Návrat na hlavní stránku

Povídka.cz povídky psané životem...

Nákaza - 2. Část

Po delší Odmlce, zde přidávám několikrát upravovanou verzi povídky s názvem: Nákaza – 2. Část (snad se bude líbit)…

„Stůj, dál už ani krok!" ozvalo se za mnou. Strnula jsem strachy, nevěděla jsem, co dělat dřív. Chtěla jsem utéct, ale strach mi to nedovolil. Stále jsem myslela na Alexe a na to jak vlastně dopadl. „Kdo jsi?" zeptala jsem se opatrně, doufaje, že mi někdo srozumitelně odpoví.
„Ani se nehni, nebo za sebe neručím! Kdo jsi a co tu děláš?“ odpověděl mi hlas a já stále nevěděla, o koho se v té chvíli mohlo jednat. V dáli jsem ovšem zaslechla řev, který připomínal, jako když někoho porcují zaživa a došlo mi, že to musí být nejspíš ti nakažení paraziti, kteří touží jen po mase a mají nepředstavitelný hlad, jaký si normální člověk v běžném životě nedokáže představit.
Zamrkala jsem a zhluboka se nadechla. Poté jsem se pomalu otočila a pohlédla na záhadného člověka, který měl přes hlavu kápi. Nevěděla jsem, o koho by se mohlo jednat a tak jsem jenom tiše vykřikla; „Prosím, několik mil odsud leží pokousaný kluk, vím, jen jakou barvu očí měl, zeleno-modrou. Je na tom dost špatně! Jedna z těch zrůd, tam venku, ho pokousala a teď je dost možná v ohrožení života. Potřebuje pomoc a já nevím o nikom, kdo by se tam, se mnou, vrátil.“ vyvalila jsem ze sebe, nevnímaje, co by se mohlo dít dál.
„Znáš jméno, toho dotyčného?“ odpověděl mi.
„Alex!“ řekla jsem.
A v té chvíli mi to došlo.
Postava, zahalená v kápi, byla zřejmě Alexův bratr, o kterém mi povídal. Jelikož poté, co zaslechl ono jméno, sklopil zbraň, kterou si přehodil zpět přes rameno a nadechl se, povídaje.
„Možná vím, o koho se jedná, jak daleko je to místo, kde jste se rozdělili?“ poté si otevřel něco, co připomínalo pivo. Též to tak i páchlo a chutnalo, když mi nabídl, abych se napila.
Poté mě odvedl do svého úkrytu.
„Někde se posaď, není to žádný Hilton, ale co by sis v téhle době mohla přát. Máš hlad?“ zeptal se poté, co jsme konečně, asi po hodině, dorazili na místo určení.
„Děkuji, něco bych pojedla.“ odvětila jsem a to už mi na stolečku, z pneumatiky, přistála konzerva fazolí. „Nic lepšího teď neseženeš, ale stále lepší, než být o hladu, nemyslíš?“ ptal se.
„To asi ano, děkuji ti, mimochodem, já jsem Clementine, ale každý mi říká Clem. A jak se jmenuješ ty?“ zeptala jsem se a čekala stejnou odpověď, jako kterou mi řekl právě Alex.
„Těší mě, Clem, já jsem Jack, vážně jsi viděla Alexe? Mého bratra?“ zeptal se najednou Jack a mě v tu chvíli došlo, že právě Jack by mohl být ten jediný, který by mi mohl pomoci, Alexe zachránit.
„Ano, viděla. Dvakrát mi zachránil život.“ odvětila jsem a napila se kávy, kterou mi uvařil, na podivně vyhlížejícím ohništi. Ale jak se říká, stále lepší, než nic.
„Říkal jsem mu, ať nechodí někam daleko, že by to mohlo dopadnout špatně, ale cožpak mě někdy poslechl. Právě, že nikdy. Věřím ti, že ses s ním potkala. On by jen tak svou pušku někomu nedal. A kdyby ano. Ta osoba, by pro něho musela znamenat celý svět. Pomůžu ti! Bude nejlepší, když se vydáme na cestu, jakmile se posilníme, zítra by mohlo být už příliš pozdě.“ odpověděl Jack a mě to neuvěřitelně překvapilo.
V téhle době bych absolutně nečekala, že by se někdo, koho člověk sotva zná, jen tak nabídl, že pomůže, už jen z toho důvodu, aby to nedopadlo tak, jak v tom nejhorším scénáři. Stále jsem totiž věřila, že Alex je natolik silný, že to zvládne a té podivné nákaze se nějak ubrání.
Nikdy se však nevyplatí věřit jen tomu, co se vlastně nikdy nestalo, a co je vlastně poprvé, za celou dobu, co na tomto světě jsme. Tak jsem přikývla, Jack poté dokončil přípravu, asi králíka, nebo nějaké veverky, kterou ulovil, jen aby do sebe dostal nějaké maso a nebyl natolik zesláblý, aby se nedokázal postavit oněm potvorám tam venku.
Zhruba hodinu poté, co jsme se oba najedli, Jack rozhodl, že by byl nejlepší čas vyrazit, abychom tam případně, za úsvitu, dorazili. Pokud má Alex, tedy Jackův bratr nějakou šanci na to, aby přežil, nebylo třeba otálet a vyrazit, jakmile to podmínky dovolily.
V souvislosti, s tím vším, co se teď právě děje, se mi vybavil sen, který se mi před nedávnem zdál.

Byla jsem někde v centru nějakého města, které spíš připomínalo lokaci, která byla několikrát vybombardována, alespoň tomu tak nasvědčovaly budovy, porostlé mechem a kapradím, že to vypadlo, jako by je léta nikdo neobýval. Sem tam se mihla nějaká, podivně vyhlížející postava, nedokážu přesně určit, zda se jednalo o infikovaného, tím sajrajtem, tam venku, s označením SV3A, nebo o obyčejného přeživšího, který se snažil, za každou cenu vydržet co nejdéle. Najít si nějaký úkryt a vyčkat, do té doby, než někdo pošle pomoc. Ať už by se jednalo o armádu, policii, nebo cokoliv jiného. I když v téhle situaci je asi armáda, policie a další obranné jednotky, absolutně k ničemu, buďto se stali obětí infekce, nebo byli sežráni zaživa.
Napadlo mě, že by bylo nejlepší, se někde ukrýt a celé to přečkat, ovšem, pokaždé, když jsem v onom snu, dorazila na místo, které by mohlo vypadat jako úkryt, vždy se stalo něco, co mi řeklo: TADY TO NEPŮJDE, MUSÍŠ JÍT DÁL! A tak jsem tedy šla.
Nakonec jsem dorazila do městečka, kde jsem spatřila skupinu lidí, ale dál už nevím, co bylo, jelikož jsem se, v té chvíli, právě probudila.

„Clem, neusínej mi tu, musíme vyrazit, Alex je tam někde venku a potřebuje naší pomoc.“ řekl najednou Jackův hlas a já se probudila z Deliria, do kterého mě dostala celková vyčerpanost a nekonečné útěky, před x Infikovanými, kteří se mě snažili dostat.
„Máš pravdu, nesmíme otálet.“ řekla jsem, a několik minut později, jsme vyrazili k obchodnímu centru, kde Alex zůstal; Infikovaný, pokousaný a sám, bez možnosti jakékoliv sebeobrany.
„Jacku, myslíš, že bude v pořádku?“ ptala jsem se cestou. Ale Jack neodpovídal. Měl jiné starosti. Každou chvíli se mu něco nezdálo, ať to byla vačice, nebo skunk, nebo jakákoliv jiná havěť, která se v této době pohybovala na ulicích. Proto vždycky křikl: CLEM, ZASTAV SE A BUĎ POTICHU!
Poté udělal pár kroků dopředu, aby se ujistil, zda je bezpečné, v cestě, pokračovat dál.
K ránu, jsme dorazili k onomu obchoďáku, ve kterém jsem naposledy Alexe viděla. Vešli jsme dovnitř, ale nenašli nic jiného, než jen stopy krve a stopy, které nasvědčovaly tomu, že tu došlo k nějakému zápasu. Bylo však vedlejší, jestli mezi dvěma lidmi, nebo mezi člověkem a infikovaným, nebo mezi skupinkou infikovaných, kteří se přetahovali o to, kdo z nich si ukousne to největší sousto, ze kterého se pořádně nasytí, aby měl na několik hodin vystaráno, než opět dostane hlad a rozhodne se, že si chytí dalšího nebohého člověka, který se to snaží celé nějak přečkat. Nezbylo nám nic jiného, než jen doufat, že právě Alex nebyl onou obětí.
Pokračovali jsme v průzkumu, když v tom, co jsme dorazili k regálům, ve kterých se prodávaly veškeré toaletní potřeby, mýdla apod. Na nás někdo promluvil.
„KDO JSTE?“ ozvalo se za námi. A jak já, tak i Jack, jsme zůstali stát, bez hnutí!
„Pomalu se otočte! A ať vidím vaše ruce!“ řekl znovu hlas. Já jsem přikývla a Jack složil svou pušku, kterou krátce poté odhodil na zem.
„Výborně!“ řekl hlas a my se pomalu otočili.
„Kdo jsi?“ ptal se poté Jack. „Já se ptala první!“ vyštěkla na nás.
„Já jsem Jack, tohle je Clementine a přišli jsme sem na pomoc mému bratru Alexovi, který byl pokousaný, těmi bestiemi, co si tu všude vesele pobíhají a sežerou vše, co uvidí! Ať je to kočka, nebo pes, nebo člověk, nebo mrtvola, prostě cokoliv!“ opáčil Jack a dívka, která na nás mířila zbraní, ji sklopila a sundala si kápi, která ji zakrývala tvář.
Nemohla jsem si nepovšimnout jizvy, kterou měla na levé tváři. „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se opatrně. „To je dlouhý příběh. Ale tady nikoho nenajdete. Všichni byli buď sežráni, nebo utekli kam-si.“ odpověděla dívka.
„Blbost!“ vyštěkla sem. „Clem, uklidni se!“ okřikl mě náhle Jack. „Neuklidním…“ podívala jsem se na něho. „…Alex je někde pořád tady a potřebuje naši pomoc a tahle, tahle holka, nás jenom zdržuje.“ dodala poté a čekala to nejhorší.
„Tady není to správné místo, to řešit, následujte mě! Do bezpečí! A nic nezkoušejte!“ řekla a vydala se někam na sever.
„Kam to jdeme?“ ptala jsem se asi v půli cesty, zrovna když jsme míjeli hnízdo infikovaných, kde se množili, jako šváby. „Na bezpečné místo, nemluvte moc, nemají to rádi.“ upozornila nás dívka.
„Řekneš nám alespoň, jak se jmenuješ?“ ptal se poté Jack a doufal, že mu odpoví, namísto toho, aby ho rovnou, na místě zastřelila.
„Penny!“ odpověděla.
Po zbytek cesty, na její tzv. bezpečné místo, nepromluvila už ani slovo.
„Stát!“ řekla náhle Penny a skrčila se.
Raději jsem si řekla, že ji poslechnu a tak jsem se přikrčila také, dokonce i Jack se skrčil. A v pravý čas.
Z protější uličky, od prádelny U Richieho, se vyplížilo několik infikovaných, kteří marně hledali něco, do čeho by se mohli, s chutí, zakousnout. „Tak pojďte vy bestie!“ vykřikla náhle Penny a začala po nich střílet.
To ovšem byla chyba!
Upoutala na nás totiž pozornost a ze všech postranních uliček se vyhrnulo spousty infikovaných, kteří si to nebezpečně mířili až k nám, když v tom.

DING! DANG! DONG!

Asi o pět ulic dál se rozezněl kostelní zvon a infikovaní, kteří si to předtím mířili k nám, změnili směr a vydali se za tím zvukem, který je tolik nalákal.
Nechápala sem to ani já, dokonce ani Jack. Přišlo mi divné, že Penny je nějak v klidu, jakoby to celé měla v plánu, aby to takhle dopadlo.
Pár jich sice zůstalo, ale společnými silami, jsme je zdolali a vybojovali si tak volnou cestu, směrem k úkrytu, odkud Penny přišla.
„Potřebujeme zásoby!“ řekla po chvíli a v Crystal st. 312 odbočila k místní samoobsluze, aby nasbírala nějaké konzervy, léky a další věci, nezbytné pro přežití v post-apokalyptickém světě, který byl zdecimovaný běsnící nákazou, která se velmi rychle šířila.
„Jeden z vás musí hlídat!“ řekla před vstupem do samoobsluhy. „Naberte, co je třeba, já to tu pohlídám, zdá se, že je tu až podezřelý klid.“ řekl Jack a já přikývla, poté jsme, společně s Penny, vešli dovnitř.
„Kdo je vlastně ten Alex?“ ptala se mě, když jsme byli u konzerv, kterých už moc nezbylo. „Někdo, kdo mi dvakrát zachránil život, vděčím mu za všechno.“ odpověděla jsem a přistihla se, že na Alexe stále myslím.
„Clem, to mě mrzí, určitě to byl dobrý člověk. Bohužel, ti nejlepší umírají jako první.“ odvětila a já nemohla nic, než jen souhlasit, i když mě to neskutečně bolelo. „Asi máš pravdu.“ řekla jsem.
Jakmile jsme nabrali zásoby a vypořádali se skupinou infikovaných, jsme se vrátili za Jackem, který si spokojeně zapaloval cigaretu, došlo k nejhoršímu.
„Tak mi tu pracujeme a ty si tu spokojeně pokuřuješ?“ řekla jsem zostra a Jackovi se to příliš nelíbilo. Namířil na nás obě svou zbraní a odhodil, sotva zapálenou cigaretu. „Utíkala si dost dlouho, ale teď je tomu konec!“ zařval z plných plic, že to museli slyšet infikovaní, několik set metrů, od nás. „Jacku?!“ vyjekla jsem překvapeně.
Vůbec jsem nechápala, proč Jack tak náhle otočil. Celou dobu se tvářil, jako přítel, který ti v nouzi vždy pomůže a při první příležitosti na tebe namíří zbraní, že ani nemáš tu šanci odvést pozornost, či provést nějaký protiútok, jen aby si ho zahnal, nebo alespoň zdržel a mohl utéct, někam do bezpečí, kam se jen tak snadno nikdo nedostane.
„Ale prosím tě! Nehraj si na neviňátko, víš moc dobře, o co tu jde!“ pronesl Jack. Já z toho nic nechápala.
„Já to věděla!“ vyjekla náhle Penny.
Strnula jsem, jako kůl v plotě! „Penny, co tím myslíš?!“ ptala jsem se překvapeně. „Clem, on je ze skupiny, která si říká Omega, jsou to sběrači, lovci odměn, lovci hlav. Sbírají přeživší, aby z nich vytrénovali vojáky, kteří, pro ně budou zabíjet infikované a okrádat přeživší! Copak tam zastáváš, Jacku? Důstojníka? Nebo nižší pozici!“ utrhla se na něho Penny. „Naopak zlato, jsem zástupce našeho vůdce a tebe sem hledal dost dlouho, Cora o tobě mluvila od té chvíle, kdy to celé propuklo! A teď za tebe dostanu pěknou odměnu, možná i povýšení!“ usmál se Jack.
To už jsem nevydržela a zastala se Penny. Podívala se na Jacka, a zhluboka se nadechla.
„Jacku, zamysli se. Co by tomu řekl Alex, tvůj bratr, kdyby to teď celé viděl?!“ vyštěkla jsem na něho. Jack se zatvářil poněkud provinile. Sklopil zbraň a odhodil ji. „Možná máš pravdu.“ řekl a pár vteřin na to něco zaskřípalo.
„Jacku, tak co, našel si ji! Odpověz mi, Jacku! Přepínám.“ ozvalo se najednou z jeho kapsy a Jack vytáhl vysílačku. Podíval se na nás obě a stiskl tlačítko, pro odpověď. „Ne, Coro, byl jsem jim na stopě, ale utekli mi, ale najdu je, slibuji!“ řekl do mikrofonu. „Spoléhám na tebe!“ ozvalo se z vysílačky a Jack ji poté vypnul.
„Vypadněte!“ křikl na nás a poté někam utekl.
Vůbec nic jsem nechápala.
S Penny jsme se poté rozhodli, že bude nejlepší zmizet z ulic.
„Pojď, Clem, moje spojka, už určitě bude na místě. Musíme jít!“ řekla a tak jsme tedy vyrazili.
Během pár hodin jsme dorazili do polorozpadlé budovy, která spíše připomínala nějaký skvot, ale byla dost dobře opevněná.
„Penny, kohopak nám to vedeš?“ ozval se mužský hlas. „Jenom další posilu, Davide, jak jde hlídka?“ zeptala se Penny, já tam jen stála, po jejím pravém boku a čekala co se bude dít dál. „Všechno v pořádku, kočko, jen pár infikovaných a nějaká zmutovaná babka. A pár rebelů, kteří se nám snažili ukrást zásoby, ale zahnali jsme je.“ řekl David, který byl zřejmě hlavní strážný ve skupině, kterou Penny vedla.
„Tak se zaměř hlavně na ty rebely, mám takový pocit, že tohle celé je jen začátek. Můžu se na tebe spolehnout?“ ptala se Penny a já to stále nechápala. „Zajisté, neměj obavy, mimochodem, co Thomas?“ ptal se David. „Nevím, neozval se od té doby, co odešel pro zásoby, cestou jsem ho nikde neviděla, ale dáme do kupy skupinu a půjdeme se po něm podívat, na to je ovšem čas, teď musím prvně něco vybavit, pokračuj v práci. Jo a vyřiď Lucasovi, že pokud ho ještě jednou uvidím, že pije pivo, když má noční hlídku, že ho nechám přeřadit do skupiny, která nám tu zajišťuje pořádek a čistotu!“ odvětila Penny. David přikývl a Penny, které jsem byla neustále v patách se vydala směrem do opuštěné budovy.
„Kdo to byl?“ ptala jsem se, když jsme šli po polorozpadlém schodišti, do třetího patra. „To byl David, fajn člověk, a velitel obranné čety, naší skupiny. A Lucas, to je jeho bratranec a zástupce. V jeho nepřítomnosti, nebo když má volno, má obranu na starosti on.“ vysvětlila mi Penny a já už to začínala pomalu chápat.
Ovšem jsem nevěděla, jak bych to měla Penny povědět. Pochybuji, že ona věděla, ke komu vlastně Jack patří. Určitě by ji nenapadlo, že by mohl patřit k někomu, kdo přežívá z neštěstí druhých, že je okrade o jejich zásoby a unese ty nejsilnější, aby z nich udělali vojáky, pro svou vlastní skupinu a zajistili tak její celé přežití, přes tuhle celou situaci, která se právě odehrává.
Pak tu byl ještě Alex. Člověk, který mi několikrát zachránil život a udržoval mě naživu, dokud nedošlo k nečekanému útoku, na který jsme ani jeden nebyli připravení.
Stále jsem si dávala za vinu, že jsem ho neměla nechat jít samotného, pro ty zásoby, které potřeboval. Měla jsem jít s ním a ne si vyspávat do té doby, než mě vzbudí vysílačka, ze které mě jeho zoufalý hlas prosí o pomoc. A když tam dorazím, je už moc pozdě. Sice se mi povedlo, zahnat pár těch bestií, ale neobešlo se to bez následků. Alex na to doplatil a já si čím dál víc myslím, že je to jen a jen moje vina.
Podívala jsem se tedy na Penny, která nad něčím přemýšlela a chtěla jí to všechno vysvětlit, ale jediné na co jsem se zmohla, bylo, zeptat se, co bude dál? Co bude s Alexem, přeci musí být nějaké řešení.
„A co Alex?“ řekla jsem. „Pomůžeme mu, ale musíme si odpočinout, ale ještě předtím, chci aby ses seznámila s moji pravou rukou, jinak srdečně tě vítám v Deltě!“ dodala poté Penny a do místnosti, do které jsme právě vešli, chvíli na to, vstoupila další postava.
„Penny, vnější obvod je zajištěný, Marcus s Courtney to tam hlídají a uvnitř máme několik schopných lidí, kteří by za nás byli ochotni položit život, když by na to došlo.“ řekl hlas, který mi připadal poněkud povědomý. „Tak to jsou skvělé zprávy, ovšem teď něco jiného. Představuji ti nejnovějšího člena, naší skupiny. Musíme ji pomoci, hledá svého přítele, kterého nechala v obchodním domě, pár bloků odsud, ráno se po něm podíváme, ale dnes si musíme odpočinout.“ řekla Penny.
Byla jsem ráda, že se za mě Penny postavila a neposlala mě k ledu, jak to většina lidí, která by to v těchto chvílích udělala. Vážila jsem si toho a pak svůj pohled odvrátila právě k postavě, která vešla do místnosti, ve které asi Penny zřejmě bydlela a vedla veškeré postupy, jsem nemohla uvěřit vlastním očím, natož sluchu, nebo zdravému rozumu, který jsem si snad ještě zachovala.
„Je to možné?“ pronesl najednou hlas, když se na mě postava v kápi podívala. „Jsi to opravdu ty?! Ty žiješ?!“ vyjekla poté a já strnula.
„My se známe?“ zeptala jsem se opatrně, jelikož jsem nevěděla, o koho by se v té chvíli mohlo jednat. „Ehm, vy se znáte?“ ptala se zmateně Penny, která se teď stala obětí nechápavosti. „Nevím.“ odvětila jsem.
Náhle si ona záhadná postava sundala kápi.
„To je nemožné!“ vyjekla jsem…

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…

NÁKAZA 3. ČÁST – JIŽ BRZY








Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám? Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.

je online

Sofie

Jsem přitažlivá čertice se sametovou kůží a nejraději to mám zezadu. Nejlepší bude, když se mi vystříkáš na záda a já pak nebudu meškat a vykouřím tě do poslední kapičky.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 451

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA SOFIE text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Verča

Jedno číslo mi nestačí, chci to pořád a neustále mám chuť na pořádný ocas v moji šťavnaté kundičce. Zajíčci jsou vítáni, ráda zaučím i ty nezkušené.

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 457

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERCA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

je online

Věra

Vystříkej se mi na kozičky a já to pak všechno slížu. Nebo si tě strčím do pusinky a vysaju tě do sucha. Tak jak by se ti to líbilo? A to je jen začátek…

Milenkou ti budu na

909 555 555

a po vyzvání zadej kód 458

(Cena 55 Kč/min.)

...nebo mi pošli SMS ve tvaru:

DIVKA VERA text zprávy... na číslo 909 55 35

(Cena 35 Kč/SMS)

Zobrazit další dívky

Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz

MXTHE


Sex po telefonu
TOPlist

Povidka.cz | Copyrights 2019 Reklama zde | info@povidka.cz

Povídka.cz - hostováno u Mujhost.net. Sex a PORNO VIDEA zdarma. ČESKÉ PORNO a amatéři na domácím videu. Porno. Máte miminko a nevíte co s ním? Zkuste JakNaMiminka.cz. Profesionální vystavování faktur: Faktura online faktury