Návrat na hlavní stránku

Povídka.cz povídky psané životem...

Náhodné zjištění

V této povídce jsem spojil dvě své asi 6 nebo 7 let staré povídky do jedné a poněkud jsem to upravil…

Jmenuji se Ing. Viktor Koutný. Mám 41 let, pracuji jako stavební projektant u Geosanu v Kolíně a desátý rok jsem šťastně ženatý se svou ženou Vlaďkou. Moje žena je učitelkou češtiny a dějepisu na druhém stupni základní školy v Uhlířských Janovicích, našem malém městě s nějakými více jak třemi tisíci obyvateli. Je jí 35 let a toho času je v 5. měsíci svého prvního vymodleného těhotenství. Máme se rádi se ženou a dobře si rozumíme ať už jde o společné zájmy i sportovní založení, takže naše manželství bylo vždycky bezproblémové a dá se říci harmonické. Ona má práci, která ji baví přímo v místě, kdežto já dojíždím do firmy u níž jsem zaměstnán do 20 km vzdáleného Kolína. Normálně do práce jezdím autem, jenže před týdnem jsem měl bouračku. Mě se nestalo naštěstí nic, ale škoda na autě je skoro 100 000 a tak muselo na čas do opravny. Po tu dobu jsem začal do práce dojíždět autobusem. Dnes ráno (je listopad) jsem jím jel zase. Pracuji od os8:00 a tak vyjíždím na 7:00. Autobusem tou dobou jezdí i omladina, co studuje Kolíně. Seděl jsem a mlčky tupě zíral do ranní tmy, když jsem za sebou zachytil rozhovor dvou mládenečků asi středoškoláků, které jsem neznal a oni neznali mne. Chvíli se bavili o holkách, o muzice a takových těch věcech o kterých se tihle –náctiletí baví. Pak najednou jeden z nich položil tomu druhému otázku: „Hele, viděls naší bejvalou třídní?“ „Myslíš Koutnici?“ zeptal se druhý a já zbystřil. „Jo, vole, kterou asi jinou?“ řekl zase ten první. „Ne, neviděl“, řekl druhý, „A co je s ní jako?“ „No co…" a zachechtal se…„že už jí roste buben“, řekl zase ten první. „Fááákt?“ podivil se druhý. „Ty myslíš…?“ vyřkl vzápětí otázku. „Já nic nemyslim, já sem vo tom přesvěčenej“, řekl mu první. „Ty myslíš, že sme jí tenkrát na tom rozlučkovym třídním mejdanu na konci devítky…?“ zeptal se zase druhý s nevěřícností v hlase. „To si piš, že jó! Dyť sme jí tenkrát vymrdali kundu a pokud vim, tak sme jí tu voba vykropili…“ pronesl se zlomyslností v hlasu ten první. „No jasan, plnou dávku až do poslední kapky pěkně přímo na dělohu…chachacha“, zachechtal se ten druhý se škodolibě. „Tak vidíš… Z takový záplavy semene muselo něco bejt, zvlášť, když nebrala žádnou antikoncepci“, řekl na to ten první. „Hele…a jak víš, že nic nebrala?“ vyptával se druhý. „No vod holek ze třídy… Dyť víš, že s některejma byla skoro jako jejich kamarádka. Když se jí jednou ptali, proč nemá děti, tak se jim asi v nějaký slabý chvilce svěřila, že s jejim starym chtěj, ale že se jim to nějak nedaří. Prej byla na gynndě na nějakejch vyšetřeních a tam jí prej řekli, že je v pořádku, že vona děti mít může“, vysvětloval ten první svému bývalému spolužákovi. „To si asi Koutnice nemyslela, že jí zbouchneme my… její žáci deváťáci…chachacha­¬!“ zachechtal se zlomyslně ten druhý. "No, dyť byla přivožralá… Ty vole, bejt normálně střízlivá tak by nám to nedovolila… Proto nám držela…“, řekl první. „Ale že měla parádně vyšpulenou píču…chachacha“ bavil se první a dodal: „Aspoň sme se jí tam dobře dostali a mohli sme jí pěkně protahovat kundu“, bavil se druhý a mě bylo najednou jasné, že čirou náhodou jsem se stal nechtěným posluchačem dvou spratků, kteří se bavili o mojí manželce. „No jo… Pěkně sme jí zmasírovali dělohu, to byla fakt jízda, hahaha…“, řekl první. „A vyškrobili a asi nejspíš naprcali…“ dodal se smíchem zase ten druhý. „Ale víš co je na tom nejlepší?“ pronesl ten první…, „Že vona se přitom udělala. Slyšels jak hekala?“ „No jó, když sem jí mrdal, tak sem cejtil, jak mě v sobě začala úplně svírat kundou, to byla paráda“, vychloubal se druhý.

Když jsme za chvíli vystupovali v cíli naší cesty na zastávce proti nemocnici z autobusu, nechal jsem je projít kolem sebe, abych si je trochu prohlédl. Určitě oba neměli víc jak 16 a byli to takoví docela tuctoví kluci. Jeden tmavovlasý s účesem a la hnízdo, druhý na krátko ostříhaný blonďák s kšiltovkou na hlavě. Když jsem přišel do práce, usadil jsem se ve své kanceláři a chvíli nehnutě mlčky přemýšlel. Najednou mi všechno začalo nějak docházet. Vzpomněl jsem si na to, jak Vlaďka z toho třídního rozlučkového mejdanu tehdy v červnu přišla taková nějaká zničená, přiopilá a unavená, jako kdyby zrovna absolvovala pochod Praha-Prčice… a také byla taková nějaká druhý den ráno nesvá a nervózní. Omlouvala to tím, že je nevyspalá a také tvrdila, že jí bolí hlava, což Viktor chápal. Měl pro to pochopení. Dokonce i pro to, když asi týden Vlaďka odmítala jejich jindy pravidelné manželské obcování v posteli. Viktor měl zrovna tehdy dost práce, dokončovali jeden důležitý projekt a on si nějaké to papírování bral jako práci na doma. Byl tedy také den co den dost utahaný a tak mu vlastně ten týdenní sexuální půst docela vyhovoval.

Nyní mu začalo při jeho kancelářském rozjímání docházet, proč mu jeho žena o svém těhotenství řekla až po měsíci, zrovna když byli na dovolené v Řecku. Pravda, čekal by tehdy od ní více projevené radosti nad vymodleným otěhotněním než jaké tehdy projevila, ale omlouval ji náladovostí a různými emočními stavy, které ženy v těhotenství provázejí. Když měla asi ve 3. měsíci ty obvyklé ranní nevolnosti se zvracením, soucítil s ní a dost dobře nechápal smysl slov, které jednou ráno zaslechl z koupelny, když se Vladěna po jednom takovém zvracení myla a polohlasně jakoby pro sebe nadávala: „Hajzlové jedni zasraní, aby vám mráz kule roztrhnu!“ Nyní tedy už mu došlo, komu ta slova byla adresována. Když pak Viktor odpoledne přijel domů dříve, protože mu ředitel pobočky řekl, ať si do doby, než-li mu bude spraveno jeho auto vezme služební domů, bylo půl páté odpoledne. Před jejich domem stál Peugeot 3008 s pražským číslem. Viktor si uvědomil, že to nemůže být nikdo jiný než-li Irena, Vladunina kamarádka už ze studií na peďáku. Irena byla původně Kolíňačka jako Vladěna, obě chodily do stejné třídy na gympl, obě v Praze spolu vystudovaly pedagogickou fakultu, jenže Irena si tam našla manžela, movitého, ale staršího chlapa než-li je on sám, který je ředitelem bankovní pobočky snad Komerční banky. Irena byla asi v Kolíně za matkou a stavila se tedy za Vlaďkou. Viktor ji moc nemusel pro její takové povýšené chování. Zastavil tedy kousek za ní, takže přes živý plot z tůjí nemohlo být na jeho služební škodovku vidět. Vylezl a nenápadně odemkl. Stejným způsobem vstoupil i do baráku. Chtěl se uklidit do suterénu do své pracovny s tím, že jen ženu a jejího hosta pozdraví, jenže aniž mne zahlédly a aniž Vlaďka tušila, že už jsem tak brzy doma jsem zaslechl její hlas v obýváku jak říká: „Sem sice v jináči, …, víš… ale má to velký háček… To dítě není Viktorovo!“ Chvilku bylo ticho a já v předsíni nehybně civěl nevěda co dělat… V hlavě mi během té chvilky proběhlo mnoho otázek včetně těch zásadních: „Proboha, proč jí to říká? Co s tím budu dělat?“ Jenže Vladěna jakoby tyto dvě otázky slyšela a pokračovala ve svém monologu: „Stalo se to, oč sem dobrejch deset let bojovala jako lvice … a konečně čekám miminko. Já ale najednou místo radosti cítil hořkost… „Když se ohlídnu dozadu na řadu uplynulých let, jako červená nit se jimi vine to, co bylo pro mě stěžejní: snaha o miminko. Vlastně musím obdivovat manželovu trpělivost, divím se, že mě nevyhodil z okna a že ještě dokáže vyslovit slovo sex, aniž se mu hrůzou zkřiví obličej. Postupem času jsem docházela k názoru, že miminko nebude a že kvůli tomu skončím v Havlíčkově Brodě. Některé věci je prostě možné vydupat ze země, a jiné zkrátka nedostaneš za nic na světě, i kdybys byla sebevětší bojovnice. Ale to já sem. Vždyť jsem v gynekologově ordinaci prakticky žila, musel mě mít už plný zuby. Stokrát mě ujistili, že jsem v pořádku a že zřejmě potřebuji čas, a já na Vikiho vloni ječela, kolik že mám asi tak času – v sedmatřiceti? Naštěstí zachoval klid. Taky chudáka manžela sem samozřejmě vyštvala na lékařskou prohlídku, naštěstí je dobrák a šel bez vytáček. Ale ani u něj doktoři nezjistili nic alarmujícího. Nezbývalo než čekat. Jela jsem i do Františkových Lázní, všechno jsem si samozřejmě financovala sama, ale nic nepomáhalo. Manžel naši situaci nenesl zdaleka tak těžce jako já. Je kliďas, má spoustu koníčků, přátel, práci, která ho zcela naplňuje, a pevný nervy – jinak by se mnou nevydržel. A tak zatímco spokojeně sedával z rybářským prutem, já jsem se sžírala a otáčela se na ulici za každou maminou s kočárkem…“
„Irčo, dyť mně znáš… Už jako žákyně a pak studentka sem zažila několik protivných komisních kantorů, při kterých jsem chodila do školy často ve stresu. Vždycky sem chtěla být učitelkou, ale jinou… Sice když sem po peďáku nastoupila na svou první základku jako nová učitelka, tak mně starší kolegyně varovaly, abych si od žactva držela odstup a moc se s nimi nekamarádila, protože prý tihle puberťáci a puberťačky jsou k neuhlídání jako pytel blech, že vycítí moje slabosti a že když jim podám prst, tak mi utrhnou celou ruku. Pravda, v některých jednotlivcích jsem se zklamala, ale celkově jsem se svým žactvem vycházela vždycky dobře a můj přístup k nim se setkával spíš s kladnou odezvou. Před pěti měsíci jsem šla na rozlučkový večírek, no on se z toho vyvinul spíš mejdan se svými žáky. Naplánovali si to na pátek 18. června… Heleď já tu 9.B měla jako třídní od osmičky… Konalo se to na zahradě se zahradní chatkou rodičů jednoho z kluků, která se nachází asi 2 kilometry za městem v takové zahrádkářské kolonii. Že se tam prý dá udělat oheň, pustíme si nějakou muziku z cédéček, zatancujeme si, pojíme buřty, něco popijem… Alkohol jsem ale kategoricky zamítla a tak slíbili jen kofolu. Ten den byl pátek a bylo to deset dní před koncem školního roku. Víš, že koncem června byly už horka. Proto sem na sebe vzala jen letní šaty a pod ně jen podprdu a kalhotky. Přišli tam všichni, celkem šestadvacet děcek. Všechno probíhalo celkem v pohodě… Kecalo se, poslouchala ta muzika, trochu tancovalo, opékaly špekáčky a zapíjelo se to zmíněnou kofolou, která měla ale takovou zvláštní chuť… Ti prevíti ji, jak jsem zjistila později, totiž napančovali rumem. Zpočátku prý jen mírně, ale pak poměr toho rumu v kofole zvyšovali až na 4:1. Neumím pít a ani mi to nechutná, ale po skleničce či dvou jsem se začala cítit tak nějak jako… a vždyť o nic nejde… neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí… a tak. Cítila sem báječnou lehkost. Pocit, který mi střízlivost jak živa nenaservírovala. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak to celé skončí. Ještě v deset hodin večer jsem byla úplně v pořádku a cítila jsem se báječně. Chystala jsem se pomalu odejít domů, i když jsem nijak zvlášť pospíchat nemusela, protože věděl kam jdu a že přijdu později. Část omladiny se vytratila, takže nás tam zůstala asi jen polovina. Pak se začala hrát hra na pravdu spočívající v tom, že kdo nehodlá pravdivě odpovědět na otázku, vypije panáčka rumu. Ty přece víš, že co se týká nápojů, jsem zvyklá na kakao a na limonádu. Víno si dávám jen při slavnostních příležitostech. Rum jsem doposud nepila a nikdy na něj nezapomenu. Na tvrdý alkohol vůbec nejsem zvyklá a do té doby jsem neměla ponětí, co to s člověkem dokáže udělat. Při té blbé hře na pravdu jsem dostávala i otázky, které mi byly nepříjemné, protože zacházely příliš do intimností a nechtělo se mi na ně odpovídat. První dva panáky jsem vypila nechtíc a s odporem, pak už to do mě padalo, ani nevím, jak. Vypitý alkohol se na mě dost podepsal. Ztěžkly mi nohy, ale jinak jsem začala být taková povznesená, bezstarostná, odpoutaná od každodenních starostí. Bylo půl dvanácté, když jsem se konečně rozhodla jí domů. Dva z kluků, Milan Studnička a Pavel Polcar se nabídli, že mne doprovodí a já nebyla proti. Taky mi nijak nevadilo, že mi ti dva začali tykat a oslovovat mě křestním jménem. Nějak jsme se nemohli vymotat z uliček mezi ploty v té zahrádkářské kolonii, protože opilí jsme byli všichni tři a se mnou se země trochu houpala. Ty hošánci vůči mně ztratili poslední zbytky zábran a jelikož jsme šli tak, že jsem kráčela mezi nimi (dělali totiž, jako že mne povedou), brzy jsem ucítila jejich všetečné zvědavé ruce, jež se mi ovinuly kolem pasu ramen, pak na zadnici a také jakoby nechtíc i na prsou. Najednou mi jeden přes druhého začali říkat, jak se jim už dlouho líbím, jak mě milují,že mě strašně moc chtějí. Mně se, představ si to, té přemíry vášnivých slov zatočila hlava jak nějaké nezkušené puberťačce… Ta jejich vášnivá slova a ty všetečné ruce… Měla jsem najednou pocit, že vzduch té vlahé noci je prosycený jejich testosteronem. Nikdy se to nemělo stát. Nikdy jsem neměla dopustit, abych nemohla zabránit něčemu, co ve mně klíčilo, co ve mně burácelo, co chtělo na povrch… Co se totiž jednou spustí, to se pak řítí vpřed. Lavina se spustila z hory do údolí a já se po ní klouzala.,, vzrušená jak patnáctka. Najednou jsem se s nimi, s jedním i druhým, líbala. Studnička mi strčil jazyk do pusy a rukou mě hladil po vlasech. Pak mě objal a já, kráva blbá, neprotestovala. Nešlo to zastavit! Třásla jsem se jak osika, ale spíš než nervozitou, očekáváním. Pak se se mnou líbal i Polcar. Hele, já nikdy sem nebyla na zajdy… Sama sem se nepoznávala, ale ten alkohol v krvi ve mě potlačil všechny tabu i zdravý rozum… Ti dva, to jsou …, tedy vlastně byli… takoví výlupci mé třídy. Takoví průšviháři a co se prospěchu týče, patřili k těm nejhorším.A na¬jed­nou jsem s nimi byla na takové odlehlém místě uprostřed noci a měla v puse jejich jazyky… Museli se na mně nejspíš domluvit, teďka už je mi to jasné… Ten rum v kofole a pak ta blbá hra na pravdu s pitím panáků rumu místo fantů při odmítnutí odpovědi, ty jejich otázky na mou osobu, prostě mně dostali tam kam chtěli a já jim naletěla. Oni byli vůči mně drzí už tam na té zahradě, když se tancovaly ploužáky. Už přitom mi jakoby nic ochmatávali zadek. Jenže já už byla v náladě, tak mi to nevadilo, protože jsem už byla uvolněná a tudíž i blahosklonná i když to bylo nepatřičné. Když se pak se mnou líbali a objímali mě, Studnička se mi dokonce vyznal, že si prý v myšlenkách na mě mnohokrát vyhonil ocas, co semene prý přitom přišlo na zmar, což je hrozná škoda, že kdyby jako to jeho semeno bylo ve mně, že by ze mě už dávno byla těhule… No a na to prones Polcar, že prý i on mě hrozně chce a představ si on řek: „Já s tebou chci šoustat!“ „A co si na to řekla, Vlaďko?“ zeptala se mé ženy Irena. „Nic, představ si to. Já neudělala vůbec nic místo abych si třeba řekla: „Co to děláš ty pitomá? Proč to děláš? Co to děláš? Nejsi normální, ty nejsi normální!“ řekla má žena. „Najednou sem měla vyhrnutý spodek šatů až do půl zadku a ty jejich nenechavý ruce sem měla na stehnech, půlkách a snažily se mi proniknout i do klína. Bylo to sice přes kalhotky a já se trochu ošívala, ale v podstatě sem se nebránila. Začali mě svlíkat ze šatů a já najednou slyšela, jak řikají: „Póóď, zašukáme si, Vlaďkóó! My ti pomůžemee… Třeba ti uděláme dítěé…! To přece chcééš, néé!!??“ „Neblbněte, kluci“, ohradila jsem se, ale to už jsem měla, ani nevim jak, šaty ze sebe dole v trávě u nějaké parkové lavičky, Takže jsem tam s nimi byla jen v kalhotkách a podprsence. Tu mi taky vzadu jeden z nich rozepnul a najednou mi hladili prsa rukama a já jsem vzdychala, když mi na ně přiložil jeden z nich navlhčenou pusu. Přisál se jak mimino a jazykem mi dráždil bradavky, až se mi podlamovaly kolena. Druhý mě hladil po břiše a rukou mi hnětl druhé prso. Dělo se něco, co bych nikdy nepředpokládala, že jsem schopna udělat. Sama sem si vysvlíkla kalhotky, pohodila je na lavku a v tom mi, nevím ani který z nich, rukou zajel mezi nohy, prsty si omáčel ve vlhkých teplých pyscích. Prostředníčkem mi dráždil tu nejcitlivější ženskou část na těle. Hrál si s klitorisem, který byl úplně nasáklý krví a dostával mě do extáze. Vim, že jsem ještě řekla cosi jako: „Jeežiš, kluci, neblbnětee!“, ale oni na to, že se mnou chtěj blbnout a tak. Navíc, holka…, to jak mi tam ta ruka začala bezostyšně šmejdit, rejdit a zkoumat mi prcinu, tak to mě úplně odrovnalo a já…já, no představ si to, já to najednou chtěla a myslím, že i mé tělo to chtělo a mně bylo najednou fuk, že jsem jejich třídní učitelka, že jsem o dvaadvacet let starší, že jsem vdaná, že jsem nechráněná a že mám mít podle svých pečlivých výpočtů zrovna ovulaci. Představ si to…, dva patnáctiletí puberťáci se mně chystali oplodnit a já to chtěla… Božemuj, jak já se teď za to stydím!!“ „No a co bylo dál“, vyzvídala Irena „Prostě po chvilce toho osahávání a dráždění“, pokračovala manželka ve zpovědi, „jsem byla vlhká jak trávník v ranní roce a když mi jeden z nich řekl: „Votoč se a vohni tady přes lavku!“, bez protestů jsem poslechla a ohnula se odzadu té parkové lavičky přes její opěradlo a rukama sem se opřela o prkna co se na nich sedí. Když jsem zaslechla v uších zastřených šumem, že se mám rozkročit, zase jsem uposlechla, protože jsem v tom už lítala a byla zcela mimo. Na svého manžela jsem si ani nevzpomněla. Pak jsem zase ucítila tuku v rozkroku, která mě odzadu ohmatávala a prsty brnkala o poštěváček. Bože to bylo k zbláznění…, tak opojné…! Pak mi dvě ruce uchopily za půlky a já ucítila, jak mi je palci rozevírá. Instinktivně sem se prohnula v kříži, když jsem ucítila na prcině mezi rozevřenými pysky cosi… Ale než jsem si stihla uvědomit, že je to patnáctiletý ztopořený penis, už do mně rázně zajel až sem v tom okamžiku snad dokonce i zavyla slastí. Pak jsem za sebou uslyšela: „Sem v ní! Sem taam!Ty vole, to je kunda…“ byl to Studnička. „Dej jí…, pořádněé!!“ pronesl Polcar. Hned do mně začal přirážet, až se mi z toho tajil dech. Úplně jsem sténala blahem a protipohybem sem mu pomáhala zajíždět hlouběji a hlouběji do mého já. Přirážel do mě odzadu pekelně rychle. Já zavřela oči a prožívala, jak ve mně ten jeho nadržený pubertální ocas jezdil, sotva jsem z toho dechu popadala. Netrvalo mu to dlouho, možná tak dvě minuty. Po celou tu dobu jsem v sobě vnímala jeho žalud, který mi bušil do dělohy…“ „Dělééj, mrdééj, vole! Nešetři jí.! Tvrdě na dělohu! Vyškrob jí tu píču, ať má dítěé!!“ povzbuzoval ho Polcar. „Nojo, bujný mládí plný elánu!“ přitakala Irena, ale moje řena jako by ji neslyšela, pokračovala dál: „Pak začal ze sebe vyrážet: „Jak mě svírá kundou, ty vole… Už se to blížíí… Už to budéé!!“ Pak se do mně natlačil, znehybněl a vyhekl: „Téééď!! To je božíí!! Už to tam cákááám!!!“ a já ucítila, jak se mu tam ve mně s sebou zaškubal a už se ve mně rozlévalo to jeho živočišný a jak se ukázalo i životadárné teplo. Prvně v životě do mně stříkal semeno někdo jiný než Viktor a ještě k tomu takový mlíčňák a můj žák. To sem pitomá, co? No, když se do mně udělal ten Studnička, hned na jeho místo se slovy: „A teď zase já!“ nastoupil Polcar. Jen ho do mně vtlačil, pronesl: „Už sem v ní až po koule!!“ Zase do mně přirážel jak zběsilý a já zase cítila ty slastné nárazy do mé dělohy… V prcině mi z toho brnělo, jako kdybych tam měla vibrátor a já mu ho v ní svírala v bezmocné extázi toho okamžiku. Pak se do mě vystříkal i on. Zase tu byly ty záškuby jeho penisu ve mě a já rozdejchávala tu jeho smršt naléhavých pohybů a ten jeho pták se do mě vysemenil, se žaludem natlačeným na mém děložním čípku… Po celou dobu toho spojení, pro mne zas neobvykle dlouhou, jsem se skoro mrákotná přímo utápěla v rozkoši a prožila si prvně v životě vnitřní vaginální orgasmus, dozajista jsem asi řvala rozkoší. Něco takového jsem dosud neprožila. V uších mi šumělo a všechno se se mnou točilo. Vždycky jsem s Viktorem měla jen orgasmus přes poštěváček, ale to bušení do čípku, to bylo jako by ve mně nafukoval míč a já se jakoby odpoutala od zemské přitažlivosti… Pak ten míč praskl a já jako bych ve spirálách fičela dolů po skluzavce… Když se udělal a uspokojil i ten druhý, vysunul se ze mě, ale já tam v němém úžasu, šokovaná z toho všeho ještě chvíli stála ohnutá přes tu lavičku… Když sem se po chvíli konečně vzpřímila, ti dva donchuáni tam prostě už nebyli. Hajzlové! Ošukali mě a když dosáhli svého, tak se na mě sprostě vybodli a nechali mě tam nahou. Najednou jsem ze všeho vystřízlivěla. Stále nahá sem si sedla na tu lavičku a začalo mi docházet, čeho jsem se dopustila a co jsem dopustila. Z očí se mi začaly valit slzy jak hrachy…, z lítosti a také ze vzteku nad tím, jak jsem blbá. Doma jsem se jen vyzula a šla do koupelny dát si sprchu. Nic jsem nejedla, prostě vzala jsem na sebe noční košili, svalila se v ložnici na postel a v mžiku jsem byla v limbu. Druhý den jsem se vzbudila až skoro v deset hodin. Byla jsem jak čerstvě vyoraná myš, bolela mě hlava, cítila se jako hloupá husa a i nevěrnice, prostě jsem měla vůči manželovi výčitky, ale on chudák neměl o ničem ani potuchy. To víš, hlavou honily divoký myšlenky a měla sem vztek sama na sebe… a taky strach z toho, co bude dál… Dyť sem vlastně svou pitomostí ohrozila svojí kariéru, svou pověst i svoje manželství s Viktorem. Do konce školního roku sice zbývalo už jen osm vyučovacích dní, už byla dávno uzavřená klasifikace a bylo po konferenci, ale já přesto měla strach, aby se ti dva, Studnička s Polcarem, nechlubili před spolužáky. Víš, nechci mít ve škole pověst učitelky-kurvy, která se opila a dala svým žákům zašukat. To bych se pak mohla rovnou pakovat. Podívala jsem se na vnitřní straně dveří svojí skříně na kalendář a začala počítat. Třikrát jsem přepočítávala dny od poslední menstruace a vždycky mi vyšlo číslo 13. Věř, že mi z toho příjemně nebylo. Snad i proto jsem si naivně namlouvala, že když to jsou takoví cucáci, že z toho nic nebude. V pondělí jsem šla proto do práce celá rozechvělá a nervózní. Pořád jsem přemýšlela, jak se mám zachovat, až budu stát ve třídě tváří v tvář těm dvěma. Když jsem brala za kliku dveří třídy 9.B, tak jsem nahodila výraz, jako že se nic nestalo a ani nic nebylo. Studnička s Polcarem se po mně sice tak nějak poťouchle dívali, ale naštěstí každý sedí jinde, aby nerušili, takže si o tom mezi sebou nemohli špitat. Přesto sem měla takový zvláštní pocit, že o ostatní ve třídě se na mně dívají tak nějak zvláštně…, ale to mohl být jen můj subjektivní pocit. Tak to šlo po celý ten týden, který se mi zdál věčností a pak ještě pondělí, úterý a středu, kdy jsem rozdala jejich závěrečná vysvědčení.“ „A co tvůj Viktor? Pořád nic neví?“ byla Irena zvědavá. „Nic na mě nepoznal. Já jsem mu to pochopitelně neřekla", řekla Vlaďka.. „Když jsme se pak za týden po tom třídním mejdanu spolu milovali, pořád jsem musela být myšlenkami tam v těch zahrádkách, protože mě i po týdnu stále pronásledovaly ty páteční noční prožitky… Jako by mě nešoustal manžel, ale Polcar se Studničkou. Vaginální orgasmus sem ale už neměla. Když nastala středa, den předávání vysvědčení, celá třída se mi složila na květinový koš, až sem z toho byla naměkko. Předala jsem jim ta vysvědčení, s každým sem si potřásla rukou a popřála hodně štěstí v dalším studiu i životě, pochopitelně i s těma dvěma, a pak byl konec a ze mě se odvalil veliký balvan obav. Pocit viny ale přetrval a přetrvává doposud. Když jsem měla o prvním červencovém víkendu dostat menstruaci, nepřišla… Chlácholila jsem se, že menší zpoždění bývá normální. Tak že to nechám ještě týden a pak to bude jasný. Jenže mě to bylo tak nějak podvědomě jasné už druhý den po té páteční noci.. To byla sobota. Týden uběhl rychle, menzes se pořád nedostavoval a já to věděla. A na ujištění jsem si, to bylo tři neděle potom osudnym pátku, udělala těhotenský test, který mi ukázal dvě velmi jasné zářící čárky. Bohužel… a já se neradovala. Slzy jsem měla na krajíčku. Pak jsme s Viktorem jeli na dovolenou do Řecka a tam jsem se mu s tím svěřila. No… po návratu z dovolené abych měla stoprocentní jistotu, jsem zašla za svým gynekologem. Ten mě vyšetřil a pak mi gratuloval, kdežto já propukla v pláč. Ale on už byl zvyklý. Prý že to jsou slzy štěstí, jásal. Byly a nebyly. Když jsem to manželovi řekla, měl šílenou radost, stejně tak mí i jeho rodiče… Sem tedy teď v situaci, kdy čekám vysněný miminko, jehož tatínkem ale není můj manžel. Ale já bych ho pryč nedala, to dítě za to nemůže.“ „Víš, Vladuš…, pokud žena pravidelně sexuálně žije s manželem, tak si myslím, nemůže ani zjistit, jestli to dítě je jeho nebo kukačka… Ona si příroda všechno řeší sama na naše rádoby odborné nebo cituplné kydy, zákony a představy zvysoka kašle“, snažila se Irena Vlaďku utěšit. Samozřejmě jsem vycouval a potichu sešel do své pracovny v suterénu. že jsem doma zjistila manželka až když někdy kolem 18. hodiny Irena odcházela a Vlaďka ji vyprovázela až ke vrátkům. Uviděla moje služební auto. Využil jsem situace, že obě stojí venku a i když normálně ctím manželčino soukromí a do jejích věcí nelezu, teď mi to prostě nedalo. Znaje vrozenou přepečlivost své ženy jsem zamířil do ložnice do její skříně s oblečením, kde jak jsem věděl, visel z vnitřní strany skříňových dveří kalendář do kterého si má milovaná polovička zaznamenávala uplynulé menstruace (červenými puntíky) a dopředu vypočítané ovulační dny (zelenými puntíky). Začal jsem prstem jet po červnových dnech a u pátku. 18.6. jsem nalezl u zeleného puntíku i červený vykřičník. Všechno to do sebe zapadalo jako puzzle. Ten zelený puntík, ten červený vykřičník… Vždyť přece 18. června byla se svou třídou na tom zatraceném večírku. Antikoncepci nebrala a navíc měla opravdu ovulaci. Nebylo co řešit. To, o co jsem se já snažil několik let, to ti dva zvládli na to šup. Jsem si jistý, že za jiných okolností by určitě Vladěna podstoupila včas interrupci, jenže za této situace se asi bála, že by po potratu už nemusela nikdy mít dítě a tak tu svou potupu prostě překousla a přede mnou tajila snad z obav, jak bych na to zareagoval. Proto mlčela a mlčí i nyní, když už je s těmi hajzly v pokročilém stádiu těhotenství. To víte, měl jsem na ty smrady vztek, ale také mě bylo mé ženy líto. Uvědomil jsem si, co asi musela přitom prožívat a jak se asi vůči mně musí cítit provinile. Dlouho jsem zvažoval, co udělám, ale pak jsem se nějak uklidnil, nalil si koňak, pak druhý, třetí… a nakonec jsem se rozhodl, že si všechno nechám pro sebe a dál budu hrát natěšeného nevědomého nastávajícího otce, byť paroháče.

Fanyn








Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je online

Veronika

Máš to rád do obou dírek? Já ano a pokud máš kamaráda, nebudu proti když se přidá. Ráda si to rozdám s oběma.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 456

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERONIKA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Simona

Chci to udělat tvrdě do zadečku! Vůbec se se mnou nemazli a začni mi to dělat do mé kakaové dírky.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 455

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA SIMONA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Věra

Vystříkej se mi na kozičky a já to pak všechno slížu. Nebo si tě strčím do pusinky a vysaju tě do sucha. Tak jak by se ti to líbilo? A to je jen začátek…

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 458

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

Fanyn


Sex po telefonu
TOPlist

Povidka.cz | Copyrights 2021 Reklama zde | info@povidka.cz

Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury