Nákaza - 2. Část
Po delší Odmlce, zde přidávám několikrát upravovanou verzi povídky s názvem: Nákaza – 2. Část (snad se bude líbit)…
„Stůj, dál už ani krok!" ozvalo se za mnou. Strnula jsem strachy,
nevěděla jsem, co dělat dřív. Chtěla jsem utéct, ale strach mi to
nedovolil. Stále jsem myslela na Alexe a na to jak vlastně dopadl. „Kdo
jsi?" zeptala jsem se opatrně, doufaje, že mi někdo srozumitelně odpoví.
„Ani se nehni, nebo za sebe neručím! Kdo jsi a co tu děláš?“
odpověděl mi hlas a já stále nevěděla, o koho se v té chvíli mohlo
jednat. V dáli jsem ovšem zaslechla řev, který připomínal, jako když
někoho porcují zaživa a došlo mi, že to musí být nejspíš ti nakažení
paraziti, kteří touží jen po mase a mají nepředstavitelný hlad, jaký si
normální člověk v běžném životě nedokáže představit.
Zamrkala jsem a zhluboka se nadechla. Poté jsem se pomalu otočila a pohlédla
na záhadného člověka, který měl přes hlavu kápi. Nevěděla jsem,
o koho by se mohlo jednat a tak jsem jenom tiše vykřikla; „Prosím,
několik mil odsud leží pokousaný kluk, vím, jen jakou barvu očí měl,
zeleno-modrou. Je na tom dost špatně! Jedna z těch zrůd, tam venku, ho
pokousala a teď je dost možná v ohrožení života. Potřebuje pomoc a já
nevím o nikom, kdo by se tam, se mnou, vrátil.“ vyvalila jsem ze sebe,
nevnímaje, co by se mohlo dít dál.
„Znáš jméno, toho dotyčného?“ odpověděl mi.
„Alex!“ řekla jsem.
A v té chvíli mi to došlo.
Postava, zahalená v kápi, byla zřejmě Alexův bratr, o kterém mi
povídal. Jelikož poté, co zaslechl ono jméno, sklopil zbraň, kterou si
přehodil zpět přes rameno a nadechl se, povídaje.
„Možná vím, o koho se jedná, jak daleko je to místo, kde jste se
rozdělili?“ poté si otevřel něco, co připomínalo pivo. Též to tak
i páchlo a chutnalo, když mi nabídl, abych se napila.
Poté mě odvedl do svého úkrytu.
„Někde se posaď, není to žádný Hilton, ale co by sis v téhle době
mohla přát. Máš hlad?“ zeptal se poté, co jsme konečně, asi po hodině,
dorazili na místo určení.
„Děkuji, něco bych pojedla.“ odvětila jsem a to už mi na stolečku,
z pneumatiky, přistála konzerva fazolí. „Nic lepšího teď neseženeš,
ale stále lepší, než být o hladu, nemyslíš?“ ptal se.
„To asi ano, děkuji ti, mimochodem, já jsem Clementine, ale každý mi
říká Clem. A jak se jmenuješ ty?“ zeptala jsem se a čekala stejnou
odpověď, jako kterou mi řekl právě Alex.
„Těší mě, Clem, já jsem Jack, vážně jsi viděla Alexe? Mého
bratra?“ zeptal se najednou Jack a mě v tu chvíli došlo, že právě Jack
by mohl být ten jediný, který by mi mohl pomoci, Alexe zachránit.
„Ano, viděla. Dvakrát mi zachránil život.“ odvětila jsem a napila se
kávy, kterou mi uvařil, na podivně vyhlížejícím ohništi. Ale jak se
říká, stále lepší, než nic.
„Říkal jsem mu, ať nechodí někam daleko, že by to mohlo dopadnout
špatně, ale cožpak mě někdy poslechl. Právě, že nikdy. Věřím ti, že
ses s ním potkala. On by jen tak svou pušku někomu nedal. A kdyby ano. Ta
osoba, by pro něho musela znamenat celý svět. Pomůžu ti! Bude nejlepší,
když se vydáme na cestu, jakmile se posilníme, zítra by mohlo být už
příliš pozdě.“ odpověděl Jack a mě to neuvěřitelně překvapilo.
V téhle době bych absolutně nečekala, že by se někdo, koho člověk sotva
zná, jen tak nabídl, že pomůže, už jen z toho důvodu, aby to nedopadlo
tak, jak v tom nejhorším scénáři. Stále jsem totiž věřila, že Alex je
natolik silný, že to zvládne a té podivné nákaze se nějak ubrání.
Nikdy se však nevyplatí věřit jen tomu, co se vlastně nikdy nestalo, a co
je vlastně poprvé, za celou dobu, co na tomto světě jsme. Tak jsem
přikývla, Jack poté dokončil přípravu, asi králíka, nebo nějaké
veverky, kterou ulovil, jen aby do sebe dostal nějaké maso a nebyl natolik
zesláblý, aby se nedokázal postavit oněm potvorám tam venku.
Zhruba hodinu poté, co jsme se oba najedli, Jack rozhodl, že by byl nejlepší
čas vyrazit, abychom tam případně, za úsvitu, dorazili. Pokud má Alex,
tedy Jackův bratr nějakou šanci na to, aby přežil, nebylo třeba otálet a
vyrazit, jakmile to podmínky dovolily.
V souvislosti, s tím vším, co se teď právě děje, se mi vybavil sen,
který se mi před nedávnem zdál.
Byla jsem někde v centru nějakého města, které spíš připomínalo
lokaci, která byla několikrát vybombardována, alespoň tomu tak
nasvědčovaly budovy, porostlé mechem a kapradím, že to vypadlo, jako by je
léta nikdo neobýval. Sem tam se mihla nějaká, podivně vyhlížející
postava, nedokážu přesně určit, zda se jednalo o infikovaného, tím
sajrajtem, tam venku, s označením SV3A, nebo o obyčejného přeživšího,
který se snažil, za každou cenu vydržet co nejdéle. Najít si nějaký
úkryt a vyčkat, do té doby, než někdo pošle pomoc. Ať už by se jednalo
o armádu, policii, nebo cokoliv jiného. I když v téhle situaci je asi
armáda, policie a další obranné jednotky, absolutně k ničemu, buďto se
stali obětí infekce, nebo byli sežráni zaživa.
Napadlo mě, že by bylo nejlepší, se někde ukrýt a celé to přečkat,
ovšem, pokaždé, když jsem v onom snu, dorazila na místo, které by mohlo
vypadat jako úkryt, vždy se stalo něco, co mi řeklo: TADY TO NEPŮJDE,
MUSÍŠ JÍT DÁL! A tak jsem tedy šla.
Nakonec jsem dorazila do městečka, kde jsem spatřila skupinu lidí, ale dál
už nevím, co bylo, jelikož jsem se, v té chvíli, právě probudila.
„Clem, neusínej mi tu, musíme vyrazit, Alex je tam někde venku a
potřebuje naší pomoc.“ řekl najednou Jackův hlas a já se probudila
z Deliria, do kterého mě dostala celková vyčerpanost a nekonečné útěky,
před x Infikovanými, kteří se mě snažili dostat.
„Máš pravdu, nesmíme otálet.“ řekla jsem, a několik minut později,
jsme vyrazili k obchodnímu centru, kde Alex zůstal; Infikovaný, pokousaný a
sám, bez možnosti jakékoliv sebeobrany.
„Jacku, myslíš, že bude v pořádku?“ ptala jsem se cestou. Ale Jack
neodpovídal. Měl jiné starosti. Každou chvíli se mu něco nezdálo, ať to
byla vačice, nebo skunk, nebo jakákoliv jiná havěť, která se v této
době pohybovala na ulicích. Proto vždycky křikl: CLEM, ZASTAV SE A BUĎ
POTICHU!
Poté udělal pár kroků dopředu, aby se ujistil, zda je bezpečné,
v cestě, pokračovat dál.
K ránu, jsme dorazili k onomu obchoďáku, ve kterém jsem naposledy Alexe
viděla. Vešli jsme dovnitř, ale nenašli nic jiného, než jen stopy krve a
stopy, které nasvědčovaly tomu, že tu došlo k nějakému zápasu. Bylo
však vedlejší, jestli mezi dvěma lidmi, nebo mezi člověkem a infikovaným,
nebo mezi skupinkou infikovaných, kteří se přetahovali o to, kdo z nich si
ukousne to největší sousto, ze kterého se pořádně nasytí, aby měl na
několik hodin vystaráno, než opět dostane hlad a rozhodne se, že si chytí
dalšího nebohého člověka, který se to snaží celé nějak přečkat.
Nezbylo nám nic jiného, než jen doufat, že právě Alex nebyl onou
obětí.
Pokračovali jsme v průzkumu, když v tom, co jsme dorazili k regálům, ve
kterých se prodávaly veškeré toaletní potřeby, mýdla apod. Na nás někdo
promluvil.
„KDO JSTE?“ ozvalo se za námi. A jak já, tak i Jack, jsme zůstali
stát, bez hnutí!
„Pomalu se otočte! A ať vidím vaše ruce!“ řekl znovu hlas. Já jsem
přikývla a Jack složil svou pušku, kterou krátce poté odhodil na zem.
„Výborně!“ řekl hlas a my se pomalu otočili.
„Kdo jsi?“ ptal se poté Jack. „Já se ptala první!“ vyštěkla na
nás.
„Já jsem Jack, tohle je Clementine a přišli jsme sem na pomoc mému bratru
Alexovi, který byl pokousaný, těmi bestiemi, co si tu všude vesele
pobíhají a sežerou vše, co uvidí! Ať je to kočka, nebo pes, nebo
člověk, nebo mrtvola, prostě cokoliv!“ opáčil Jack a dívka, která na
nás mířila zbraní, ji sklopila a sundala si kápi, která ji zakrývala
tvář.
Nemohla jsem si nepovšimnout jizvy, kterou měla na levé tváři. „Co se ti
stalo?“ zeptala jsem se opatrně. „To je dlouhý příběh. Ale tady nikoho
nenajdete. Všichni byli buď sežráni, nebo utekli kam-si.“ odpověděla
dívka.
„Blbost!“ vyštěkla sem. „Clem, uklidni se!“ okřikl mě náhle Jack.
„Neuklidním…“ podívala jsem se na něho. „…Alex je někde pořád
tady a potřebuje naši pomoc a tahle, tahle holka, nás jenom zdržuje.“
dodala poté a čekala to nejhorší.
„Tady není to správné místo, to řešit, následujte mě! Do bezpečí!
A nic nezkoušejte!“ řekla a vydala se někam na sever.
„Kam to jdeme?“ ptala jsem se asi v půli cesty, zrovna když jsme míjeli
hnízdo infikovaných, kde se množili, jako šváby. „Na bezpečné místo,
nemluvte moc, nemají to rádi.“ upozornila nás dívka.
„Řekneš nám alespoň, jak se jmenuješ?“ ptal se poté Jack a doufal, že
mu odpoví, namísto toho, aby ho rovnou, na místě zastřelila.
„Penny!“ odpověděla.
Po zbytek cesty, na její tzv. bezpečné místo, nepromluvila už ani slovo.
„Stát!“ řekla náhle Penny a skrčila se.
Raději jsem si řekla, že ji poslechnu a tak jsem se přikrčila také,
dokonce i Jack se skrčil. A v pravý čas.
Z protější uličky, od prádelny U Richieho, se vyplížilo několik
infikovaných, kteří marně hledali něco, do čeho by se mohli, s chutí,
zakousnout. „Tak pojďte vy bestie!“ vykřikla náhle Penny a začala po
nich střílet.
To ovšem byla chyba!
Upoutala na nás totiž pozornost a ze všech postranních uliček se vyhrnulo
spousty infikovaných, kteří si to nebezpečně mířili až k nám, když
v tom.
DING! DANG! DONG!
Asi o pět ulic dál se rozezněl kostelní zvon a infikovaní, kteří si
to předtím mířili k nám, změnili směr a vydali se za tím zvukem, který
je tolik nalákal.
Nechápala sem to ani já, dokonce ani Jack. Přišlo mi divné, že Penny je
nějak v klidu, jakoby to celé měla v plánu, aby to takhle dopadlo.
Pár jich sice zůstalo, ale společnými silami, jsme je zdolali a vybojovali
si tak volnou cestu, směrem k úkrytu, odkud Penny přišla.
„Potřebujeme zásoby!“ řekla po chvíli a v Crystal st. 312 odbočila
k místní samoobsluze, aby nasbírala nějaké konzervy, léky a další
věci, nezbytné pro přežití v post-apokalyptickém světě, který byl
zdecimovaný běsnící nákazou, která se velmi rychle šířila.
„Jeden z vás musí hlídat!“ řekla před vstupem do samoobsluhy.
„Naberte, co je třeba, já to tu pohlídám, zdá se, že je tu až
podezřelý klid.“ řekl Jack a já přikývla, poté jsme, společně
s Penny, vešli dovnitř.
„Kdo je vlastně ten Alex?“ ptala se mě, když jsme byli u konzerv,
kterých už moc nezbylo. „Někdo, kdo mi dvakrát zachránil život,
vděčím mu za všechno.“ odpověděla jsem a přistihla se, že na Alexe
stále myslím.
„Clem, to mě mrzí, určitě to byl dobrý člověk. Bohužel, ti nejlepší
umírají jako první.“ odvětila a já nemohla nic, než jen souhlasit,
i když mě to neskutečně bolelo. „Asi máš pravdu.“ řekla jsem.
Jakmile jsme nabrali zásoby a vypořádali se skupinou infikovaných, jsme se
vrátili za Jackem, který si spokojeně zapaloval cigaretu, došlo
k nejhoršímu.
„Tak mi tu pracujeme a ty si tu spokojeně pokuřuješ?“ řekla jsem zostra
a Jackovi se to příliš nelíbilo. Namířil na nás obě svou zbraní a
odhodil, sotva zapálenou cigaretu. „Utíkala si dost dlouho, ale teď je tomu
konec!“ zařval z plných plic, že to museli slyšet infikovaní, několik
set metrů, od nás. „Jacku?!“ vyjekla jsem překvapeně.
Vůbec jsem nechápala, proč Jack tak náhle otočil. Celou dobu se tvářil,
jako přítel, který ti v nouzi vždy pomůže a při první příležitosti
na tebe namíří zbraní, že ani nemáš tu šanci odvést pozornost, či
provést nějaký protiútok, jen aby si ho zahnal, nebo alespoň zdržel a mohl
utéct, někam do bezpečí, kam se jen tak snadno nikdo nedostane.
„Ale prosím tě! Nehraj si na neviňátko, víš moc dobře, o co tu jde!“
pronesl Jack. Já z toho nic nechápala.
„Já to věděla!“ vyjekla náhle Penny.
Strnula jsem, jako kůl v plotě! „Penny, co tím myslíš?!“ ptala jsem se
překvapeně. „Clem, on je ze skupiny, která si říká Omega, jsou to
sběrači, lovci odměn, lovci hlav. Sbírají přeživší, aby z nich
vytrénovali vojáky, kteří, pro ně budou zabíjet infikované a okrádat
přeživší! Copak tam zastáváš, Jacku? Důstojníka? Nebo nižší
pozici!“ utrhla se na něho Penny. „Naopak zlato, jsem zástupce našeho
vůdce a tebe sem hledal dost dlouho, Cora o tobě mluvila od té chvíle, kdy
to celé propuklo! A teď za tebe dostanu pěknou odměnu, možná
i povýšení!“ usmál se Jack.
To už jsem nevydržela a zastala se Penny. Podívala se na Jacka, a zhluboka se
nadechla.
„Jacku, zamysli se. Co by tomu řekl Alex, tvůj bratr, kdyby to teď celé
viděl?!“ vyštěkla jsem na něho. Jack se zatvářil poněkud provinile.
Sklopil zbraň a odhodil ji. „Možná máš pravdu.“ řekl a pár vteřin na
to něco zaskřípalo.
„Jacku, tak co, našel si ji! Odpověz mi, Jacku! Přepínám.“ ozvalo se
najednou z jeho kapsy a Jack vytáhl vysílačku. Podíval se na nás obě a
stiskl tlačítko, pro odpověď. „Ne, Coro, byl jsem jim na stopě, ale
utekli mi, ale najdu je, slibuji!“ řekl do mikrofonu. „Spoléhám na
tebe!“ ozvalo se z vysílačky a Jack ji poté vypnul.
„Vypadněte!“ křikl na nás a poté někam utekl.
Vůbec nic jsem nechápala.
S Penny jsme se poté rozhodli, že bude nejlepší zmizet z ulic.
„Pojď, Clem, moje spojka, už určitě bude na místě. Musíme jít!“
řekla a tak jsme tedy vyrazili.
Během pár hodin jsme dorazili do polorozpadlé budovy, která spíše
připomínala nějaký skvot, ale byla dost dobře opevněná.
„Penny, kohopak nám to vedeš?“ ozval se mužský hlas. „Jenom další
posilu, Davide, jak jde hlídka?“ zeptala se Penny, já tam jen stála, po
jejím pravém boku a čekala co se bude dít dál. „Všechno v pořádku,
kočko, jen pár infikovaných a nějaká zmutovaná babka. A pár rebelů,
kteří se nám snažili ukrást zásoby, ale zahnali jsme je.“ řekl David,
který byl zřejmě hlavní strážný ve skupině, kterou Penny vedla.
„Tak se zaměř hlavně na ty rebely, mám takový pocit, že tohle celé je
jen začátek. Můžu se na tebe spolehnout?“ ptala se Penny a já to stále
nechápala. „Zajisté, neměj obavy, mimochodem, co Thomas?“ ptal se David.
„Nevím, neozval se od té doby, co odešel pro zásoby, cestou jsem ho nikde
neviděla, ale dáme do kupy skupinu a půjdeme se po něm podívat, na to je
ovšem čas, teď musím prvně něco vybavit, pokračuj v práci. Jo a vyřiď
Lucasovi, že pokud ho ještě jednou uvidím, že pije pivo, když má noční
hlídku, že ho nechám přeřadit do skupiny, která nám tu zajišťuje
pořádek a čistotu!“ odvětila Penny. David přikývl a Penny, které jsem
byla neustále v patách se vydala směrem do opuštěné budovy.
„Kdo to byl?“ ptala jsem se, když jsme šli po polorozpadlém schodišti,
do třetího patra. „To byl David, fajn člověk, a velitel obranné čety,
naší skupiny. A Lucas, to je jeho bratranec a zástupce. V jeho
nepřítomnosti, nebo když má volno, má obranu na starosti on.“ vysvětlila
mi Penny a já už to začínala pomalu chápat.
Ovšem jsem nevěděla, jak bych to měla Penny povědět. Pochybuji, že ona
věděla, ke komu vlastně Jack patří. Určitě by ji nenapadlo, že by mohl
patřit k někomu, kdo přežívá z neštěstí druhých, že je okrade
o jejich zásoby a unese ty nejsilnější, aby z nich udělali vojáky, pro
svou vlastní skupinu a zajistili tak její celé přežití, přes tuhle celou
situaci, která se právě odehrává.
Pak tu byl ještě Alex. Člověk, který mi několikrát zachránil život a
udržoval mě naživu, dokud nedošlo k nečekanému útoku, na který jsme ani
jeden nebyli připravení.
Stále jsem si dávala za vinu, že jsem ho neměla nechat jít samotného, pro
ty zásoby, které potřeboval. Měla jsem jít s ním a ne si vyspávat do té
doby, než mě vzbudí vysílačka, ze které mě jeho zoufalý hlas prosí
o pomoc. A když tam dorazím, je už moc pozdě. Sice se mi povedlo, zahnat
pár těch bestií, ale neobešlo se to bez následků. Alex na to doplatil a
já si čím dál víc myslím, že je to jen a jen moje vina.
Podívala jsem se tedy na Penny, která nad něčím přemýšlela a chtěla jí
to všechno vysvětlit, ale jediné na co jsem se zmohla, bylo, zeptat se, co
bude dál? Co bude s Alexem, přeci musí být nějaké řešení.
„A co Alex?“ řekla jsem. „Pomůžeme mu, ale musíme si odpočinout, ale
ještě předtím, chci aby ses seznámila s moji pravou rukou, jinak srdečně
tě vítám v Deltě!“ dodala poté Penny a do místnosti, do které jsme
právě vešli, chvíli na to, vstoupila další postava.
„Penny, vnější obvod je zajištěný, Marcus s Courtney to tam hlídají a
uvnitř máme několik schopných lidí, kteří by za nás byli ochotni
položit život, když by na to došlo.“ řekl hlas, který mi připadal
poněkud povědomý. „Tak to jsou skvělé zprávy, ovšem teď něco jiného.
Představuji ti nejnovějšího člena, naší skupiny. Musíme ji pomoci,
hledá svého přítele, kterého nechala v obchodním domě, pár bloků
odsud, ráno se po něm podíváme, ale dnes si musíme odpočinout.“ řekla
Penny.
Byla jsem ráda, že se za mě Penny postavila a neposlala mě k ledu, jak to
většina lidí, která by to v těchto chvílích udělala. Vážila jsem si
toho a pak svůj pohled odvrátila právě k postavě, která vešla do
místnosti, ve které asi Penny zřejmě bydlela a vedla veškeré postupy, jsem
nemohla uvěřit vlastním očím, natož sluchu, nebo zdravému rozumu, který
jsem si snad ještě zachovala.
„Je to možné?“ pronesl najednou hlas, když se na mě postava v kápi
podívala. „Jsi to opravdu ty?! Ty žiješ?!“ vyjekla poté a já
strnula.
„My se známe?“ zeptala jsem se opatrně, jelikož jsem nevěděla, o koho
by se v té chvíli mohlo jednat. „Ehm, vy se znáte?“ ptala se zmateně
Penny, která se teď stala obětí nechápavosti. „Nevím.“ odvětila
jsem.
Náhle si ona záhadná postava sundala kápi.
„To je nemožné!“ vyjekla jsem…
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…
NÁKAZA 3. ČÁST – JIŽ BRZY
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Marta
Už jsi zažil sex s nadrženou profesionálkou, která má zrovna chuť na pořádný ohon, který bych si hned vzala do pusinky a pořádně ti ho do sucha vykouřila?
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 453
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA MARTA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Verča
Jedno číslo mi nestačí, chci to pořád a neustále mám chuť na pořádný ocas v moji šťavnaté kundičce. Zajíčci jsou vítáni, ráda zaučím i ty nezkušené.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 457
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VERCA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Sofie
Jsem přitažlivá čertice se sametovou kůží a nejraději to mám zezadu. Nejlepší bude, když se mi vystříkáš na záda a já pak nebudu meškat a vykouřím tě do poslední kapičky.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 451
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA SOFIE text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
MXTHE
