Bidlo - dětství
Bidlo – dětství
Bydlím v malé osadě u Heřmaniček. Narodil jsem se starším rodičům,
kterým bylo při mém příchodu na svět 45 let. Narodil jsem se
neplánovaně. Někdo říká jako vejškrabek. Po narození a vlastně stále
jsem hodně hubený a přitom dost vysoký. Ani sourozencům nejsem podobný.
Brácha má robusní a menší postavu jako táta a také ségra není moc
vysoká. Asi jsem vypadl z jiného hnízda. Ale nebyl jsem rodičům na
přítěž. Mamka by pro mne udělalo všechno, co mi na očích viděla a táta
mne jako benjamínka měl také rád. Ale měli na mne málo času. Byli celé
dny v práci a vraceli se z práce pozdě. Staral se o mne hlavně děda. Byl
už v důchodu a s ním jsem prožil většinu času. Jmenuji se Johan, ale to
se mi nelíbí. Je to starodávné jméno a děti mi nadávali Johan Pohan.
Naopak jméno se líbí dědovi, po kterém mne pojmenovali.
Nejsem jedináčkem a mám o 13 let starší ségru a o 11 let staršího
bráchu. Oba mají jména po rodičích. A mně dali dědovo jméno. Asi o to
víc mne děda měl rád. V době kdy mi bylo 7 roků, sestra se už vdávala
a odstěhovala se do Milevska. Brácha po gymplu šel na vejšku do Brna. Náš
věkový rozdíl byl důvodem, že se o mne sourozenci velmi málo zajímali a
nemám s nimi žádné společné zážitky. Brácha měl za kamarády své
vrstevníky a mne do jejich party nechtěli.
Že bydlení a dědova péče mne ovlivní v dospívání mi došlo
v průběhu základní školy. Předtím mne tato skutečnost nenapadla a
dřívější roky byly všechny v pohodě. Chtěl jsem být s dědou až do
začátku školy. Ale rodiče rozhodli, že bych měl jít alespoň na rok do
školky. Bydlím v oblasti tzv České Sibiře. Rád vzpomínám jak v zimě,
pokud byl sníh, mne děda vozil do školky na saních. Při návratu domů
musel svést také další děti.
Jinak při dobrém počasí jsme se často cestou domů zdrželi u trati a
pozorovali vlaky. Děda dřív jezdil na dráze a vyprávěl mi hodně
zážitků z práce. Znal všechny projíždějící mašiny, jejich parametry
a od kdy na dráze jezdí. Později co jsem chodil do školy ve Voticích mne
asi dva roky vodil děda k autobusu k nádraží. Od nás jezdí do Votic
i vlak, ale tam z nádraží je to do školy daleko. Naopak při cestě domů
na mne čekal u nás na nádraží. Zde jsme také sledovali vlaky než se
vrátili domů.
Děda měl pro mne čas celé dny. Také o víkendech se mi věnoval hlavně
děda. Mamka dělá sestru v nemocnici v Sedlčanech a má různě služby.
Táta dělá ve stavební firmě ve Vlašimi a hlavně v létě mají hodně
práce i o víkendech. Starší ségra pokud ještě byla doma a také brácha
měli své zájmy a své známé. Já je jen otravoval. Zato děda se mi plně a
s radostí věnoval. U nás v osadě nebyl stejně starý kluk jako já.
Stačil mi děda a já nikoho dalšího nevyhledával.
Na jedny vánoce jsem dostal pod stromeček elektrický vláček, který se stal
naší společnou zábavou. Děda dřív jako manšinfíra jezdil na všech
mašinách jak občas vzpomínal. Začínal s parními lokomotivami, po
ukončení jejich provozu přešel na motoráky a nakonec jezdil
s elektrickými mašinami. Nejvíc km najezdil s Bobinou. Pokud ji viděl na
kolejích, začal vzpomínat, kde všude s ní jezdil. Proto dodal do
stavebnice také model Bobiny a dokupoval další potřebné koleje a vagónky.
U mne v pokoji se dráha stavěla. Už bylo málo místa a když přijel domů
brácha, musela se dát do krabic. Děda potom v podkroví upravil kumbál, kde
mohla být stavebnice trvale. Postupně jsme trať rozšiřovali. Děda
vyráběl z překližky další nádraží, domy, tunely, silnice a okolní
krajinu. Táta nám dal k dispozici svou sbírku angličáků a auta byla
rozmístěna po celé rozšiřující se stavebnici na namalované cesty.
V kumbálu jsme vydrželi celé hodiny. Mělo to jen jednu nevýhodu, že zde
nebyl radiátor a v zimě se tam muselo topit v kamnech.
Takto v pohodě proběhlo celé dětství. Dědovi nevadilo hrát si a učit se
se mnou a často vymýšlel i další hry. Nic mi v té době vlastně
nescházelo.
Ale netrvalo to věčně. V mých 10 letech děda nečekaně zemřel.
Předtím si na nic nestěžoval a ani nemarodil. Byl jsem v 5 třídě a
došlo mi, že nemám žádné kamarády. Můj stávající pohodový život mne
vlastně ovlivnil do dalších let. Začal jsem kamarády hledat. U nás
v Heřmaničkách a v okolí se mi nikdo nezamlouval. Stal se ze mne
samotář. Následující měsíce jsem trávil u počítače. Teprve nyní se
mi starší brácha věnoval. Vyznal se v počítačích a hodně mne toho
naučil. Já s ním pak, pokud byl doma na víkendy, hrál různé
střílečky, auťákové honičky a další podobné hry. Takové akce ho
nebavily a radil mi, ať si na ně někoho najdu.
Pak byly prázdniny. Brácha už na mne neměl čas a věnoval se svým
kumpánům. Ale prázdniny jsem prožil dobře. Týden prázdnin jsem byl
u tety v Táboře, kam občas v létě jezdím. Je tam bratranec o rok
mladší než já a dobře spolu vycházíme. Má to jen malý háček. Je to
daleko a během roku se nevidíme. Další dva týdny mi táta dohodl místo na
táboře. Tam jezdí děti z tátovy stavební firmy ve Vlašimi a ty bydlí
také daleko. Mezi tím jsem seděl hlavně u počítače a to už mne
i rodiče vyháněli ven, abych nebyl stále doma. Začal jsem tak po
prázdninách znova hledat nějakou spřízněnou duši.
V říjnu přišel do naší třídy Tonda. S rodiči se na podzim
přistěhovali do Votic a učitelka ho posadila vedle mne. Pro velkou výšku
jsem byl vzadu a v lavici sám. Tonda byl také vysoký a později mi řekl,
že ho rodiče dali do školy o rok později. Bylo to na něm znát. Když žil
děda, tak mi jako samotáři nevadilo, že mám lavici většinou sám pro
sebe. Nyní při hledání kamaráda jsem byl rád, že se posadil vedle mne.
Mezi ostatními vyčnívám. Pro svou vysokou a štíhlou postavou mi ve
třídě říkali Špejle a Bidlo. Druhá přezdívka se ujala i mezi
ostatními dětmi ve škole. Mnozí mne znali jen pod Bidlem a o skutečném
jménu Johan nevěděli. Já ostatně raději reagoval na Bidlo a tak se také
Tondovi představil. To ho pobavilo. Už od prvních dnů jsme si padli do oka.
Jakou přezdívkou mu říkali dřív to neprozradil. Asi mu to nebylo
příjemné. To musíme časem ve třídě vymyslet.
Radit a seznamovat staršího Tondu se školou mne bavilo a pomáhalo mi v mé
nesmělosti. Bydel v rodinném domku nedaleko školy a mělo to pro mne
výhodu, že při špatném počasí jsem s Tondou chodil k nim domů a
nečekal v družině na autobus, až pojede k nám. Tak se postupně
upevňovalo naše kamarádství.
J. B. Pták
Příběhy Bidla popisují moje zážitky a zkušenosti. Popsané pocity z dětství, z dospívání a z dalšího života jsou události, které jsem prožil sám, nebo co mi později řekli přátelé, jak oni sami zvládali různé období života. Proto uvedené osoby mají změněná jména. J.B. Pták (Johan- Bidlo Pták)
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Vendula
Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 450
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Simona
Chci to udělat tvrdě do zadečku! Vůbec se se mnou nemazli a začni mi to dělat do mé kakaové dírky.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 455
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA SIMONA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Danka
Mám ráda orální sex, dokážu si ho užívat maximálně a na 100%. Zavolej.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 454
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA DANKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
j. B. Pták
