Trollové 1/2
Ze všech sil jsme utíkali temným lesem. Monika běžela několik metrů
přede mnou. Rozpuštěné vlasy za ní vlály jak amazonské bojovnici. Její
nahé tělo se ve tmě matně lesklo. Za námi se ozýval dusot mohutných
nohou. Zdálo se, že se přibližují. Monika se rychle ohlédla. Na vteřinu
jsem spatřil její strachem stažený obličej a hrůzou vytřeštěné oči.
Nemohl jsem popadnout dech. Docházely mi síly. Klopýtal jsem hustým
porostem. Zakopl jsem o kořen ukrytý pod listím a praštil sebou do
blátivé břečky z listí a bahna. Zastavila se. Bezradně na mě pohlédla.
Ve tváři se jí zračilo zoufalství.
„Běž!“ zařval jsem z plných plic. „Utíkej!“ Vztekle jsem máchl
rukou a ukazoval pryč.
Zaváhala, ale pak se otočila a gazelími skoky zmizela ve tmě. Hřmotný
dusot a divoké funění se ozvalo těstě vzápětí. Věděl jsem, že to je
můj konec. Přikrčil jsem se v bahně a znehybněl. S dunivým rachotem se
těsně kolem mě obrovskou rychlostí prohnali dva ohromní trollové. Byli asi
čtyři metry vysocí. Široké plece se jim leskly potem. Mohutné svaly na
rukou i na nohou se napínaly a povolovaly v rychlém rytmu. Z vyceněných
tesáků jim stříkaly sliny. Jeden z nich mě minul tak těsně, že mi
málem šlápl na hlavu. Zmizeli ve tmě směrem, kam před chvílí prchala má
žena. Zaplavila mě radostná euforie z toho, že jsem přežil. Pak jsem
uslyšel Moniku jak zoufale vykřikla. Euforie se v mžiku proměnila
v krunýř ledově svírajícího strachu. Slyšel jsem její vyděšený
křik. Hrdlo se mi stáhlo šíleným zoufalstvím. Ach bože, proč jen jsem ji
přemlouval? To můj chtíč za všechno může. Ten pocestný v hostinci
tvrdil, že tůně uprostřed trollího lesa má magickou moc. Kdo se do ní
o půlnoci nahý ponoří, tak bude jako vyměněný. Ženy budou
krásnější. Muži budou silnější. Proč jsem ho jenom poslouchal? Tvrdil,
že žena, která se v něm vykoupe, bude povolnější. Ba co víc. Bude
chtivá. Bude šíleně náruživá. Proto jsem ji sem já bídák vylákal.
Teď za to budu pykat.
Ty kreatury tam na nás musely číhat. Sotva jsme se s Monikou ponořili,
vyřítily se na nás. Vyskočili jsme z vody a zoufale uháněli o život.
A teď ji chudinku dostali. Teď jí zabíjejí. A všechno je to má vina!
Doufal jsem, že to bude rychlé. Ale nebylo. Její křik nepolevoval.
Roztřásl jsem se hrůzou. Ach bože, proč jen mě nezabili? Kvílela tak
strašně, až mi krev tuhla v žilách. Proč ji musí tak trápit? Přál
jsem si být mrtvý. Vydrápal jsem se z bahna a potácel se směrem k jejímu
nářku. Nepřestávala šíleně křičet. Křičela tak nějak divně. Má
nebohá žena! Znělo to jako mix mučivé bolesti a šílené slasti:
„Aááááách! Nééé! néééé! Aáááách, óóóóóóóch, hmmmmm…
néééé, ááááách! achich óóóóóóch!“
Bože, co jí to dělají?
Doklopýtal jsem k malé mýtině mezi stromy. Měsíc ji osvětloval svým stříbřitým svitem. Tiše jsem se přiblížil. Viděl jsem oba trolly, jak nehybně stojí uprostřed mýtiny. Ten blíže stál ke mě zády. Druhý stál v pozadí naproti němu a tiše jej pozoroval. Moniku jsem nikde neviděl, ale soudě podle směru, odkud vycházel její nářek, musela být někde mezi nimi. Rozložitá postava trolla stojícího ke mě zády mi bránila ve výhledu. Pak jsem si všiml, že se vlní. Rytmicky pohyboval pánví dopředu dozadu. Obě tlapy měl před sebou a něco v nich držel. Hlavu měl zvednutou nahoru, jako kdyby se opájel měsíčním svitem. Z otevřené tlamy mu visel dlouhý jazyk, ze kterého odkapávaly sliny. Pohyboval boky sem a tam a chrochtal naprostým blahem. Monika už nekřičela, jen bolestně sténala: „Aááách, óóóch, áách, ááách, achich, áááách…“ Nechápal jsem, co se tam děje. Opatrně jsem se přesunul za další strom. Nyní jsem měl výhled na toho druhého stojícího v pozadí. Překvapením mi spadla brada. Tak obrovský falus jsem ještě nikdy neviděl. Topořil se mu mezi stehny vpřed jako mohutné beranidlo. Chtivě civěl na svého bedry škubajícího se kumpána. Pak ten vlnící se v bocích přidal do rytmu. Monika se najednou rozsténala na celé kolo. Vydávala táhlé, jakoby šílenou rozkoší naplněné, kvílení: „Aááááááách!, ááááááách!, ááááááách!, óóóóóóóóh!“ Pořád jsem ji nikde neviděl. Podle zvuku se nacházela někde před tím rozkmitaným trollem. Ten chraplavě zaryčel mohutným barytonem a několikrát prudce vyrazil boky směrem vpřed. Pak zůstal nehybně stát. Chrčivě hýkal do Moniččina zoufalého sténání a hýždě na zadku se mu prudce stahovaly. Chvíli tak bez hnutí stál a těžce funěl. Moniččino sténání utichlo. Pak povolil paže podél těla. Cosi žuchlo na zem. Ten druhý, co dosud stál naproti němu, vykročil. Viděl jsem, jak se mu ten jeho erigovaný pohlavní mastodont mezi nohama vzrušeně hýbe. Ze špičky mu odkápla jakási mazlavá tekutina. Přistoupil blíže ke svému druhovi tak, že jsem z něj viděl jen jeho bok a rameno. Do ticha najednou zazněl Moniččin výkřik: „Ach, už nééééé!“ Troll hluboce zavrčel. Monika začala znova bolestně sténat. Troll do jejího nářku spokojeně mručel a pohyboval boky sem a tam, stejně jako před chvíli jeho společník. Nejdříve sténala stejně intenzivně jako před chvílí: „Aááááách, óóóóóóóch, ááááách! Aááááách!“, ale pak se zničeho nic její nářek utlumil na zdušené „Ummmm, hmmmm, mmmm… mmmmm…“ Oba trollové soustředěně hleděli dolů mezi sebe, hýbali boky a chrčeli blahem. Pak oba zařvali jako v nějaké extázi a mohutně proti sobě vyrazili boky. Takhle chvíli stanuli. Skřehotali u toho tak pronikavě, až mi krev tuhla v žilách. Pak všechno ztichlo. Lesem se nesl jen pleskot křídel vyplašených ptáků. Ležel jsem u stromu ochromený strachem a hrůzou. Má nebohá žena! Jak děsivou smrt musela mít. Zoufalstvím jsem nemohl dýchat. Chtěl jsem vyběhnout a také se od nich nechat rozsápat. Obři se ale najedou otočili a zmizeli v lese.
Ztichlou mýtinu matně ozařoval úplněk. Pomalu jsem se přibližoval,
zuby zaťaté. Strašně jsem se bál toho, co uvidím. Ležela tam. Její
nehybné nahé tělo se bíle odráželo od tmavého listí. Došel jsem až
k ní. Listí kolem jejího těla bylo podupané a rozházené. Z očí mi
tekly slzy. Důstojně ji pochovám. Přiklekl jsem k ní. Dýchala. Bože, ona
žije! Srdce mi zaplesalo radostí. „Moničko má drahá,“ pohladil jsem ji
po vlasech. Byly ulepené nějakým slizem. Celé tělo jím měla pokryté.
Nejvíc toho měla na stehnech a kolem pánve. Rychle jsem ji prohlédl, jestli
není zraněná, ale kromě krvavé šmouhy na stehně nikde nic. Podívala se
na mě zmučeným pohledem. Pak škytla a začala se dávit. Z úst se jí
vyřinul proud bílého hlenu. Očí jí slzely. Přitiskl jsem si ji k sobě a
konejšil ji. Nemohl jsem uvěřit takovému štěstí, že přežila.
„Pojď,“ zašeptal jsem, „půjdeme domů.“
Pomohl jsem jí vstát. Sotva se postavila, mezi nohama se jí odkudsi objevila
spousta dalšího bílého šlemu. Dívala se, jak jí to teče po stehnech a
plakala. Objal jsem ji a políbil na oteklá ústa. Měla je mazlavá a
vláčná. Pak jsme šli. Podpíral jsem ji a vedl domů. Museli jsme jít
pomalu, protože nemohla pořádně jít. Šla tak nějak divně ze široka jako
námořník. Jako kdyby nemohla dát nohy k sobě. Po chvíli jsme se museli
zastavit. Sedla si na pařez, aby si odpočinula. Sedl jsem si vedle ní a objal
ji, abych ji trochu zahřál.
„Ti hajzlové, hajzlové!“ mumlal jsem vztekle. „Co to s tebou ti šmejdi
dělali? Je to zázrak, že jsi přežila. Jak se ti to podařilo? Muselo to
být strašné.“
„Ano, Vašíku, bylo to šílené,“ vzdychla unaveně a opřela se o mé
rameno. „Utíkala jsem co jsem mohla, ale na té mýtině mi podklouzla noha a
já sebou plácla do mechu. Než jsem stačila vstát, byli tam. Jeden z nich
mě chytil za kotník. Pokoušela jsem se mu vyškubnout, ale zvedl mě za nohu
nad zem jako uloveného králíka. Lapená, visela jsem hlavou dolů, zoufale
ječela a zmítala sebou. Pak mě oběma rukama pevně sevřel kolem trupu.
Naklonil se k mému vzhůru trčícímu zadku a otevřel tlamu. Držel si mě
jako housku. Ostré zuby se mu leskly. Řvala jsem šílenou hrůzou. Kdyby
alespoň začal od hlavy, tak bych to měla hned za sebou. Zoufale jsem kopala
nohama a snažila se vykroutit. Pak jsem se v jednom okamžiku nohou opřela
o jeho hruď. Okamžitě jsem s druhou udělala to samé. Zapřela jsem se
chodily o jeho ramena až na samých jejich okrajích, co nejdál od té
příšerné tlamy. Široce rozkročená před tou příšernou tlamou jsem
vší silou tlačila jeho tělo od sebe. Chrčel nevolí a zkoušel si mě
přitáhnout, ale odolávala jsem. V tlamě se mu míhal dlouhý jazyk. Cítila
jsem jeho slizký dotek na lýtkách. Olizoval mě a plazil se mi po nohou.
Nemohla jsem tomu nijak zabránit. Ze všech sil zapřená, držela jsem jeho
tlamu od sebe a bojovala o holý život. Jazyk měl ale neuvěřitelně
dlouhý. Plazil se mi po stehnech. Šílená hrůzou, pokoušela jsem se vymanit
z jeho sevření. Dole pod sebou jsem zahlédla jakousi tlustou tyč, která mu
od boků vycházela kolmo od těla. Stiskla jsem ji oběma rukama, abych měla
větší páku. Ta tyč ale byla živá! Hýbala se. Pod mým dotekem sebou
škubla a stáhla se do sebe, jako když sasanka stahuje chapadlo. Pak se ale
rychle vrátila do původní velikosti. Zařvala jsem a pustila ji jako kdyby
mě uštkla. Ječela jsem jako šílená. Byl to zlý sen. Jeho jazyk byl tak
dlouhý, že mi dosáhl až na zadek. Přitiskl se mi na něj. Cítila jsem, jak
mi po něm mazlavě klouže. Pohyboval sebou sem a tam od půlek až dopředu na
podbřišek. Ten klouzavý pohyb mezi mými rozevřenými stehny ve mě najednou
vyvolal nový v této chvíli naprosto neočekávaný a nepřiměřený pocit.
Ten pocit nejenže nepřestával, ale stále sílil. V hlavě jsem měla
totální zmatek. Dva naprosto neslučitelné, protichůdné pocity mi vířily
v mozku. To zvíře mě olizovalo jako šlehačkový dortík. Jeho jazyk se
otíral o má choulostivá místa a zanechával na nich po sobě mokrou stopu.
Všimla jsem si, že je na špičce rozeklaný. Pak, když se mi znovu
převaloval po zadku, jsem ucítila, že se oba konce jazyka tak nějak
zvláštně vyduly a zkroutily směrem k mému tělu. Jako když vosa zkroutí
zadeček, aby mohla vbodnout žihadlo. Cítila jsem na kůži jejich tvrdé
špičky jak mi slepě šmátrají mezi půlkami. Zkoumaly je kousek po kousku,
jako kdyby mezi nimi hledaly nějaká vhodná místa, do kterých by mohly
vniknout. A pak taková opravdu našly. Pokryté slinami, hladce pronikly tam,
kam chtěly. V hlavě mi explodovala neskutečná vlna slasti. Křičela jsem,
ale teď už z úplně jiného důvodu. Uvnitř, v místech kam pronikly,
sebou různě kroutily, mrskaly sebou, nadouvaly se a pulzovaly. Pak vylezly ven
jako kdyby se potřebovaly nadechnout. Pak se zase kluzce zavrtávaly zpět.
Při každém návratu pronikaly stále hlouběji a hlouběji. Myslela jsem, že
zešílím rozkoší. Bezmocně jsem visela v pevném sevření a intenzivně
vnímala to kluzké pronikání. Kolena mi povolila. Nohy se mi svezly dolů a
volně visely podél boků. Teď jsem mu byla vydaná zcela na pospas. Věděla
jsem, že to je můj konec. Mohl mě sežrat a mě to bylo úplně jedno. On mě
ale stále jen olizoval a hlučně při tom mlaskal. Teď, když mohl tlamou až
ke mě, pronikal jazyky tak hluboko, až jsem měla mžitky před očima.
Sténala jsem v nepopsatelné rozkoši. Pak mě přestal lízat. Přetočil mě
hlavou nahoru a posadil mě na to kopí, co měl před sebou vztyčené. To
okamžitě ožilo a začalo se pode mnou hýbat. Tentokrát jsem se už nelekla.
Seděla jsem obkročmo na té živé kládě, která se mi mezi stehny
pohybovala sem a tam a roztírala po sobě sliny, kterými jsem měla stehna
pokrytá. Přidržoval mě dlaněmi za trup, abych nespadla. Silné prsty mě
držely pevně. Tiskl mi prsa a mačkal mi je. Pak mě ten obr zvedl a
překlopil mě vpřed do vodorovné polohy. Připadala jsem si jak nějaká
hračka. Tyč, na které jsem dosud seděla, se ocitla za mnou. Někdy v této
chvíli mi došlo, že mě zřejmě nechce sežrat. Že mi chce udělat něco
úplně jiného. To mi ale přišlo zhola nemožné vhledem k jeho rozměrům.
Ty se naprosto vymykaly možnostem jakékoliv ženy. Pak se ke mě jeho
obrovitá tyč zezadu přitiskla. Při dotyku s mým tělem se rychle scvrkla a
zmenšila se na téměř lidské rozměry. Slyšela jsem jej za mnou, jak do
sebe nasál vzduch. Tyč se ještě trochu stáhla. Cítila jsem tam dole její
neodbytný tlak. Chtěla se někam dostat, ale nešlo jí to. Trvala na tom a
zarputile se pokoušela prosadit svou. Její tlak sílil a sílil…, až mnou
najednou pronikl. Tyč dosáhla svého. Pronikající pohyb kluzkého tvrdého
předmětu mě mučil nebývalou rozkoší. Pohyb pokračoval, dokud ta věc
nebyla celá na místě, kde chtěla být. Pak jsem za sebou zaslechla slastný
výdech. Tyč se pokusila vrátit do původního rozměru. Ach bože! Tak
mohutné pnutí jsem ještě nikdy nezažila. Božský tlak. Bylo to jako
nádech, po němž se nedá vydechnout. Myslela jsem, že se pominu. Pak se ta
tyč dala do pohybu. Oóóóch! Jako by mě probodával rozžhaveným nožem.
Pane bože! Šílená mučivá rozkoš! Ohnivý orkán slasti se smísil
s vichřicí z planoucí rozkoše. Každičká buňka v mém těle plála
jasným plamenem. Spalovalo a mrazilo mě to zároveň. Svírající záplava
neskutečné slasti mi pulzovala tělem od hlavy po paty. Zdálo se, že nic
úžasnějšího už nemůže následovat. Pak se odkudsi od kořene toho
mohutného předmětu, který tak hluboce narušil integritu mého těla,
vysunuly jakési plátky. Vypadaly jako okvětní lístky. Chvěly se a
třepotaly, jako listy osiky ve větru. Třásly se a plácaly sebou. Jemně mě
pleskaly všude po stehnech. Jejich povrch byl vlhký a mazlavý. Při dotyku
s kůží měly tendenci se k ní přilepovat. Po přilepení vibrovaly
drobným kmitem vysokou rychlostí. Popleskaly mě mezi stehny a přilepily se
mi tam. Pokryly mě tam celou, včetně malého výstupku pod podbřiškem.
Rozvibrovaly se mi přímo na něm vrnivým přerušovaným rytmem. Mazlavé
chvění přímo na nejcitlivějším místě mého těla mi v pánvi zapálilo
palčivý oheň. Bylo to jako kdyby vybuchlo slunce. Hluboko ve mě explodovala
erupce té nejzávratnější rozkoše, jakou si lze vůbec představit. Tělo
se mi svíralo v nekontrolovatelné křeči. Slastné záškuby, které
přicházely z pánve, mi svíraly hrudník tak, že jsem nemohla dýchat.
V duchu jsem proklela matku za to, jaké hrůzy mi o tom navyprávěla.
Slyšela jsem sama sebe jak vřískám nekontrolovatelnou bezbřehou rajskou
slastí. Cítila jsem, jak sebou tyč najednou začala prudce škubat.
Otřásala se, jako kdyby jí projížděl nějaký silný proud. Obr za mnou
usilovně funěl a hekal. Když otřesy ustaly, spokojeně zachroptěl
naprostým blahem. Pak mě pustil. Ležela jsem na zemi totálně vyčerpaná.
Myslela jsem, že je po všem. Pak se ale do toho vložil ten druhý… Ach
božínku! Kolotoč šíleného mučení začal nanovo. Pak se k němu ten
první připojil. Do úst se mi cosi dralo, ale slova to nebyla. Hlava se mi
točila v neskutečném víru divokých emocí. Vzali si oba všechno, co
chtěli. Myslela jsem, že to nepřežiji.“
Odmlčela se. Měl jsem sucho v krku. Co za strašné mučení si chudinka
musela vytrpět. Bylo mi jí tak líto. Nejdříve ji málem sežrali. A pak ji
mučili nějakými tyčemi. Nepochopil jsem jak, ale raději jsem se
nevyptával, abych v ní zbytečně nejitřil prožitou bolest. Musela být
nepředstavitelná. Chápal jsem, že její mysl musela ty nejhorší prožitky
zablokovat a přetavit v něco pozitivního a libého. Jinak by se z toho
chudinka asi pomátla.
Ti mizerní trollové! Kde se tady ta sebranka vůbec bere? Je jich čím dál
víc. Jak se ti šmejdi asi rozmnožují? Vrtalo mi to hlavou. Viděl jsem, že
nádobíčko na to mají. Ale žádné trollině jsem nikdy neviděl ani o nich
neslyšel. Byla to naprostá záhada.
Ukázalo se, že ten cizinec tak úplně nelhal. Monika se mi zdála
krásnější, než kdykoliv před tím. Prsa se jí zvětšila. Zadek se jí
fantasticky zakulatil. Stehna měla masitější a pevnější. Hrozně jsem
toužil se s ní milovat. Před svatbou to kvůli našim zákonům
nepřicházelo v úvahu. Jako nesezdaní jsme dokonce nesměli být ani chvilku
sami. O svatební noci, kdy jsme měli poprvé okusit jaké to je se milovat,
se tvářila tak vyděšeně, že jsem jí navrhl, abychom to zatím odložili.
Když jsem viděl s jakou úlevou to přijala, tak jsem na ní už pak
nenaléhal. Čekal jsem, až se uvolní a sama mi naznačí, že bychom to mohli
zkusit. Bohužel, k ničemu takovému nedošlo. Byl jsem zklamaný. Doufal
jsem, že se to časem poddá. Nepoddalo. Proto jsem ji nakukal tu kravinu
s trollím jezerem. Hrozně jsem toužil ji už konečně mít. Neodvážil
jsem se ale nic naznačit.
Od toho incidentu u jezera byla neustále nervózní a podrážděná. Chodila
po sednici a pořád jenom vzdychala: „Ach bože, bože!“ Držela se při
tom za zadek nebo za prsa. Nevěděl jsem proč, ale byla na mě naštvaná.
Dívala se na mě tak nějak divně a mračila se. Neodvažoval jsem se zeptat,
co jí je, abych ji ještě více nenaštval. Obzvlášť nerudná byla, když
za mnou večer přišla do dílny, dát mi dobrou noc. Musel jsem pracovat
dlouho do noci, abych práci stihl do sjednaného termínu. Obvykle moc práce
nebylo, ale teď jsem dostal zakázku na celou novou skříň. O to více jsem
se musel snažit, aby byla hotová co nejdříve.
Další, co se u Moniky změnilo bylo, že přestala nosit podprsenku. Všiml
jsem si toho, když pokládala jídlo na stůl. Navíc si teď oblíbila volnou
halenku, kterou nedopínala. Po jídle si pak na stole rozložila ošatky
s vlnou. Pečlivě vlnu třídila podle velikosti a barev. K některým
ošatkám se musela hodně předklonit. Volně visící halenka mi dovolovala si
nenápadně prohlédnout její nádherná prsa. Dělal jsem, že pracuji a
dával si pozor, aby si nevšimla, že ji očumuji. Zjistil jsem, že má trvale
vztyčené bradavky. Jako kdyby byla permanentně vzrušená. Pak zvedla hlavu.
Hrozně jsem se lekl, že si všimla, jak jí zírám na prsa. Očekával jsem,
že mi za to vyčiní, ale jen na mě skrze řasy pohlédla. Tak se dívá,
když po mě něco naléhavě chce. Pak jí pod stůl spadlo jedno
z klubíček. Shýbla se pro ně s jednou nohou zvednutou. Sukně se jí
vyhrnula nahoru. Překvapilo mě, že neměla nic ani pod ní. Prohlížel jsem
její holou prdelku. Zvednutou nohu dala dolů. Sukně zůstala vyhrnutá.
Zíral jsem na její vyšpulené půlky a na to její ženské zařízení mezi
nimi. Bylo to otevřené a leskla se v tom spousta vlhkosti. Nemohla to klubko
chytit. Hodnou chvíli kroutila boky a hekala úsilím. Najednou jsem zatoužil
se k ní zezadu přitisknout. Můj orgán byl okamžitě betonový. Představil
jsem si, jak překvapeně vyjekne a pak na se na mě zlostně oboří a
zaječí, co to děláš, ty chlíváku! Vší silou jsem se ovládl. Pak se
narovnala a vypadala naštvaně, přestože klubko, které držela v ruce,
nebylo nijak špinavé ani zašmodrchané. Šlehla po mě pohrdavým pohledem a
nakvašeně odešla do kuchyně. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.
Odpoledne jsme šli na tržiště. Nakupování mě děsně nebaví. Doufal
jsem, že ji tam nechám a sám si zajdu do šenku na jedno. Spražila mě
pohledem jakmile jsem naznačil, co mám v úmyslu. Rozmyslel jsem si to a
doprovázel ji. U pekaře jsme koupili chleba a u zelináře nějakou
zeleninu. Trochu jsem se s ním zakecal. Monika mezitím odešla ke stánku
s keramikou. Doběhl jsem ji ve chvíli, kdy stála před policí, na které
trůnily v řadě vyrovnané malované džbánky. Nepřítomně na ně hleděla
a už zase vzdychala: „Ach bože, bože! Já to chci! Chci to!“ Dlaně si
přitiskla na prsa. Nechápal jsem, v čem má problém. Peněz jsme sice
neměli nazbyt, ale zase ne tak málo, aby si jeden nemohla koupit. Džbánek
jsme ale doma již měli. Přesto na polici nepřítomně zírala a pořád
mumlala, že to chce. Stál jsem opodál a neodvažoval se jí vybídnout, ať
si jej tedy koupí. Zdálo se, že se rozhodla. Rukou zajela pod sukni. Nosí
tam mošnu s penězi. Znovu zavzdychala. „Ach bože! Já to už
nevydržím!“ Překvapil mě její zoufalý tón. Vytáhla ruku zpod sukně,
ale žádné peníze v ní nedržela. Promnula si prsty, které se jí něčím
mazlavým leskly. Pak si mě všimla.
„Václave? Jdeme domů! A hned!“ přikázala přísně. „Budeš tam mít
nějakou práci.“
Zklamaně jsem se ohlédl po hostinci.
„Ale Moniko. Jakou práci? Ta skříň je již hotová. Včera jsem ji celou
dohladka vybrousil.“
„Brousit budeš, ale skříň to nebude,“ řekla tajemně. „Tak šup!“
pobídla mě.
Když jsme přišli domů, tak mě poslala do koupelny se umýt. Nechápal
jsem proč. Chtěla po mě nějakou práci nebo ne? Byla ale tak rozrušená,
že jsem raději neodporoval. Pak tam za mnou přišla.
„Svléknout!“
Její tón nepřipouštěl žádný odpor. Napustila vanu horkou vodou. Svlékl
jsem se a lehl si do vany. Přikryl jsem svůj nástroj dlaněmi, abych ji
nepohoršil. Vzala mýdlo do dlaně a namydlila si ji. Pak mě začala omývat.
Ještě nikdy se nic takového nestalo. Bylo to tak neobvyklé, že jsem na ni
jen překvapeně civěl. Její hebká dlaň mi krásně klouzala po ramenou a po
hrudi. Vyvolávalo to ve mě velmi blažené pocity. Když přešla na břicho,
pocity zesílily tak moc, že jsem měl značné problémy udržet svůj
nástroj zakrytý. Nedávala najevo, že by si toho všimla. Dlaní mi rychle
klouzala po bocích. Oči měla napětím rozšířené. Pak vzala misku na
mýdlo a podávala mi ji.
„Podrž mi to!“
„Ale Moniko…“
„Tak dělej!“
Zaváhal jsem.
„Tak bude to!? Tady to drž. A oběma rukama!“
Poslechl jsem a zrušil svou skrýš. Cítil jsem, jak se můj osvobozený
nástroj prudce zvedl a teď trčí nad hladinu. Upřeně jsem hleděl na misku,
kterou jsem držel v dlaních, a hrozně se styděl. Monika mě přestala
omývat. Nenápadně jsem po ní mrkl okem, abych zjistil, co se děje. Zírala
na parapet, na kterém stál malý flakónek s vonnou esencí. Tvářila se
hodně nešťastně. „Ach bože!“ zamumlala tak tiše, že jsem ji sotva
slyšel, „proč je tak malý?“ V očích se jí lesklo. Nechápal jsem, co
jí na tom tak vadí. Flakónek nebyl o nic menší, než jiné, které se na
tržišti prodávaly. Pak najednou vstala a odešla.
Domyl jsem se, oblékl se a přišel za ní do sednice.
„Jakou práci jsi pro mě měla?“
„Už žádnou. Rozmyslela jsem si to.“
Sakra, to jsem si mohl dát jedno nebo dvě točené, pomyslel jsem si.
Naštvaně jsem práskl dveřmi a šel si do komory pro lahváče. Když jsem se
vrátil, kamsi se strojila.
„Kam jdeš?“
„Do lesa.“
„Cože?“
„Do lesa. K jezeru.“
„Neblázni, vždyť jsou tam trollové!“
„Já vím. Ale musím tam.“
„Proboha, proč?“
„Nechala jsem tam řetízek po mamince.“
„Tam nemůžeš. Chytnou tě. A víš, co ti udělají…“
„Ano, vím. Chci to…, chci to risknout.“
Nechápal jsem. Myslel jsem, že po té, co tam prožila, do lesa již nikdy
nevkročí.
„Ale vždyť… vždyť tě tam tak strašně…“ chtěl jsem říct
„mučili“, ale včas jsem se zarazil, „…ti to dělali.“
„Ano,“ posadila se na lavici a rozplakala se. „Dělali mi to.“
Posadil jsem se vedle ní a konejšil ji. Přivinula se na mou hruď a vzlykala:
„Drž mě Vašíku, drž! Jinak tam půdu. A oni mě chytí. Chytí mě a
budou mi to zas dělat. Ach bože! Bože!“ Křečovitě mě svírala a
plakala. „Oni jsou tak velcí. Achich, ááách! Tak strašně velcí! Bojím
se Vašíku, bojím. Ale moc to chci. Strašně moc to chci!“
„Neplač. Něco vymyslíme. Neboj, to bude dobré. Dostaneš to. Zajdu tam pro
to sám.“
„Ne!“ zaječela. „To nemůžeš!“
Usedavě plakala a prosila mě. Musel jsem jí slíbit, že nikam nepůjdu.
Odnesl jsem ji do postele a uložil ji. Odešel jsem do kuchyně a udělal jí
čaj. Když jsem se vrátil s hrnkem horkého nápoje, postel byla
prázdná.
Plížil jsem se lesním porostem k smrti vyděšený. Nevěděl jsem
jistě, jestli utekla do lesa, ale měl jsem pocit, že ano. Každopádně,
pokud sem nešla, alespoň jí přinesu ten řetízek. Vzal jsem si sebou
sekeru, tu největší co má široké ostří. Její přítomnost mě ale
příliš neuklidňovala. Lesem se neslo plno zvuků. Děsil mě každý
šramot. Tma jako v ranci, že by se dala krájet. Lampu jsem sebou nebral,
neodvážil bych se jí zažehnout. Po chvíli si mé oči přivykly, takže
jsem rozeznal hvězdy mezi korunami. Co nejtišeji jsem se plížil mezi
kapradinami. Věděl jsem, kterým směrem mám jít. Po nějaké době jsem se
přiblížil na dohled k jezeru. Na hladině se matně zrcadlily hvězdy.
Všude vládl naprostý klid.
Pak jsem zprava zaslechl podezřelý šramot a praskání větviček. Přikrčil
jsem se v podrostu. Zahlédl jsem ženskou postavu. Byla to Monika.
Přemýšlel jsem, co mám udělat. Slíbil jsem jí, že se od lesa budu držet
dál. Vyčkával jsem. Sešla ke břehu a chvíli hledala místo, kde jsme
zanechali své svršky. Když je našla, tak místo aby je popadla a upalovala
pryč, se zastavila. Rozhlížela se kolem. Na co tam ta husa čeká? Pak se
svlékla do naha. Co to proboha vyvádí!? Sešla k vodě a pomalu se do ní
ponořila. Co jí to jen napadlo? Ti lotři mohou být někde na blízku. Na
jednu stranu mě těšilo, že bude ještě krásnější. Také jsem v skrytu
duše doufal, že by konečně mohla být svolná. Ale i tak se mi to zdálo,
jako příliš velký risk. Všude byl ale naprostý klid. Slyšel jsem tiché
šplouchání jejích temp na hladině. Pak zvolna vystoupila z vody. Obdivoval
jsem její nádherná kulatá ňadra a plné boky. Mám překrásnou ženu.
Kapky vody lesknoucí se jako perly jí stékaly po těle. Přál jsem si být
jednou z kapek a sklouznout jí po ňadru do klína.
Pak se stalo to nejhorší, čeho jsem se obával. Z roští vyrazili dva
mohutní trollové. Vrčeli a divoce se k ní hnali. Nejděsivější na tom
všem bylo, že se ani nehnula. Nejspíše byla strachem zcela paralyzovaná.
Chtěl jsem tam vyrazit, ale úzkostí jsem se nemohl ani nadechnout, natož
hnout. Stála úplně klidně. Když pádící trollové viděli, že nikam
neutíká, zvolnili. Přešli do normální chůze. Došli až k ní. Dychtivě
zírali na její nahé tělo. To se v porovnání s nimi jevilo malé a
drobné. Cosi dalšího se před nimi objevilo. Nejdříve jsem myslel, že
přišel další troll, ale ne. To se jim ze slabin zvedly jakési mohutné
tlusté tyče. Obři funěli chtíčem a tyčemi mířili na mou ženu. Ta
nevypadala nijak zděšeně. Pak ji jeden neurvale popadl a zvedl si ji
k sobě. V široké tlapě se její bílá postava ztrácela. Vůbec
nekřičela. Nechápal jsem, co se s ní stalo. Nepochybně byla v tranzu.
Troll ji několikrát očichal a něco zavrčel. Pak ji podal tomu druhému. Ten
ji také důkladně očichal. Vydával sérii jakýchsi bublavých skřeků. Pak
ji postavil na zem. Oba trollové se otočili vzad a odešli. Zůstala
zaraženě stát a hleděla za nimi. Absolutně jsem nechápal, co se to tady
vlastně odehrálo? Sebrala všechny věci, které jsme tam zanechali a tak jak
byla, nahá, odcházela pryč. Prošla kousek kolem mé skrýše. To, jak se
tvářila, mě překvapilo snad úplně nejvíc. Tvářila se pekelně
naštvaně. Doslova soptila zlostí. Očekával jsem úlevu nebo tak něco.
Právě se podruhé narodila. Tiše jsem se odplížil za ní domů.
Do chalupy jsem dorazil dříve, než ona. Vůbec mě to nepřekvapilo. Znám
její smysl pro orientaci. Slyšel jsem bouchnout dveře a pak šramot
v pokoji. Udělal jsem znovu čaj a šel tam za ní. Chtěl jsem vědět, co se
v lese vlastně stalo. Doufal jsem, že mi to vysvětlí. Nijak
nepředstírala, že spala. Seděla na posteli a česala si vlasy.
„Chci si s tebou promluvit, Václave,“ řekla, ledva jsem vstoupil. Chtěl
jsem říci totéž, ale předběhla mě.
„Budeš táta Václave. Jsem těhotná.“
Šokem jsem hrnek div neupustil.
„Co je? Ty nemáš radost?“
„A-ano. Jasně, že mám. Vždyť víš, že jsem dítě vždycky chtěl. To
tys je odmítala!“
„Rozmyslela jsem si to. Budu mít miminko.“
Zaraženě jsem na ni hleděl. Vždycky jsem si myslel, že až uslyším tu
radostnou novinu, že budu skákat radostí. Po potomkovi jsem moc toužil.
Tedy, hlavně jsem už chtěl se s ní konečně milovat. Monika ale odmítala,
že prý máme ještě čas. Naléhal jsem tak usilovně, že kvůli tomu se
mnou nechtěla spát v manželské posteli a odcházela na noc do jizby
v patře. Nemohl jsem se dočkat, až si to rozmyslí a pustí mě k sobě do
komůrky. Až konečně poznám, jaké to je, mít ženu. Až se s ní pomiluji
a zplodím potomka. A ono se to nakonec opravdu podařilo! Hurááá!
Sláváááá!
Popadl jsem ji do náruče. Zatočil jsem se s ní kolem dokola a smál se.
Smála se se mnou. „Tak pusť mě, ty šúse!“ plácla mě do ramene.
„Jsi skvělá, skvělá, skvělá!“ zasypával jsem ji polibky. Tvářila se
trochu rozpačitě. Pak jsem se zarazil.
„Ale, ale…“
Naklonila hlavu na stranu.
„Vždyť jsme spolu neto…,“ odvážil jsem se říci, i když jsem
viděl, že se schyluje k bouři.
„Václave!“ pohlédla na mě káravě, „a co ta noc na svatého
Metoděje?“
„Kdy? Myslíš, jak jsem v hospodě slavil s kamarády a tys mi pak
vynadala, že jdu pozdě?“
„Ano, přesně tu myslím!“
„Byl jsem pořádně namazaný.“
„To jo. Byl si ožralý jako prase.“
„A to jsme spolu pak měli… to?“
„Ano.“
Nemohl jsem tomu uvěřit. „Vůbec nic si z toho nepamatuji.“
„No, tak to máš smůlu.“
Kroutil jsem nad tím hlavou. „Jsi si jistá?“
„No dovol! Sápal ses na mě jako zvíře. Jak jinak bych k tomu asi tak
přišla? Nevíš?“
„Promiň, tak jsem to nemyslel.“
„No to tak!“
„Já jen…“
„Co?“
„Nic.“
„Co nic?“ nechtěla to nechat, „že sis to neužil?“
Zrudl jsem až za ušima. Viděla do mě jak do hubené kozy.
Pobaveně se zasmála. „Alespoň tě to odnaučí chlastat!“
To, že je Monika těhotná, se brzy po vesnici rozkřiklo. Byla to událost.
Moc dětí se v poslední době nerodilo. Děcko se v poslední době narodilo
jen mlynářově ženě Bětě. Sousedé z blízkého i širokého okolí nás
navštěvovali a blahopřáli nám. Na návštěvu přijela i Moniččina
nejlepší kamarádka Jiřina. To bylo pro Moniku velké překvapení. Neviděly
se spolu od naší svatby. Hrozně se tenkrát pohádaly. Obě milují koně. Do
jednoho hnědáka byly obzvláště moc zblázněné. Patřil farmáři,
u kterého pomáhaly se sklizní. Nechal jim ho na ježdění, aby jim nemusel
za práci platit. Ony se o koníčka společně staraly. Pak ale, když jsme se
s Monikou měli brát, jej Moniččiny rodiče tajně od farmáře koupili a
věnovali jí jej jako svatební dar. Jiřinu to tenkrát těžce ranilo.
Myslela, že ji Monika zradila a že chce toho koně jen pro sebe. Marně jí
Monika vysvětlovala, že to bylo překvapení i pro ni. Marně ji
přemlouvala, ať k nám přijde, že na něm může stále jezdit jako
dříve. Od té doby se u nás Jiřina neukázala. Až dnes. Radostně se
s Monikou přivítala. Zdálo se, že vše je zapomenuto.
„Moničko, zlatíčko, já ti tak závidím,“ švitořila Jiřina, když se
spolu vítaly. Přinesl jsem jim ze sklepa lahev vína. Děvčata chtěla své
setkání pořádně oslavit. Odešel jsem do dílny a nechal je s jejich
ženskými důvěrnostmi. Vrátil jsem se asi za půl hodiny. Překvapilo mě,
že lahev byla úplně prázdná. To muselo být bouřlivé uvítání. Tváře
oběma rudě žhnuly. Monika vypadala trochu naštvaně. Jiřina měla slzy
v očích. Překvapeně jsem zvedl obočí.
„Copak se stalo?“
„Nic se nestalo,“ řekla klidně Monika, „Jiřinka je moc nešťastná,“
stiskla kamarádce ruku. „Už dlouhou dobu se s Toníkem pokoušejí
o potomka a stále se jim to nedaří.“
Pohlédla na prázdnou lahev. „Skoč prosím ještě pro jednu.“
Vybral jsem to nejlepší archívní víno, které jsem ve sklepě našel. Pak
jsem šel do kuchyně pro otvírák, který jsem tam před tím nechal. Mezi
kuchyní a sednicí je jen tenká přepážka a tak jsem slyšel jak se holky
spolu o něčem velmi naléhavě dohadují. Zaslechl jsem Jiřčin zoufalý
hlas:
„Moniko, prosím, prosím, půjč mi ho.“
„To nejde, Jiřko. Ty ses snad musela úplně zbláznit.“
„Moničko, zlatíčko, prosím, prosím. Jen na něj na chvíli hupsnu.“
„To přece nemůžeš myslet vážně!“
„Prosííím. Dovol mi to. On nebude nic vědět. Zavážeš mu oči. Budeš
na něj mluvit, aby si myslel, že jsi to ty. Vylezu na něj, nasednu si mu na
něj a pojedu na něm dokud se…“
„Pane bože! Ty jsi naprosto zešílela!“
„Prosííím, prosííím!“ vzlykala Jiřina. „Tak co mám dělat?
Zkoušela jsem všechno možné a nic nefungovalo.“
„Jiřinko, nevěděla jsem, že jsi tak zoufalá.“
Překvapovalo mě, že je Monika tak rozhodně proti. Vždyť jí sama před
tím svezení nabízela. To bylo divné. Přinesl jsem víno a jal se jej
otvírat. Jiřina se na mě dívala tak zvláštně dychtivě. Takhle na mě
nikdy žádná žena nehleděla. Trochu vyvedený z míry, zapíchl jsem
energicky otvírák do špuntu a lahev otevřel.
„Ach Václave,“ vzdychla Jiřina, „vy to s tím otvírákem tak úžasně
umíte.“
„Jiřko, nech toho!“ mračila se Monika.
„Vy jste tak silný muž!“ hleděla na mě Jiřina nepokrytě vyzývavě.
„Jak mocně jste jej do té lahve zarazil.“
„Jiřino!“
V rozpacích, cítil jsem, jak se mi pod jejím pohledem krev hrne do
tváří.
„Asi jste měl dlouhý den, že?“ řekla Jiřina ztěžka. „Běžte si
klidně lehnout jestli chcete.“ Jazyk se jí trochu pletl. „Nebojte se,
nebude to vůči mě nijak nezdvořilé. Já už jsem na odchodu. Monika tam za
vámi jistě hned přijde,“ zatvářila se velmi významně.
Zkoprnělý překvapením, netušil jsem, co na to mám říct.
„Jiřino!“ rozčilovala se Monika, „tak to už stačilo!“
Její kamarádka se na mě roztouženě usmívala. Absolutně jsem nechápal
o co tady jde.
„Tak dobře, dobře,“ obrátila se z nenadání Monika na svou
přítelkyni, „Jestli chceš jízdu, tak budeš mít jízdu!“
Pak mě políbila na tvář a přísně nakázala: „Václave, běž do
postele!“
Jiřina radostně zavýskla a vrhla se Monice kolem krku. Slyšel jsem její
vzrušený šepot: „Moničko, zlatíčko, děkuji ti. Děkuji! Ty jsi tak
skvělá! Skvělá!“
„Václave nečekej na mě a klidně spi. Půjdu s Jiřinou a kousek ji
doprovodím.“
„Ano, ano, ano!“ přitakávala dychtivě kamarádka. „Ať pěkně spinká,
jo, jo… ať si lehne… na záda…“ Oči jí plály vzrušením.
Totálně vykolejený, rozloučil jsem se s nimi a šel na kutě.
„Ale bude to jinak, než si myslíš,“ slyšel jsem za sebou Moniku. „Jsi
si i přesto jistá, že to chceš?“
„Ano, ano! Chci to!“
„Ale varuji tě! Bude to pořádná divočina! A nebezpečná! Opravdu do
toho chceš jít?“
„Ano! Ano!“
„Uděláš všechno, co ti řeknu?“
„Ano! Udělám!“
„Jak myslíš…“
Umyl jsem se a zalehl. Za chvíli jsem usnul tvrdě jako špalek.
Ráno jsem se vzbudil jako obvykle. Monika už byla vzhůru a poklízela. Den
proběhl bez zvláštních událostí. Navečer však najednou někdo zabušil
na dveře. Šel jsem otevřít. Na prahu stál Antonín s ustaranou
tváří.
„Co je?“
„Je tu Jiřina?“
„Ne, není. Byla tu včera.“
„Jo, já vím. Dnes odpoledne odešla a už se nevrátila.“
„Kam šla?“
„Nevím. Nechtěla mi to říct. Že prý si musí něco důležitého
zařídit.“
„Co se děje?“ objevila se Monika ve dveřích.
„Jiřina se ztratila.“
Monika zbledla jako stěna.
„Nevíš kam mohla jít?“
Monika, bílá jako křída, pomalu zavrtěla hlavou.
„Pomůžeš mi jí hledat, Václave?“
„Jasně Toníku. Jen vezmu svítilnu.“
Ze skříně na chodbě jsem vzal lampu. Dveřmi do pokoje jsem viděl Moniku,
jak se obléká.
„Ty s námi nepůjdeš,“ řekl jsem rozhodně, „za chvíli bude tma jak
v ranci.“
„Já vím, že s vámi nepůjdu.“
„Tak kam se strojíš?“
„Nikam.“
Zarazil jsem se. Položil jsem lampu na zem a došel až k ní.
„Ty víš kde je?“
Podívala se na mě nešťastně. „Já… já…“ Pak si sedla a usedavě se
rozplakala. Mezi vzlyky jsem vyrozuměl, že Jiřině včera ukázala cestu
k trollímu jezeru.
„Proboha proč jsi jí to ukazovala?“
„Když ona byla tak nešťastná!“
„Tak kde to vázne?“ ozval se Antonín z chodby.
„Zůstaň tady,“ přikázal jsem jí důrazně, „až se vrátím, tak si
o tom promluvíme.“
Poslušně kývla a tak jsem šel za Tondou. Snažil jsem se mu šetrně
naznačit, že je možné, že Jiřka zašla do trollího lesa.
„To je naprostá blbost,“ nevěřil mi, „tam by ona nikdy nešla. Hrozně
se bála. Však víš, co se o tom místě mezi lidmi vypráví.“
Dál jsem jej již nepřesvědčoval a hledal s ním všude, kde se dalo.
Hledali jsme dlouho až do hluboké tmy. Jiřinu jsme ale nenašli. Tonda
šílel. Pokoušel jsem jej přesvědčit, abychom toho nechali a pokračovali
v hledání až ráno. Souhlasil, až když se praštil do hlavy o nějakou
větev.
Vrátil jsem se domů. Ve stavení vládla tma a ticho. Monika nikde. Tušil
jsem kde je. Vzal jsem si sekeru a vydal se do lesa. Tma tam byla jak v pytli.
Lampu jsem si nevzal, abych na sebe žádného lesního obyvatele zbytečně
neupozorňoval. Snažil jsem se jít tiše, ale nešlo to. Co chvíli jsem
šlápl na nějakou větev a ta ošklivě zapraskala. Pak jsem za sebou zaslechl
nějaké zafunění. Otočil jsem se. Ze tmy na mě svítily dvě trollí oči.
Hrůzou se mi zježily všechny chlupy po těle. Než jsem stačil zareagovat,
praštil mě takovou silou, že mě to odhodilo stranou mezi stromy. Hlavou jsem
na cosi narazil. Vše naráz zmizelo…
Hrozně mě bolela hlava. A taky žebra. Měl jsem je pořádně naražená.
Doufal jsem, že nemám nic zlomeného. Cítil jsem, že mám silně nateklou
tvář. Nemohl jsem otevřít oči. Na holé kůži mě chladil vlhký vzduch.
Ležel jsem nahý na slámě či na něčem takovém. Pak jsem zaslechl nějaké
ženské hlasy. O něčem vášnivě diskutovaly.
„…ne, není!“
„Ale je! Hele! Vidíš to?“
„Vidím. Klid. To není troll. To je chlap!“
„Blbost! Chlapa tu ještě nikdy nenechali. Vidíš co tam má?! Vidíš
to?!“
„Vidím. To tam mají všichni chlapi.“
Podařilo se mi malinko pootevřít jedno oko. Ale neviděl jsem nic. Tma kolem
dokola.
„Tak je to troll nebo ne?“
„Je to troll, ti říkám.“
„Na trolla je malý.“
„Je to asi trollí mládě.“
„Je to chlap. Má ho malého.“
„Nemá! Na chlapa ho má akorát.“
„Má ho malého!“
„Olino, ty už jsi z těch trollů úplně zpitomělá. Už jsi tu fakt
dlouho.“
„Žije?“
„Běž to zjistit.“
„Já?“
„Kdo jiný.“
„Uhněte!“
„Opatrně!“
Hlasy se přibližovaly. Uslyšel jsem několikanásobný tichý dech.
Zamžoural jsem očima, ale vše jsem viděl rozmazaně jako v mlze.
„Tak co?“
„Dýchá,“ zaznělo tiše vedle mě, „ale je v bezvědomí.“
Na hrudi jsem ucítil jemný hebký dotek.
„Kláro, nesahej na něj.“
„Je potlučený, ale nevypadá, že by byl zraněn.“
„Je to muž?“
„Nevím. Asi ano.“
„Tak to zjisti, dokud je mimo.“
Hebký dotek pokračoval po mé hrudi níže na podbřišek a pak ještě
níže.
„Proboha, co děláš? Nesahej mu na něj!“
„Musíme se přece přesvědčit, ne?“
Jemné teplé sevření uvěznilo mé mužské zařízení po celé jeho délce
a vybudilo v mém těle mohutný přetlak slasti. Velmi libé pocity na chvíli
přehlušily bolavá žebra a hlavu.
„Hele, vidíte jak mu narostl? Vidíte?! Ještě chvíli a má jej jako oni.
Je to troll! Já vám to říkala, říkala jsem to!“
„Drž už hubu Olino! Hned zjistíme jestli je.“
Sevření na mém mužském zařízení se energicky pohnulo dolů směrem
k jeho kořeni. Přetáhlo kůžičku nahoře a obnažilo vrchol nástroje.
Neovladatelná rozkoš mi vystřelila do slabin. „Aaahh!,“ zasténal jsem
rajskou slastí.
„No tak? Vidíte to?“
„Jo!“
„Panebože!“
„Máš pravdu. Je to chlap.“
„Myslím, že jsi ho tím přivedla k životu.“
Konečně se mi podařilo zaostřit. Rozpoznal jsem, že ležím v nějaké
jeskyni. Nebyla tam úplná tma. Několika prasklinami ve skále prosvítaly
dovnitř sluneční paprsky. Kolem mě se sklánělo několik žen. Všechny
byly nahé. Zíral jsem na ně jako u vytržení. Asi už jsem po smrti a teď
jsem v nebi, pomyslel jsem si. Přímo nade mnou se skláněla statná žena
s vlasy staženými do copu. Mohutná prsa s velkými dvorci jí vysela dolů
a lehce se pohupovala. Tmavý klín se temně rýsoval uprostřed oblých boků
a silných stehen. Vedle ní na mě zvědavě hleděla podobně stavěná žena
se zrzavými vlasy. Prsy měla také tak mohutné, ale s malými dvorci.
Houpavě se jí dmuly na hrudi. Za nimi pak na mě koulely oči dvě mladší
štíhlé dívky, jedna se světlou pletí, druhá s tmavší. Obě měly malá
ňadra. Ta se světlou pletí je měla špičaté a ta tmavší kulaté
s vystouplými dvorci. Klíny měly drobně ochlupené. Na druhé straně pak
stály dvě ženy středního věku, obě s dlouhými vlasy, velkými prsy a
plochými bříšky. Ta s delšími vlasy měla na hlavě šátek jako
čelenku. A dole nebyla ochlupená. Pod plochým bříškem měla vyvýšeninu
svažující se dolů mezi stehna, kde byla puklá, s dvěma růžovými
plátky, které z ní vyčnívaly. Polkl jsem na sucho. Úplně jsem se zpotil
vzrušením. Nevěděl jsem kam se mám dívat dřív. Za nimi na mě zvědavě
hleděly další dvě mladé štíhlé dívky s dlouhýma nohama. Jedna
nádhernější než druhá. Zíral jsem na jejich úžasná pevná prsa. Tlak
mi vystřelil na maximum. Jedna z těch dívek, hnědovláska, se uličnicky
zasmála.
„Klárko, ještě jednou zatáhni a myslím, že ho uděláš.“
Vedle mě klečela naprosto okouzlující štíhlá dívka světlé pleti. Blond
vlasy měla spleteny do copu, který jí splýval dolů až na velká kulatá
ňadra. Pevně mě držela za úd a se zaujetím jej pozorovala. Po
uštěpačné poznámce té dívky jej rychle pustila a odskočila stranou.
Rozhostilo se ticho. Hleděl jsem na ně jako uhranutý.
„Kde… kde to jsem?“ přeskakoval jsem pohledem z jednoho božského těla
na druhé.
„Ve spižírně, chlapečku.“
„Cože?“ nechápal jsem. „A kdo jste vy?“
„My?“ zasmála se rozpustile ta hnědovláska, „my jsme Mařenky.“
Nechápal jsem vůbec nic. „Cože?“
„Kde ses tu vzal?“ zeptala se copatá blondýna.
„Já… hledám svou ženu.“
„Jak se jmenuje?“
„Monika.“
„Moniko, ty ho znáš?“ zeptala se blonďatá copatá Klára jedné z žen
středního věku. Vypadala podobně jako má žena. Velká kulatá prsa jí
zdobila hruď stejně famózně. Oblé boky a málo ochlupený klín také
odpovídal. Jen dvorce měla menší a vlasy tmavší. Tvářila se trochu
naštvaně.
„Jasně, že ne,“ odsekla, „co se tak blbě ptáš?“
„Holky nechte toho, teď není čas na hádání.“
„Proč na nás tak zírá?“ podivila se ta statná prsatá.
„Asi proto, Vlastičko, že jsme nahé.“
„Hele nekoukej na nás tak, jo?“ řekla podrážděně jedna z mladých
dívek.
Chtěl jsem poslechnout, ale nešlo to. Nemohl jsem odtrhnout oči od jejích
ňader s velkými dvorci. Měla je vystouplé, jako kdyby její prsa byla
dvoupatrová. Nikdy jsem nic takového neviděl. Strašně mě to vzrušovalo.
Mračila se na mě svýma úžasně modrozelenýma očima.
„Asi se mu líbí tvoje kozičky, Věrko,“ zasmála se ta rozpustilá
hnědovláska.
„Sklapni Jano! Víš jak ty tvé sprosťárny nesnáším,“ rozčilovala se
Věra.
„Holky nechte toto! Už zase začínáte!?“
„Tak ať na mě nezírá!“
„Zírá na nás všechny!“
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Klára.
„Václav.“
„Mohl bys prosím Václave zavřít očí?“
„Proč?“
„Jsme přece nahé!“
„Kláro nebav se s ním,“ zavelela Vlasta, „zavážeme mu oči a
bude!“
„A čím?“
„Zuzko, šátek!“
Sledoval jsem, jak si Zuzana stahuje šátek z vlasů a podává jej
Vlastě.
„Nechci žádný šátek!“ odporoval jsem.
„No tak!“ pokusila se mi jej nasadit na hlavu.
„Dejte to pryč!“ bránil jsem se.
„Nebudeme se tě ptát,“ prohlásila rezolutně. „Holky, podržte mi
ho.“
Zrzavá prsatá a Klára mě chytily za ruce. Máchl jsem pažemi a snažil se
je uvolnit.
„Neudržím jej,“ hekla Klára.
„Na něj!“ zvolala Jana.
Všechny se na mě vrhly. Zavalila mě hromada nahých ženských těl. Tiskly
se ke mě ve snaze mě znehybnit. Po celém těle jsem cítil jak se ke mě
tisknou jejich měkká prsa, pevná stehna a chlupaté klíny. Sálalo z nich
teplo. Držely mě pevně. Jedna z nich mě dokonce uchopila za úd. To mě
úplně paralyzovalo. Přestal jsem se bránit. Vlasta mi šátkem zavázala
oči.
„Nesmíš jej sundat, rozumíš?!“ přikazovala mi.
Zkusmo jsem otevřel oči. Zjistil jsem, že přes šátek docela dobře
vidím.
„Nesundáš si jej, je to jasné?“ naléhala Vlasta.
Pokýval jsem hlavou, že si jej nechám.
„Tak fajn,“ uklidnila se.
Ženy postupně uvolnily svá sevření. Teď jsem si je mohl beztrestně
prohlížet. Nemohl jsem se vynadívat. Tolik nádherných ženských těl!
Penis jsem měl k prasknutí napnutý. Zatímco já šmíroval je, ony si se
zájmem prohlížely mě a mého vztyčeného kamaráda.
„Podívej jak mu v něm cuká,“ šeptala zrzavá prsatá, „není přece
jenom…“
„Panebože Olino, už jsme řekly, že není!“ rozčilovala se blonďatá
Klára.
„Ale co když jsme se spletly?“
Klára si ke mě klekla a zkontrolovala, že mi šátek drží pevně na
hlavě.
„Buď pěkně v klidu a nehýbej se,“ přikázala mi. Pak mě uchopila za
mužství. Škubl jsem sebou.
„Ani se nehni!“ sykla mi do ucha.
„Oóóóóh!“ vyhrkl jsem, když mi přetáhla předkožku přes žalud.
Táhlými pohyby mě začala tahat za úd. Všechny ženy na to se zaujetím
hleděly, využívajíce fakt, že je nevidím. Cítil jsem dole palčivý
pocit. Prudce stoupal vzhůru. Roztřásl jsem se vzrušením. Ženy zpozorněly
a přiblížily se blíž. V očích jim podivně plálo. Jedna z těch velmi
mladých dívek si opřela dlaně o kolena a předklonila se s obličejem
těsně k mému pohlaví. Prohlížel jsem si její drobná prsa, zmáčknutá
na hrudi mezi pažemi.
„Pavlo uhni! Nevidím na něj,“ strkala se s ní Jana.
„Aááááách!“ vykřikl jsem, neboť mnou projela silná křeč. Zároveň
s křečí ze mě vystříklo cosi bílého. Vlétlo to Pavle přímo do
obličeje. Můj výkřik ještě nedozněl, když mě v podbřišku sevřela
další křeč a vylétl další pramen. Tentokrát jí dopadl do vlasů. Pavla
se znechuceně odtáhla. Jana se pobaveně rozesmála. Pavla si s úšklebkem
otírala tvář. Klára mě energicky tahala za přirození a tak ze mě
vylétlo ještě několik dalších pramenů. Sténal jsem absolutním blahem.
Nic takového jsem nikdy nezažil.
„Tak viděly jste?“ obrátila se na své družky, když s taháním
skončila. „Žádné okvětní plátky, žádné zvětšování. Je to muž.
To je bez debat!“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Všechny upřeně hleděly na mé stojící
mužství s jakousi zvláštní dychtivostí.
„To mi připomíná, že se musíme připravit na dnešní nadívání
holubic,“ přerušila zrzavá Olina napjaté ticho.
Jak se pohnuly, tak jsem vzadu mezi nimi spatřil hubenou drobnou dívku. Vlasy
měla sčesané z čela dozadu a tak dobře vynikal její oválný obličejík
s výrazným obočím a velkými ústy. Prsíčka měla maličká a stehna
tenounká. Vypadala jako andílek.
„Blanko, co tu děláš!?“ obořila se na ni Zuzana. „Nakázaly jsme ti
přece, že sem nemáš chodit!“
Blanka pohodila vzdorovitě hlavou. Při tom nespouštěla oči z mého
ztopořeného přirození. Hrozně jsem se zastyděl. Skrčil jsem nohy, aby mi
na něj neviděla. Pak mi došlo, že nejspíše stejně shlédla všechno co se
tu odehrálo a tak jsem je zas povolil.
„Tak jdeme!“ zavelela Olina. Pak se obrátila na mě.
„Ty tady počkáš, než vymyslíme, co s tebou.“
Klára mě při odchodu pohladila. „Dík Václave, žes mi podržel. Jsi fajn
chlap.“ Sklonila se a zašeptala mi důvěrně do ucha: „Máš moc pěkné
topůrko.“ Pak se zasmála. „Vlastně ne topůrko, ale pořádný
topor!“
Jedna po druhé se soukaly do malého otvoru při zemi, který ústil v jednom
ze záhybů mezi skalami. Sledoval jsem jak při tom každá z nich roztomile
špulí zadeček. Musely jej pořádně vystrčit, aby se otvorem protáhly. Se
zájmem jsem si prohlížel, jaké zajímavé puklinky s okvětními plátky
mají mezi nohama. Nikdy jsem nic takového neviděl.
Pečlivě jsem prozkoumal prostor, ve kterém jsem se nacházel. Jeskyni
slabě ozařovalo světlo, které procházelo několika prasklinami ve skále.
Ty ale byly tak tenké, že v nejširším místě do nich šlo zastrčit
nanejvýš prst. V jednom místě jsem rozpoznal balvan, který nejspíše
blokoval vchod. Opřel jsem se do něj, ale ani se nehnul. Přemýšlel jsem,
jestli nemám prolézt otvorem za ženami. Nacpaly tam ale nějakou slámu. Pak
jsem uslyšel křik. Něco se tam vedle dělo. Divoké dupání, rány a křik
mě nenechávaly na pochybách, že tam probíhá nějaký zápas. Už jsem se
chtěl dát do odstraňování slámy, když v tom se pohnula. Uskočil jsem
leknutím stranou. Z otvoru se vysoukala Blanka. Oči měla vykulené.
„Tak už to začalo,“ zašeptala.
„Co se tam…“
„Pšššššt!“ přiskočila rychle ke mě. Přiložila mi prst k ústům.
Cítil jsem, jak se její nahé tělo ke mě hebce tiskne. Vůbec jí to
nevadilo, natož aby jí vadilo, že už nemám šátek přes oči. V penisu mi
horce zaškubalo. Přiskočila k otvoru a rychle jej znovu ucpala slámou,
zatímco jsem se marně snažil nějak zakrýt svou nenadálou erekci.
„Musíme být potichu, aby na nás nepřišli,“ naléhala. Mému
nedopatření nevěnovala pozornost. Tiše jsme naslouchali zvukům zápasu od
vedle.
„Co se tam děje?“ šeptal jsem, umíraje zvědavostí.
„Lovení holubic!“ zašeptala.
Znělo to děsivě. „Proboha jakých holubic?“
„Teď je tam ty obludy nahánějí a vybírají si mezi nimi své oběti.
Holky tomu říkají ‚Lovení holubic’. Bojují s nimi a brání se.
Marně! Oni je nakonec stejně uloví a odvlečou si je sebou.“
„Proboha! Co s nimi dělají?“
„Nejdříve je strčí do kotle s vodou.“
„Pane bože!“
„Pak pod ním zatopí.“
„Ježíši!“
„Jakmile je voda hodně teplá, tak už více nepřitápí. Nějakou dobu je
v ní louhují.“
„Chudinky!“
„Pak je z kotle vyndají a nějak zvláštně jim ubližují.“
„Jak ubližují?“
„Nevím. Nikdy jsem tam nebyla. Holky tomu ale říkají ‚Nadívání
holubic’.“
„Tebe nikdy nechytili?“
„Chytili mě už několikrát, ale nikdy mě sebou neodvlekli.“
„To je zvláštní.“
„Ano. Bětka na to měla svou teorii.“
„Jakou teorii?“
„Tvrdila, že je to tím, že ještě nejsem žena. Oni, že to
poznají.“
„Cože? Jak to poznají?“
„Vždycky, když při lovení některou z nás chytí, tak ji nejdříve
očichají. A pak ji buďto pustí nebo ji odvlečou sebou. Holky se po celou
dobu snaží zjistit, čím to je. Před každým lovem se namažou různými
věcmi jako třeba česnekem nebo cibulí anebo tak. Ale zatím se nepodařilo
žádnou souvislost nalézt. Až Běta přišla s tím, že si všimla, že si
ji vybrali vždy, když měla ovulaci.“
„Cože? Oni si je vybírají vícekrát?“
„No jistě! Po akci pak ty odvlečené zase vrátí zpět do jeskyně. Jen
čas od času se stane, že se některá z nás nevrátí. Bohužel nevíme
proč. Bětka tvrdila, že se nevrátí ty, co otěhotněly. Ostatní ale o tom
nechtěly naprosto nic slyšet. Přísně jí zakázaly, že o tom nesmí už
nikdy mluvit. Jestli to tak je nebo ne, již chudák Bětka asi zjistila.
Nevrátili jí asi před dvěma měsíci. Děsím se toho, co se s ní
stalo.“
„Před dvěma měsíci říkáš?“ zamyslel jsem se.
„Ano.“
„Neměla Běta za manžela mlynáře?“
„Ano! Jak to víš? Ty ji znáš?“
„Asi ano. Běta je ze mlýna. Žije u nás ve vsi.“
Blanka vzrušením vykulila oči: „Je to ona? Je taková pěkná?“
„Jo, to je. Pěkně buclatá s mohutným poprsím,“ opsal jsem dlaněmi ve
vzduchu dva velké oblouky.
„To jsem nemyslela,“ řekla rozpačitě.
„A obvykle si plete dva copy,“ vzpomněl jsem si.
„Ano! To je ona!“
„Nedávno porodila syna, což byla velká událost, neboť dětí se
v poslední době rodí velmi málo. Natož kluci!“
„Božínku!“
Hluk vedle utichl.
„Teď už bude klid,“ oznámila mi, „do té doby, než je důkladně
rozehřáté vyndají z kotlů.“
Pak mi vyprávěla svůj příběh. Asi před půl rokem ji rodiče poslali
k tetě, která žila ve vesnici za kopcem. Nechtělo se jí jít dlouhou
cestou kolem kopce a tak si cestu zkrátila přes les, přestože měla
přísně zakázáno do něj vstupovat. „Tam mě chytily tyhle trollí
příšery,“ vyprávěla smutně, „a přinesly mě až sem.“ V očích
měla slzy. Přivinul jsem ji k sobě a pohladil po vlasech. Úd mi při tom
ztvrdl na kámen, za což jsem se proklínal. Doufal jsem, že si toho
nevšimla. „Společně s Vlastou a Olinou jsem tu nejdéle,“ pokračovala,
„Klára, Monika a Zuzka přišly až po mě. Ostatní sem přivlekli
nedávno.“
Její vyprávění náhle přerušilo táhlé zasténání. A pak další.
Něco se venku dělo. Významně se na mě podívala.
„Začalo nadívání,“ řekla tiše a v očích jí tak zvláštně
zasvítilo.
„Co to je?“
„To úplně přesně nevím, ale musí to nějak souviset s tímhle.“
Pohledem sklouzla na můj ztopořený úd, který ne a ne povolit. Hrozně jsem
se zastyděl.
„Pro… promiň,“ zakoktal jsem. Ona se ale vůbec netvářila nijak
pohoršeně. Naopak se usmívala.
„Víš, mám tajemství,“ mrkla spiklenecky, „ještě nikomu jsem to
zatím neřekla. Teď, kdyby mě chytili, tak by mě sebou dozajista
odvlekli.“ Významně na mě hleděla. „Chápeš?“
Nechápal jsem ani trochu. Viděla, jak jsem zmatený.
„No, protože od minulého měsíce jsem již žena! Chápeš?“
Nechápal jsem o nic víc. Přesto jsem pokýval hlavou, abych nebyl za
úplného vola.
„Proto se tady schovávám! Bojím se toho, co by tam se mnou ti obři
dělali.“
Odmlčela se. Venku se ozývalo několikanásobné sténání a hekání.
Zaposlouchali jsme se. To sténání bylo tak usilovné, tak zoufalé, až mě
z toho mrazilo:
„Aáááách! Óóóóóóch! Achich ááááách! Hmmmm… mmmmm…
Óóóóh, ááááách!“
„Myslím, že je to Jana a Olina,“ poslouchala pozorně, „a pak asi
ještě Věrka.“
„Nebožačky!“ upřímně jsem je litoval.
„Jen Věrka,“ odporovala mi, „Jana i Olina si to spíše užívají.
Věrka sice tvrdí, že to nenávidí, ale moc jí to nevěřím.“
„Cože? Užívají? Takový nesmysl!“
„Holky to vždycky po akci do nejmenších podrobností probírají. Tajně
jsem je jednou poslouchala. Nerozuměla jsem sice všemu, ale z toho, co jsem
pochopila, mi šla hlava kolem.“
Přemýšlel jsem o tom, jestli je možné, že by se někomu líbilo mučení.
Nedovedl jsem si to představit.
„Musím přiznat, že to jejich vyprávění ve mě probudilo docela velkou
zvědavost,“ šeptala vzrušeně. „Tak nějak zvláštně mě to
přitahuje.“
Překvapeně jsem na ni pohlédl. Dívala se na mě s žádostí v očích.
Dýchala rychle. Všiml jsem si, že se jí najednou zvýraznily bradavky.
Trčely jí z hrudi jako dva kolíčky. I já jsem dýchal rychle. Nejspíše
to způsobilo to šílené hekání venku. Postupně vygradovalo do táhlého
vzdychání a kvílení doprovázeného hlubokým spokojeným mručením.
„Aáááách! Aáááách! Aáááách! Aáááách! Aáááách!
Aááááááááááách!“
„Hgrrrrmmmm, chrmmmmm, grrrrrrrrr, mmmmm… orrrrggggg!“
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Simona
Chci to udělat tvrdě do zadečku! Vůbec se se mnou nemazli a začni mi to dělat do mé kakaové dírky.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 455
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA SIMONA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Sofie
Jsem přitažlivá čertice se sametovou kůží a nejraději to mám zezadu. Nejlepší bude, když se mi vystříkáš na záda a já pak nebudu meškat a vykouřím tě do poslední kapičky.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 451
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA SOFIE text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Týna
Kalhotky jsou zbytečnost. Mám ráda chození naostro, sex kdekoliv a kdykoliv pro mě není problém. Rozdáme si to spolu, máš na to chuť a není nikdo s kým by sis to udělal?
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 459
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA TYNA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
Monika Lada
