Návrat na hlavní stránku

Povídka.cz povídky psané životem...

Nenaděláš nic

Ženy jsou stvoření věrná. Věrnější než muži. Jenže, když je popadne touha a když je ta touha po někom jiném, než je jejich legitimní partner, nejde jim moc zabránit, aby ji naplnily. Nenaděláš nic. Naučila mě to Kája. Ten den jsme s Kájou byli spolu pět let, sedm měsíců a tři dny. Pět let, sedm měsíců a tři dny jsme byli zamilovaní a věrní jeden druhému. Nejsme ani jeden z nás nijak šerední lidé, a tak o příležitosti či nabídky k nevěře nebyla nouze na obou stranách. Občas to na mě zkusila i nějaká Kájina kamarádka, řekl bych, že je v tom Kája ráda podporovala, snad aby si mě tak trochu testovala, i já jsem kamarádům slintajícím na Kájinou 175 cm vysokou postavou a otevřeně mi závidícím, že mám doma ty její prsa trojky, ty její uhrančivé šedé oči a nazrzlé kudrnaté vlasy, a ten božský zadeček přímo vyzývající k sáhnutí, i já jsem jim často říkal: „Klidně si to na ní zkus, nemáš šanci.“

Za pět let, sedm měsíců a tři dny jsme se naučili spoléhat na vzájemnou věrnost. Jenže ten den se mi na tom plese, kdesi ve středních Čechách, kam nás pozvali Kájini přátelé, zapovídala na baru s takovým typem. Prý místní básník a kronikář, jak nám ho představila Radka, sestřenice Kájiny spolužačky ze střední a Kájina dávná pubertální kamarádka, a především naše tehdejší hostitelka, co se na tenhle konec světa přivdala. Chvíli jsme si na baru povídali ve třech, jenže, co jsem pochytil, nebyl to zas až tak zajímavý člověk. Prý básník, jeho veřejně nejznámějším počinem byl reklamní slogan na podřadný prací prášek, před kterým kdysi nebylo vyhnutí, kdykoli člověk zapnul televizi nebo pustil rádio. Vyšla mu prý sbírka sonetů, nakladatelství vytisklo 250 kopií, z toho padesát jich má prý pořád na půdě. Celkově působil spíš dojmem trosky, byl malý, nižší než Kája, měl pivní pupek, který mu na barové stoličce dodával vizáž neforemné kuličky s nohama, středně dlouhé, evidentně neudržované a umaštěné černé šedivějící vlasy, pětidenní strniště a kostěné brýle. Vypadal mnohem starší, než těch pětatřicet, kterých mu údajně bylo. Smrděl chlastem, směšně drahými cigaretovými doutníčky, které ostentativně kouřil jeden za druhým, a hooodně levnou kolínskou made in vietnamská tržnice, tak trochu to šlo dohromady s jeho ošuntělým oblekem, pruhovanou košilí, kterou měl, podle střihu nejspíš po dědovi a špatně uvázanou strakatou kravatou. Navíc si tak zvláštně šlapal při řeči na jazyk a rádoby zasvěceně, ale zároveň velmi nudně, vyprávěl o současné české „básnické scéně“. Rozhovor s ním mě nudil a jeho přítomnost mi příjemná nebyla. Na rozdíl od Káji, která vypadala ponořená do jeho vyprávění. Musím přiznat, že to nijak nevzbudilo mojí žárlivost, prostě jsem si nedovedl představit, že takovýhle tragéd by Káju mohl zajímat i jinak než intelektuálně.

Inu, v nejbližší společensky přípustné příležitosti, jsem vyzval Radku k tanci a ponechal Káju, na baru „diskutovat o literatuře“. Z jednoho tance s Radkou byly čtyři, tancovalo se mi s ní dobře a po koutku jsem si všímal, jak hezká ženská to vlastně je. Sotva jsem jí znal. Jenže pak začal její manžel, do té doby dobře se bavící se známými u plesového stolu, na naše taneční kreace pohlížet s jakousi žárlivostí vepsanou v obličeji, tak jsme tancování ukončili. Vrátili se ke stolu. A Kája nikde. Všichni měli za to, že se stále „baví o literatuře“ na baru, ale tam nebyla. A básník byl také fuč. Začal jsem svojí milovanou shánět, nejdříve roztržitým potulováním se po tanečním sále, posléze vyptáváním se místních. Dozvěděl jsem se, že místní básník pravidelně unáší své „oběti“ (jak jsem vyrozumněl, kohokoli, kdo je ochoten poslouchat jeho pseudointelektuální kydy) nahoru do salónků. Kulturák, kde se odehrával ples byla patrová panelová budova, v přízemí byla hospoda a divadelní/taneční sál, v patře pak byla vzájemně průchozí soustava tzv. salónků, sloužících střídavě jako skladiště, šatny pro případné vystupující, zázemí pro plesové kapely a místa pro pořádání akcí menšího rozsahu. Vyrozuměl jsem, že v jednom salónku pan básník pravidelně pořádá „literární večery“, má ho vybaven několika svými sbírkami a nepublikovanými rukopisy, jakož další literaturou jeho současných „kolegů“ či klasiků. Rozhodl jsem se Káju v jejím literárním večeru vyrušit, přeci jen, chtělo se mi tancovat a už mi začínala chybět. Do salónků se dalo dostat z jeviště, kde ovšem v současné době řádila místní plesová kapela, a po schodech z vestibulu schovaných za oprýskané dveře mezi dámskými a pánskými toaletami, které jsem po několika nasměrováních od místních našel.

Klopýtavě jsem stoupal po neosvětlených schodech z vestibulu, byla taková tma, že jsem se na nich mohl orientovat pouze po hmatu. Už na schodech jsem zaslechl jakési divné zvuky, původně jsem si myslel, že to nějaký pauzírující člen plesové kapely „ladí“, nebo že jsou to divně zkreslené zvuky hudby ze sálu. Spíše to však připomínalo zvuky, které vyluzuje kočka, když se prochází klaviatuře. Došel jsem až navrch schodů a po chvilce nahmatávání kliky jsem vstoupil do prvního potemnělého salónku. Osvětlovala ho směs měsíčního světla a pouličního osvětlení dopadající do něj okny, které byly do ulice. Byl pustý a prázdný, téměř zcela bez nábytku, na proti dveřím, do kterých jsem vešel byly pootevřené dveře do dalšího salónku, ze kterého škvírou, kterou pootevřené dveře vytvářely dopadal do salónku, kde jsem byl svazek žlutého světla. Zřetelně tu byla slyšet jak kakofonie kočkou týrané klaviatury koncertního piána doprovázená směsicí neartikulovaných zvuků, z nichž jeden byl nápadně podobný vzdychání Káji. Tehdy jsem poprvé pocítil směsici podezření, žárlivosti, strachu a zvědavosti. Že by mě Kája podváděla?

Sundal jsem si plesové boty, co na parketách položených v salónku dělaly příliš velký hluk a co nejtišeji jsem došel protilehlým pootevřeným dveřím, abych jejich škvírou nakoukl do vedlejšího salónku. To, co jsem viděl mi vyrazilo dech. Kája seděla na otevřené klaviatuře koncertního křídla, které bylo uprostřed místnosti, opírala se o čelo klavíru, v rukách si držela cípy vyhrnutých plesových šatů a měla roztažené mírně zdvižené nohy. Mezi nimy byl vklíněn básník svým objemným pasem, oblekové kalhoty měl spadlé ke kotníkům a staromódní trenky měl stažené ke kolenům a líně a dýchavičně směrem do Káji přirážel, s každý jeho přírazem se ozvala piánová kočičí kakofonie. Svůj předražený cigárový doutník měl stále polohořící v koutku úst a polohlasně, pro mě nesrozumitelně Káje něco svým žvatlavým hlasem recitoval. Nemohli mě vidět, koukal jsem na ně z vedlejší, potemnělé místnosti. Bylo to pro mě jako rána. Zachvátila mě vlna vzteku, studu, žalu, ale i vzrušení. Nikdy jsem se takhle necítil. Z transu, do kterého mě jejich sledování uvrhlo, mě probudil známý kvíkot najednou vycházejících z Kájiných úst. Nebylo pochyb, Kája se právě udělala. Nedokázala ten kvíkot nikdy věrohodně zopakovat, když chtěla orgasmus předstírat. Bylo to takové moje malé tajemství, jak poznat, že to Kája má. Tohle mě vyloženě zahrnulo pocitem neskutečné nespravedlnosti a křivdy. Trvalo mi rok a půl pravidelného souložení s Kájou několikrát týdně, než jsem jí poprvé přivedl k orgasmu. Tehdy poprvé v jejím životě, jak mi řekla. Vždy to chtělo dlouhatánskou (až hodinovou) předehru a pak alespoň desetiminutový výkon typu pneumatické kladivo. A i do toho dne se mi povedlo přivést Káju až na vrchol v hrubě podpolovičním procentu případů. Kája mi vždy říkala, ať si to nijak nevyčítám, že je prostě málo vzrušivá. O to horší to bylo, když jsem zřetelně slyšel Káju říkat svému milenci: „Ty bejku, to bylo už potřetí, já z tebe nebudu!“ To mi nikdy neřekla. Mě stojí neskutečnou námahu pokaždé, když chci Káju udělat, a tahle existence to bez větší námahy, jedním udýchaným šťouchem za vteřinu dokáže třikrát na jeden vrz? Směs naštvání, poníženosti, ublíženosti, ale ji vzrušení a divného šimrání v podbřišku ve mě kypěla, s překvapením jsem zjistil, že můj penis stojí až k prasknutí. Měl jsem sto chutí jim do toho skočit a ztropit scénu, ale rozhodl jsem se jinak.

Vyplížil jsem se z potemnělého salónku zpátky na schody. Obul se. Sešel jsem nejistě dolů, vyšel jsem do vestibulu a odtud do tanečního sálu rovnou k baru. Poručil jsem si panáka, a hned dalšího. Rozhlédl jsem se po sálu a po baru. Ondra, Radčin manžel, seděl na baru pár míst vedle mě. Opíral si rukou hlavu, střídavě klimbal a neartikulovaně vykřikoval nebo žvatlal cosi, čemu nebylo rozumět. Nezdálo se, že by mě poznával, či se ke mě hlásil. Instinktivně jsem se díval po Radce. Ta seděla evidentně opuštěně u našeho plesového stolu. Skelně zírala do polovypité sklenice vína. Zašel jsem za ní.

„Kde jste všichni?“ zeptala se, když jsem usedal vedle ní. „Manžela máš na baru,“ odpověděl jsem tak falešně veselým tónem, jak jsem dokázal. „To vím, zas se vožral, jak to hovado, teď s ním dva dny nebude řeč.“ odtušila Radka. „Kde máš Káju?“ „Ále, nahoře v salónku se věnuje poezii,“ řekl jsem tak, aby z toho byla cítit pohrdavost, ale ne žárlivost a ironie. „Ty vůbec nežárlíš?“ zeptala se Radka. „Proč bych měl? Kája miluje literaturu, to je o ní obecně známý, ale na toho chlapa?“ lhal jsem, jak nejlépe dovedu, ani nevím proč. „No, povídá se o něm, že je to hotovej donchuán, že dostane do postele každou, kterou si zamane…“ vyprávěla Radka. „Tamten? Ani omylem. Bohatej není, krásnej není, možná je trochu chytrej, ale zas to dává příliš okatě najevo…“ lhal jsem dál, vlastně jsem ani nevěděl, na co si hraju. „A pak, my se s Kájou milujeme a jsme si věrní. Vím naprosto jistě, že o nic víc, než trošku toho literárního povyražení nejde… a pro jistotu jsem to tam byl diskrétně zkontrolovat,“ dodal jsem s falešným úsměvem. „To vysvětluje, kdes tak dlouho byl. No jo, to jsou takový ty řeči maloměsta, víme své. Ale je pravda, že bohaté paničky našeho města se za ním občas honí jako děvy povětrné. Některé si u něj, představ si, platí lekce poezie, dohazujou mu kšefty u různejch reklamek a pro svoje pány manžely podnikatele. Jedna z nich mu dokonce zaplatila vydání pár jeho sbírek…“. „No podívejme, co tohle počestné město v panu literátovi má,“ řekl jsem s veselou ironií. „Vlastně se Káje ani nedivím, že je věrná, když má tebe…“ změnila znenadání Radka téma a tupě se zazírala na svého klimbajícího a žvatlajícího manžela na baru. Znělo to tak nějak flirtovně, i postavení jejího těla dávalo jakési signály. Pomsta, napadlo mě, pomsta v reálném čase, to potřebuju. „Nejdeš tancovat? Jsme přece na plese.“ navrhl jsem. „Ale, Ondra je navátej, dělal by scény…“ řekla Radka smutně. „Je odtud kousek náš kostel se hřbitovem, v noci je krásně osvětlenej, třeba bysme se tam mohli projít, zabiješ čas, než se Kája literárně vyřádí a já aspoň nebudu tomu hovadu na očích.“ navrhla z ničeho nic Radka.

Slovo dalo slovo a šli jsme. Venku bylo už docela chladno, ale místo (příliš nápadného) vyzvedávání svršků v šatně, jsme se to rozhodli vyřešit pár panáky na baru. Cesta od kulturáku ke kostelu byla dlouhá asi tři sta metrů. „Kostel sv. Šebestiána byl zbudován v letech 1500 až 1533 v pozdně gotickém slohu na objednávku Měška, místního zemana, který chtěl u boha vyprosit zdraví, pro svojí umírající manželku, což se mu, podle pověsti, podařilo. Původním architektem byl podle několika pramenů sám Matěj Rejsek z Prostějova, žijící v nedaleké Kutné Hoře, který ale krátce po zahájení stavebních prací zemřel. Stavba kostela se protahovala a několikrát odložila zejména proto, že Měšek měl stále větší finanční potíže, ale nakonec se mu za pomocí půjček i veřejných sbírek podařilo kostel dokončit. Sám zemřel dva dny po slavnostním otevření kostela, deset let před tím, než náš svět opustila jeho žena, pro kterou jeho stavbou vyprosil život…“ recitovala Radka hlasem zkušené muzejní průvodkyně, kterou tu dělá. Obcházeli jsme kostel a Radka vyplňovala trapné mlčení, které by se mezi námi jinak rozhostilo, svými průvodcovskými výklady. Zamířili jsme na hřbitov, opravdu byl krásně osvětlený a vyhlídka na kostel byla jak z romantických pohlednic. Ani nevím, jak to přišlo, ale zastavili jsme u jedné ze hřbitovních zdí. Radka pokračovala ve svém muzejnickém textu, ale já už se nedíval na detaily, které ukazovala, ale na ní. Vprostřed jedné věty se zarazila a zadívala se mi do očí. A v té chvíli jsem se na ní vrhnul. Lepší slovo pro to není. Přitlačil jsem jí ke hřbitovní zdi, vykasal jí polodlouhé plesové šaty, roztrhl jí v rozkroku punčocháče i kalhotky vysvobodil svůj penis z oblekových kalhot a trenek, vzal jí nohy ve stehnech do rukou přizvedl jí do správné výšky a jedním vrzem přirazil do ní. Tvářila se překvapeně a zaskočeně, ale neprostestovala ani slůvkem ani pohybem. Bušil jsem do ní proti hřbitovní zdi, co to dalo, po chvíli mě za to odměnila uměřeným, ale stále hlasitějším vzdycháním. Jel jsem, jako by to mělo být naposled. Dokázal jsem jí celou dobu držet vlastně ve vzduchu, jen opřenou o zeď. Netuším, jak dlouho jsem jí tam drtil, když si to zpětně vybavuju, asi to nebyla taková věčnost, jakou mi to tehdy připadalo, ale bylo to asi trošku déle, než normálně vydržím. Po čase jsem se do ní s tlumeným řevem udělal.

„Takže, jste si Kájou věrní a milujete se…“ řekla Radka udýchaně, když jsem skončil. „Promiň, nevím, co to do mě vjelo…“ řekl jsem jí snad poprvé upřímně. „Nech to bejt, mně se to líbilo.“ odvětila Radka, „ale podívej jak vypadám…“ Měla pravdu, silonky byly viditelně roztrhnuté s oky až ke kotníkům. Šaty měla zezadu odřené a špinavé od neomítnutých cihel hřbitovní zdi, lem šatů měla zkrabacený. Poměrně rychle padlo rozhodnutí, že se půjde, pro jistotu, domů převléci. Bydlela kousek od kostela i od kulturáku a nechtěla na malém městě řeči. Mě poslala zpátky, abychom nepřišli spolu.

Zpět do kulturáku jsem šel a musím říci, že jsem se cítil lépe. Cítil jsem jakési zvrhlé uspokojení, že jsem dokázal Káje její nevěru vrátit. Potkal jsem jí, když jsem vstupoval do vestibulu. „Kde jsi, všude tě hledám?“ řekl jsem jí na uvítanou a významně se díval, na její zkrabacený lem šatů. „Nechal jsi mě napospas Borisovi a on cítil potřebu zasvětit mě do své tvorby, byli jsme nahoře v salónku.“ řekla Kája s předstíranou nenuceností, nedokázala zabránit tomu, aby se u toho červenala. „Odkud se vracíš?“ „Radka se chtěla jít domů převléknout, nějak si zamazala šaty a chtěla, abych jí doprovodil.“ odpověděl jsem svůj příběh v publikovatelné verzi. „Tos na ní nepočkal, abys jí doprovodil zpátky? Nezdvořáku.“ „To nechtěla, že bysme prej přišli do řečí…“ odpovídal jsem s úsměvem.

Zbytek plesu jsem protančil Kájou až do čtvrté do rána. Pan básník (Boris) strávil zbytek večera na baru vedle Ondry, klopící s ním všemožné druhy alkoholu. Radka se vrátila kolem půlnoci a střídavě sledovala skelným pohledem, jak s Kájou tančíme a popíjela víno. Pravidleně jsme se za ní stavovali, a postupem času i vyzývali, ať jde křepčit s náma ve třech, když se plesová zábava uvolnila do zábavy všeobecně neřízené. Nad ránem jsme nejdříve pomohli číšníkovi odnést místního literáta světového (nebo alespoň okresního) významu, na mol opilého, do jeho poetického salónku v patře kulturáku, kde údajně vždy nocuje po akcích podobného typu. „Jsi můj život, prdelko, začneme spolu nový život, novou touhu a vychováme spolu syny českého jazyka a kultury… ach Karličko.“ Prohlásil opilým tónem, když jsme ho uložili na gauč, a usnul. „Co to bylo?“ ptal jsem se Káji laškovně. „To víš básník, málokdo jim rozumí, možná jsme to měli nahrávat, třeba je to začátek nějaké jeho nové básně.“ řekla selhávajícím a stydlivým hlasem. Já věděl, co to mělo znamenat, ale předstíral jsem, že nad tím mávám rukou a krčím rameny. Pak jsme pomohli Radce odtáhnout domů jejího Ondru. Spát byl odkázán v obýváku. My s Kájou do pokoje pro hosty. Překvapilo mě to, po takovém večeru bych to nečekal, ale vrhli jsme se na sebe, jakmile se za námi zaklaply dveře. Šoustali jsme spolu, jak předtím nikdy. Zřídkakdy jsme byli schopní několik kol za noc, ale tu noc jsme promilovali až do rána. Když nám Radka přišla oznámit snídani, rozhodně nás vyrušila. „Taky můžete dát chvíli pokoj, hrdličky, v noci to nebylo k usnutí…“ oznámila nám naoko rozzlobeně, když si to uvědomila. Téměř jednohlasně jsme si s Kájou řekli: „Musíme sem jezdit častěji.“

Nikdy jsme s Kájou nemluvili o tom, co se na tom plese stalo. Z nějakých náznaků jsem pochopil, že si Kája dost možná domyslela, že mezi mnou a Radkou něco proběhlo. I já jsem párkrát naznačil, že asi tuším, o čem byla Kájina seance s Borisem Krásou, dnes už uznávaným básníkem překládaným do pěti světových jazyků (co se z nějakých záhadných důvodů proslavil sbírkou Písně pro Karlu). Ale nikdy jsme o tom nemluvili na přímo. A myslím si, že nebudeme, celé tohle nevysloveno nás spíše stmeluje a dodává našemu vztahu koření, co dost možná potřeboval. Vracíme se tam pravidelně. Několikrát do roka. Abychom už neotravovali Radku s Ondrou, pořídili jsme si v tom městě chatu. Jezdíme tam dosud i jako manželé. Kája, tedy dnes už paní Karla Svatošová, má počestná žena, vždy na nějakých pár hodin zmizí k básníkovi. Já s Radkou také občas najdu čas, na nějakou tu skrytou romanci. A vždy takové dny zakončíme tím nejkvalitnějším sexem, co si vzájemně dokážeme poskytnout. Kája je pro mě ta pravá, i když si bez našich výstřelků neumíme udělat vzájemně dobře. Nenaděláš nic.








Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je online

Týna

Kalhotky jsou zbytečnost. Mám ráda chození naostro, sex kdekoliv a kdykoliv pro mě není problém. Rozdáme si to spolu, máš na to chuť a není nikdo s kým by sis to udělal?

Milenkou ti budu na

909 551 234

a po vyzvání zadej kód 80

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA TYNA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Verča

Jedno číslo mi nestačí, chci to pořád a neustále mám chuť na pořádný ocas v moji šťavnaté kundičce. Zajíčci jsou vítáni, ráda zaučím i ty nezkušené.

Milenkou ti budu na

909 551 234

a po vyzvání zadej kód 49

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERCA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Vendula

Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.

Milenkou ti budu na

909 551 234

a po vyzvání zadej kód 36

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

Dante


Sex po telefonu
TOPlist

Povidka.cz | Copyrights 2018 Reklama zde | info@povidka.cz

Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Sex a PORNO VIDEA zdarma. ČESKÉ PORNO a amatéři na domácím videu. Erotika zdarma. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury