Povídka.cz povídky psané životem...
Tak, odkud bych asi začal. No, o tom jak jsem na štědrý den přišel
o manželku a dcerku vyprávět nebudu, stále to ještě bolí. Ale pravdou
je, že jsem se zhroutil a skoro půl roku mě doktoři dávali dohromady.
Jednou, po prohlídce doktor konstatoval, že jsem v pořádku a že mohu jít
domů. Domů – kde na každém metru vidím svoji ženu a skotačící
dcerku. Pokýval hlavou, že ví a že se s tím něco musí udělat. Zamyslel
se. „Musíte změnit prostředí, najít si nové bydlení někde, kde vám to
nebude rodinu připomínat, kde vás neznají. Víte co, počkejte pár dnů,
poptám se.“ Asi třetí den, bylo to v pátek, to si pamatuji. Přišel
s tím, že jeho kolega má chatku kousek od města, asi deset, nebo dvanáct
kilometrů. Jeho soused starý děda má zamluvené bydlení v novém domě
s pečovatelskou službou a potřebuje svoji chatu prodat. A že můžu
s ním jet se na to podívat.“ Zakroutil jsem hlavou, „proč ne? Ale
neumím si představit bydlení na nějaké chajdě.“ Doktor se zamyslel.
„Když se prodá váš byt a zařízení které nebudete potřebovat, tak by
to na to chatku mělo snad stačit.“ Usmál jsem se. „To je to poslední co
by mě tlačilo doktore. Chtěli jsme si pořídit nějaký domek, tak mám dost
našetřeno.“ A tak odpoledne mě vyzvedl doktor Vorlíček, takový kulatý
a usměvavý primář zdejší interny. Během necelé půlhodinky jsme dojeli
do pěkné vesnice uprostřed lesů, odbočili v jedné uličce a vyškrábali
se po zpevněné cestě podél řady chatek, nebo snad vilek. Dojeli jsme až
nakonec cesty, dál odbočovala do lesa. Úplně poslední v řadě chatek
stál přízemní domek s pultovou střechou. „Tak to je ono, tato poslední
chata,“ řekl doktor a zavolal na bělovlasého stařečka který se zvědavě
vybatolil ze dveří: „Dědo, vedu vám kupce!“ Děda si mě zkoumavě
prohlédl a pak pozval dál. Lidi, ten dědula to měl vevnitř tak dokonale
zařízené, že jsem zíral. Malá kuchyňka s kombinovaným sporákem, velká
lednice s mražákem, dřez s teplou a studenou vodou, stolek pro dva a vše
jen oddělené takovou příčkou od obývací části , kde za velkými dveřmi
byla vidět terasa s výhledem do údolí. A ještě dveře do malé ložnice
a do koupelny se záchodem. Nejvíce mě překvapilo, že děda měl na stolku
vedle telefonu noťas a na něm spuštěný internet. Podivil jsem se, „teda
neříkejte, že tady máte přípojku internetu?“ „Mám, „ řekl klidně,
„společně s telefonem, to víte, já už toho moc nenadělám, tak abych
měl spojení ze světem.“ No, nebudu to rozvádět. Mě se to tam tak
zalíbilo, že jsme si na to s dědem plácli, doktor Vorlíček nám pomohl to
dát právně dohromady a já se stal majitelem toho domku. Děda většinu
vybavení tam nechal, protože v novém to bude mít vše vybavené, já si
přemístil svoje sakypaky a doktoři přes realitku prodali můj bývalý byt.
Topení tam bylo elektrickými přímotopy, ale hlavní topení krbovými kamny,
které prý hravě vytopily celý domek. S prací nebyl taky žádný problém.
Pracoval jsem jako obchodní zástupce jedné firmy ve městě zabývající se
mikroelektronikou. Takže jsem se dal pomalu do práce a ve chvílích volna
zkrášloval svoji novou rezidenci. Naproti, kousek výš byla malá výletní
restaurace, které vládl majitel Lojza. I když já nejsem hospodský typ,
spřátelili jsme se. Jednou odpoledne seděl jsem na lavičce a četl si
noviny. Najednou mi přistál u nohou míček a od branky se ozval dětský
hlásek, „ pane Mohykán, spadl mě k vám do zahrady míček.“ Vstal jsem,
zvedl míček a donesl ho tomu klučinovi. „Jak jsi přišel na toho
Mohykána?“ „Máte to tady napsaný,“ ukázal na zvonek. Pochlubil jsem se
s tím sousedovi. Zasmál se, „jste poslední v řadě, tak jste poslední
mohykán. Děda to snad tisíckrát přepisoval a vždycky pak našel tento
nápis. Pak to vzdal.“ Blížil se podzim, já jsem byl přijat ostatními
jako starousedlík a jednoho dne se objevil vousatý hajný, prý kolik budu
chtít na zimu dřeva.
„Na všechno možné jsem se dědy vyptal, ale toto mě nenapadlo.“ Prý to
nevadí a hrnul se do sklepa. „No, děda toho za zimu moc nespálil.“ A že
by to odhadl na tak tři plnometry, tedy jestli budu chtít. Samozřejmě jsem
přitakal. Přes léto jsem si nechal udělat u branky vjezd pro auto a stání
upravit zatravňovacími tvárnicemi. Teď se to hodilo. Auto to vysypalo na
vjezd a já si to pohodlně odnosil do sklepa. Zima přišla náhle v druhé
půli listopadu. Napadlo okolo deseti centimetrů sněhu a světe zboř se
držel se. Začal jsem topit v krbových kamnech a objevil kouzlo
mihotajících se plamenů za dvířky topeniště. Opravdu, kamna vytopily bez
problémů celý domek. Dokonce jsem stihl vyřídit jeden kontrakt v Anglii.
Měl jsem strach jak to budu bez auta stíhat, ale veřejná doprava fungovala
jako hodinky. Jak se blížily vánoční svátky, byl jsem stále
nervóznější. Hledal jsem a vymýšlel stále nějakou práci abych zahnal
vzpomínky. Třikrát jsem přerovnal ve sklepě dřevo, nepomohlo to. A tak
přišel jedenadvacátý prosinec. Bylo odpoledne, zataženo, poletoval snížek
a teploměr ukazoval skoro šest pod nulou. Vyhrabal jsem ve sklepě pár
malých červených jablíček a snažil se je uvázat na stříbrný smrček
před domkem. Pro ptáčky, ať taky mají vánoce. Po cestě od dědiny se
přibližovala nějaká zachumlaná postava, ze které se posléze vyklovala
poštovní doručovatelka. „Pane Jirsa, mám pro vás doporučený dopis,“
zavolala. „Tak pojďte dál, pod střechu, je otevřeno. Já bych se pro to na
poštu klidně stavil, nemusela jste se s tím sem trmácet.“ „Beztak
musela, kdo by vám přinesl avizo,“ zasmála se. Pod stříškou se ztuhlými
prsty pokoušela rozepnout brašnu. „Potvora, nějak se zasekla,“
prohlásila rozpačitě. Máte ještě hodně roznášení?“ zeptal jsem se.
„Ale ne, vás jsem si nechala nakonec a potom hned do tepla domů.“ „Tak
pojďte dovnitř, já vám udělám teplý čaj na rozmrznutí a v teple
brašna určitě povolí.“ Trochu neochotně vešla dovnitř, pomohl jsem jí
s kabátem a dovedl do obýváku. Stála u kamen a nahřívala si ruce. Jak ji
mám popsat. Hnědovláska, střední postavy, pěkný obličej. Věk –
u ženských to neumím odhadnout. „Dáte si ho z rumem?“ zavolal jsem
z kuchyňky. „Ne děkuji, alkohol nepiji,“ odvětila poněkud stroze.
„Ale já nemluvím o rumu zvlášť, ale v čaji, v tom teple se alkohol
odpaří a zůstane jen vůně,“ oponoval jsem. Přemluvil jsem ji, prý ale
jenom trošku. Donesl jsem čaj, přitáhl křeslo blíže ke kamnům, aby měla
teplo. Držela hrnek v dlaních a ohřívala si je jeho teplem. Usrkla si,
„ten je dobrý, kde jste ho sehnal?“ „Před nedávnem jsem byl služebně
v Anglii, tak jsem si přivezl zásobu.“ „Vy zde bydlíte sám?“ zeptala
se poněkud udiveně. „Ano, jsem vdovec. V loni na štědrý den jsem ztratil
ženu a dcerku,“ řekl jsem snad trochu zastřeným hlasem. Zrudla.
„Promiňte mi, já to netušila,“ omlouvala se. „Nic se nestalo, musím se
s tím vypořádat.“ Dopila, rozepnula brašnu a podala mi úřední dopis.
Podepsal jsem převzetí a nedočkavě otevřel. „Páni inspektoři se
probudili, „ zasmál jsem se. „Doktoři mě už v půli roku uznali za
svéprávného a inšpektorům to trvalo půl roku déle. Vracejí mě
řidičák.“ Pomohl jsem jí obléknout. „Doprovodím vás, venku se už
stmívá.“ Viděl jsem že chce protestovat, ale najednou se jen usmála a
byla zticha. Tak jsem se oblékl a doprovodil ji až ke krajním barákům
vesnice. Zastavila se. „Tak vám děkuji, bydlím hned na kraji u hlavní
silnice.“ Zamyslela se, pak se na mě podívala: „Budete mít na štědrý
den rybu?“ „Ne, pro jednoho je kapr veliký a ty naporcované, no já jim
moc nevěřím, udělám si řízek.“ „Tak to ne, donesu vám na štědrý
den smaženého kapra a bramborový salát,“ pronesla rozhodně. Protestoval
jsem, ale marně. „No tak, když jinak nedáte, ale půjdu vám naproti, ať
to netáhnete sama.“ Podal jsem ji vizitku, „ zavolejte mi než půjdete.“
Zamyšleně se na vizitku podívala, „máte to celý v angličtině?“
„Celý ne, jméno a telefonní číslo je v češtině,“ zasmál jsem se.
Díval jsem se jak stoupá cestou mezi domky. Nevím proč, ale najednou ten
splín ze mě úplně spadl. Ráno na štědrý den jsem vytáhl z krabice
malý stromek, nazdobený, s žárovkami a umístil ho na stolek u okna.
Trochu jsem pouklízel a čekal na telefon. Místo telefonu se ozval zvonek od
branky. Hodil jsem na sebe bundu a šel jsem otevřít. A před brankou stála
doručovatelka v obou rukách tašky. „Tak se mě zdá, že jsme se domluvili
na tom doprovodu,“ spustil jsem přísně. „Nedomluvili, to jsi chtěl
ty,“ – zarazila se a hned se omlouvala, „ promiňte, to mě jen tak
vyklouzlo.“ Odemkl jsem branku, sebral tašky a vracel se do chaty.
Rozpačitě se šourala za mnou. Položil jsem tašky na linku, „ teda to má
být večeře pro jednoho? To nesním ani za týden.“ „Budete muset,“
odvětila. Tak jsem ji hned napomenul: „Správně je budeš muset, nebo to
z venku neplatí?“ „No jak myslíš,“ znovu zrozpačitěla, „já jsem
Květa.“ „A moje jméno si určitě pamatuješ z dopisu. Jenže, to by se
mělo zapít, že? Tak to bude problém, kromě zbytku rumu po tom jak mě
dělali vjezd tady nic nemám a rum samotný já nerad. Tak já uvařím čaj,
jo?“ Pomohl jsem z kabátu a usadil u kamen. Teplo z kamen ji fascinovalo,
nahřívala si ruce a okouzleně pozorovala hru plaménků za sklem. „Chceš
čaj s rumem, nebo bez!“ zavolal jsem z kuchyňky. „Jak chceš,“ ozvala
se. Donesl jsem dva šálky čaje, přiťukli jsme si a napili. „To je
zajímavé,“ začala rozumovat,“ doma taky vaříme čaj, ale má to úplně
jinačí chuť.“ „Toto je čaj, který patří mezi nejoblíbenější
v Anglii. Je z Ceylonu, teda dnes ze Srí Lanky. Na čaje si v Anglii
strašně potrpí.“ Koukla po mě, tak trochu jak se říká po očku, „ na
něco jsme zapomněli, měli jsme se políbit. Teda, jestli ti to nevadí.“
Nahnul jsem se a políbil ji na tvář, „už je to v pořádku?“
„Není,“ namítla věcně, „mají se políbit, oba.“ No, tak jsme vstali
a políbili se. Potvůrka to vzala vážně. Jestli to byl přátelský polibek,
to opravdu nevím. Dopila čaj a že už bude muset běžet domů. Nemůže to
všechno nechat na mámě. Vybalila z tašek krabičky. „Tak tady máš
kapra, tady salát, trochu domácího cukroví a tady takový malý dárek od
Ježíška.“ „Ty jsi se zbláznila,“ namítl jsem, „to je pro celou
rodinu na týden, polovinu si vezmeš zpátky.“ No, hodnou chvíli jsme se
handrkovali a já to jak jistě očekáváte prohrál. Tak jsem ji dal dárek od
mého Ježíška, samozřejmě se bránila, ale pak kapitulovala. Oblékli jsme
se, vzal jsem prázdné tašky a doprovodil ji do vesnice. U prvních domků
jsme se rozloučili a já se šoural domů. Ne, nemyslete si že snad kvůli
loučení nebo tak něco. Zcela prozaicky. Kopeček kluci používali jak
sáňkařskou dráhu a cesta byla uježděná, že dalo práci najít kousek po
kterým se můžu šplhat nahoru. Večer jsem si ohřál jídlo, ještě zbylo
na další den. Usadil jsem se na pohovce, zapnul telku a uzobával cukroví.
Pak jsem si vzpomněl – dárek. Donesl jsem balíček a rozbalil. Uvnitř
byla krojovaná panenka a lístek: „Každý mužský potřebuje ženskou, tak
ať nejste sám.“ Jo, v první chvíli mě to vzalo. Pak jsem panenku posadil
ke stromečku. Uvařil jsem si svoji večerní dávku čaje a seděl na pohovce,
myšlenky se toulaly hned do minulosti, hned do přítomnosti. Začal ječet
mobil. Neznámé číslo. Tak jsem se ohlásil. A hele, ona to Květa. Prý jak
se mám, jestli mě chutnalo a za dárek že ještě dostanu. Čaj že jsem si
přivezl pro sebe a ne abych ho po krabicích rozdával. Jako bych já mohl za
to, co dostala od Ježíška. Chvíli jsme se handrkovali, pak popřáli dobrou
noc a já to vzal vážně. Sbalil jsem vše, uklidil, pozhasínal a zalezl na
kutě. Kupodivu, pokud si ze snu něco pamatuji, zdálo se mi o Květě.
Svátky se překulily do všedních dnů, v práci byla celopodniková
dovolená a zákazníci také dali pokoj. Květa se objevila hned první den po
svátcích, donesla přání k novému roku a že si jde pro krabice. Měl jsem
je nachystané, tak jsem ji pozval na čajový dýchánek. Neodmítla a hned se
uvelebila u kamen. Zatím, co jsem chystal čaj, nelenila a sypala ze sebe
všechny novinky za dobu co jsme se neviděli. Donesl jsem čaj, na talíři
zbytek cukroví co zůstalo a přisedl. Chvíli jsme mlčky popíjeli a pak se
zeptala: „Nechceš se stavit na chvíli na Silvestra u nás? Jenom tak do
devíti, pak naši zalezou do postele.“ Hned jsem oponoval, „ a co když
přijdeš sem, ke mně. Nebo se to pro dámu nehodí?“ Zamyslela se. „Tady
naproti je silvestrovská zábava, ty tam chceš jít?“ Zakroutil jsem hlavou,
„nemám v lásce takové organizované ožíráni, i když mě Lojza
strašně zve. Já raději doma a udělám si večer podle svého.“ Pomalu
popíjela čaj a zřejmě dumala co dál. „Ta dobře, přijdu. Udělám
nějaké chlebíčky a něco k večeři.“ Zaprotestoval jsem, „to nepadá
v úvahu. Štědrý den jsi obstarala ty, tak Silvestr bude v mojí režii.“
Snažila se odmlouvat, ale nakonec kapitulovala. Na druhý den jsem se vypravil
do města. Nakoupit suroviny na oslavu a nějaké kvalitní vino. Napakoval jsem
vše do ledničky a špíže a dal se do uklízení. Ne že bych měl doma
nějak velký nepořádek, ale sem tam to přece bylo potřeba uklidit. Ráno
jednatřicátého jsem se vyštrachal ven, abych uklidil sněhovou nadílku po
nočním sněžení. V dáli se ke mně batolila obtloustlá postava souseda
doktora a za ním jako kačeny zbytek rodiny. „Kde jste nechal
přibližovadlo?“ zavolal jsem na něho. „Ahoj – dole pod kopcem, copak
sem se dá vyjet? Tak jedině pásákem. A jak se daří, vše v pořádku?“
začal se hned vyptávat. Dorazil před chatu, odemknul branku a s celým svým
procesím zmizel dovnitř. Po chvilce se objevil venku, „nechcete přijít
navečer k nám, ať nesedíte sám?“ Usmál jsem se, „jste moc hodný
sousede, ale již mám domluvenou společnost.“ Pozdvihl udiveně obočí,
„no to je dobře, tak si ten poslední den v roce užijte.“ Připravil jsem
jídlo, chlebíčky a jednohubky, víno se chladilo v ledničce, prostě vše
bylo nachystané. Květa se objevila okolo šesté hodiny, samozřejmě
v rukách nadité tašky. „Hu, to je zima, ahoj a nachystej nějaké
talíře,“ spustila hned jak vešla dovnitř. „Prosím tě co zase vlečeš?
Vždyť mám všechno nachystané,“ bručel jsem. „Tys pekl cukroví?“
zeptala se lakonicky a z krabic chystala cukroví na talíře. Tak jsem se
vzdal. Připravil jsem za jejího dohledu večeři, usadili se a dali do jídla.
„To je dobrý,“ ozvala se udiveně, „to mě musíš naučit.“ Vytáhl
jsem z ledničky láhev piva a rozlil ho do dvou sklenic. Mívám v kuchyňce
puštěné rádio spíš jak kulisu rušící ticho, tak většinou ani
nesleduji co hrají. Náhle Květa zpozorněla, „prosím, zesil to!“ Hráli
skladbu z filmu Mamma mia. „To je Abba, tu já zbožňuji,“ vydechla
nadšeně. „Tak, to se mýlíš. Je to skladba od Abby, ale je to z filmu
Mamma mia.“ „Aha, to je možné, slyšela jsem že dělali nějaký film,
ale já byla naposledy v kině tak před dvaceti lety.“ „Mám ten film na
DVD, tak se rozhodni, budeme se dívat na telku, nebo si pustíme film?“
Postavil jsem ji před velké dilema, nevěděla co si vybrat. Nakonec film
zvítězil. Usadili jsme se na pohovce a já donesl ze spíže tác
s jednohubkami na mlsání. Ono cpát se hned po večeři chlebíčky není
zrovna moudré. Zaúpěla, „prosím tě, odnes to nebo já se neznám.
Jednohubky jsou pro mě mor.“ „Tak je nejez,“ namítl jsem. „Copak to
jde, když leží přede mnou?“ znovu zaúpěla. Spustil jsem přehrávač a
vrátil jsem se na pohovku. Zcela, jakoby samozřejmě se zavrtěla těsně
vedle mne a přitiskla. „Nevadí ti to?“ zeptala se šibalsky. „Koukej
raději na film, „ napomenul jsem. Z filmu měla opravdu radost, poskakovala
jako čertík, dusila se střídavě smíchem nebo jednohubkami. Z filmu
neuplynula ani první třetina a tác byl prázdný. Podotýkám, že já jsem
měl z něj dva kousky. „Mám donést jednohubky, nebo chlebíčky?“
otázal jsem se Květy zcela zabrané do filmu. „To je jedno, „řekla
roztržitě, pak se zamyslela, „tak raději chlebíčky, těch já tolik
nesním.“ Donesl jsem chlebíčky a odpoutal její zrak na tác. „Tos
kupoval?“ zeptala se a hned se do jednoho zakousla. „Tak abys věděla vše
je moje samovýroba,“ pochlubil jsem se. Z lednice jsem donesl sedmičku
vína, otevřel a nalil. Květa se poněkud zarazila, že alkohol skoro vůbec
nepije. „Buď úplně klidná, mám jenom tuto láhev a pak na přípitek
třetinku šampusu,“ uklidnil jsem ji. Sedl jsem si vedle ni a ruku jsem si
položil na opěradlo za Květu. Podívala se na mě a stáhla ji okolo ramen.
Přitiskla se, hlavu mi položila na rameno a sledovala film. Nadarmo se
neříká, že ženská stihne dělat více věcí najednou. Květa stihla
koukat na film, pojídat chlebíčky a ještě se ke mně tisknout. Film
skončil půl hodiny před půlnocí, tak jsem to přepnul na televizi.
Blížila se půlnoc, připravil jsem sklenice a donesl šampus. Pak jsem při
hymně otevřel láhev, a připili jsme si. Polibek mě však poněkud vyvedl
s míry. Květa mě náhle objala s tak vášnivým polibkem, že jsem lapal
po dechu. Pak se tiše rozplakala. Rachot ohňostroje přerušil ticho. Dívali
jsme se ode dveří na terasu na girlandy nesoucí se na střechami dědinky.
Podal jsem ji balíček papírových kapesníků, „prosím tě utři se, co
kdyby k nám někdo přišel pogratulovat. Poděkovala a zmizela v koupelně.
A pak začalo ječení mobilu, volali z práce, ošetřující doktor se ptal
jak se cítím, že primář Vorlíček je na chatě vedle, no znáte to. Zvonil
zvonek od branky, Květa se objevila upravená, tak jsme šli otevřít a
popřát si nový rok s doktorem, Lojzem a já ani nevím kdo další se tam
objevil. Akorát jsem měl nehoráznou švandu z toho že jsem se objevil
s ženskou. Mrzlo, až praštělo, tak jsme se urychleně odstěhovali do
chaty. Přiložil jsem do kamen. Květa stála u kamen a jaksi nerozhodně
řekla, „bylo to moc krásné Karlíčku, ale já už budu muset jít
domů.“ „To musíš?“ zeptal jsem se, „já myslel že jsi plnoletá.“
Zajiskřilo ji v očích, „to nemusím, ale…“ zarazila se. Otevřel jsem
dveře do ložnice: „spát budeš v ložnici, já si ustelu na pohovce.“
Poťouchle se podívala, „to musíš, já myslela že jsi plnoletý?“
vrátila mě to. Zatím co se Květa motala v koupelně, rozestlal jsem
postele, převlékl do pyžama a zalehl. Objevila se po hodné chvíli, pouze ve
spodním prádle. Usedla na kraj postele. „Tak už můžeš zhasnout,“
ozvala se zastřeným hlasem. Otočil jsem se k vypínači a zhasnul. Ve tmě
bylo slyšet chvíli šustění a potom Květa vklouzla pod peřinu. Přitiskla
se ke mně hlavou a zachichotala se,“ já už si ani nepamatuji jak se leží
s mužským. Pozvedl jsem lem mojí peřiny a Květa jako had vklouzla pod ní.
Ucítil jsem, jak se ke mě přitisklo nahé ženské tělo. Neměla na sobě
nic, převrátila se na záda, hlavu mě strhla na ňadra a hladila ji. Celý
vzrušený jsem tiskl, hladil ňadra, cítil jejich hebkost, mazlil se
s bradavkami, tiskl tvář v rozkoši mezi ně a cítil jak místo hlazení
mě hlavu chytila a nasměrovala na svoji bradavku. Vzal jsem ji mezi rty, mnul,
lechtal jazykem, když Květa prudce vydechla a tiskla mou hlavu na ňadra. Po
chvíli si přitáhla hlavu ke svému obličeji a začali jsme se divoce líbat.
Její tělo se co chvíli otřáslo, jakoby křečí a přitom vždy prudce
vydechla.
„Nechceš si pyžamo sundat?“ vydechla tiše. Posadil jsem se a rychle ze
sebe pyžamo shodil. Přitiskl jsem se k ní, líbal ouška a tváře a rukou
mazlil ňadra. Tiše řekla, „nečekej že se dnes v něčem shodneme, já
jsem tolik let mužského neměla a ty už jsi to asi taky dlouho nedělal.
Potvrdil jsem všechno polibkem a Květa posunula moji ruku do svého klína.
Zavřela oči a čekala co bude dál. Jemně jsem jí roztáhl nohy do široka a
začal hladit horkou lasturku. Byla krásně měkká, po bocích pokrytá
kučeravými chloupky. Zajel jsem do lasturky svými prsty a ucítil vlhkost.
Postupně jsem se mazlil s okrajem dírky, pak jsem dráždil kamaráda a
pozoroval, jak Květě to není lhostejné. Prudce vydechovala, snažila se jít
lasturkou naproti a posléze trhaným dechem vybuchla ve svém vyvrcholení. Já
už to také nevydržel a vřítil jsem se do svírající se dírky. Nikdy jsem
to nezažil, bylo to něco překrásného, hebkého, mokrého, křečovitě mě
svírajícího. Jako smyslu zbavený jsem prudce zarážel kolík do jejího
lůna, Květa při každém přírazu stonavě vydechla, prsty zaťaté do mých
paží. V blížící křeči jsem zrychloval, lapala po dechu a pak se
sténáním jsem se vyprostil a pokropil bříško. Leželi jsme vedle sebe a
oddychovali. „Miláčku, „vydechla,“ toto jsem ještě nezažila.“
„Měla bys zamířit do koupelny, poněkud jsem tě upatlal,“ namítl jsem
věcně. „Myslíš?“ řekla pobaveně a pomalu se zvedla z lůžka.
V měsíčním světle jsem viděl obrys její postavy mířící do koupelny a
slyšel zvuk pleskajících bosých noh. Vrátila se za hodnou chvíli, vklouzla
pod přikrývku a přisála se na ústa. Cítil jsem chlad vlhkého těla. Potom
zavrtala hlavu do polštáře a než jsem se nadál, spala. Připojil jsem se.
Ráno jsem se probudil, Květa vedle mne měla ještě půlnoc. Oblékl jsem se,
roztopil kamna a dal se do přípravy snídaně. Probudila ji až vůně topinek
a čaje. Rozmžouraně se posadila, v první chvíli se nedokázala zorientovat
kde je. Potom se oblékla a objevila ve dveřích ložnice. „Dobré ráno,“
vydechla nejistě a tiše. „Vítám tě do nového dne a roku
spolupachatelko,“ zahlaholil jsem. „Zkulturni se a hybaj ke stolu, ať to
není všechno studené.“
J. Robbertos – prosinec 2015
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 450
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Orál, anál i klasika. Jak si to budeš přát? Máš to rád zezadu? Já to miluji. Není nic lepšího, když si mě hezky zezadu přidržíš a budeš do mě přirážet ze všech sil. Vlna orgasmů nás nemine.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 452
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA BLANKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Jsem přitažlivá čertice se sametovou kůží a nejraději to mám zezadu. Nejlepší bude, když se mi vystříkáš na záda a já pak nebudu meškat a vykouřím tě do poslední kapičky.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 451
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA SOFIE text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
J. Robbertos
Povidka.cz | Copyrights 2024 Ceník - Vaše reklama na Povidka.cz | info@povidka.cz
Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury