Návrat na hlavní stránku

Povídka.cz povídky psané životem...

Nákaza - 1. část

V životě bych si nedokázala představit, že zažiji něco takového. Něco tak skvělého, zároveň však i smutného. Bylo to jako sen, který se během několika okamžiků změnil v tu nejhorší noční můru, jakou si člověk dokáže představit. Tehdy mi bylo čerstvých osmnáct, konečně jsem se srovnala, po všech peripetiích, které mě celý život pronásledovali. Dnes už mi je nějakých, no skoro třicet roků, ale právě tahle událost se mi navždy vryla do paměti. Začalo to nevinně. Pondělního rána, zrovna jsem se chystala na závěrečnou zkoušku, musela jsem si připravit veškeré podklady, které bych si mohla ve škole připomenout, než na mě dojde řada, když mě v tom vyrušila matka a říkala mi něco o tom, že kde-si něco propuklo. Také, že je to velice nebezpečné a nikdo neví co, nebo kdo to mohl způsobit. Byla to pro mě nepředstavitelná záhada a můj hlad, po neznámém, mě nutil, snažit se přijít na nějaké vysvětlení, ačkoliv jsem nevěděla, o co se přesně jedná. Seběhla jsem tedy po schodišti do spodního patra, našeho rodinného domu, směrem do kuchyně, kde jsem rychle dopila svou kávu. V té chvíli se zrovna objevila matka. „Není ti nic? Je všechno v pořádku?“ ptala se. Podle jejího výrazu jsem usoudila, že to musí být něco vážného. Nechtěla jsem jí nějak stresovat a tak jsem se raději sebrala a vydala se na onu osudnou závěrečnou zkoušku. To jsem ovšem netušila, co mě ještě, cestou do školy potká. „Stůj, ani se nehni!“ ozvalo se náhle za mnou. Strnula jsem a nevěděla, co mám udělat, tak jsem se raději zastavila a doufala, že to nebude něco zlého. „Co tu děláš?!? Nevíš, že je vyhlášený stav ohrožení! V centru co-si propuklo, nikdo neví co to je, nebo kdo to má na svědomí. Jediné, co se ví, je to, že se to rychle šíří.“ promluvil, pro mě zatím neznámý hlas. „Co se přesně stalo?!“ ptala jsem se vyděšeně a chtěla se otočit, ale strach mi to nedovolil. A přesně v té chvíli, se z vedlejší ulice, kterou jsem denně chodívala, do školy, vyřítilo několik dost podivně vyhlížejících lidí. Dostala jsem strach a zběsile se dala na útěk. Ovšem oni byli mnohem rychlejší, jak já. Ani jsem se nenadála a jeden z nich mě srazil k zemi a snažil se mě, já nevím, snad pokousat, nebo něco na ten způsob. Dost podivně zapáchal. Pak mě ale někdo zachránil. Ležela jsem bezbranně na zemi a snažila se nějak dostat pryč, ale nešlo to. Jediné co jsem zahlédla, než jsem ztratila vědomí, bylo to, že toho, kdo mě držel, někdo silně srazil k zemi, poté mi nabídl ruku, já neváhala ani vteřinu a pomoc přijala, i když jsem nevěděla, kdo to vůbec je a co tu dělá, když byl tedy vyhlášen ten stav ohrožení. Jeho silná ruka mě pomohla zpět na nohy. „Holka, bláznivá, chceš se nechat zabít?“ ptal se. Hlas byl mužský, nebo spíše klučičí, podlé tónu mu mohlo být tak sedmnáct, nebo devatenáct, víceméně mi přišel stejně starý, jako jsem já. Ale měl zbraň! Nechápala jsem proč. Nechoval se jako nějaký zločinec, nebo násilník, ale zachránil mi život. Stále mi však unikalo, co se mohlo stát, že se všichni lidé najednou tak zbláznili.

Dostali jsme se do bezpečného úkrytu, který měl někde na opačném konci ulice, kde mě zachránil. „Drž se poblíž.“ pronesl a namířil si to k jednomu z opuštěných domů. Asi tam bydlel, společně s rodiči, ale ti nikde nebyli k nalezení. Nedalo mi to a tak jsem ho následovala. Prolezli jsme padacími dveřmi a seběhli o několik podlaží, do podzemí. „Udělej si pohodlí.“ řekl a zapnul počítač, který se mu jen tak válel na stole. „Jak se jmenuješ?“ ptala jsem se. On si odkašlal a pronesl. „Jméno není důležité. Jsou blízko, musíme být ostražití. Mohou nás každou chvíli napadnout.“ poté si odkašlal. „Kdo nás může napadnout?“ zeptala jsem se, doufaje, že mi někdo konečně poví, co se tu mohlo stát.

„Je to nějaká podivná nákaza. Kdo se nakazí, je s ním konec. Zešílí a půjde po ostatních lidech, kromě těch, co už jsou nakažení. Přišlo to znenadání. Co jsem slyšel ze zdejšího výzkumného zařízení prý unikla látka, která se označuje jako SV3A, nikdo zatím neví, o co přesně jde, ale asi to nebude nic, co by dokázal zvládnout obyčejný člověk, jako jsem třeba já, nebo ty.“ odvětil mi na to. Natolik mě to vyděsilo, že jsem zbledla, jako stěna, kterou právě někdo čerstvě natřel, načež on pronesl. „Ochráním tě, stačí jen, když se mě budeš držet a nebudeš se příliš vzdalovat.“ a napil se, z podivně vyhlížející láhve, která připomínala, že v ní je snad nějaký alkohol, nebo třeba obyčejná limonáda. Nemohla jsem posoudit, dokud bych to neochutnala. „Řekneš mi už konečně své jméno? Prosím!“ žadonila jsem. „Alex, jmenuji se Alex.“ řekl poté, i když to vypadalo, že se mu do toho asi moc nechce. „Takže, Alexi. O co přesně tu jde?“ ptala jsem se. „Nevím přesně, raději to ani nechci vědět, ale musíme se dostat na druhý konec tohohle zpropadeného města, měla by tam být armáda, která pomáhá těm, co tuhle divnou nákazu přežili. A jak se jmenuješ ty?“ opáčil poté a zjevně si musel zapálit, protože z kapsy vytáhl dosud neotevřenou krabičku cigaret. „Já, no, moje jméno je Clementine, ale všichni mi říkají Clem.“ představila jsem se. Bylo mi tak nějak divně, Měla jsem strach, co se bude dít dál. „Takže, Clementine, nebo Clem, pokud ti to tak vyhovuje…“ začal mluvit a rozložil mapu. „…musíme se dostat sem. Teď jsme tady. Poblíž nákupního střediska bychom mohli najít nějaké zásoby, abysme tu cestu zvládli.“ řekl a ukázal mi pár záchytných bodů, které si na mapě vyobrazil. Bylo tam muzeum, obchodní dům a stanice metra. „Co to metro?“ zeptala jsem se a Alexovi se zkřivil obličej. „To metro je naše jediná naděje.“ pronesl poté a mapu opět složil. „Teď si odpočiň, vyrazíme za úsvitu.“ dodal poté, popadl svou pušku a přemístil se na bod, kde měl asi stanoviště pro svou hlídku.

„Mimochodem, děkuji ti.“ řekla jsem. Alex se na mě podíval svýma zeleno-modrýma očima. Viděla jsem v nich kus sebe a toho, co mi celý život tak scházelo. „Není zač, Clem, není zač. Nemohl jsem tě nechat napospas těm zrůdám, tam venku. Teď si odpočiň a neboj se, dám na nás pozor.“ slíbil a na pušku si nainstaloval optiku, pro případ, že by se někdo z těch, tam venku, pokusil dostat do našeho krytu.

Následující den ráno jsem se probudila a Alex nikde. Zřejmě asi odešel pro další zásoby. Našla jsem vzkaz, na kterém stálo: Počkej tu na mě, Vrátím se a pak odsud vypadneme, společně. Kdyby se něco stalo, na stole je vysílačka, je naladěná na kanál, na kterém budu vysílat, pokud by nebyla jiná možnost, než zavolat o pomoc. Stačí ji zapnout. Buď opatrná! Alex! Snažila jsem se vzchopit. Všechno to přišlo tak najednou, tak rychle, nikdo to nečekal a teď jsme všichni v ohrožení a naší jedinou šancí na záchranu je druhý konec města, kde je armáda. Znovu mě přemohl strach a tak jsem si otevřela konzervu s nakládanými mandarinkami, abych se alespoň trochu posilnila, když v tom…

„Clem, slyšíš mně? Jsi vzhůru, Clem! Přepínám.“ ozval se Alexův hlas, samozřejmě z vysílačky. „Alexi, co se stalo? Přepínám!“ řekla jsem. „Musíš se dostat do obchoďáku, je kousek od úkrytu, asi tři bloky, jsem tu obklíčený těmi monstry a asi se jim to moc nelíbí, že mě nemůžou chytit. Prosím, potřebuji tvou pomoc. Rychle! Přepínám!“ řekl Alex. Na to jsem už ani neodpovídala, popadla vysílačku, strčila ji do zadní kapsy svých džínů. Z linky jsem sebrala dost nebezpečně vyhlížející nůž a vydala se na pomoc Alexovi.

Kolem obchoďáku bylo několik nakažených. V té chvíli jsem nevěděla, co mám sakra udělat a nebyl tu nikdo, kdo by mi poradil, jaký bych měla podniknout další krok. Neváhala jsem tedy a pár nakažených se mi povedlo odlákat, ovšem dva zůstali a tak mi nezbylo nic jiného, než je zneškodnit. Ani nevím, kde se ve mně vzala taková odvaha, ale rozeběhla jsem se a bodla prvního, rovnou do hlavy, následně mě ten druhý srazil k zemi a snažil se mě pokousat, i jeho se mi povedlo zlikvidovat, ale ještě nebylo vyhráno. Alex byl pořád někde tam a potřeboval mojí pomoc. Vešla jsem tedy do obchoďáku a snažila se ho najít.

„CLEMENTINE!“ zařval najednou a srazil mě k zemi, když se za mnou objevil další nakažený. Sice ho zlikvidoval, ale povedlo se mu Alexe kousnout. „Alexi!“ vyjekla jsem a měla jsem o něho nepředstavitelný strach. „To bude dobrý. Jen mi dej chvíli.“ řekl a poté se zhroutil, div mě nestáhl sebou. Když se konečně probral, měl šeredně žluté oči, a byl natolik zesláblý, že se ani nedokázal postavit. „Mrzí mě to!“ řekl. „Co tě mrzí, znovu jsi mi zachránil život, měla jsem být více obezřetnější. To já bych se měla omlouvat, ne ty!“ řekla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Když jsem ho viděla, jak tam sedí, opřený o nákupní vozík, bez možnosti vstát, došlo mi, že to asi nezvládne. „Clem, prosím. Neomlouvej se. Ty za to nemůžeš, to já neměl opouštět úkryt, ale potřebovali jsme zásoby. Slib mi, že na sebe dáš pozor.“ řekl poté Alex. Brečela jsem natolik, že jsem se nezmohla na jediné slovo. „Prosím, nemám už moc času, musíš odsud vypadnout. Jakmile se proměním, ztratím veškerou kontrolu a budu tě chtít zabít.“ řekl Alex. „Takhle to přeci nejde, musí něco existovat, nějaká klička, jak to celé obejít?“ vyjekla jsem ze samého zoufalství. „Clementine, prosím. Vypadni odsud, nechci ti ublížit.“ pronesl Alex a bylo na něm vidět, že čím dál víc ztrácí sílu. „Ne! Neodejdu! Začali jsme společně, tak společně skončíme!“ vyštěkla jsem na něho a snažila se mu pomoci vstát, ale byl příliš těžký. „Musíš mě tu nechat, prosím!“ žadonil Alex, ale já nechtěla. Nechtěla jsem ho nechat napospas těm zrůdám, byť ho sotva znám, viděla jsem v něm něco, co mi dávalo sílu jít dál. A teď by to celé mělo skončit? To nemohu dopustit. „Notak, Alexi, zvedni se, prosím!“ štěkla jsem. Alex se snažil, ale vstát nemohl. „Clementine, prosím, udělej to pro mě, opravdu nechci, aby se ti něco stalo.“ řekl z posledních sil. „Nemůžu, nemůžu tě tu jen tak nechat.“ odpověděla jsem a stále se snažila mu pomoci na nohy. „Budeš muset.“ odvětil Alex. „Ne! To nedopustím! Zachránil si mi život, dvakrát! Nenechám tě tu!“ křičela jsem na něho. „Vezmi si mojí zbraň. Někde v centru by měl být můj bratr, řekni mu, co se stalo, prosím!“ žadonil Alex, ale já se stále nevzdávala, i když mi podal svou pušku, stále jsem mu chtěla pomoct. „Prosím!“ řekl. Konečně mi to celé došlo. „Najdu tvého bratra, vše mu řeknu…“ začala jsem mluvit. „Děkuji ti! Nikdy na tebe nezapomenu.“ odvětil, načež se v jeho očích objevil poslední záchvěv života. „…nenechal si mě domluvit. Přivedu ho sem, aby ti pomohl, hlavně vydrž.“ dokončila jsem větu, ale Alex už mi neodpověděl. „ALEXI!“ vyjekla jsem a propadla v pláč. „Prosím, tohle mi nedělej, bojuj! Tak sakra, bojuj! Pro mně!“ opakovala jsem pořád dokola, ale Alex pořád nereagoval. Došlo mi, že je mrtvý, zemřel jako hrdina, tedy pro mně, když mi zachránil život. Popadla jsem jeho pušku, rozhlédla se po okolí. Spatřila jsem dveře, které by snad mohly vést ven. „Pomůžu ti!“ řekla jsem a políbila jeho studené rty, pořád jsem si nechtěla připustit, že zemřel. O několik okamžiků později jsem se vydala ke dveřím, abych se odsud dostala. Naposledy jsem se otočila za Alexem; „Nikdy nezapomenu!“ řekla jsem a opustila budovu.

O několik dní později, jsem se konečně dostala na předměstí. Nikde ani živáčka, sem tam nějaký nakažený, ale ti mi teď nedělali starosti.

„STŮJ! DÁL UŽ ANI KROK!“ ozvalo se za mnou…

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…








Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je online

Danka

Mám ráda orální sex, dokážu si ho užívat maximálně a na 100%. Zavolej.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 454

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA DANKA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Věra

Vystříkej se mi na kozičky a já to pak všechno slížu. Nebo si tě strčím do pusinky a vysaju tě do sucha. Tak jak by se ti to líbilo? A to je jen začátek…

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 458

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Vendula

Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 450

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

MXTHE


Sex po telefonu
TOPlist

Povidka.cz | Copyrights 2024 Ceník - Vaše reklama na Povidka.cz | info@povidka.cz

Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury