěl nevěda co dělat… V hlavě mi
během té chvilky proběhlo mnoho otázek včetně těch zásadních:
„Proboha, proč jí to říká? Co s tím budu dělat?“ Jenže Vladěna
jakoby tyto dvě otázky slyšela a pokračovala ve svém monologu: „Stalo se
to, oč sem dobrejch deset let bojovala jako lvice … a konečně čekám
miminko. Já ale najednou místo radosti cítil hořkost… „Když se ohlídnu
dozadu na řadu uplynulých let, jako červená nit se jimi vine to, co bylo pro
mě stěžejní: snaha o miminko. Vlastně musím obdivovat manželovu
trpělivost, divím se, že mě nevyhodil z okna a že ještě dokáže
vyslovit slovo sex, aniž se mu hrůzou zkřiví obličej. Postupem času jsem
docházela k názoru, že miminko nebude a že kvůli tomu skončím
v Havlíčkově Brodě. Některé věci je prostě možné vydupat ze země, a
jiné zkrátka nedostaneš za nic na světě, i kdybys byla sebevětší
bojovnice. Ale to já sem. Vždyť jsem v gynekologově ordinaci prakticky
žila, musel mě mít už plný zuby. Stokrát mě ujistili, že jsem
v pořádku a že zřejmě potřebuji čas, a já na Vikiho vloni ječela,
kolik že mám asi tak času – v sedmatřiceti? Naštěstí zachoval klid.
Taky chudáka manžela sem samozřejmě vyštvala na lékařskou prohlídku,
naštěstí je dobrák a šel bez vytáček. Ale ani u něj doktoři nezjistili
nic alarmujícího. Nezbývalo než čekat. Jela jsem i do Františkových
Lázní, všechno jsem si samozřejmě financovala sama, ale nic nepomáhalo.
Manžel naši situaci nenesl zdaleka tak těžce jako já. Je kliďas, má
spoustu koníčků, přátel, práci, která ho zcela naplňuje, a pevný
nervy – jinak by se mnou nevydržel. A tak zatímco spokojeně sedával
z rybářským prutem, já jsem se sžírala a otáčela se na ulici za každou
maminou s kočárkem…“
„Irčo, dyť mně znáš… Už jako žákyně a pak studentka sem zažila
několik protivných komisních kantorů, při kterých jsem chodila do školy
často ve stresu. Vždycky sem chtěla být učitelkou, ale jinou… Sice když
sem po peďáku nastoupila na svou první základku jako nová učitelka, tak
mně starší kolegyně varovaly, abych si od žactva držela odstup a moc se
s nimi nekamarádila, protože prý tihle puberťáci a puberťačky jsou
k neuhlídání jako pytel blech, že vycítí moje slabosti a že když jim
podám prst, tak mi utrhnou celou ruku. Pravda, v některých jednotlivcích
jsem se zklamala, ale celkově jsem se svým žactvem vycházela vždycky dobře
a můj přístup k nim se setkával spíš s kladnou odezvou. Před pěti
měsíci jsem šla na rozlučkový večírek, no on se z toho vyvinul spíš
mejdan se svými žáky. Naplánovali si to na pátek 18. června… Heleď já
tu 9.B měla jako třídní od osmičky… Konalo se to na zahradě se zahradní
chatkou rodičů jednoho z kluků, která se nachází asi 2 kilometry za
městem v takové zahrádkářské kolonii. Že se tam prý dá udělat oheň,
pustíme si nějakou muziku z cédéček, zatancujeme si, pojíme buřty, něco
popijem… Alkohol jsem ale kategoricky zamítla a tak slíbili jen kofolu. Ten
den byl pátek a bylo to deset dní před koncem školního roku. Víš, že
koncem června byly už horka. Proto sem na sebe vzala jen letní šaty a pod
ně jen podprdu a kalhotky. Přišli tam všichni, celkem šestadvacet děcek.
