Lokaj a baronesa

Tu a tam si rád přečtu i lidové erotické rýmovačky (záměrně neříkám básně). Při čtení jedné z nich, jistě Vám notoricky známé „Baronesa a lokaj“ od našeho národního poety a uznávaného mistra veršů Jaroslava Vrchlického, autora nám všem známého „Rytíře Smila“ se mi zdálo, že toto dílko je dějově poněkud chudé. Že některé mistrovy vulgarismy se ani příliš nerýmují. Proto jsem si dovolil je upravit k obrazu svému, obohatit a rozšířit. Mistrovu původní báseň jsem použil jako základ, ale protože se mi to podařilo stvořit dost dlouhé a nerad bych unavoval, rozdělil jsem to do třech dílů. Děj příběhu jsem zasadil do Čech v letech 1820–1821.

Na kopci u Vlkanova stojí zámek patrový, k němu panství přináleží a v něm je les dubový.

Dvůr poplužní, jeden mlýn, tři poddanské vesnice, všechno tohle vlastnil baron a k tomu i dvě chmelnice.

Famílie baronova von Wildmann se jmenuje, ta patří ke staré šlechtě a těmto statkům panuje.

Tenhle zámek z tvrze vzešlý vlastnil rod ten dvěstě let, na svůj původ byl vždy hrdý, neb byl to pro něj jeho svět.

Baron starý byl už vdovec a měl jedno dítě, Žil jen pro ně, rozmazloval, ale hlídal je skrytě.

Jméno dcery Gisella a byla krásné děcko, když zemřela baronka, proň zhroutilo se všecko.

Do kláštera na výchovu pak svou dceru baron dal, by získala vychování a že představenou matku znal.

Bylať totiž abatyše sestra jeho rodná, Giselle tak byla tetou, to věc přeci příhodná.

Dlela tam do osmnácti, jak přál si papá její, když vrátila se kláštera, tak služky se jí smějí.

Z dítěte se vyklubala v tmavovlasé poupě, jež vyrostlo v krásnou děvu, však smýšlela dost hloupě.

Byla dívkou nevědomou a v představách svých žila, proč však chlapi civí na ni, to vůbec netušila.

Nemravností byla prosta, toť vskutku čistá panna, myslela, že děti počne jen z vůle Krista Pána.

Až nadejde prý pro ni ten čas, tak prý přijde Kristus za ní, ve spánku pak obtěžká ji, že nepozná to ani…

Učili ji jízdě, tanci, stolování eleganci… a k tomu ještě vyšívati, že nemusí prý více znáti.

Prý až bude vdanou paní bude hlavní věc, že má dobré vychování, to jasné jest přec!

Dobrý bonton a pokora vůči svému muži, k tomu hodně tolerance, pak bude jeho růží!

To ostatní pozná potom, na to dosti času, hlavně musí býti přísna na služebnou chasu.

Ta prý krade a podvádí, byť pokorně se tváří, na ni nutno dávat pozor neb jsou to samí lháři.

Že žena mívá měsíčky, tak o tom něco věděla, poučena svou komornou, problémy s tím neměla.

O penisech věděla jen, že je mužští mají, že je nosí v nohavicích a že chlapci si s nimi hrají.

Že to nástroj na čůrání, to Gisella znala, viděla to jako dítě, když bývala malá.

Před mužskými všeobecně měla pozor míti, jak říkala její chůva, velcí jsou prevíti.

Zprvu jsou prý samá něha, pak v osidla ji uchvátí, nešťastnice každá pak za to draze zaplatí.

„Jaké věci se ženou se v těch osidlech dějí?“ Na tenhleten slečny dotaz se ženské potutelně smějí.

Nechaly ji proto v klamu, neřekly jí více, o ovulaci nemluvily, neb slečně rudly líce.

Že chlapi chtějí svalit ženskou, to slýchala mnohokrát, „Bez Krista však není dítě!“ říkala si na stokrát.

O semeni též nevěděla, to tajily jí zvláště a před zlým světem uzavřely do ochranného pláště.

Tak žila mimo realitu baronesa Gisella, však proč jí občas hoří lůno, o tom známost neměla.

Zvláště mezi měsíčky bylo to dost silné, v noci divné sny mívala, tak dráždivé a vilné.

Zdálo se jí o Faunovi, satyrech a hříchu, jak na kundě ji šimrají a jak požitek má v břichu.

Měla pocit báječný a cítila se blaze, když se ráno probouzela, šlo jí všechno snáze.

Pokaždé když mívala tohle slastné snění, začala se ujišťovat, že svět tak hrozný není.

Nevěděla, že z poupěte květ se v lůně rozvinul, že čeká na oplození, by se v dítě vyvinul.

