Lůzr story

Aby bylo jasno, nejsem žádnej supermuž, jakejch tu vypravuje spousta. Pívo mi chutná a je to na mě vidět. Vobčas se prostě neumeju, holím se, jen když je to vopravdu nutný a postavu prostě nemám jak z časáku. Ani péro nemám dvaceticentimen­trový, možná ani patnácticenti­metrový, co já vím, já to nikdy neměřil. Čas trávím mezi mizerně zaplacenou prací a Lucemburkem, teda hospodou, spíš teda pajzlem pojmenovaným po pivu, co už dávno nikdo nevyrábí, ale kdysi ho tu točili. Vyspat se chodím na ubytovnu, žádná nóbl adresa, ale můžu si tam dovolit pokoj pro sebe a troška toho rómskýho zpěvu nebo ukrajinskejch rvaček v noci vám nevadí, když většinou uleháte s pár škopkama v břiše.

Vždycky to takhle nebylo, měl jsem pěknou kost, byt na hezkej adrese a dobrej džob. Ale znáte to, občas se to semele. Bejvalka si našla jinýho, navíc zmetka právnickýho, společnými silami mě obrali o byt a většinu mejch prachů. Vostudu mě teda udělali s tím obviněním z domácího násilí, a tak z dobře placenej práce člověk a hezkej adresy člověk musel trošku slevit. No nic, to je už voda, co dávno (dva roky) pod mostem proplula, říkám si pořád, že moudřejší ustoupil.

V Lucemburku čepuje Baruna, patnáct let praxe provozních po hospodách, dvacet let života s kamioňákem, možná i nějaká ta zkušenost s prodáváním svýho těla a dvě porozený děti, to všechno je na ní pořádně vidět. Ale člověk si tak nějak pořád dokáže představit, že před těma dvaceti lety to byla devatenáctka jako lusk. Málokdy tam má k sobě nějakou brigádnici, snad jen občas se tam mihnou praktikantky z učňáku, jinak má celej lokál na starosti sama, majitel se tam jen parkrát do měsíce staví pro tržbu, případně se tam jde s kumpánama ožrat „za svoje“.

Do Lucemburku chodím rád i kvůli Baruně, je o ní všeobecně známý, že pokud necháte dvě stovky a víc dýško, vezme vás do automatovny (to je místnost vzádu vedle baru, kde kdysi stály maty, ale jak se měnily zákony, majitel lokálu si jednou řek, že jejich další provoz by byl moc drahej, tak je nechal odvízt a od té doby je tam jakési skladiště a Barunina „kancelář“) a tam vám ho vykouří.

Tuhle se takhle, těsně po vejplatě chystám zase do Lucemburku. V práci jsem to trošku zkrátil, šéfova bonzácká sekretářka se zdejchla už ve tři a šéf je na tejden někde na veletrhu. Baruna mě přivítá s nějakejma nedořešenejma účtama a když to celý uhradím, je ke mě jak mílius. Povídá si, koketuje. Taky, co by dělala, má tam teď prázdno, občas se teda stavili nějaký cyklisti, co jim vede cyklostezka okolo na jeden škopek uhasit žízeň, ale jinak je teď období, kdy je Lucemburk obzvlášť mrtvej. Zvlášť takhle v tejdnu. A tak mi nosí jeden škopek za druhým, nechá si ode mě vyprávět sprostý vtipy a vypráví mi o životě. Po pátým pivu, který dopiju, když už je venku dávno tma, bouchnu pětistovkou na stůl. Na tohle jsem se dneska fakt těšil. „Baruno platím, drobný si nech!“ hlásím jak už parkrát signál, kterej oba známe. „Dneska ti Jiříčku vrátím do koruny, starej je doma a on to ze mě vždycky cejtí, ať to meju, jak to meju…“ opáčí nečekaně Baruna. Ze všech těch pěti dní, co z každýho měsíce tráví doma Barunin starej jeden zrovínka musel spadnout na dnešek, ach jo.

S Barunou jsme se dohodli, že si to teda „zapamatuje na příště“, sbalila pětikilo do kasírky a nenásilně mě z knajpy vypoklonkovala. Nojo, ale co teď, noc byla ještě mladá a já byl docela nadrženej. Nic no, plán B je vždycky jasnej, k zámecký zdi na kukačku. O zámecký zdi je v našem městě známý, že si tam mladý dávaj dostaveníčka, je to takovej zastrčenej kout. Naštěstí tam znám místečka, který jsou dobře schovaný a je z nich dobrej výhled. S trochou štěstí tam narazím na páreček, co si to bude rozdávat. Většinou to není žádnej kulturní zážitek, ale lepší než věčně čumět doma na porno, člověk si ho pak líp vyhoní.

U zámecký zdi je dneska teda taky mrtvo, to je snad naschvál. Když už si takhle, krytej křákem a opřenej o strom tady hovím, nikde nikdo, aspoň si ho teda vyhoním v přírodě, říkám si. No ale bez tej inspirace a po těch pivech mi to moc nejde, když v tom… Počkat, hele snad sem nejdou. No jo jdou. Ta holka je fakt mladinká, šestnáct max. A ten kluk, jasně, to je Saša od nás z ubytovny. Vždycky jsem si myslel, že je to buzna, podle toho jak se šlechtí a oblíká, no ejhle, on je třeba jenom zamilovanej. Líbaj se a už se jí Saša dobývá pod minisukýnku. To je jiná, u tohohle si člověk jinak pohoní, libuju si. Kalhotky jsou dole, minisukýnka nahoře a mě začíná bejt hezky.

„Počkej, počkej…“ křičí holčička, když Saša vytáhne svýho ptáka ze zaprasenejch montérek. Saša jako by moc neslyšel, silnejma rukama chytne její nohy zboku za stehna, narazí holčičku zádama na zeď a zvedne jí nohy tak, že jsou teď jejich pohlavní orgány správně postavený. Jedním vrzem do ní vrazí. „Říkals že si vezmeš gumu Sašenko…“ křičí na něj holčička, ale už je všemu pozdě, se zvoláním „Pizděc!!!“ Saša po pár přírazech přirazí víc, zakloní hlavu, vteřinu tak zůstane. Pak jedním tahem vytáhne ptáka, postaví holčičku zpět na zem, zandá ptáka do kalhot a obrátí se na útěk. Holčička zády opřená o zámeckou zeď se sesune do podřepu s kolenama od sebe, mám ji skoro proti sobě osvícenou blikající lampou pouličního osvětlení, a tak vidím, jak to z ní vytejká. A pláče.

Hajzl Saša, myslel jsem, že si u nich vyhoním, ale jemu to trvalo ani né minutu a půl a holčičku tu vykropil a ještě jí zdrhnul, já byl akorát na krajíčku, ale holčičí vzlykání člověka moc nevzruší. Chvíli zůstávám v úkrytu. Chci počkat, až ta malá odejde. Ale ona neodchází. Neodchází deset minut, neodchází půl hodiny. To už mi ani nestojí. Fakt dík Sašo, sobče jeden odpornej. No, úkryt to je dobrej, ale má nevýhodu, člověk tu musí bejt opřenej o strom a trošku v podřepu, teda pokud chce ruce, nebo aspoň jednu používat k tomu co já. Schválně si to zkuste, nejde to vydržet moc dlouho. A ta holka furt neodchází. Jen tam rozcapeně klečí u zámecký zdi a vzlyká a pláče. Ach jo.

No co, tak jsem vyšel z úkrytu. Všimla si mě, aby ne, vynořil jsem se z křoví jako nějakej úchylák. Vyjekla a postavila se. Byl jsem od ní (původně od nich) asi čtyři metry. „Neboj malá, jdu náhodou okolo a slyším pláč,“ znažím se lhát, jak nejlíp umím. „Nechceš nějak pomoct nebo něco?“ „Jasně vole, Postinor mi kup, tím mi teď pomůžeš,“ načež se zase spustila v usedavý pláč. „No, jestli do tebe investuju svejch šest stovek, tak mi musíš říct, co je?“ předstírám, že nevím, o co šlo. „Jakože mi to pak koupíš?“ „No jasně, ale vyprávěj mi to.“

„Víš, vsadila jsem se s kámoškou, jestli je Saša, kterej k nám chodí do hospody buzna, nebo ne. Ona tvrdila, že je, já tvrdila, že ne. Jedinej způsob, jak to dokázat bylo, že se ho jedna z nás pokusí svíst, tak jsem si vzala tuhle sukýnku, tenhle topík a celej večer se před ním natřásala, házela jsem po něm očka, vnucovala se na panáka… a on nic…“ tuhle část příběhu jsem neznal. Takhle z blízka vypadala teda o něco starší, klidně jí mohlo bejt tak devatenáct, ale byla oblečená jako hotová lolitka, dortíček jen k nakousnutí. Volná mírně krepovaná sukýnka asi do půlky stehen, tílečko-topík, pod ním nejspíš chyběla podprsenka, asi bylo ještě před hodinou úplně bílý s nápisem, ani nevím, co na něm bylo, asi něco jako „SEXY“ či něco na podobný intelektuální úrovni. Celkově působí takovým roztomilým holčičkovským dojmem. Hernajz, to jsem se do ní nějak zakoukal, zbytek příběhu jsem vyslech jaksi v mlze, jsou to roky, co jsem neměl ženskou „naplno“… „… vůbec nic, kámoška odcházela domů a já jí musela "vyplatit“ to pětikilo, o který jsme se vsadily… potom, co Saša odešel moje mise skončila a já šla domů, ale ten idiot si na mě počkal za rohem od hospody. Mlel tou svojí poloukrajinskou hatmatilkou něco vo tom, že ať si jako nemyslíme, že, když je víc na chlapy, že by ženskou nezvlád. Měla jsem… nebo mám, trošku naváto, tak jsem ho začla provokovat, že by mi to moh ukázat u zámecký zdi, no a pak se to semlelo, vpodstatě mě sem zatáh, stihla jsem mu jen říct, že musíme s kondomem, ale on na to úplně kašlal, jako by byl duchem někde jinde, asi u toho musel myslet na nějakýho svýho chlapa… pakrát do mě přirazil a celou mě tam dole zcákal."

Její příběh seděl do toho, co jsem viděl. Chlast z ní byl cejtit, mrdka taky. Ale co, já měl taky naváto, tak mi to bylo jedno. Chvíli jsme si povídali. Zvláštní, kromě Baruny to byla po dlouhejch měsících první ženská, nebo něco, co jí připomínalo, se kterou jsem vydržel klábosit tak nějak dýl… „…A jak ses tady vlastně ty objevil, sem se chodí jemon šukat, co vím…“ nahodila mezi řečí. No nevykoktal jsem nic věrohodnýho, znáte to, procházel jsem se, zkracuju si to tudy na ubytovnu (je to delší a horší cesta, víme). „…si vočumoval ve křoví, žejo“ odhadla mě naprosto přesně po několika minutách toho mýho koktání. „Hele, tak chceš koupit ten postinor, nebo jak?“ měním téma, abych utek odpovědi. „Vole, já si nechám koupit postinor vod úchyláka, co to celý viděl, já jsem ale troska…“ pokračovali jsme v rozhovoru, kterej byl tématicky ňák moc rozkročenej. Ale pak se to nějak usadilo, nahodil jsem „Dohromady nebylo na co koukat,“ připomněl jsem a v tom mě napadlo, „…jako zadarmo se mi ho kupovat nechce…“ a ona si mě chvíli dobírala jako „že by ses zmoh na něco vopravdovýho, ne jen na čumendu…“

Říkal jsem si, když jsem se ptal, že by ta její prořízlá pusa mohla dneska nahradit tu Baruninu, ale vona evidentně myslela ještě něco jinýho. Chvíli mi přišlo, že mě skorem ukecávala, že si to uděláme normálně, je přece už vystříkaná, tak je to za jeden postinor, pak zas jakoby cukla a moc se na to netvářila, strávili jsme kecáním ještě dobrou půlhodinu, nikam nebyl kvalt, dvaasedmdesát hodin je dvaasedmdesát hodin. Navíc touhle dobou jsou stejně všechy lékárny zavřený. Začali jsme se sebe po všech těch siláckejch řečech dotýkat, šáhla mi na péro a bylo vidět, jak drží kamennou tvář, když jí asi zklamala dýlka, ale po chvíli se přeci jen opřela rukama, předklonila vyhrnula sukýnku a řekla „Tak si posluž můj rytíři zachránče…“ Povím vám, je to hezký, když vás holka častuje takhle hezkejma řečičkama. Škoda, že jsem jí nic hezkýho voplatit jaksi nemoh. Každej pochopí, že z těšení na Baruninu pusu, ze svýho voajérství i z tohohle surreálnýho rozhovoru jsem byl nadrženej jak jelen v říji. A podobně dlouho jako to tvrá jelenovi v říjí, když skočí na samici to trvalo i mě. Jako bylo to asi delší, než Saša, ale ne teda o moc, a už jsem jí to tam hnal. Bože, skoro jsem zapomněl, jak je to šukání zábavný, rozhodně lepší než Barunina pusa. A moc na tom ani neměnilo, že šlo vo holku recyklovanou a ještě ke všemu pořád ještě zamrdanou od mýho předchůdce. Po celou dobu vzdychla jen jednou, asi jí to tak krásný nepřišlo.

„Ach jo, dneska mám smůlu na samý lůzry,“ dopověděla holčička, když jsem na ní končil. „No no, však nic z tohos' nemusela…“ urazil jsem se. „Já vím, jsem kráva, promiň…“. Mohlo takhle začít přátelství, láska, nebo vztah. Ve filmech by to tak bylo, i když tohle by asi natočil jen hodně alternativní filmař. Nezačalo z toho nic, ve světě nás lůzrů prostě nejsou happyendy. Šli jsme na benzinku, koupili si krabicák a toulali se po parcích dokud nezačalo svítat. Číslo mi dát nechtěla, že přece neví, jaký psycho jsem, a tak nebyla jiná volba, než si na otvíračku lékárny počkat spolu touláním se po městě. Stejně bylo kolem třetí a já dělám od sedmi. O půl sedmý otevírala lékárna, co jsem jí měl, cestou do práce. Lékárnice, u který si pravidelně kupuju ibáč na kocovinu byla trošku v šoku, že jsem nepřišel sám, ale s holkou a že kromě ibáče jsem rozšířil objednávku na postinor. Holčička dostala svůj postinor a naoplátku mi řekla, že se jmenuje Klára. A já šel do práce, šéf byl ještě naštěstí pořád na tom veletrhu a jeho sekretářce se mi podařilo celej den vyhejbat. Asi nemusím povídat, že z práce jsem to nebral přes Lucemburk, ale rovnou na ubytovnu dospat svůj největší erotickej zážitek za poslední léta.

Kláru jsem od tý doby jsem jí neviděl. Asi bych jí dokázal vypátrat, stačilo by se Saši zeptat, do který hospody to chodí. Bojím se ale, aby si to nevyložil špatně. A vůbec, nevím, co bych tam hledal, Kláru nakrucující se před nějakým borcem, co má v životě všechno líp, než já, vidět fakt nepotřebuju. Pro mě zůstane krásná v tý vzpomínce, jak se vopřela vo zámeckou zeď a nastavila se mi. Za šest stovek na postinor. Ale na to se historie neptá, jak říkaj u fotbalu.

Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je online

Blanka

Orál, anál i klasika. Jak si to budeš přát? Máš to rád zezadu? Já to miluji. Není nic lepšího, když si mě hezky zezadu přidržíš a budeš do mě přirážet ze všech sil. Vlna orgasmů nás nemine.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 452

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA BLANKA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Marta

Už jsi zažil sex s nadrženou profesionálkou, která má zrovna chuť na pořádný ohon, který bych si hned vzala do pusinky a pořádně ti ho do sucha vykouřila?

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 453

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA MARTA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Simona

Chci to udělat tvrdě do zadečku! Vůbec se se mnou nemazli a začni mi to dělat do mé kakaové dírky.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 455

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA SIMONA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

Dante