Všechno probíhalo celkem v pohodě… Kecalo se, poslouchala ta muzika,
trochu tancovalo, opékaly špekáčky a zapíjelo se to zmíněnou kofolou,
která měla ale takovou zvláštní chuť… Ti prevíti ji, jak jsem zjistila
později, totiž napančovali rumem. Zpočátku prý jen mírně, ale pak poměr
toho rumu v kofole zvyšovali až na 4:1. Neumím pít a ani mi to nechutná,
ale po skleničce či dvou jsem se začala cítit tak nějak jako… a vždyť
o nic nejde… neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete
živí… a tak. Cítila sem báječnou lehkost. Pocit, který mi střízlivost
jak živa nenaservírovala. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak to celé skončí.
Ještě v deset hodin večer jsem byla úplně v pořádku a cítila jsem se
báječně. Chystala jsem se pomalu odejít domů, i když jsem nijak zvlášť
pospíchat nemusela, protože věděl kam jdu a že přijdu později. Část
omladiny se vytratila, takže nás tam zůstala asi jen polovina. Pak se začala
hrát hra na pravdu spočívající v tom, že kdo nehodlá pravdivě
odpovědět na otázku, vypije panáčka rumu. Ty přece víš, že co se týká
nápojů, jsem zvyklá na kakao a na limonádu. Víno si dávám jen při
slavnostních příležitostech. Rum jsem doposud nepila a nikdy na něj
nezapomenu. Na tvrdý alkohol vůbec nejsem zvyklá a do té doby jsem neměla
ponětí, co to s člověkem dokáže udělat. Při té blbé hře na pravdu
jsem dostávala i otázky, které mi byly nepříjemné, protože zacházely
příliš do intimností a nechtělo se mi na ně odpovídat. První dva panáky
jsem vypila nechtíc a s odporem, pak už to do mě padalo, ani nevím, jak.
Vypitý alkohol se na mě dost podepsal. Ztěžkly mi nohy, ale jinak jsem
začala být taková povznesená, bezstarostná, odpoutaná od každodenních
starostí. Bylo půl dvanácté, když jsem se konečně rozhodla jí domů. Dva
z kluků, Milan Studnička a Pavel Polcar se nabídli, že mne doprovodí a já
nebyla proti. Taky mi nijak nevadilo, že mi ti dva začali tykat a oslovovat
mě křestním jménem. Nějak jsme se nemohli vymotat z uliček mezi ploty
v té zahrádkářské kolonii, protože opilí jsme byli všichni tři a se
mnou se země trochu houpala. Ty hošánci vůči mně ztratili poslední zbytky
zábran a jelikož jsme šli tak, že jsem kráčela mezi nimi (dělali totiž,
jako že mne povedou), brzy jsem ucítila jejich všetečné zvědavé ruce,
jež se mi ovinuly kolem pasu ramen, pak na zadnici a také jakoby nechtíc
i na prsou. Najednou mi jeden přes druhého začali říkat, jak se jim už
dlouho líbím, jak mě milují,že mě strašně moc chtějí. Mně se,
představ si to, té přemíry vášnivých slov zatočila hlava jak nějaké
nezkušené puberťačce… Ta jejich vášnivá slova a ty všetečné ruce…
Měla jsem najednou pocit, že vzduch té vlahé noci je prosycený jejich
testosteronem. Nikdy se to nemělo stát. Nikdy jsem neměla dopustit, abych
nemohla zabránit něčemu, co ve mně klíčilo, co ve mně burácelo, co
chtělo na povrch… Co se totiž jednou spustí, to se pak řítí vpřed.
Lavina se spustila z hory do údolí a já se po ní klouzala.,, vzrušená jak
patnáctka. Najednou jsem se s nimi, s jedním i druhým, líbala. Studnička
mi strčil jazyk do pusy a rukou mě hladil po vlasech. Pak mě objal a já,
kráva blbá, neprotestovala. Nešlo to zastavit! Třásla jsem se jak osika,
ale spíš než nervozitou, očekáváním. Pak se se mnou líbal i Polcar.
Hele, já nikdy sem nebyla na zajdy… Sama sem se nepoznávala, ale ten alkohol
v krvi ve mě potlačil všechny tabu i zdravý rozum… Ti dva, to jsou …,
tedy vlastně byli… takoví výlupci mé třídy. Takoví průšviháři a co
se prospěchu týče, patřili k těm nejhorším.A na¬jednou jsem s nimi
byla na takové odlehlém místě uprostřed noci a měla v puse jejich
jazyky… Museli se na mně nejspíš domluvit, teďka už je mi to jasné…
Ten rum v kofole a pak ta blbá hra na pravdu s pitím panáků rumu místo
fantů při odmítnutí odpovědi, ty jejich otázky na mou osobu, prostě mně
dostali tam kam chtěli a já jim naletěla. Oni byli vůči mně drzí už tam
na té zahradě, když se tancovaly ploužáky. Už přitom mi jakoby nic
ochmatávali zadek. Jenže já už byla v náladě, tak mi to nevadilo,
protože jsem už byla uvolněná a tudíž i blahosklonná i když to bylo
nepatřičné. Když se pak se mnou líbali a objímali mě, Studnička se mi
dokonce vyznal, že si prý v myšlenkách na mě mnohokrát vyhonil ocas, co
semene prý přitom přišlo na zmar, což je hrozná škoda, že kdyby jako to
jeho semeno bylo ve mně, že by ze mě už dávno byla těhule… No a na to
prones Polcar, že prý i on mě hrozně chce a představ si on řek: „Já
s tebou chci šoustat!“ „A co si na to řekla, Vlaďko?“ zeptala se mé
ženy Irena. „Nic, představ si to. Já neudělala vůbec nic místo abych si
třeba řekla: „Co to děláš ty pitomá? Proč to děláš? Co to děláš?
Nejsi normální, ty nejsi normální!“ řekla má žena. „Najednou sem
měla vyhrnutý spodek šatů až do půl zadku a ty jejich nenechavý ruce sem
měla na stehnech, půlkách a snažily se mi proniknout i do klína. Bylo to
sice přes kalhotky a já se trochu ošívala, ale v podstatě sem se
nebránila. Začali mě svlíkat ze šatů a já najednou slyšela, jak
řikají: „Póóď, zašukáme si, Vlaďkóó! My ti pomůžemee… Třeba ti
uděláme dítěé…! To přece chcééš, néé!!??“ „Neblbněte,
kluci“, ohradila jsem se, ale to už jsem měla, ani nevim jak, šaty ze sebe
dole v trávě u nějaké parkové lavičky, Takže jsem tam s nimi byla jen
v kalhotkách a podprsence. Tu mi taky vzadu jeden z nich rozepnul a najednou
mi hladili prsa rukama a já jsem vzdychala, když mi na ně přiložil jeden
z nich navlhčenou pusu. Přisál se jak mimino a jazykem mi dráždil
bradavky, až se mi podlamovaly kolena. Druhý mě hladil po břiše a rukou mi
hnětl druhé prso. Dělo se něco, co bych nikdy nepředpokládala, že jsem
schopna udělat. Sama sem si vysvlíkla kalhotky, pohodila je na lavku a v tom
mi, nevím ani který z nich, rukou zajel mezi nohy, prsty si omáčel ve
vlhkých teplých pyscích. Prostředníčkem mi dráždil tu nejcitlivější
ženskou část na těle. Hrál si s klitorisem, který byl úplně nasáklý
krví a dostával mě do extáze. Vim, že jsem ještě řekla cosi jako:
„Jeežiš, kluci, neblbnětee!“, ale oni na to, že se mnou chtěj blbnout a
tak. Navíc, holka…, to jak mi tam ta ruka začala bezostyšně šmejdit,
rejdit a zkoumat mi prcinu, tak to mě úplně odrovnalo a já…já, no
představ si to, já to najednou chtěla a myslím, že i mé tělo to chtělo
a mně bylo najednou fuk, že jsem jejich třídní učitelka, že jsem
o dvaadvacet let starší, že jsem vdaná, že jsem nechráněná a že mám
mít podle svých pečlivých výpočtů zrovna ovulaci. Představ si to…, dva
patnáctiletí puberťáci se mně chystali oplodnit a já to chtěla…
Božemuj, jak já se teď za to stydím!!“ „No a co bylo dál“, vyzvídala
Irena „Prostě po chvilce toho osahávání a dráždění“, pokračovala
manželka ve zpovědi, „jsem byla vlhká jak trávník v ranní roce a když
mi jeden z nich řekl: „Votoč se a vohni tady přes lavku!“, bez protestů
jsem poslechla a ohnula se odzadu té parkové lavičky přes její opěradlo a
rukama sem se opřela o prkna co se na nich sedí. Když jsem zaslechla
v uších zastřených šumem, že se mám rozkročit, zase jsem uposlechla,
protože jsem v tom už lítala a byla zcela mimo. Na svého manžela jsem si
ani nevzpomněla. Pak jsem zase ucítila tuku v rozkroku, která mě odzadu
ohmatávala a prsty brnkala o poštěváček. Bože to bylo k zbláznění…,
tak opojné…! Pak mi dvě ruce uchopily za půlky a já ucítila, jak mi je
palci rozevírá. Instinktivně sem se prohnula v kříži, když jsem ucítila
na prcině mezi rozevřenými pysky cosi… Ale než jsem si stihla uvědomit,
že je to patnáctiletý ztopořený penis, už do mně rázně zajel až sem
v tom okamžiku snad dokonce i zavyla slastí. Pak jsem za sebou uslyšela:
„Sem v ní! Sem taam!Ty vole, to je kunda…“ byl to Studnička. „Dej
jí…, pořádněé!!“ pronesl Polcar. Hned do mně začal přirážet, až
se mi z toho tajil dech. Úplně jsem sténala blahem a protipohybem sem mu
pomáhala zajíždět hlouběji a hlouběji do mého já. Přirážel do mě
odzadu pekelně rychle. Já zavřela oči a prožívala, jak ve mně ten jeho
nadržený pubertální ocas jezdil, sotva jsem z toho dechu popadala. Netrvalo
mu to dlouho, možná tak dvě minuty. Po celou tu dobu jsem v sobě vnímala
jeho žalud, který mi bušil do dělohy…“ „Dělééj, mrdééj, vole!
Nešetři jí.! Tvrdě na dělohu! Vyškrob jí tu píču, ať má dítěé!!“
povzbuzoval ho Polcar. „Nojo, bujný mládí plný elánu!“ přitakala
Irena, ale moje řena jako by ji neslyšela, pokračovala dál: „Pak začal ze
sebe vyrážet: „Jak mě svírá kundou, ty vole… Už se to blížíí…
Už to budéé!!“ Pak se do mně natlačil, znehybněl a vyhekl:
„Téééď!! To je božíí!! Už to tam cákááám!!!“ a já ucítila, jak
se mu tam ve mně s sebou zaškubal a už se ve mně rozlévalo to jeho
živočišný a jak se ukázalo i životadárné teplo. Prvně v životě do
mně stříkal semeno někdo jiný než Viktor a ještě k tomu takový
mlíčňák a můj žák. To sem pitomá, co? No, když se do mně udělal ten
Studnička, hned na jeho místo se slovy: „A teď zase já!“ nastoupil
Polcar. Jen ho do mně vtlačil, pronesl: „Už sem v ní až po koule!!“
Zase do mně přirážel jak zběsilý a já zase cítila ty slastné nárazy do
mé dělohy… V prcině mi z toho brnělo, jako kdybych tam měla vibrátor a
já mu ho v ní svírala v bezmocné extázi toho okamžiku. Pak se do mě
vystříkal i on. Zase tu byly ty záškuby jeho penisu ve mě a já
rozdejchávala tu jeho smršt naléhavých pohybů a ten jeho pták se do mě
vysemenil, se žaludem natlačeným na mém děložním čípku… Po celou dobu
toho spojení, pro mne zas neobvykle dlouhou, jsem se skoro mrákotná přímo
utápěla v rozkoši a prožila si prvně v životě vnitřní vaginální
orgasmus, dozajista jsem asi řvala rozkoší. Něco takového jsem dosud
neprožila. V uších mi šumělo a všechno se se mnou točilo. Vždycky jsem
s Viktorem měla jen orgasmus přes poštěváček, ale to bušení do čípku,
to bylo jako by ve mně nafukoval míč a já se jakoby odpoutala od zemské
přitažlivosti… Pak ten míč praskl a já jako bych ve spirálách fičela
dolů po skluzavce… Když se udělal a uspokojil i ten druhý, vysunul se ze
mě, ale já tam v němém úžasu, šokovaná z toho všeho ještě chvíli
stála ohnutá přes tu lavičku… Když sem se po chvíli konečně
vzpřímila, ti dva donchuáni tam prostě už nebyli. Hajzlové! Ošukali mě a
když dosáhli svého, tak se na mě sprostě vybodli a nechali mě tam nahou.
Najednou jsem ze všeho vystřízlivěla. Stále nahá sem si sedla na tu
lavičku a začalo mi docházet, čeho jsem se dopustila a co jsem dopustila.
Z očí se mi začaly valit slzy jak hrachy…, z lítosti a také ze vzteku
nad tím, jak jsem blbá. Doma jsem se jen vyzula a šla do koupelny dát si
sprchu. Nic jsem nejedla, prostě vzala jsem na sebe noční košili, svalila se
v ložnici na postel a v mžiku jsem byla v limbu. Druhý den jsem se
vzbudila až skoro v deset hodin. Byla jsem jak čerstvě vyoraná myš, bolela
mě hlava, cítila se jako hloupá husa a i nevěrnice, prostě jsem měla
vůči manželovi výčitky, ale on chudák neměl o ničem ani potuchy. To
víš, hlavou honily divoký myšlenky a měla sem vztek sama na sebe… a taky
strach z toho, co bude dál… Dyť sem vlastně svou pitomostí ohrozila
svojí kariéru, svou pověst i svoje manželství s Viktorem. Do konce
školního roku sice zbývalo už jen osm vyučovacích dní, už byla dávno
uzavřená klasifikace a bylo po konferenci, ale já přesto měla strach, aby
se ti dva, Studnička s Polcarem, nechlubili před spolužáky. Víš, nechci
mít ve škole pověst učitelky-kurvy, která se opila a dala svým žákům
zašukat. To bych se pak mohla rovnou pakovat. Podívala jsem se na vnitřní
straně dveří svojí skříně na kalendář a začala počítat. Třikrát
jsem přepočítávala dny od poslední menstruace a vždycky mi vyšlo číslo
13. Věř, že mi z toho příjemně nebylo. Snad i proto jsem si naivně
namlouvala, že když to jsou takoví cucáci, že z toho nic nebude.
V pondělí jsem šla proto do práce celá rozechvělá a nervózní. Pořád
jsem přemýšlela, jak se mám zachovat, až budu stát ve třídě tváří
v tvář těm dvěma. Když jsem brala za kliku dveří třídy 9.B, tak jsem
nahodila výraz, jako že se nic nestalo a ani nic nebylo. Studnička
s Polcarem se po mně sice tak nějak poťouchle dívali, ale naštěstí
každý sedí jinde, aby nerušili, takže si o tom mezi sebou nemohli špitat.
Přesto sem měla takový zvláštní pocit, že o ostatní ve třídě se na
mně dívají tak nějak zvláštně…, ale to mohl být jen můj subjektivní
pocit. Tak to šlo po celý ten týden, který se mi zdál věčností a pak
ještě pondělí, úterý a středu, kdy jsem rozdala jejich závěrečná
vysvědčení.“ „A co tvůj Viktor? Pořád nic neví?“ byla Irena
zvědavá. „Nic na mě nepoznal. Já jsem mu to pochopitelně neřekla",
řekla Vlaďka.. „Když jsme se pak za týden po tom třídním mejdanu spolu
milovali, pořád jsem musela být myšlenkami tam v těch zahrádkách,
protože mě i po týdnu stále pronásledovaly ty páteční noční
prožitky… Jako by mě nešoustal manžel, ale Polcar se Studničkou.
Vaginální orgasmus sem ale už neměla. Když nastala středa, den
předávání vysvědčení, celá třída se mi složila na květinový koš,
až sem z toho byla naměkko. Předala jsem jim ta vysvědčení, s každým
sem si potřásla rukou a popřála hodně štěstí v dalším studiu
i životě, pochopitelně i s těma dvěma, a pak byl konec a ze mě se
odvalil veliký balvan obav. Pocit viny ale přetrval a přetrvává doposud.
Když jsem měla o prvním červencovém víkendu dostat menstruaci,
nepřišla… Chlácholila jsem se, že menší zpoždění bývá normální.
Tak že to nechám ještě týden a pak to bude jasný. Jenže mě to bylo tak
nějak podvědomě jasné už druhý den po té páteční noci.. To byla
sobota. Týden uběhl rychle, menzes se pořád nedostavoval a já to věděla.
A na ujištění jsem si, to bylo tři neděle potom osudnym pátku, udělala
těhotenský test, který mi ukázal dvě velmi jasné zářící čárky.
Bohužel… a já se neradovala. Slzy jsem měla na krajíčku. Pak jsme
s Viktorem jeli na dovolenou do Řecka a tam jsem se mu s tím svěřila.
No… po návratu z dovolené abych měla stoprocentní jistotu, jsem zašla za
svým gynekologem. Ten mě vyšetřil a pak mi gratuloval, kdežto já propukla
v pláč. Ale on už byl zvyklý. Prý že to jsou slzy štěstí, jásal. Byly
a nebyly. Když jsem to manželovi řekla, měl šílenou radost, stejně tak
mí i jeho rodiče… Sem tedy teď v situaci, kdy čekám vysněný miminko,
jehož tatínkem ale není můj manžel. Ale já bych ho pryč nedala, to dítě
za to nemůže.“ „Víš, Vladuš…, pokud žena pravidelně sexuálně
žije s manželem, tak si myslím, nemůže ani zjistit, jestli to dítě je
jeho nebo kukačka… Ona si příroda všechno řeší sama na naše rádoby
odborné nebo cituplné kydy, zákony a představy zvysoka kašle“, snažila
se Irena Vlaďku utěšit. Samozřejmě jsem vycouval a potichu sešel do své
pracovny v suterénu. že jsem doma zjistila manželka až když někdy kolem
18. hodiny Irena odcházela a Vlaďka ji vyprovázela až ke vrátkům.
Uviděla moje služební auto. Využil jsem situace, že obě stojí venku a
i když normálně ctím manželčino soukromí a do jejích věcí nelezu,
teď mi to prostě nedalo. Znaje vrozenou přepečlivost své ženy jsem
zamířil do ložnice do její skříně s oblečením, kde jak jsem věděl,
visel z vnitřní strany skříňových dveří kalendář do kterého si má
milovaná polovička zaznamenávala uplynulé menstruace (červenými puntíky)
a dopředu vypočítané ovulační dny (zelenými puntíky). Začal jsem prstem
jet po červnových dnech a u pátku. 18.6. jsem nalezl u zeleného puntíku
i červený vykřičník. Všechno to do sebe zapadalo jako puzzle. Ten zelený
puntík, ten červený vykřičník… Vždyť přece 18. června byla se svou
třídou na tom zatraceném večírku. Antikoncepci nebrala a navíc měla
opravdu ovulaci. Nebylo co řešit. To, o co jsem se já snažil několik let,
to ti dva zvládli na to šup. Jsem si jistý, že za jiných okolností by
určitě Vladěna podstoupila včas interrupci, jenže za této situace se asi
bála, že by po potratu už nemusela nikdy mít dítě a tak tu svou potupu
prostě překousla a přede mnou tajila snad z obav, jak bych na to zareagoval.
Proto mlčela a mlčí i nyní, když už je s těmi hajzly v pokročilém
stádiu těhotenství. To víte, měl jsem na ty smrady vztek, ale také mě
bylo mé ženy líto. Uvědomil jsem si, co asi musela přitom prožívat a jak
se asi vůči mně musí cítit provinile. Dlouho jsem zvažoval, co udělám,
ale pak jsem se nějak uklidnil, nalil si koňak, pak druhý, třetí… a
nakonec jsem se rozhodl, že si všechno nechám pro sebe a dál budu hrát
natěšeného nevědomého nastávajícího otce, byť paroháče.
Fanyn
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Vendula
Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 450
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Věra
Vystříkej se mi na kozičky a já to pak všechno slížu. Nebo si tě strčím do pusinky a vysaju tě do sucha. Tak jak by se ti to líbilo? A to je jen začátek…
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 458
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VERA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Blanka
Orál, anál i klasika. Jak si to budeš přát? Máš to rád zezadu? Já to miluji. Není nic lepšího, když si mě hezky zezadu přidržíš a budeš do mě přirážet ze všech sil. Vlna orgasmů nás nemine.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 452
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA BLANKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
Fanyn