O jedné noci baronesa měla zase ty své sny, v peřinách se převalujíc, začaly jí plodné dny.

Zdálo se jí že na louce běhá zcela nahatá a jak slunko na ni svítí, že prsa má prohřátá.

Na louce té není sama, je tam děcek chumel, některé z nich jsou už větší, ty malé mají cumel.

Na hlavách těm dítkám rostly malé kozí růžky, uši mají špičaté a osrstěné nožky.

Jsou to malí satyrové, tančí kolem v reji, pískají si na flétničky a vesele se smějí.

Tu dvě z nich ji za ruce berou a vtáhnou mezi sebe, tančí s nimi, skáče, zpívá… Oh dobrotivé nebe!

Náhle všechno zatočí se, ona padá na zem, rej ten ustal, všude ticho, je tam sama rázem.

Tu to všechno zmizí, jí nový obraz před očima běží, baronesa ulekla se, neb nahá v jakés sluji na oltáři leží.

V sedmi kruzích hoří svíce, černá kápě rudé nebe, Gisella se chvěje a krev ji v žilách zebe.

Tělo její otřásá se, avšak nebojí se – ouha, To její chvění slastné je dosud nepoznaná touha!

Tu náhle přistoupil k ní kdosi a v těle Gisellině oheň plane a onen neznámý jí říká cosi, že něco se stane.

Zprvu nerozumí a nevidí jej v stínu, ale v lůně jejím tryská plamen! „Gisello, dcero baronova věz, že panenství tvému bude brzy ámen!“

Oči planou, svíce hoří, neznámý hlas dál hovoří: „Naplněna budeš touhou, jen pro okamžik, pro chvíli pouhou!“

Oltář chladný místo lože, na krku řetěz místo brože. Má ten pocit Gisella, že přesně tohle slyšela: „Spojíš v sobě bolest s vášní, je to krásné, je to zvláštní! Počneš v sobě děti cizí, tvé panenství přitom zmizí!“

Po té co to odeznělo, upadla zas v spánek, neb se měsíc za mraky skryl a začal váti vánek.

Kdesi v dáli zablýsklo se, zašumělo listí, však jí se jí sen v paměť vryl a jak červ začal hrýzti.

Ráno, když se probudila v posteli pod nebesy, na služku Bětu zazvonila, ta přišla shrnout závěsy. „Dobré jitro milostslečno, dnes je venku krásně,
do zahrady slunko svítí a ptáci pějí hlasně“.

„Sou však nějak poděšena, copak měla za zlej sen?
Rozjasněj líc, usmějou se, vždyť venku je přec krásnej den“.

„Mlč už, Běta! Přines vodu, co ty víš o mém snění?! Hezký či zlý, to přec jedno, po tom ti nic není!!!“

Odkráčela služka Běta, odnášejíc nočník, by se mohla slečna umýt, šla pro nový ručník.

S konví vody vrátila se, tu v umyvadlo nalila, od rozmazlené baronesy se na chvíli vzdálila.

Když pak sobě milostslečna osvěžila obličej, služka ji pak přioděla, jak to kázal obyčej.

Do šatů ji oblékla a načesala vlasy, aby slečna baronesa rozkvetla do krásy.

Od deváté ku snídani se svým papá zasedla, by čaj s mlékem popila a něco štrůdlu pojedla.

Stěžoval si její otec, že měl v noci v lýtku křeč, že ho noha brala tuze, o tom vedl ranní řeč.

Baronesu jeho stesky zajímaly málo, ona měla v hlavě pořád co v noci se jí zdálo.

Vrtalo jí stále mozkem co ten hlas chtěl říci, také vůbec nechápala, proč přitom tolik svící…

V klášteře by svěřila se abytyši-tetě, zde však nebyl nikdo vhodný, přec nesvěří se Bětě.

Nakonec přec, jak by mohla cizí děti počíti, to spíš se bude zeměkoule obráceně točiti.

Bez Kristova přičinění přec k tomu není možnost, všichni jsme přec boží dítka, vše jiné jest bezbožnost.

Když dojedla šla do parku a potkala tam France, jak tam stojí a dýmku kouří v poboční malé brance.

„Hola, Franci, co tu stojí, přivedl pár koní!
No tak, co je…? On šel v maštal !“ slečna France honí.

Franc měl asi čtyřicetpět a chlap to byl zdatný, na skráních měl sic šediny, leč služebník byl zdatný.

Už dvě desítky let tu sloužil,, dělaje vždy lokaje, pan baron mu důvěřoval a občas dal přihnout tokaje.

Franc se uměl vlichotiti a donášel mu drby, pan baron mu sluchu přával a dceři se tím chlubil.

„Franci můžeš důvěřovat, je to věrný sluha, Ten ví co má za povinnost a nechlastá jak duha!“

„Ostatní ho nemaj rádi, protože mu závidí, psí hlavu mu nasazují, bože, co to za lidi…“

Že Franc smilník, dceři neřek, o tom před ní pomlčel a že otcem řádky dětí, to důkladně zamlčel.

Nechtěl dceru jitřití a iluze jí bráti, že z žádné ženy bez Kristapána nestane se máti.

Baron věděl, že Franc je kujón, že pro sukně má slabost, však toleroval jeho spády, vzpomínaje na svou mladost.

Aristokrat nepomyslel, že důvěřuje hadu, že je schopen všech špatností, že už promýšlí si zradu.

Po baronově Giselle on pošilhával také, měl s ní plány nemravné a né ledajaké.

Selka, služka či děvečka, to bylo mu lhostejné, že řadám z nich už kundy protáh, toť tajemství veřejné.

Franc když zočil pěknou ženskou nebo mladou holku, snažil se ji svalit na znak a to bez okolků.

Každé druhé, kterou svedl a do kundy vniknul, pěkně lokaj zavařil neb outěžek v ní vzniknul.

Tak nejedna dcera selská zaplakala v studu, Když musela rodičům říct: „Já parchantě mít budu…“

A to samé stávalo se i vdané selce nejedné, když podlehla svodům a hře jeho nezbedné.

Lokaj nebyl ožrala a nebyl ani hrubcem, s ženami hrál hry šálivé, on nebyl selským tupcem.

Co chtěj ženské slyšet od něj, to moc dobře věděl, to do lichotek zaobalil a tak jim to pověděl.

Jak podivné, že zbalamutit většinou se dávaly, že byť znaly jeho pověst, rády se mu vzdávaly.

Snad naivita či zvědavost, že má péro dlouhé, dělaly z něj býka a z nich krávy pouhé.

Viděla už baronesa připouštění hřebce, že je to tak i u lidí, stále věřit nechce.

„Nejsme přece hovada, ale děti Boží,
pouze s jeho pomocí se přece lidé množí!
V tom ten rozdíl!“ říkávala. „Zvířata se jedí,
Ony nám též sloužit mají a že jest Bůh nevědí!“

Lokajovým spádům přály ty Giselliny hlouposti, hřbet on hrbí, však penis svrbí, už vymýšlí mrzkosti.

Ve varlatech už má hukot, on pro ni tam má spermie, Je mu rázem všechno jedno, i že ho baron zabije.

Franc teď kvačil do dvora a do maštale vběhl křepce: „Hola štolbo, koně sedlal! Matyldu baronese a pro mě nějakýho hřebce!“

Štolba řekl čeledínu, ten koně na dvůr vyvedl, ustrojil je a osedlal, ty Franc k slečně dovedl.

Na Matyldu v ženské sedlo lokaj slečnu vysadil, Sám pak vylez na Césara a za ni se zařadil.

„Jedem k lesu!“ zavelela, „Přes luka tam cválejme. Né tou cestou mezi lány, tou zdržovat se nedejme!“

Poddaní jim smekají a hluboce se uklání, baronesa nevšímá jich a dál na klisně uhání.

Přes potok se přebrodili, jeli kolem rybníka, stále měla za zadnící, France, toho smilníka

Hleďme slečnu baronesu jak s lokajem jede k lesu. Ona napřed a on za ní koně svého popohání.

Jedou skrze mlází, chvojí, lokajovi ocas stojí. Když projíždějí mladé dubí, baronesu kunda svrbí.

Musí snášet velkou muku, neb mezi stehna strká ruku. Sukně slečna v klíně žmoulá, tam někde se blecha toulá.

Tu zůstane s koněm státi, za lokajem se obráti: „Kouknou, Franc, mám něco tady, teď potřebuju jeho rady, čas mi ale velmi spěchá neb do klína mi vlezla blecha.

„Ta mne trápí, svrbí tuze, leze mi tam nějak drze.
Pomůže mi, má se k činu a vyžene tu lotrovinu!“

Přitom stojí na svém koni, rukou v klíně blechu honí.
Lokaj Franc jen hlavou kývá, na slečnu se vilně dívá.

Lišák lokaj kuje pikle a vymýšlí lesti, svými slovy ohlupuje, myslíc na neřesti.

Baronesa naivní je, věří jeho řečem, není znalá svodů světa, neb jest z klášterních slečen.

Naivní a důvěřivá, neví co jí hrozí: „Na France si dávaj pozor!“ říkali ji mnozí. „Kurevník je, na každou vletí, splodil prý už kopu dětí.
Nezná hranic, nezná meze, prý pod každou sukni vleze!“

„Nuže dobrá, pojďme k práci, když zvolila si operaci.
Já rád pomohu jim vždycky, neb mám nástroj chirurgický.

Přesvědčit se ráčej, prosím, já v nohavicích ho stále nosím.
Když je v klidu, je jak houba, před operací se však vzdouvá!“

„On ztvrdne mi vždy v pravý čas a pak blechy likviduje jak ďas.
Říkají mu Francův pyj, na blechy v klínech mi slouží jako kyj“.

Baronesa rudá v líci, zvědavě sahá mu na nohavici. „Nuže, urozená slečno, teď slezou z koně dolů, ať učiním konec jejich bolu.“

Baronesa tedy z koně skočí a lokaj Franc se k ní přiotočí: „Ráčej položit se tuhle v mechu, ať už zaženeme tu jejich drzou blechu. Nikoho tu vůkol není, všude vládne jen velebné ticho, tedy paní moje, ráčej obnažit se až po jejich ctěné břicho.“

Již pod zadek jí klade sedlo, by se hlavní postižené místo výše zvedlo. A lokaj sobě lyvrej vysvléká, z čela mu již v kapkách vzrušením pot stéká.

Baronesa není líná a příklopec mu rozepíná. Nohavice již si lokaj stáhl a k milostslečně své mrzké ruce vztáhl.

Slečna sukně sobě vykasala, do mechu poslušně se pokládala. Na sedlo si sedla tiše a lokaj Franc již hladí ji po břiše. Mezi nohy si jí rychle kleká, je očividno, že na svou operaci spěchá.

Že baronesa jest v nebezpečí, to ona netuší ni maličko, Neví že má zrovna ovulaci, že z vaječníku jest uvolněno vajíčko.

No, žádná ženská tohle neví, jenom možná tuší, leč baronesa jest bezstarostna, neb naivní má duši.

Sám sobě pak lokaj spodky svléká, baronesa na něj rozpačitě čeká. Bleška jedna zatrolená, kouše ji jak vzteklá fena.

Před baronesou úd se vzpíná, rosit žalud se začíná. „Probůh, co toto je, Franci? Proti tomu nemá blecha šanci…“

Pak samovolně sáhla naň, by ohmatala si tu lokajovu zbraň. „Je to horké a též tvrdé jako kámen… Těš se blecho, bude s tebou ámen!

„A tady dole, co je to za bouli?“ „Toť můj pytel, milostslečno, tam nosím pár svých koulí. V nich jest skryta
zázračná ta síla, co lepkavá jest a perleťově bílá.“

Baronesa drží ten pohlavní úd řádný a v hloubi duše přesvědčená, že vyhlat z klína touto věcí blechu úloha jest vlastně vyřešená.

Lokaj zatím klade ruce mezi její nohy, baronesa rozpačitě přitom hledí do oblohy. Je modrá a plují po ní bílé mraky, to lokaj nevidí neb na Giselinu kundu upírá své zraky.

Jeho prsty chtivě rozhrnují na podbříšku tmavé chlupy, ona mu drží a vše bez protestů strpí.

Když se zvolna lokaj klade na ni, baronesa naivně mu rozevírá stehna a drží bez ustání.

A heledíc stále do té modré oblohy, stehna svá rozevřela do Francem požadované polohy.

Že byl Franc smilník a žen dobrý znalec, v řiť jí náhle ukazovák vtlačil a do vagíny téže ruky palec.

Vyjekla teď slečna značně poděšeně: „Ááááu! Co mi to tam, Franc, dělá…zatraceně?!“

Franc však nedal nic na její stesky, dál prstil jí otvůrky a cítil se moc hezky.

Tu křičí baronesa: „Bože, Franci…Probůů­ůůh!…Ááááách!
Dyť von mi na panenskou blánu rukou sáh!“

„Je mi líto, baroneso, že tak musím činit,
ale za to může blecha, za to neráčej mne vinit!“

Jak ji lokaj prstil a poštěváček dráždil, její kunda vlhla a on nevinnost v ní vraždil.

Slečna vzdychá, jak studánka vlhne, když ucítí žalud, tu rozpačitě ztuhne.

Mezi pysky růžovými zarejdil jím nahoru a dolů: „Teď musíme na tu blechu zaútočit spolu“.

A maje hlavu u slečniny, u uzardělých líček, žaludem svým vklouzl do ní, leč jen na krajíček.

„Bože, bože, Franci, kruciš…Já se toho bojím,
že nástroj ten neproleze tím otvůrkem mojím.“

Už neposlouchal lokaj slova její a začal ho cpát do ní, baronesa vykřikla: „Jááááj!“ a slzy se jí roní.

„Probůůůh, dóóóst, to šponuje a tlačí…!
Nechal toho přece! Já nechci už, to stačíííí!!!“

„Ale kdeže, milostslečno, pyj tam musí celý,
musí se až ke dnu procpat… Toť má medicína velí!“

Kroutila se, boky hází, chce ze sebe ho shodit… „No tak, slečno, vydržej to! Co až budou jednou rodit? To pak teprv budou řváti a vyvolávat k sobě svou nebohou máti…!“

Znova lokaj napřel svoje síly, by ohon svůj dostal zdárně k cíli. Cílem tím, „ach proboha“ jest baronesy děloha.

Slečna úpí, hází zadkem, leč podléhá mu v tomhle boji krátkém. Žalud jeho dál se dere, ona řve: „Áááách“ a dál se pere.

„Já už nechci! Přestáááál! Dóóóóst!!!“ div neprosí ho o milost.
Franc se nedal odraditi a dovedl si poraditi.

Náhle „lup“ a je z ní žena, leč na počestnosti ponížena.
Blána praská, krev se roní, osm palců vniká do ní.
Osm palců, toť z masa kost, pro baronesu je až dost.

Její lůno osmnácte jar a Franc je rázem přived v zmar. Už je v něm tak ponořen, že vězí v ní až po kořen.

„Jééééžiš…achich…p­ropááááána!!!“ leč její kunda vycpána.
Podvedl ji lokaj Franc, teď vydána mu zcela v šanc.

Na děložní čípek tlačí, „Dost už, Franci, to už stačí!!! Jsem už plna toho pyje, cítím jak tam do mne ryje.
Blecha už je jistě v pánu, dal jí tím svým kyjem ránu!“

Franc však mlčí, starý kanec a v baronese rozjel tanec. Dovnitř a ven, zas a zas, prohání v ní svůj ocas.

Jezdí v ní ten ohon slizský, obepínají ho stydké pysky. Slečnin hlas je rázem měkký, už vyluzuje slastné heky.

Netuší, že tu končí sranda, že se chová jako selská Manda. Opojena slastí v kundě, prožívá to živelně, lokajovi v údu hučí, žalud trne citelně.

Otřásá se rozkoší, jak Franc jí kundu pustoší. Už teče slečna urozená a ztrácí pojem o čase, že jí pyjem dobře dělá, to vnímá lokaj po hlase.

Sliznice se trou o sebe, způsobují slasti, penis kundu roztahuje a ta krásně mastí. „Bože, Franci, Ježišmarjá, co mi to von dělá? Tam pulzuje mi, mravenčí a já se vznáším zcela?!“

Mlaskot z toho ozývá se a rovněž i čvachtání, jak lokaj v té kundě jezdí, jak tu blechu zahání.

Vydrážděná baronesa na něj kundu špulí, svojí pánví vstříc vychází a pleská do kulí.

Mravence už cítí v sobě, jsou jich celé tisíce, slečna neví co se děje, přiráží jak litice.

Baronesa vzdychá stále a lokaj ho v ní honí dále, že v tom přelíbezném štěstí zcela zapomněla na bolesti.

„Počkej, blecho, mi ti dáme, z díry ven tě vyšťouráme! Panebože, to je krásné, já chci o tom psáti básně!“

Franc už supí, ona heká, po hýždích jí cosi stéká.
Lokaj ale bez ustání, stále rychlejc ho tam vhání.

Tu vzepjala se milostslečna, vytřeštila oči, táhlé: „Ááááááách!!!“ si zaječela a svět se s ní točí.

Zalehly jí uši z toho, v tom z nebeského kůru, andělský sbor slyší zpívat a proto civí vzhůru.

Míč, který byl nafouknut v ní, rázem zase praská, baronesa propadá se, orgasmus má kráska.

„Tak a nyní držej slečno, já vpustím do nich spršku, svojí bílou mužskou šťávou já vyplavím tu mršku.“

Nevidí a neslyší ta slečna z modré krve a zvuky ústy vyráží hlasitějc než prve. Nohama se o zem vzpírá, ten šibal Franc prohnaný, do finále nasazuje tenhle závod vyhraný.

Tu to přišlo, úd se cuká, ona vnímá záškuby, lokaj mrzkost dokončuje, pro ni svět jest naruby.

Franc už vzdychá, úd mu šplíchá a vagínu jí škrobí, natisknut byv na dělohu, na slečnu jdou mdloby.

V slečně teplo rozlévá se a cítí se blaze, však tuhle svoji první soulož zaplatí si draze.

Až do dělohy proniklo jí sperma jeho plodné, žel však pro ni, stalo se to v době nejmíň vhodné.

Když se lokaj vyprazdňoval do poslední kapky, slečna v paže jeho ryla a v ně zatínala drápky. Starý baron bláhovec byl, chtěl dceru dobře provdati, né méně jak za hraběte, jež jí život pozlatí.

Měl s Gisellou velké plány, prý dá ji jenom tomu, kdo dceru jeho zabezpečí a dá lesku jeho domu.

Zatím dcera baronova omámeně supí, má kundu celou uslintánu a slepené na ní chlupy.

Když byl lokaj vysemeněn, svůj oslizlý úd vytáhl: „Snad je s tebou blecho konec, já tě pyjem zasáhl!“

Baronesa dýchá rychle: „Franc, to bylo pěkné…“ a vidí přitom tu proměnu, že Francův nástroj měkne.

„Doufám slečno baroneso, že vyzráli jsme na blechu, že ta mrcha jim tam v kundě už nečiní neplechu?“

„Ale Franci, jak to mluví, jaká slova sprostá? Však díky jemu za optání, už jsem té blechy prosta.“

Lokaj čumí milostslečně do rozkroku v kleče a vidí jak po stehně jí čirý čůrek teče.

„To musím říct svému papá, jak pohotově zasáhnul, jak mi od té blechy pomoh, jak rázně ji vytáhnul. On mu jistě poděkuje a dá ňákou odměnu, možná že na komorníka povýší ho pro změnu.“

„Probůh, slečno, nedělaj to, já pomohl jim tuze rád,
on pan baron by nepochopil, co se tady mělo stát.

Mohl by si vyložiti, že jsem slečnu svedl,
že jsme tady obcovali a že jsem jim cos vyvedl!

To by byl však velký omyl, já bych v tom byl nevině,
vždyť jsem jim jen, milostslečno, blechu hledal ve klíně.

Pan baron by se pro to trápil a já bych upad v nemilost, on už by mi nevěřil a já jsem přitom zrady prost!

„Nedělaj si iluze, že jim by to snad věřil. Chtěl by od nich doznání mít a moc by láteřil.

Pomluvy se šířej rychle, ublížily by mě i jim… Dají na mě, paní moje, já už o tom něco vím“.

„Budiž tedy, Franci věrný, tak já o tom budu mlčet,
však teď se dejme do pořádku, přec nebudem tu pořád trčet!“

Slečna po té z těžka vstala, sukně si zas dolů dala,
když předtím vytřela si klín kapesníčkem růžovým.

Také lokaj natáh gatě a ze země sebral sedlo, však v duchu měl škodolibost, že to se mu tak povedlo.

Baronesa se místem činu zeširoka prochází, cítíc v sobě France pořád, ten pocit kroky rozchází.

Že stala se nenormálnost, to přiznat sobě nemíní, právě pro ni platí stále, že nevědomost hříchu nečiní.

Však toho, co se přitom dělo v těle oné slečny, tu jest popis podrobný a tuze jedinečný:

Když lokaj své bílé sperma vystříkal v ní zcela, byla ona v slastných mdlobách, že na svět zapomněla.

Jak se její děloha křeči té oddávala, samovolně do sebe Francovo semeno nasávala.

Na stěnách vagíny, na čípku… ulpělo všude, však ve chvilce z semene jen čirá vodička bude.

Polévková lžíce toho, že v kundě měla bazén …a s miliardou spermií, jež oživly rázem.

Spermie, toť mršky, co okem nejsou vidět, v tom bazénu měl jich tolik, že neměl se zač stydět.

Na koně pak oba mlčky zase vsedli spolu, vraceli se volnou chůzí k poplužnímu dvoru. Baronesa měla kundu celou namoženou, měla pocit, že vagínu má Francem roztaženou.

Však nebyl to jen pocit, ale pravda jistá, že slečna v sobě France cític, nebyla už panna čistá.

Spokojen se lokaj dívá, jak baronesa zadkem kývá, že klín svůj si nadlehčuje a nesnázím ulevuje. Jó, kdyby doma seděla, ten problém by neměla!

Lokaj slečnou byv opojen, jeho chtíč byl uspokojen. Radost měl, že vzal jí míru, že udělal jí z dírky díru.

Z očí čiší zlomyslnost, že připravil ji o nevinnost, že ta mladá lidská srna, jeho semene jest plna.

Spermie, ty malé mršky, rozehrály kmitný rej, zatímco je slečna v sedle, probíhá v ní známý děj. Miriády bičíkovců kupředu se derou, rychlostí svou pitoreskní o život se perou.

Překonavše dělohu, již k vejcovodu pílí, všechny spolu závodí, která první bude v cíli.

Cílem tím jest vajíčko, nic jiného to není, to vyplaveno z vaječníku, čeká na oplodnění.

Došlo k tomu po hodině od té jejich akce, zámek byl už v dohledu a cesta ubíhala hladce.

Vajíčko byv obklíčeno, spermie naň doráží, potom jedna zvítězila, ta obal hlavou proráží.

Dvě buňky splynuly spolu, ta její a ta jeho, spojily se geny obou, tak dosáhly svého.

Nic z toho však nevnímala baronesa v břiše, když jim štolba v ústrety šel, slezla z koně tiše.

S lokajem se rozešli a každý z nich si po svém šel, ona zalévala kytky v parku a on jakous službu měl.

Nikde nic se nedělo a baron brajgl netropil, že slečna mu nic neřekla, to lokaj hnedle pochopil.

Den po dni se vlekly v nudě, zámkem vládla ospalost, baronesa zas k lesu jezdí, leč provází ji štolba Drozd.

Lokajovi vyhýbá se a mluví s ním jen když musí, už prozřela úskok jeho a vztek ve svém srdci dusí.

Dva dny na to, co to spáchal, slídit byla ve statku, když zabloudila do stodoly, tak ztuhla s hlavou ve zmatku.

Viděla tam šafáře, jak děvečku jebe, jak ji ptákem kundu mrdá, tu vzpomněla na sebe.

„Přece v sobě nemá blechu, jako já jsem měla?
Cožpak blechy rozmohly se po panství docela?“

Už už chtěla odejíti, tu děvečka vzlykajíc, začla po něm žadoniti: „Prosím, nesmí mě semenem napistiti…“ On na to: „Buď ticho!“ Tu zas ona: „Pane šáfář, prosím, já nechci míti břicho!“

Šafář holku přidržoval a přirážel čile, prý když dala Francovi, tak jí to bylo milé.

Když se šafář vysemenil, plácnul holku po zadku: „Hodná Dorka, a nebála se, všecko bude v pořádku…

Když může lokaj dělat děcka, tak já můžu taky, neb podřízena je mi zdejší čeleď všecka!“

Baronesa ven vyklouzla s tím výjevem v hlavě, že jedna s jednou dvě jsou, to spočetla si hravě.

Už došlo jí, jak podvedena lokajem tím slizským a jak hloupá byla, když vydala se v plen pudům jeho nízkým.

Tím její víra v plodnost Krista nahlodána byla, začala si připouštět, že v předsudku žila.

Byla plna hořkosti, že věřila v blbosti a měla v sobě stud, že věřila v blud …jak počínají se děti.

Jeden týden uplynul a po něm hnedle druhý, nic se celkem nezměnilo na životě sluhy.

Však zatím ani Gisella žádnou starost neměla,
měla pocit jakoby, jen zlý sen to byl takový …a zapomenout chtěla.

Teprve když měsíc utek, vytušila Francův skutek, že měsíc ten celičký ještě neměla měsíčky.

Začala si starost dělat, nervózně po zámku běhat, leč neřekla nikomu, co stihlo ji za pohromu.

Když přehoupl se druhý měsíc a byl konec léta, rozpoznala stará chůva, že cos slečně v těle vzkvétá.

Baronesa měla totiž každé ráno zvracení, byla často lítostiva a trpěla na pocení.

Návaly též měla v hlavě a bolely ji cecky, že těhotenství příznak je to, to vědí ženské všecky.

K tomu přišel bílý výtok a zvětšování prsou, tu chůva respekt odhodila a slečnu nazvala husou.

Baronesa v pláč propukla: „Co mám dělat, Marie? Když to povím svému papá, on mne jistě zabije!“

Byla to věc zapeklitá, jak baronu to říci, aby z toho neměl infarkt či mozkovou mrtvici.

Právě chůva řekla mu to, on tomu nechtěl věřit, letěl ihned za Gisellou, leč ta nechtěla se svěřit.
„Pověz, dcero, kdo to proved, já mám právo tohle vědět!?“
Mlčela však, brečela a povědět to nechtěla.

„Pověz, dcero, mluv už přece, komu jsi to podlehla?!
Nezapírej, pravdu řekni…Probůh, cos to provedla?!“

Když však baronesa mlčí, baron ji otázkami dále mučí: „Do kláštera dám tě vsadit, když nepovíš, kdo to byl! Naše jméno zneuctěno… Pověz, kdo tě zhanobil!!!“

I domlouvá jí stará chůva, domlouvá i zpovědník:
„S tímhle, slečno, nejsou žerty, řeknou kdo ten kurevník!“

Oni mírně a baron z hurta na Giselu šli… Dlouho slečna zatloukala a oni na nic nepřišli.

Jak se lokaj doslechl, co se v zámku děje, ihned si to v hlavě srovnal, že to mu neprospěje.

Stala se mu půda horkou, tak sbalil si ranec, ze zámku se rychle zdejchnul a stal se z něho psanec.

Baronesa podlehnuvše, přiznala vše přece, ale až když otec hrozil, že dá vsadit ji do klece.

K tomu ještě přidal, že vyžene ji do polí, že z majetku on vydědí ji a ona zůstane s žebráckou holí.

„Byl to lokaj, byl to Franc, jež obtěžkal mi břicho,
on hrozil, že zabije mne, nebudu-li ticho!

Stalo se to na vyjížďce, on znásilnil mne cestou k lesu… Já křičela a bránila se, však ještě teď se třesu!“

„Proč jsi o tom pomlčela, proč jsi mi to neřekla?
Já vsadil bych ho do šatlavy a kat poslal by jej do pekla!“

„Oh, papá, já styděla se a hrozně jsem se bála,
že bych mohla otěhotněnt, toho jsem se nenadála…“

Baron dceři uvěřil a lokaje dal hnedle, hledat všude po okolí, leč ten už daleko byl v sedle.

Snad minutu před dvanáctou zmizel lokaj včas, jako by jej varoval samého Lucifera hlas.

Rozdurdil se starý baron: „Co lidi tomu řeknou? Způsobilas, dcero moje, ostudu mi pěknou.

Urozené bříško tvoje teď bude kynout z hříchu, já abych se hanbou propad, budu teď všem k smíchu!

By naše jméno poskvrněno, to nemohu dopustit! Zde nemůžeš v hanbě slehnout, musíš zámek opustit!“

To vyřkl baron i když nerad, neb svou dceru miloval, musel být však zásadový, by čest rodu zachoval.

„Do tejdne se vypravíš a opustíš zámek,
se svou chůvou a se služkou vydáš se do Břežánek.

Tam budeš dlít až do porodu, pak ještě tak dvě léta, vrátíte se až vše se zklidní a bude po klevetách veta.“

Břežánky, to v Středohoří Wildmanů lovecká vila, toto místo bylo vhodné, aby v ústraní tam Gisella žila.

Od Vlkanova daleko je to zastrčené místo, že tam dcera skryta bude, v tom baron měl jisto.

„Na obživu tvou i služek peníze budu posílat, leč to je všechno co učiním, před světem budu tě zapírat!

Žes nemocna, budu tvrdit, do lázní v Uhrách žes kvačila, aby sis tam odpočala a svou nemoc zdárně léčila.

Jak baron Wildmann rozhodl, tak se také stalo, slečna náhle odjela neb času bylo málo.

Však byl už vskutku ten nejvyšší čas neb baronesa přibírala a pozvolna ztrácela pas.

Břežánky, toť prdel světa, místo jež mezi lesy skryté, tam mimo vilu a myslivnu jen roubenky ze klád zbité.

Tam baronesa v klidu žila, těhotníce v tichosti, přestala být rozmazlenou a přivykala skromnosti.

Zvykala si na vše ztěžka, hleďme, co způsobila malá bleška. Hladu měla v noci dosti, tak v kuchyni cpala se do sytosti. Však také nabírala kila a v pase silnější čím dál více byla.

Ztratily na lesku, její dlouhé tmavé vlasy a též jejím lícím, jež jakoby oplácány, ubylo krásy.

Vypouklé bylo břicho slečny, pohled na ně jedinečný. Však slečna chodí, těžce dýše a cítí tíhu ve svém břiše.

Že život v něm jest bezpochyb neb cítí slečna v něm už pohyb.

Nabrala na šířce v bocích, v prsou zvětšen objem, ze dvojek má skoro pětky a matróny budí dojem.

Utěšeně narůstalo Giselino břicho a zdálo se být jak balón, baronesa změnila se, že nepoznal by ji ani sám pan baron.

Na procházky chodila a také hodně spala, se starou chůvou rozprávěla a do vyšívání se dala.

Někdy hrála se správcem hru v šach, jindy zase od Běty vyslechla nějaký ten tlach.

Poslední týdny před porodem kolovaly řeči všeliké: Prý jako kdyby dýni spolkla, tak má milostslečna břicho veliké.

Sem tam chodíc po pokoji a za boky se drže, v duchu měla vztek na France, že on za všechno může.

Břicho sobě nadlehčujíc, je jí z toho hrozně: „Jak to dítě velké bude?“ přemýšlí nervózně.

V půli března druhý pátek nastal porodu začátek. Doktor z města u ní klečí, Gisella úpí a hlasitě ječí.

Život to jest Boží dar, povila Gisella dítek hnedle pár. Tu bych příběh skončil, neb není už co psáti,
a i kdyby snad bylo, já nechci se do toho hnáti.

Fanyn