Povídka.cz povídky psané životem...
Velš Josef, kupec, byl z nejzámožnějších obchodníků malostranských.
Myslím, že měl v krámě svém vůbec vše, co plodí Indie i Afrika, od
sladkého dřeva a pálené slonové kosti na leštidlo až k zlatému
prášku. Také byl jeho krám na náměstí po celý den jak by nabil. Pan
Velš byl v krámě celý den, vyjímaje v neděli čas velkých služeb
božích v chrámě svatého Víta a pak dobu některých velkých parád, jež
měly pražské sbory měštanské, neboť pan Velš byl ostrostřelec, první
setnina, první tlupa, třetí muž vždy od pana lajtnanta Nedomy vpravo.
V krámě byl by rád obsloužil všechny přicházející sám, ač měl tu
dva mládence a dva učedníky, a koho nemohl obsloužit, pozdravil, zakýval,
usmál se. Pan Velš usmíval se vlastně pořád, v krámě, na ulici,
v kostele, všude, obchodní úsměv byl se mu vryl v lícní svaly a nemohl
již z nich ven. Milá figurka, nevelký, tlustý, s hlavičkou stále se
potřásajicí a s tím úsměvem. V krámě v placaté čepici a s koženou
kupeckou zástěrou, na ulici v dlouhatánském modrém kabátě se zlatými
knoflíky a v baňatém cylindru. Měl jsem jistou titěrnou představu o panu
Velši. V domácnosti jeho nebyl jsem za jeho živobytí nikdy, ale kdykoli
jsem si ho myslil, jak vypadá as doma, byl obraz vždy stejný: pan Velš sedí
bez čepice, ale v zástěře u stolu, před nim stoji talíř kouřící se
polívky, loket má pan Velš opřený o stůl a ruka drží nabranou lžíci
uprostřed mezi talířem a úsměvnými ústy, a tak tu sedí Jakoby vytesán a
lžíce se nehne ani sem, ani tam. Hloupá představa, to vím.
Ale v době, kdy naše povídka počíná – dne 3. května 184*
o 4. hodině odpoledni -‚ nebyl pan Velš už ani živ. Ležel nad krámem
v prvním patře, v parádním svém pokoji a v krásné truhle. Víko nebylo
ještě přikryto – pan Velš usmíval se ještě po smrti a při
zatlačených očích.
Na čtvrtou hodinu určen byl funus. Umrlčí vůz, takzvaný „třapcový“,
stál již na náměstí před domem. Také tu stála setnina měšťanských
ostrostřelců i s hudbou.
Parádní pokoj byl skoro plný, samé malostranské honorace. To se vědělo,
že mikulášský pan farář s asistencí přijde trochu později, jakož bylo
obyčejem u každého váženějšího souseda, aby se neřeklo, že se s ním
pospíchá z brány ven. V pokoji bylo dusno. Odpolední slunce sem pralo a
lámalo se ve velkých zrcadlech, velké voskové svíce kolem katafalku plály
žlutě a čadily, horký vzduch byl nasycen čadem, zápachem čerstvě
lakované černé truhly a tříštěk pod mrtvolou, snad také již zápachem
z mrtvoly. Panovalo ticho, lidé jen šeptali. Plačících nebylo,
nezůstavilť pan Velš bližších příbuzných a vzdálenější říkají
vždy: „Jen kdybych se moh vyplakat – ale nemám slz, kdyby mně to srdce
utrhlo.“ – „Ano, ano, to je ale tím horší.“
Teď vstoupila do pokoje paní Ruska. Vdova po nebožtíkovi Rusovi, hostinském
v zahradě Gráfovské, kde bývaly nejkrásnější kanonýrské bály.
Poněvadž do toho vlastně nikomu nic není, podotknu zde jen mimochodem, co se
vyprávělo o ovdovění paní Rusky. Tenkráte byla u každého
dělostřeleckého pluku zvláštní setnina bombardérů, mladí, buclatí
hoši, krev a mlíko. Tu setninu prý pan Rus naprosto nenáviděl, prý nějak
kvůli své ženušce, a jednou ho strašně proto zbili. Ale jak praveno,
nikomu do toho nic není. Paní Ruska jedla vdoví chléb svůj již na
pětmecítma let, žila bezdětna v domě svém na Selském trhu, a kdyby se
byl někdo zeptal, co pořád dělá, bylo by se odpovědělo: Chodí na
funusy.
Paní Ruska se protlačila až ku katafalku. Padesátnice, ale statná paní
nadprostřední výšky. Z ramenou ji splývala hedvábná černá mantila,
černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a
upřímnou tvář. Hnědé její oči zahleděly se do tváře nebožtíkovy.
Zatrhlo jí to obličejem, rty se jí začly chvít, bohaté slzy vyhrkly.
Těžce zaštkala.
Utřela si bílým šátkem rychle oči i ústa. Teď pohlédla na sousedky
vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky.
Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala;
byla-li, jak se podobalo, z Prahy, musila být odněkud za vodou. Oslovila ji,
to se rozumí, že po německu, neboť v národním ohledu byla Malá Strana
tenkrát skutečně levou Prahou.
„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ pravila paní Ruska, „jako by byl živ
tu leží a usmívá se,“ a zase stírala řinoucí se slzy. „šel a nechal
nás tu – nechal tu také všecku svou zámožnost – smrt je zlodějka,
je.“
Neznámá paní neodpovídala.
„Jednou jsem byla také na židovském pohřbu,“ pokračovala pološeptem
pani Ruska, „ale to není hezké. Všechna zrcadla jsou zavěšena, aby prý
neviděli mrtvolu, ať se obrátí kam chtějí. Takhle je to líp, nebožtíka
v truhle je vidět pěkně ze všech stran – já bych řekla, že ta truhla
stojí dvacet zlatých v stříbře, to je krása! Ale zasloužil si jí,
dobrák, jako by se na nás i z toho zrcadla usmíval. Pranic ho smrt
nezměnila, jen trochu ho natáhla – jako by byl živ, že?“
„Já pana Velše zaživa neznala,“ mínila cizí panička.
„Ne? O jé, já tuze dobře. Ještě co svobodného, a také ženu jeho
ještě co svobodnou, dej ji pánbůh nebe! Vidím ji jako dnes, když měli
svatbu, – plakala od božího rána – prosím, plakat celý den, když má
člověk devět let už s mužským známost! Hloupé, ne? Ten si na ni
vyčekal, devět let, moh radš čekat ještě devětkrát devět. Ta byla!
Povídám, protivná byla. Ze všech byla nejrozumnější a nejkrásnější a
hospodářství nerozuměla žádná jako ona; na trhu se smlouvala hodinu
o grešli, při prádle upřela chudé podělkyni vždycky nějakou putnu vody
a děvečky se u ní nikdy nenajedly. A Velš, ten měl lázně! Měla jsem
dvě děvečky po sobě od nich a vím všecko. Minutu neměl pokoje. Že prý
je jenom proto pořádný, že se jí bojí, a že prý jí jen proto
neodmlouvá, aby se zlobila tím více. Víte, ona byla, jak říkáme,
romantická, a chtěla, aby ji celý svět litoval. Pořád si naříkala, jak
ji muž trýzní. Kdyby ji byl muž ze zlosti otrávil, byla by bývala ráda, a
kdyby se byl muž sám oběsil, taky, alespoň by ji svět litoval.“
Paní Ruska pohlédla zas k neznámé své sousedce. Ale neznámá tu víc
nestála. V ohni svém nebyla paní Ruska ani zpozorovala, že sousedka její
zapaluje se v tváři vždy víc a víc a že uprostřed její řeči odstoupla
od ní. Nyní rozmlouvala neznámá v pozadí pokoje se suchým panem
Uhmühlem, oficiálem u zemské účtárny, příbuzným pana Velše.
Paní Ruska zahleděla se zas na němou tvář nebožtíkovu. Zase se ji začly
rty pozachvívat, slza jí vyprýštěla z oka.
„Nebožák,“ pravila hezky nahlas k voskářce paní Hirtové, „ale on je
na všechno trest boží, na všechno. Vždyť on také nebyl poctivý, nechme
to! Kdyby si byl vzal chudou Tondu, s kterou měl přec dítě -“
„Zdráva v májové noci na koštěti přijela?“ zasípalo to hlasitě za
ní a kostnatá ruka mužská položila se jí na rameno. Všichni přítomní
trhli sebou a hleděli na paní Rusku a pana Uhmühla, který se teď postavil
před ní. Natáhnul ruku ke dveřím a velel svým sípavým, ale pronikavým
hlasem: „Ven!“
„Copak je tam!“ tázal se ode dveří druhý pan Uhmühl, tehdejší
malostranský policejní komisař. Holá kostra, suchan jako jeho bratr.
„Tady ta čarodějnice se sem vetřela a pomlouvá mrtvé. Má jazyk jako
meč.“
„Tedy ji bácni přes pochvu!“
„To ona dělá při každém funuse,“ znělo z několika stran.
„Už svedla rámusy i na svatém poli!“
„Jenom honem ven,“ velel pan komisař a chopil paní Rusku za ruku. Paní
Ruska šla štkajíc ja ko dítě.
„Takový škandál – a při tak krásném funuse,“ mínili zůstalí.
„Teď ticho!“ velel pan komisař paní Rusce v předpokoji, neboť právě
ubírali se kolem farář a kaplani. Pak ji vedl ke schodům. Paní Ruska
snažila se sice vypravit nějaké slovo ze sebe, ale pan komisař vedl ji
neúprosně dál až před dům. Zde kývnul na policejního strážníka:
„Doveďte tu ženu až k jejímu bytu, aby nedělala při funuse
ostudu!“
Paní Ruska byla zapálena jako pivoňka, ani nevěděla víc, co se s ní
děje.
„Škandál – a tak krásný funus!“ hlučelo teď zas dole na
náměstí.
Páni Uhmühlové, synové pana Uhmela, městského písaře, vnukové pana
Uměla, barvíře, byli, jak vidět, tuze přísní páni. A proti paní Rusce
zavládla dnes nevole malostranská, řekl bych světová, kdyby Malá Strana,
jakž bych co rodák přál, pokrývala svět celý.
Následujícího dne byla paní Ruska obeslána na komisariát v Mostecké
ulici.
Tam bývalo živo. Když v létě úřadovali při otevřených oknech, bylo je
slyšet přes celou ulici. Spouštěli na každého plnými stavidly, tenkráte
ještě nebylo toho zdvořilého zacházení, které teď každý policejní
výkon zajisté krášlí. Často se tam pod okny na chodníku zastavoval Josef
harfenista, známý revolucionář malostranský. A když některý z nás
mladíků šel kolem a na něho se podíval, mrknul Josef, ukázal palcem nad
sebe a řekl s klidným úsměvem: „Štěkají.“ Doufám, že v tom nebyl
dešpekt, že hleděl Josef jen se vyjádřit slovem co možná plastickým.
A tam stála v mantile a čepci se zelenými stuhami o polednách dne
4. května roku 184* paní Ruska před přísným panem komisařem.
Byla zdrcena, hleděla k zemi, neodpovídala. A když pan komisař přísnou
svou řeč skončil a jí řekl: „Neopovažte se už jaktěživa na nějaký
funus! – Teď můžete jít!“ – šla. Tenkrát ovšem mohl pan komisař
zapovědít i umřít, jakžpak teprv chodit na pohřby.
Když vyšla z kanceláře, podíval se pan komisař na nižšího ouřadnika a
prál s úsměvem:
„Ona za to ani nemůže. Je jako pila, rozřeže, co se jí podloží!“
„Měla by platit daň ve prospěch hluchoněmých!“ mínil nižší.
Zasmáli se hlasitě a byli oba zas v dobré míře.
Ale paní Ruska dlouho se nemohla dodělat bývalé dobré míry své. Konečně
ji našla.
As po půl roce vystěhovala se ze svého domu a najala sobě byt zrovna vedle
Oujezdské brány. Tady musel každý funus kolem. A když šel jakýkoli,
vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala.
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Jsem přitažlivá čertice se sametovou kůží a nejraději to mám zezadu. Nejlepší bude, když se mi vystříkáš na záda a já pak nebudu meškat a vykouřím tě do poslední kapičky.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 451
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA SOFIE text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Orál, anál i klasika. Jak si to budeš přát? Máš to rád zezadu? Já to miluji. Není nic lepšího, když si mě hezky zezadu přidržíš a budeš do mě přirážet ze všech sil. Vlna orgasmů nás nemine.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 452
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA BLANKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
karolína
Povidka.cz | Copyrights 2024 Ceník - Vaše reklama na Povidka.cz | info@povidka.cz
Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury