GÁBINA 15 - VÝPRASKY
Kdyby to únorové odpoledne někdo nezasvěcený šel kolem volejbalového kurtu za školou, asi by si myslel, že ho šálí zrak… U obou sloupků stály proti sobě dvě polonahé přivázané dívky a kolem nich se rojila skupina sedmi teple oblečených spolužaček. Já na tom byla trochu líp, sice mi byla šílená zima, ale holky mne zatím nechaly v klidu, jen jsem vyděšeně zírala na protější kůl, kde na Žanetin rozkaz připravovaly odsouzenou bažantku Lucii k výprasku. Nejdřív ji zuly kotníčkové boty, aby měly přístup k prádlu, které použijí k jejímu ponížení. Správně usoudily, že nezkušená dívka bude řvát, což nelze v blízkosti školy dopustit. Vyhrnuly ji sukni do pasu a strhly kalhotky, byly opravdu černé krajkové. Nebyly spokojeny s tímto lehkým a nedostatečným materiálem, zato je potěšily samodržící punčochy. Divošky stáhly obě dvě, z jedné udělaly spolu s kalhotkami slušný roubík, který ji narvaly do pusy a druhou punčochou pevně omotaly kolem hlavy, aby se ho vězněná studentka nemohla zbavit. Potom uvolnily provaz, kterým měla Lucka zatím přivázané pouze ruce ke sloupu a začaly ji s ním postupně omotávat celé tělo. „Uděláme z tebe rolšunku!“, vysmívaly se jí a utáhly pouta tak, že se zajatkyně nemohla ani pohnout. Jenom mezi krkem a pupíkem zůstalo mladičké tělo volné, na tomto prostoru bude provedena exekuce. Totální znehybnění Lucky se mi jevilo jako zbytečné, když pochopila, že se trestu nevyhne, její sebevědomí zcela zmizelo, stála tu zlomená dívka, neschopná jakékoli obrany, po tváři ji stékaly první slzičky… Rozdivočelá Jolana ještě navrhovala zbavit ji i sukně a prohlédnout její hříšnou píču, ale to Žaneta odmítla, není už čas, jinou rozmrdanou kundu uvidí odpoledne… Roztřásla jsem se nejen zimou, ale i strachem z toho, co mne čeká po tělocviku v šatně… Myslet na chmurnou budoucnost nemělo cenu a já si naštěstí uvědomila, že jsem na tomto hřišti už jednou hrála volejbal. Bylo to loni v květnu, kdy mne jako jedinou dívku z primy vzhledem k mým sportovním aktivitám nominovali do školního družstva na zápas středoškolské ligy. Proběhl docela normálně, ale i přes svou smutnou pozici u sloupu jsem se musela usmát, když si vzpomněla, jak jsme před zápasem čekaly v šatně, až nám přinesou trenýrky. Modrá trička jsme už měly a tak jsme seděly na lavicích, vespod jen v kalhotkách a kecaly. Starší holky se dohadovaly, jakou správnou délku mají mít penisy jejich kluků, já jenom jako myška tiše poslouchala a v duchu si říkala, že 15 centimetrů by do mne určitě gymnasti nenacpali… Jako zelenáč jsem nevěděla, jaké jsou tu zvyklosti a zda si nechají pod trenkami kalhotky nebo hrají naostro. K žádnému rozhodnutí jsem nedospěla, bylo to tak půl na půl a tak jsem si raději kalhotky sundala, holky měly většinou tanga a já svou tradiční bílou klasiku, bála jsem se, aby mi nebyly vidět pod trenkami. Ty totiž měly strašně krátké nohavičky, což u holek vzbudilo šílené veselí, smály se, kdyby prý měly poštěváka tak dlouhého jako kluci pindíka, tak určitě vyhrajeme, protože soupeřky nám budou čumět mezi nohy a nesoustředí se na hru. V šatně byla báječná atmosféra, i bez dlouhých klitorisů jsme vyhrály 3:0 a já dala dvě esa z podání… To jsem ještě byla hodně stydlivá, sex jen občas po gymnastice, když jsem se převlékala, vždy jsem se otočila zády do šatny, aby žádná neviděla mou pečlivě vyholenou kundičku… Holky z vyšších ročníků se rozhodně nestyděly a já poprvé viděla husté bobříky osmnáctiletých slečen… Ach, kolik se toho za ten rok změnilo, povzdychla jsem si, některé spoluhráčky ještě chodily s námi do gymplu, potkávaly jsme se na chodbách, ty by se divily, kdyby si šly zatrénovat a viděly mne tady, už dávno zbavenou studu, v poutech, bez prádla a s odhalenými kozami, zbitými řemenem… Ale únorové počasí sportu nepřálo a sedm dívčin z mé třídy mělo klid na svou práci. Bledá bažantka se marně snažila vyprostit z pout, o rok starší studentky se posmívaly její bezmocnosti a šéfka pronesla krátký proslov. Budou Lucii bít postupně, postaví se do řady a vystřídají se třikrát, to je 21 ran, zbývající čtyři doplní ona sama. Směr a síla úderů je libovolná, ale je velmi vhodné, aby byly rovnoměrně zasahovány obě kozy. Neopomněla připomenout svým kolegyním, aby si důkladně procvičily paži na odpoledne… tedy na mne. Já dostala za úkol počítat a výprask mohl začít. Jolana ještě stihla zajatkyni stáhnout sukni o kousek níž, takže zpod černé látky dráždivě vykoukly do čárky zastřižené chloupky… Lucie naštěstí toto další ponížení neviděla, ale i kdyby, co mohla dělat? Žaneta zvedla bičík nad hlavu a mohutně se rozmáchla… Roubík byl dokonale vyroben, slyšely jsme jen nesrozumitelné chroptění. Já vykřikla „Jedna!“ a zírala na rudý pruh, táhnoucí se napříč kozami přes obě bradavky. Sylva převzala mučící nástroj a zaměřila se vší silou na pravou kozičku, jeho stopa překřížila první pruh přesně na bradavce… „Dvě!“, vykřikla jsem vzrušením. Není nad pravidelnost, Simona švihla obnaženou studentku přesně na levý pahorek… „Tři!“, viděla jsem, jak z jejích očí už teče rovnou potok slz a promáčí punčochu, držící roubík… Holky se rychle střídaly, síla jejich úderů byla různá, ale žádná rána nepadla vedle. Pokud právě svou zajatkyni nebily, vytáhly mobily a cvakaly o sto šest vzrušující záběry. Největší bolestí trpěla po úderech Žanety, takže závěrečné čtyři údery, její velké sólo, už přežívala tiše, se zavřenýma očima téměř v bezvědomí… Lucčina původně panensky bílá prsíčka byla za chvíli rudá, pětadvacet pruhů však na mladých dvojkách postupně splynulo v jeden velký rudý prostor, nápadně podobný tomu mému… „Pusťte ji, pro dnešek to stačí! A ty si seber hadry a vypadni odsud, ať tě už nevidím!“, rozkazovala nanejvýš spokojená šéfka. Ještě však musela prozkoumat zabavený mobil, který zatím měla v kapse. Opravdu tam musely být fotky nahého spolužáka Ivana, viděla jsem, jak si je vzrušeně prohlíží a potom zuřivě maže, taky nějaká čísla… „Ty pitomá náno, zlikvidovala jsem ti telefony na všechny chlapy i jejich fotky, už se o ně přestaneš zajímat, jinak si tě zase odlovíme a dostaneš na holou pade!“, vyhrožovala plačící dívce a nafotila jejím mobilem několik detailů uslzené tváře, rudá ňadra i celek u kůlu… „Když se ti bude líbit nějakej pražskej kluk, podívej se honem na tuhle fotku, jak dopadneš, venkovany ti šukat dovolíme!“, dodala se smíchem a odhodila mobil i klíče vedle bundy, zbarvené antukou. Zbitá bažantka byla ale mimo realitu a její hrozby ani neregistrovala.… Uvolněním roubíku se tyranky nezabývaly, punčochu rovnou roztrhly a slzami i slinami mokré klubíčko prádla hodily na zem, při rozmotávání lana ještě zlomyslně zvyšovaly bolest ztýrané tanečnice hrubými dotyky bradavek. Konečně byla krutě ponížená dívka volná. Oblečená jen v sukni prožívala šok, její hlasitý pláč se ozýval po celém hřišti. To nebylo vhodné, proto Vendula na Žanetin pokyn zvedla pohozenou podprdu a snažila se Lucku osušit a uklidnit. Podařilo se to jen částečně, zmučená dívčina sice už neplakala nahlas, ale slzy stále smáčely její tváře. Chtěla co nejrychleji opustit místo svého krutého ponížení, poničené prádlo nechala ležet na zemi, popadla halenku a chvatně ji oblékla, aby zakryla své zrudlé vnady. Zapnula jen pár dolních knoflíčků, ty horní stejně chyběly a navíc dotyk látky s oteklými bradavkami by jistě zvýšil její bolest. Povytáhla sukni k pupíku, kde přesně skončil jeden rudý pruh, navlékla rychle bundu, kterou rovněž nedopnula, popadla batoh i mobil a jako splašená střela běžela pryč… Nechala tady na památku obě roztrhané punčochy, podprsenku bez ramínek a poslintané a rozkousané krajky luxusních kalhotek italské provenience… Žaneta se podívala na hodinky a promluvila ke svým ovečkám: „Tak to vidíte, jak se nám ta venkovská děvka rozbrečela, Petr ani Ivan ji teď hodně dlouho nebudou hladit kozy. Do smrti si bude pamatovat, že v Praze nemůže šukat všechny chlapy jako někde na vsi! Vy jste si aspoň procvičily svaly na výprask naší Gábinky! Už se těšíš, ty gymnastická kurvo?“, přistoupila těsně ke mně, zvedla mi bradu a smála se mi do očí. Měla jsem strašnou touhu plivnout do jejího zlého obličeje, ale byla mi zima a já nechtěla zažít ještě předehru drsného odpoledne. „Ano, těším se na spravedlivý trest, paní Žaneto!“, skoro jsem zašeptala a sklopila hlavu k zemi, kde ležel můj svetr. „Prosím, dovolte mi vzít si svetr, je hodně chladno, jsem promrzlá a potřebuji se zahřát!“ Musela jsem se za sebe stydět, jak jsem trapně škemrala, ale měla jsem aspoň naději, že bičík neskončí i na mých rudých ňadrech. Uspěla jsem, šéfka, potěšená mým poníženým chováním, velkomyslně pokynula rukou Vendule a pravila: „Tak tu naší kurvičku odvaž, poslední přání odsouzencovo se má splnit! A vy všechny ostatní, honem do šatny, tělák začíná za deset minut!“ Venda mi uvolnila za zády spoutané ruce, dokonce podala svetr, já si užila okamžiky volnosti, několika gymnastickými cviky se zahřála a hned mi bylo lépe… Rozdrážděné spolužačky se pomalu loudaly ke škole. Mučení mladé bažantky je natolik vyrajcovalo, že jsem spatřila Jolanu a Denisu, jak si rychle zajížděly zipy u riflí, té druhé byly dokonce vidět žluté kalhotky, kterými rychle zakrývala svou masturbaci. Moc si mne nevšímaly a tak já zůstala s Vendulou vzadu jako poslední. Moje společnice měla problém, svírala v rukou provaz a řešila, jestli mi má na tu krátkou cestu do školy znova ruce spoutat, jako měla nařízeno při cestě sem. Využila jsem příležitosti a tiše jí řekla: „Ty se jí bojíš, viď?“ Trochu zrudla, beze slova kývla hlavou a já pokračovala: „Nesmíš jí pořád poslouchat, přece jsi chytrá sebevědomá slečna, která má svůj rozum. Když se bojíš, klidně mi ruce svaž, já se nebudu bránit, ale jestli dokážeš být samostatná, tak mi dopřeješ ještě chvíli svobodu, co myslíš?“ Dívka v kožešinové bundě se na mne vděčně podívala, trochu se usmála a zastrčila provaz do kapsy. Vzpomněla jsem si, že mi chtěla něco říci, proč naše vztahy v druháku tak ochladly a tak jsem se rovnou zeptala: „To, že mne už nemáš ráda a táhneš to s Žaňou, souvisí taky s ní a bílými kalhotkami? Ona se ti vysmívala nebo tě snad i bila? Kvůli mně?“ „Nne, ne“, skoro vykřikla Vendy, ale hned se ztišila a tlumeně vykládala: „Žaneta se mi jen občas vysmívala, že jsem bílá kráva, ale to bylo už loni, přece víš dobře, že to jsem na ni zvysoka kašlala. Ale už jsem ti říkala, že o prázdninách se mi stalo něco strašného a to souviselo s těmi spoďáry. Ponížili mne tak moc, že už nemůžu tu barvu nikdy vidět ani nosit, jinak se mi dělá špatně.“ Nechápala jsem, co se jí mohlo stát, ale respektovala její tajemství. „Neřekneš mi, co to bylo?“ Ale to už jsme byli na školním dvoře, kousek od šaten. Vendula se nadechla, chytila mne za ruku a rychle ze sebe vychrlila: „Řeknu ti to, ale ne tady, je to dost dlouhý a nechci, aby to slyšely ostatní holky. Ale ty už končíš…“ Jako každá ženská jsem byla zvědavá, navíc se to snad trochu týkalo i mne. Zamyslela jsem se a pak řekla: „Pamatuju se, že jsi ranní ptáče a vstáváš už v šest hodin. Nechceš přijít ke mně domů zítra ráno po sedmé hodině, to už naši budou pryč, pomůžeš mi vstát, budu asi po dnešním dni děsně ztrápená, promažeš mi prdelku, jestli se na ni vydržíš dívat, odměníš se mi tak za to, že mě odpoledne budeš bít, musíš, Žaňa by se ti mstila a já nechci, abys kvůli mně trpěla. Dáme si pořádnou snídani, abych byla silná na šukání našich kluků a ty mi všechno povíš, otevřeš svou třináctou komnatu, uvidíš, že se ti uleví!“ Má společnice jen stačila radostně pokývat hlavou na souhlas, protože jsme právě vcházely do třídní šatny. Popadla jsem bundu, bágl i tašku se soupravou a šla k tělocvičně, místu mého budoucího utrpení… Převlékání dívek bylo právě v plném proudu, ještě jsem stačila zahlédnout zlý Žanetin pohled směrem k Vendule jako trest za můj volný příchod, ale ta ho bez problémů snesla. Zalezla jsem do rohu a tam rychle vyměnila džínsy a svetr za tepláky a bundu. Stud už ze mne dávno spolužáci obou pohlaví vymlátili a tak jsem, již od rána zbavená spodního prádla, bez problémů vždy obnažila půlku svého zmučeného těla. Nevyvolalo to žádnou zvláštní pozornost, holky dobře věděly, že za hodinu a půl uvidí úplně všechno… Ani mne nezaujal pohled na rozmanité spodní prádlo dívčin, kde tanga měla většinu… až na jednu výjimku. Radka v krémové bundičce přiběhla na poslední chvíli zřejmě z domova a v igelitce si nesla legíny. V duchu jsem zajásala, bývalá kámoška bude muset ukázat kalhotky! Rychle shodila bundu i halenu, pod ní měla bílé triko, ve kterém bude cvičit, pak rozepla kalhoty a vystoupila z nich… Kalhotky, které předvedla, jsem na ní ještě neviděla… ani ve skříni nebyly. Žádné barevné dětské spoďárky, ale skutečně dospělácké tmavofialové, nízko posazené a hodně vykrojené, ve spojení na bocích sotva centimetr vysoké… „To sis koupila kvůli Tomášovi, abys vypadala sexy!?“, prohodila jsem zlomyslně. „Závidíš? Ty tvoje bílý hadry jsou tak akorát pro mimina. A když zlobí, dostanou na zadek… přesně jako dostaneš ty!“, hrála si na dospělou. Znova jsem pocítila strašnou touhu ji ten fialový kousek látky strhnout a seřezat na holou. Ale neměla jsem šanci, Raduna si přes kalhotky rychle natáhla modré legíny a v tu chvíli dorazila tělocvikářka. Stouply jsme si do zástupu a pod mým vedením jsme pochodovaly do tělocvičny… Má poslední hodina před výpraskem začala… Klidně bych cvičila několik hodin, abych oddálila ten drsný okamžik, kdy mne holky položí na lavičku… Ale pánem času jsem nebyla a tak hrozně brzy nastala ta smutná chvíle, kdy jsme stály v řadě, zakřičely pozdrav naší paní profesorce a běžely do šatny. Tedy všechny holky mimo mě, protože já tradičně šla pohovořit do nářaďovny a probrat své sportovní úspěchy. Ty teď ovšem nebyly žádné, ale mluvila jsem obšírně o své budoucnosti na sportovní škole, jaký budu mít rozvrh a jak ho sladím s gymnastickým tréninkem, který chci navštěvovat dvakrát týdně (Martin, Linda… moc se těším, jasně že i na sex, ale o tom jsem samozřejmě nemluvila!). Bylo to naposledy a tak se náš rozhovor protáhl na víc než čtvrthodinu. Tělocvikářka chtěla, abych navrhla, kdo má po mém odchodu vést zástup dívek a podávat hlášení… Zlomyslně jsem označila Žanetu, sice necvičí dobře, ale je to předsedkyně… Po chvíli váhání profesorka souhlasila a navrhla, abych se o velikonocích, začátkem dubna, já budu mít prázdniny a ona bude ve škole, přišla na zelený čtvrtek za ní podívat do tělocvičny a pohovořit o mé gymnastice… Ráda jsem souhlasila a slíbila, že určitě přijdu. Když jsme si konečně podaly ruce a rozloučily se, věděla jsem, že mi to zpoždění holky pořádně osladí. Pomalu jsem se šourala do šatny a naposled přes tepláky pohladila svou nebohou prdelku. Deset ran řemenem ze včerejší garáže jsem už téměř necítila, ale za hodinu bude všechno jinak a dotýkat se své zadní části určitě nebudu… Když jsem vkročila do šatny, okamžitě jsem viděla, jaké změny tady nastaly. Oblečené spolužačky posedávaly na lavicích podél zdí a tvářily se otráveně, uprostřed místnosti trůnila velká dubová lavice, kterou musely holčiny přinést z chodby. Aspoň se musely trochu namáhat, pomyslela jsem si a vedle spatřila kolmo postavenou bednu, na níž ležely různé bicí nástroje i provaz. Více jsem si prohlédnout nestačila, protože se vzteklé holky na mne vrhly jako hejno vos. „Ty zasraná píčo, to jsi nás schválně nechala tak dlouho čekat a žvanila s účou, jen počkej, co si teď zažiješ!“, křičely a bily mne, přes teplákovou soupravu to ale moc nebolelo, horší to bylo do hlavy. Když to bylo hodně špatné, chtěly mi strhnout bundu a dostaly se i na bolavá prsa, zazněl jasný Žanetin povel: „Okamžitě ji nechte, ještě si užijete, teď ji vezměte do umývárny a pořádně očistěte, ať nám ta špindíra nezamaže lavici!“ Šlo to ráz na ráz, než jsem se stačila vzpamatovat a srovnat modré věci, popadly mne za ruce a vlekly do sprch. Očekávala jsem, že mne tady pustí, já se svléknu a osprchuji vlažnou vodou, jako jsem měla ve zvyku, ale bylo to jinak. Držely mne pevně tak jako ráno, Sylva nastavila sprchu na tu nejvíc ledovou a pod ní mne strčily oblečenou. Křičela jsem zoufale: „Holky, neblbněte, je to strašně studený!“, ale jen se smály a ještě zvýšily intenzitu vody na maximum. Nebylo úniku, za mnou kachlíčkovaná zeď, přede mnou v sevřeném polokruhu smějící se bestie… Snažila jsem se aspoň poskakovat, abych se zahřála, ale bylo to marné, promočená tepláková souprava se mi lepila na tělo a v místech včerejšího bití zvyšovala mou bolest i bezmoc… Bylo to nekonečné, teprve když viděly, že už brzy padnu vyčerpáním a zimou na zem, otočily kohout na nulu… Na kost promrzlá jsem nebyla schopná ani normální chůze, zase mne s vítězným pokřikem odvlekly do šatny, kde už čekala radostně se šklebící šéfová… Postavily mne doprostřed šatny, kousek od lavice. Musela jsem se hodně přemáhat, abych neupadla, tu radost jim neudělám, posilovala jsem v duchu své promočené tělo. „Svlíkni ty mokrý hadry, utři podlahu a pak se postav do pozoru!“, zněl první rozkaz. Konečně jsem se mohla zbavit studeného krunýře, hodily mi hadr a já pečlivě utřela své stopy, sama jsem se ale osušit nesměla. Došlo mi, že na mokrém těle jsou méně znatelné stopy po bití, zato bolest je větší. Znalosti našich sadistek vysoko převyšovaly znalosti normálních šestnáctiletých děvčat. Odkopla jsem své promočené věci a postavila se do pozoru čelem k lavici. Zase mi prolétlo hlavou, že zdržování výkonu trestu při pohledu na mučící předměty je pro čekajícího odsouzence psychickým mučením. Jak jsem očekávala, Žaneta začala mluvit, zdlouhavě líčila mé údajné zločiny ve třídě a zdůvodňovala prý velmi spravedlivý trest – 75 ran na holou. Vůbec jsem ji neposlouchala, můj zrak spočinul na bedně, kde ležely předměty pro můj trest. Bylo jich pět a stály za to. Bičík z bužírky, který jsem už dopoledne poznala na svém těle a byla s ním bičována Lucka z primy. Dlouhé a pružné, velmi ohebné pravítko z umělé hmoty. Hnědý kožený řemen s ostrými hranami, vypadal daleko hrůzněji než Radčin červený. Důtky, zvané též devítiocasá kočka, na konci jejích pramenů železné háčky. A rákoska, spletená z dvanácti vrbových prutů, navíc namočená ve vodě, té jsem se bála nejvíc. Pak tu ještě ležel provaz, který už jsem taky dnes poznala na rukou, dřel a rozdíral kůži. Má být určitě použit k mému znehybnění na lavičce, ale to já nechci! Chci při tom ležet volně na lavici, aby všechny slepice viděly, že jsem statečná! Ale povolí mi to mé katanky? Červíček v mé dušičce hlodal dál a já při pohledu na mučidla začala pochybovat, zda tento dlouhý výprask přežiji důstojně. Nekonečný stoj mokrého těla v pozoru i ponížení z nahoty teď působilo na mou psychiku, no ano, bála jsem se, čím déle ta bestie mluvila, tím víc jsem se bála… Konečně jsem zbystřila pozornost, když Žaneta líčila průběh mého výprasku. „Máme tady pět pěkných nástrojů, každým dostaneš patnáct ran od všech dívek, pak jde na řadu další. Pořadí, v kterém budeš bita, si určíš sama losováním. V pytlíku, který dostaneš, jsou čísla 1 – 5, nástroje jsou seřazeny zleva od jedničky do pětky. Vidíš, že losování je zcela regulérní a jen náhoda rozhodne, co a kdy tě bude bolet víc a co míň, my to nemůžeme ovlivnit!“ To je směšné, přece jste ovlivnily výběr nástrojů, myslela jsem si, ale raději nic neřekla. A tak jsem si sama určila, že začnu pravítkem, pak bude bičík, řemen, důtky a nakonec rákoska. Začátek bude snad dobrý, přemítala jsem, ale ta hrozná rákoska na konec, kdy už budu jistě vyčerpaná, není nic pěkného, ale co se dá dělat. Ještě mě Žaneta odeslala na záchod, což jsem přivítala, protože bych při velké bolesti asi neudržela moč a po takovém ponížení jsem rozhodně netoužila. Jako správného odsouzence mne tam dovedly Jolana s Denisou a sledovaly celou dobu v kabince otevřenými dveřmi. Po tom, co se mnou dělaly dopoledne, jsem se už ničemu nedivila a poslušně se vyprázdněná vrátila v doprovodu do šatny k vykonání rozsudku… Dorazily jsme právě ve chvíli, kdy Žaneta řadila exekutorky do jedné řady. Jana se zeptala: „Ale je nás jen třináct, dvě jsou nemocné, budeme ji mlátit i za ně?“ „Správná otázka. Patnáct ran dostane určitě. Já ji dám jednu navíc jako první, vzorovou, abyste viděli, jak ji správně udeřit, pak půjdeme všechny podle abecedy a poslední ránu ji dá ještě jednou naše milá Radunka, její nejlepší kamarádka. Ať Gabrielka pozná, že kamarádství bolí. Ještě nějaké dotazy?“, skončila předsedkyně třídy. Nebyly, ale Žaňa se rozhodla ještě mne potrápit dalším zdržením. „Radko, doufám, že si vážíš té pocty, které se ti právě dostalo?“ „Aano, děkuju!“, rychle vykřikla má zrádkyně. Podívala jsem se na ní, zrudla, a když se mé oči střetly s jejími, nevydržela a okamžitě sklonila hlavu… Chtěla jsem nejen jí, ale všem holkám ukázat, že se nebojím a tak jsem promluvila, ale pokorně a slušně: „Prosím, nechte mě ležet volně, nepřivazujte mě k lavici. Slibuji, že se nebudu žádným způsobem bránit trestání, ale mám právo na důstojné zacházení, už jste mne dnes ponížili dost…!“ Šéfka mne kupodivu nechala domluvit a pak se zeptala: „Už jsi někdy dostala 75 ran vcelku?“ „Ne“, odpověděla jsem podle pravdy. „Tak vidíš, vůbec nevíš, co tě čeká a jak se budeš chovat ke konci, až ti bude rákoska jezdit po jelitech a modřinách. Tím provazem chráníme i tebe, mohla bys nám spadnout a my si nemůžeme vzít na svědomí nějaký úraz nadějné gymnastky! Jasný?! A ještě něco, vsadím se, že budeš řvát jako zbabělá děvka a ve škole musí být klid. Takže dostaneš roubík, aspoň použijeme tvoje zbytečný prádlo! Kam jsi schovala kalhotky?“ „Nahoře v báglu!“, špitla jsem tiše, mé ponížení pokračovalo dál. Podala jsem bavlněné spoďáry Žanetě, která spokojeně podotkla, že budu mít pevnější roubík než Lucie. Ale musela jsem vyndat i podprsenku, aby mi jejími ramínky pevně upevnily bílou náplň k hlavě tak, abych nemohla křičet… Konečně byly dokončeny všechny důležité přípravy na exemplární trest hříšné expředsedkyně třídy. Položila jsem se na břicho na lavici, natáhla ruce před sebe a zavřela oči. Po celou dobu bití nechci nic vidět, říkala jsem si v duchu. Proto jsem neviděla, jak mi provazy přivazují končetiny k lavici, jen jsem cítila bolest z kůže, rozdírané dnes i včera… Ještě mi zvedli mé napjaté tělo v podbřišku a pod prcku strčili nějaký předmět – bylo to studené a mokré, okamžitě jsem poznala svou teplákovou soupravu, kterou použili pro vystavení mé zadnice a svou snadnější práci. Neklamný zvuk zkušebního švihnutí pravítkem mne ujistil, že výprask začíná. Zuřivě jsem skousla bavlněnou látku v ústech… První ránu pravítkem, silnou, jak se dalo od Žanety očekávat, jsem přežila bez jakéhokoliv hlasového projevu. Vždyť to byl právě měsíc, kdy mne taky po těláku unesli a začali bolestnou a úspěšnou převýchovu rázné předsedkyně v poslušnou otrokyni. Další údery následovaly poměrně rychle po sobě a já začala postupně pociťovat bolest, některé údery zřejmě dopadaly na místa již předtím zasažená. Zatím to nebylo tak hrozné a já zkoušela po hlasu poznat, která spolužačka mne bije jakou silou (číslo rány musela oznámit příslušná bijka). Vendula byla milosrdná, potěšilo mne, že aspoň někdo mě šetří… Radku jsem bezpečně poznala, způsobila mi bolest skoro největší, šlehla mě velice šikovně napříč celou zadnicí a přinutila k prvnímu slabému vzdechu. Včera přes kozy a kundu, dnes přes zadnici… Žaňa moc dobře věděla, že kluci z ní vychovali zkušenou mlátičku a tak dostala výsadu dvou ran… Patnáctý úder bolel nejvíc a má nezřetelná, ale patrná reakce asi poprvé pronikla silným roubíkem k potěšení mých mučitelek… „Už křičí!“ „Hurá, do ní, přidej, víc a víc!“, křičely dívčiny… Na rozdíl od pravítka, které zasahovalo mé tělo podélně, bičík dopadal na jedno místo, ale následky byly daleko horší. Byl důkladně spletený z několika bužírek a já mohla sledovat jeho účinky již na Lucčiných bradavkách i kozách. Prcka není tak citlivá, chlácholila jsem se, ale moc mne to neuklidnilo. Tušila jsem, že teď už projevy mé bolesti budou i přes roubík slyšitelné. Žaneta nejdřív udělila holkám pokyny kam udeřit, pak švihla a já vykřikla do bílé látky… Holky dobře plnily rozkazy a bičík dopadal s železnou pravidelností střídavě na obě půlky, Radka mne šlehla ještě trochu níž, jasně věděla od kluků, kde to bolí nejvíc… Už mne musely slyšet, ale zatím to byly jen jednotlivé izolované projevy bolesti… Už jsem moc nevnímala hlasy spolužaček, pod dohledem přísné šéfky se snažily všechny, taky jsem zaslechla, jak Žaňa nadává Vendule, že se moc nesnaží a že by taky mohla i ona příště dostat… Copak se jí asi stalo na prázdninách, možná, že ji taky seřezali venkovští kluci, snažila jsem se přemýšlením o osudu spolužačky přehlušit rostoucí bolest, ale moc se mi to nedařilo… Třicet ran jsem já, již zkušená mučednice, přežila poměrně dobře, což jistě zklamalo mé milované spolužačky. Zatím se zpoza roubíku ozývaly jen slabé vzdechy, ale věděla jsem, že třetí série koženým řemenem bude drsnější. Sice jsem si nestačila řemen více prohlédnout, ale jen zběžné srovnání s Radčiným červeným páskem bylo jasně v můj neprospěch. Hned při prvním šéfčině úderu sevření zaťatých zubů povolilo a já zaječela i přes roubík hodně nahlas a vzápětí znovu… Mé projevy bolesti vydráždily mladé mlátičky k vyšší výkonnosti a síly mne začaly pomalu opouštět… Nejvíc jsem řvala, když ostrý okraj kůže dopadl rovnou na rudou stopu z předchozích sérií… Podcenila jsem šestnácti a sedmnáctileté dívčiny, už dokázaly ve svých pažích nahromadit dost síly, aby mě trápily srovnatelně s kluky… Bolest to byla veliká, bylo to peklo, zdálo se mi, že můj zadek hoří… Žaneta určitě pochopila, jak jsem se v poutech vzepjala a zařvala při její čtyřicáté páté ráně, proto rozhodla o krátké přestávce, prý proto, „aby si ruce studentek odpočinuly a nabraly sílu pro zbytek trestu“. Ležela jsem bez hnutí, vlhké a rozcuchané vlasy mi zakrývaly obličej, takže spolužačky mi neviděly do obličeje. Zajímalo je, jestli už nebrečím a tak mi někdo za vlasy zvedl hlavu a odhrnul vlasy… Neudělala jsem jim radost, slyšela jsem zklamané hlasy „Ještě nebulí!“, „Má výdrž!“, „Rákoska ji určitě rozbrečí!“ Tušila jsem, že ten závěr asi opravdu bez slz nedám… Chvíle klidu rychle skončila, Žaneta popadla důtky a sklonila se nade mnou. Moje žhnoucí prdel teď byla trápena celoplošně. Připadalo mi to, jako bych dostávala najednou devět koňských injekcí… Přestala jsem se kontrolovat a ječela i přes roubík tak silně, že to mé mučitelky ke své spokojenosti dobře slyšely. Po každém dopadu důtek jsem pudově zaťala nehty do lavice, vzepjala se a vykřikla, než jsem stačila popadnout dech, dopadlo devět pramenů znova… Bylo bohužel prozíravé, že mne k lavici přivázaly, zmítala jsem se pudem sebezáchovy natolik, že bych určitě skončila na zemi… Šedesátá rána dopadla na mou zmučenou zadničku a šéfka posměšně ohlásila: „Tak teď si naše mladá kurvička konečně vychutná pořádnou bolístku!“ Rákoska dopadla poprvé na zadek, já se prohnula a vykřikla nejvíc… S každou další ranou můj zoufalý křik nabýval na hlasitosti a síle, bolest při výprasku řemenem byla veliká, ale proti rákosce to bylo pouhé pohlazení… Z očí mi vytryskly slzy… Už jsem nedokázala vnímat jednotlivé rány, šílená bolest mne zcela pohltila a já pomalu ztrácela vědomí… Kdyby mi jich nasázeli osmdesát, už bych určitě omdlela… takhle jsem jenom ze strašné dálky slyšela Radčino vzrušené vydechnutí „Pětasedmdesát!“ a potom klid, ticho, žádné švihání… Krutá bolest mé rozsekané zadnice však pokračovala a já ležela bezmocně na lavici a usedavě brečela pořád dál… Zase mi zvedly hlavu a ozvaly se radostné výkřiky, pomsta je dovršena, většina normálních holek mne nikdy neviděla bulit, rok a půl mne znaly jen jako suverénní a rozhodnou premiantku, tak dnes se konečně dočkaly, dokázaly mne společnými silami zničit, ponížit, viděly mne nahou a trpící… Vyrvaly mi z úst prádlový roubík, aby lépe slyšely můj nářek, jejich rajskou hudbu… Tuhle vzácnou chvíli si musely zvěčnit na památku a tak mobily neúnavně cvakaly, zatímco z mé hlavy, stále vyzdvižené jako na pranýři, stékaly potoky slz a pořád zvětšovaly jezírko na lavici… Když důkladně zadokumentovaly mé ponížení, nožem přeřezaly má pouta a já byla volná. Mé ruce se okamžitě vztyčily a přesunuly se dozadu… I když se dotkly mé ztrestané zadnice jen zlehka, bylo to jako bych se dotkla rozžhavené pece. Jen co jsem oběma rukama nahmátla vystouplá jelita, vyjekla jsem hrůzou, okamžitě zvedla ruce zase za hlavu a znovu začala bulit… Slyšela jsem Žanetu, jak mi rozkazuje, abych vstala, ale vůbec jsem na to nedbala. Lavice byla bezpečnou oporou pro mé nahé tělo, cítila jsem se strašně a neměla sílu na její opuštění a pohled na své oblečené tyranky… Ale trest za mou neposlušnost následoval vzápětí. Nejdřív jsem vykřikla, protože rákoska dopadla napříč moje záda a hned nato Simona se Sylvou, ty nerozlučné kámošky šéfky mne popadly za ruce a vytáhly do stoje. Postavily mne a sevřely mezi sebe tak, jak si to nacvičily po obědě na Lucii. Žaneta stála ode mne asi metr a s vítězným úsměvem se mi dívala do očí, já ji naštěstí viděla hodně rozmazaně, slzela jsem pořád. „Tak to vidíš, milá Gabrielko, jak to dopadá, když mě neposlechneš. Jsi tak blbá, že si už nepamatuješ, co jsem ti nařídila v prosinci, když jsme si tě my tři odchytly v parku po šukání s Ivánkem? Slíbila jsem ti peklo, hrozný peklo, ty jsi tenkrát taky brečela, byla jsi vždycky zbabělá, ale pak ses otrkala a pokračovala dál, ani po mučení na chatě ses před třídou veřejně neomluvila, hrála sis na odvážnou školačku a když jsi pochopila, že jsi prohrála, zase zbaběle utekla na jinou školu. Takže teď jsi dostala pořádně na vyučenou a konečně se nám omluvíš, jak to budeme chtít my. Budeš přesně opakovat moje slova a Jolana to všechno nahraje na video!“, vítězná Žaneta pronášela svůj projev, obklopená polokruhem hrozivě se tvářících dívek, které jsem ještě nedávno považovala za kamarádky a nezištně jim pomáhala. Pohled na zmučenou spolužačku je musel hodně vzrušovat, nevydržely v klidu, měly rozjeté zipy na džínách a ruku pod kalhotkami… Nic nového, pomyslela jsem si, dneska si mé milované spolužačky opravdu zařádí, dvojitou masturbaci ve škole už asi nezažijí… Během proslovu šéfové jsem se přece jen trochu uklidnila a silou vůle se přinutila přestat brečet, ale zmínka o mé zbabělosti mne přiměla k zoufalé akci. Nejdřív jsem ji chtěla plivnout do obličeje, ale v ústech jsem měla úplné sucho, všechny sliny skončily v kalhotkovém roubíku. Proto jsem na Žanetu vykřikla, co mi hlasivky dovolily: „Neomluvím se, nikdy se neomluvím! Nedělala jsem nic špatného a vy to dobře víte. Ano, brečela jsem, ale po 75 ranách a v 16 letech je to normální, ty bys řvala daleko víc, kdybys dostala takovou nakládačku. Vzpomeň si, když jsme se v lednu popraly, dala jsem ti jenom desetkrát rukou přes tanga a ty ses hned rozbrečela! Takže zbabělec je asi někdo jiný….aúúúúúúú…“ Můj statečný projev přešel okamžitě v hlasitý řev ve chvíli, kdy mne holky přirazily prudce na zeď a má zbitá zadnice dostala plný zásah. Žaneta mne uchopila za krk a sevřela ho svými nehty tak, že jsem skoro přestala dýchat. Už jsem se zase loučila se životem, když promluvila Vendula: „Žaneto, už ji nech, vidíš přece, že už má dost, ona se ti omluví a my půjdeme domů, už je spousta hodin!“ Mrkla na mne a já pochopila, že proti takové přesile nemá cenu dělat statečnou, stejně všichni vidí, jak ta omluva vypadá… A tak ve chvíli, kdy Žanetin stisk povolil, jsem špitla: „Já se omluvím…“ Šéfka nahodila opět vítězný úsměv, pak ji Denisa podala mé kalhotky. Tento dnes opravdu zbytečný hadřík byl nejen prosycený mými slinami, ale těsně předtím ho tato vrcholně nestydatá dívka vstrčila do hloubi svých kalhot, koketně se usmála a podruhé mi předvedla své na stranu shrnuté žluté kalhotky. Těsně před svým zatčením jsem získala fotografie, jak tato studentka tráví večery u tyče v erotickém klubu a chtěla je použít, ale nestihla to… Obrázky pak zmizely při přepadu mého bytu Žanetou i Ivanem. Nebylo divu, že Denisa dělá Žanetě vše, co ji na očích vidí a mne krutě nenávidí…. Šéfka souhlasně pokývala hlavou a se slovy „Ale Gabrielko, na natáčení musíš být trochu upravená“, mi začala roztírat slzy po obličeji, ty se spojily s mými slinami a Denisinou šťávou a vytvořily na mém obličeji odporný nános. Zvedl se mi žaludek, ale naštěstí nebylo co zvracet. Jolana připravila kameru a já po šéfce odříkávala pomalu a postupně jako cvičená opice: „Já, třídní kurva Nováková se vám všem moc omlouvám za všechny zločiny, které jsem ve třídě spáchala. Dostala jsem od vás spravedlivý trest a děkuji vám za výprask…“ Ta poslední věta se mi obzvlášť říkala těžce, ale už jsem byla za celý den tak zlomená, že jsem se raději ponížila… Hanbou jsem sklonila hlavu, abych nikoho neviděla… Ostatní holky odnesly trestnou lavici na chodbu, představení skončilo, pomalu se začaly rozcházet domů. Také dívka v krémové bundě chtěla odejít, ale Žaneta ji zarazila: „Radko, ty jsi tu píču bila včera i dnes skoro nejvíc z nás, tak taky dohlídneš, aby se oblíkla a v pořádku odešla k mamince. Jasný?“ „Ano, paní, provedu!“, odpověděla má exkámoška, ale z tónu jejího hlasu bylo slyšet, že z toho úkolu nemá radost. Zato já vzpomněla na svou zlomyslnou touhu a hned mi bylo líp… V šatně se rozhostilo ticho, které se dalo krájet. Byl to obrovský kontrast, jedna studentka pěkně oblečená, upravená, učesaná, druhá úplně nahá, rozcuchaná, ubrečená. Potřebovala jsem trochu zchladit svou rozpálenou pec, abych se mohla trochu obléci. Pomohla mi k tomu má tepláková souprava, po studené koupeli stále mokrá. Zavázala jsem tepláky kolem pasu tak, aby chladily mou záď a chodila kolem šatny dokola, abych se vzpamatovala. Trapné ticho první porušila Radka, která se začala omlouvat. To bylo pro ni typické, když byla vedle ní Žaňa, šla s ní, když tu zbyla se mnou, chtěla stát na mé straně. Blábolila pořád dokola, že se mi omlouvá, že ji to všechno mrzí, ale že se bála šéfky i kluků, tak se neodvážila neuposlechnout jejich rozkazy. Vůbec jsem jí neposlouchala a jen horečně přemýšlela, jak ji potrestám. Celé tělo mne bolelo, ale obrovská touha pomstít se aspoň trochu za mé celodenní mučení byla neodvratná. Opatrně jsem se oblékla, spodní prádlo, pohozené někde v koutě, mne nezajímalo, zasykla jsem, když se džínovina dotkla mé rudé zadnice, kterou jsem si raději neprohlížela. Ještě svetr, zválený a špinavý po tolika striptýzech, bundu, která vypadala ze všeho nejlíp, a mohli jsme vyrazit. Radka mi přeochotně vzala tašku se soupravou, já měla ještě batoh od rána, ona jenom igelitku s legínami a tričkem. Konečně jsem promluvila podle svého ďábelského plánu: „Radečko, já takhle zřízená nemůžu jít rovnou domů, rodiče by se zbláznili, potřebuji se trochu projít. Pojď se mnou, prosím, pomoz mi!“ Promyšlená sladká slova hned přesvědčila mou společnici, aby souhlasila rozhodným způsobem: „Gabčo, půjdu s tebou, jsi ztrápená, dohlídnu na tebe a doufám, že se už nezlobíš. Já už jsem dospělá slečna a tak nemusím být každý podvečer za máminou sukní!“ Zasmála jsem se, ale nic neřekla. Bylo už šero, zabočili jsme k opuštěnému volejbalovému hřišti a já cítila, že vlhnu v rozkroku… Bez spoďárů budu mít brzy mokré rifle, musím to urychlit… Radka mne chytla za ruku a zeptala se s náznakem strachu: „Kam jdeme?“ „Neboj, už tam budeme, chci ti něco ukázat!“, uklidnila jsem ji a položila jí lehce ruku na rameno, bleskly mi hlavou vzpomínky na naše lesbické hrátky, snad na to taky dojde. Radka nebyla sportovní typ a tak v těchto místech nikdy nebyla. Udiveně si prohlížela prázdný prostor se dvěma tyčemi, u jedné se na červené antuce povalovaly zbytky černého prádla. Lucie se pochopitelně na místo svého ponížení nevrátila a jinak sem v tuto roční dobu nikdo nechodil. „Co to tady leží?“, zeptala se Radka, ale já nechala její dotaz bez odpovědi. Opřela jsem se o tyč a vzpaženýma rukama se jí zachytila. „Prosím tě, mohla bys mi spustit džíny na zem, strašně mě bolí ubohá prdelka a pak si pohrajeme, ano?“ Dívka mi ochotně rozepla knoflík a opatrně stahovala kalhoty, aby mi nezpůsobila další bolest, pak poklekla, aby mi srovnala nohavice u kotníků. Odtáhla jsem nohy od sebe a mazlivě řekla: “Nějak mě to mučení vyrajcovalo, jsem dole mokrá, můžeš mi vylízat šťávičku? To jsem tě přece učila!“ Ani teď Radka nezaváhala, její submisivní povaha se projevila naplno a to jsem potřebovala. Nebyl to sice perfektní výkon, občas se zuby dotkla mých závojíčků, nateklých po jejím bití, ale to jsem v tuhle chvíli velkomyslně přehlížela. Abych ji úplně uklidnila, projížděla jsem prsty její krásně vyčesané vlasy, střídavě je hladila a občas zajela i na tváře, přitom jsem vrněla blahem jako mimino. O své vlasy se nikdy tak pečlivě nestarala, tušila jsem ale, kdo je toho příčinou, však dostane čas všechno podrobně vypovědět. Svou práci odvedla dobře do sucha a když se postavila, viděla jsem kapičky potu na jejím čele. To se mi hodilo. „Vidíš, je ti horko. Sundáme si bundičky, jdi je pověsit na hák na druhý kůl.“ Zase poslechla jako stroj, ani se nezeptala, proč je nemůže pověsit na kůl, u kterého stojíme. Já se zatím mírně posunula ke zbytkům Lucčina prádla. Zajímaly mne hlavně punčochy. Byly sice občas potrhané, ale pro mou potřebu určitě použitelné. Nečekala jsem, že by se má společnice účinně bránila. Moment překvapení je moment překvapení, říkala jsem si. Bolest rozšvihaného zadku se pomalu ztrácela a přecházela ve vzrušení, které jsem dnes ještě nezažila… Každý je tak trochu sadista…
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Danka
Mám ráda orální sex, dokážu si ho užívat maximálně a na 100%. Zavolej.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 454
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA DANKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Vendula
Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 450
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Věra
Vystříkej se mi na kozičky a já to pak všechno slížu. Nebo si tě strčím do pusinky a vysaju tě do sucha. Tak jak by se ti to líbilo? A to je jen začátek…
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 458
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VERA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
+++
