Riziko povolání
Riziko povolání
Svit plného měsíce ozařoval zalesněnou oblast protkanou spoustou luk, za doprovodu šumění klikatého potůčku jenž hvozd protínal jako rozzuřený had, který za sebou zanechává mokrou a vodnatou stopu. Vytí vlků, jenž z té dálky připomínalo zpěv dávno zatracených duší a kostrbaté stíny stromů, které pohlcovaly pouze ozařující plameny pochodní u cesty. Rodverský les byl v noci velmi zvláštním místem. Bolestivý křik a nářky uplakané ženy dávaly znamení, že něco není v pořádku. Jistě, už je to přeci devátý měsíc. Ta noc jako by jí dokonale utkvěla v paměti. V tu noc ho naposledy viděla, a pak jí ho vzali. Čtyři muži v plátových zbrojích se standartou zlatého lva na modrém podnose, ano, rytíři z Rodveru. Znovu vykřikla. Tolik to bolí, a pak ho uviděla. Vypadá přesně jako jeho otec. Usmívá se, a felčar jen kroutí hlavou. Naposledy vydechla, zaklonila hlavu, a pak už jen tma. ,,Co s ním budeme dělat, otče ? Už jsou to čtyři měsíce co starej Tealon umřel, a Amy ten porod nezvládla…" konstatoval pohublý mladík v bílé tunice hledíc na obtloustlého mužíka v těžké černé robě a rudé čapce. ,,Do sirotčince s ním, kam jinam ?" zabručel brunátný muž a znovu sklopil pohled do papírů. Chlapec došel až k malé postýlce v rohu místnosti, a vyňal z ní vystlaný koš, který skrýval nový život. Nepláče, jen na něj hledí svýma modrýma očima a prohlíží si ho, jako by byl z jiné planety.
O 7 let později…
,,Adriene ! Vrať mu tu hračku !" zahulákala postarší dáma v jednoduchých
černých šatech. ,,Ale on mi jí vzal první !" vztekle jsem dupl a přitáhl
hadrového panáčka blíže k sobě. ,,Nebudu to znova opakovat !" odvětila
nasupeně vychovatelka a vytrhla mi ho z ruky. Odfrkl jsem si a odporoučel se
do rohu. Nesnáším to tady. Všichni se tváří tak šťastně, hrají si a
povídají, tohle není místo pro mě, chci zpět k mámě, a tátovi. Kdo je
vlastně můj táta ? A máma ? Proč jsem tady ? Oni mě nemají rádi ? Jsem
si jistý, že kdybych je znal, mám je rád. Proč jsem zde, a ne u maminky
? Proč…
O 4 roky později…
,,Adriene ? Spíš ?" zašeptal menší šlachovitý černovlasý hoch a dloubl
do mne. ,,Ne, nespím.." sykl jsem a rozhlédl se kolem. Musí být pozdě,
pozdě v noci. Všechny děti už spí, až na mne, Marka a Jonase.
Vychovatelka nás zrovna přišla zkontrolovat a teď je někde v zadních
prostorách. Mark se mne znovu zeptal. ,,Jsi připraven ? Myslím že Jonas už
to má…ukaž, podej mi tvoje prostěradlo…" zamrkal na mne svýma zelenýma
očima. Podal jsem mu poslušně svou přikrývku a ten jí předal dalšímu
rusovlasému chlapci, ten byl vcelku vysoký, a taky o rok starší než já
s Markem. Uvázal mou přikrývku k ostatním, to už jsem byl já i Mark na
svých místech. Plánovali jsme to už dlouho, dost dlouho aby se to snad
konečně povedlo. Smyčka, uzel, přehoz. Během pár vteřin bylo okno
dokořán a prostěradlo z něj viselo dolu. První lezl Jonas, neměl moc
problémů a brzo bylo slyšet tlumené šustnutí jeho noh o dlažbu. Teď
jsem byl na řadě já. I přes to všechno jsem to tu měl rád. Starali se
o mě, dávali mi jíst, a mohl jsem tu spát. Ale oni nejsou moje maminka, a
můj táta. S touto myšlenkou jsem se přehoupl přes parapet a svezl se za
Jonasem. Zeshora se ozvalo prásknutí dvěří a řev. ,,Marku ! Jaktože
ještě nejsi v posteli ?!" zaslechl jsem z dálky za doprovodu ťapkání
bosých chodidel o cestu.
O 3 roky později…
,,Pohni sebou ! Sakra dělej ! Vstávej, jsou nám v patách !" křičel na mne
vychrtlý dlouhovlasý zelenooký chlapec v otrhaných šatech, třímajíc
v ruce koš jablek. Utíkal jsem co mi nohy stačily, míjel jsem spoustu lidí
a snažil se doběhnout Jonase. Slyšel jsem za sebou mužské rozlobené hlasy
a dusot těžkých plátových bot o dlažbu. Nedoženou nás, smyčka, uzel,
přehoz. Dokonale natrénované. Pousmál jsem se a zhoupl se po připraveném
laně na malý balkonek v chudinské čtvrti. Zalehl jsem a se slinami mezi
koutky pozoroval košík plný rudých , lesklých jablek. Přeběhli nás,
vůbec si nás nevšimli. Jonas se na mě zazubil a provokativně sykl. ,,Máš
hlad ?"
O 6 let později…
Bolest. Nevidím na jedno oko. Další tlumený náraz pěsti do mého břicha.
Cítím krev, řine se mi z úst. Ztěžka nadzvednu jedno víčko a pozoruji
urostlého holohlavého muže s černou bradkou v rozervané košili. ,,Tak ty
sis myslel že ti to projde ? Myslel sis to, ty prašivej pse ?!" další úder
byl tentokrát směřován do mého obličeje. Náhle jsem však uslyšel
heknutí a zaskřípání zubama. Muž který mě bil se nyní válí po zemi a
na něm leží Jonas snažíc se ho přetlačit rukama. Neváhám, tady není
místo pro city, volím útěk. Cestu mi zatarasil další muž, prudce sebou
trhnu směrem vlevo a ocitnu se v průchodu do přístavní čtvrti. Nemůžu
zpátky a z přístavu se nedostanu, ale co jiného mi zbývá ? Bolest
chodidel začíná být nesnesitelná. Vidím velkou loď a dělníky jak na ní
nakládají bedny, jedna z nich je otevřená. Není sice moc prostorná ale co
je mi přednější, komfort nebo vlastní život ? Je tu tma. Cítím jak mě
přenášejí. Nemám pojem o čase a po nějaké době slyším řev.
,,Napnout plachty ! Odplouváme !" Hluboce si povzdychnu a do očí se mi
vřítí slzy. Jonas, Mark, máma, táta. Ti všichni jsou teď pryč, a já se
řítím do neznáma. Proč ? Kvůli kousku chleba který by zasytil chudého
sirotka bez rodiny ? Svět je opravdu zvláštní místo…
Druhá kapitola
Nechali mě tu, ani snaha o to mě dostat pryč. Už jen dva roky, a pustí mne odsud. Buď půjdu studovat, nebo mě přidělí jako nádeníka k některé z farem. Zajímalo by mě kde je Adrien s Jasonem. Opravdu je to tam venku mimo sirotčinec tak skvělé ? Opravdu si tam můžeš dělat co chceš ? Došel jsem až na kraj velkého hřiště. Pár stlučených houpaček a prolízaček, tak málo dokázalo rozveselit tak smutné děti. Můžeme za to co jsme ? Sirotci ? Moje máma si mne prý nemohla nechat, protože mám spoustu bratrů a sester, a ona by mne nezvládla uživit. Tohle mi řekli v patnácti letech, ano, do patnácti se s vámi poslušně mazlí a nalhávají vám řeči o tom že vaše maminka musela rychlo odcestovat, a že vás miluje a někde v dáli na vás myslí. Jsou to kecy a levné odpovědi na otázky uplakaných děcek. V patnácti vám skutečně řeknou jak to je, protože v tomhle věku už většina zvládne přijmout tu krutou realitu. Obcházím plot kolem dokola, párkrát zaslechnu své jméno a hned na to následované šuškání. ,,Koukejte se co ten zrádce Mark dělá, vypadá jako šašek.“ zaštěbetala mladší dívka do kroužku svých kamarádů. Jistě, zrádce. Všichni si tu hrají na jednu velkou rodinu, ale já do ní nepatřím, stejně tak jako Adrien a Jason. Ani jeden z nás tu nemá co dělat, Adrienovi rodiče jsou mrtví, moji mě nechtějí, a Jasona vydědili kvůli tomu, že to byl nemanželský syn. Naštvaně nakopnu míč který se ke mně přikutálel odněkud z pískoviště, a v tu ránu uslyším hlasité volání jedné z vychovatelek. „Oběd !“
Povzdychnu si a šouravým krokem se vydám směrem k hlavní budově. Nemám hlad, ale porce pro sirotky nejsou stejně moc velké, takže myslím že jí zvládnu. Kaše, opět ta hnusná lepivá kaše. První tři lžíce jdou celkem snadno, zbytek už se lepí na patro a zůstává mezi zuby. Vstávám od stolu u kterého jsem seděl stejně sám, v půlce cesty mne však zastaví obtloustlý chlapík v černém zdobeném rouchu. Na krku mu visí přívěsek pozlaceného kladívka a na jeho oválné plešce je zasazena mnichovská čapka. Prohlíží si mne svýma jantarovýma očima ze kterých zbyla jen tenká prosvítající linka mezi tučnými víčky. „Ty jsi Mark, že ano chlapče ?“ zabručel a promnul si bradu obtloustlými prstíky. Pomalu a nejistě jsem mu přikývl, otec Parvus se tu nezjevuje moc často. ,,Mám pro tebe překvapení.“ dodal s úsměvem a kývl na znamení toho ať ho následuji. Pokrčil jsem rameny a šouravým krokem se za ním vydal. Možná pro mne má nové ponožky, nebo tričko, tohle je totiž už dost roztrhané. Po zhodnocení svého oděvu ve vlastní mysli jsem s otcem Parvusem došel až ke vstupní bráně, tady něco nehraje, ne to tedy ne, proč mě vede až sem ? Zastavili jsme, až teprve teď jsem je uviděl. Vysoká hnědovlasá žena, vedle ní stojí černovlasý svalnatý muž, zřejmě dřevorubec. Drží v náručí malé dítě, a kolem stojí spousta dalších, napočítal jsem jich sedm, dvě dívky , pět chlapců. Na první pohled rozsáhlá rodina, někoho mi připomínají. Žena se náhle rozplakala a rozběhla se ke mně. Zkameněl sem a otevřel pusu dokořán. To je maminka, moje maminka…
Třetí kapitola
Štiplavý zápach který se mi hromadil v nose značně stěžoval postup kanalizací, podívám se tázavě na Adriena jako bych snad čekal že spustí v hlasitý monolog o tom, který poklop je ten správný. Jdeme už snad půl hodiny, alespoň mne to tak připadá. Bolest nohou za doprovodu nechutného čvachtání při každém kroku mne taktéž moc neuklidňují, už aby jsme byli venku. Adrien se náhle zastavil a ukázal nad sebe kudy prosvítal pramínek denního světla, který probodával zakalenou kanálovou vodu jako šíp letící krkem zbloudilého vojáka. Opatrně začal lézt po žebříku a tlačit zespoda na poklop, chvíli jen něco mručel a ozývalo se pouze skřípavé vrzání, ale nakonec se mu podařilo ho s klapnutím odsunout. Vylezl jsem ihned za ním a rozhlédl se po táhlé ulici, trhovská čtvrť. Všude pobíhají zmatení občané, a spěchají od krámku ke krámku.
Dokonalé místo pro sehnání jídla, a podle kručení v mém břiše usuzuji, že i žaludek s touhle myšlenkou souhlasí. ,,Vidíš to ? Já přijdu k tomu stánku s chlebem, a začnu se ho ptát na to odkud bere mouku, a tak, ty mezitím vem nějakej pěknej bochník, sejdeme se u točny, dobře ? spěšně mi zašeptal do ucha modrooký mladík s černými vlasy staženými do culíku. „Dobře Adriene, ale fakt, ať se nedívá !“ syknu na něj a kývnu, na znamení toho se mladík co před chvíli stál vedle mne přesunul ke stánku s chlebem. Začíná s ním mluvit, pomalu se přibližuji a mé oči spočinou na jediném bochníčku této pečené pochoutky. Ta krásná zlatavá kůrka mi vehnala sliny do úst, musí být tak měkkoučký, tak křupavý. Moje ruce se náhle vynořily z kapes a laply po něm. Ihned se vydávám směrem od stánku do davu, když v tom za sebou slyším řev. ,,Stráže ! Zloděj ! Chyťte ho !" spěšně se ohlédnu a vidím pekaře, rudého vzteky, a Adriena s výrazem bezradnosti, musím utíkat ! Čin byl rychlejší než myšlenka a mé nohy rázem nabraly pohyblivost polekané pumy. Naposledy se rychle podívám za sebe, Adrien běží zamnou, a hned za ním nadávající pekař. Jedna ulička, druhá, notak, mám ho pořád v zádech ? Náhle jsem zaslechl bolestivé křiknutí, prudce jsem se zastavil a otočil. Mého přítele od dětství bije pekař ? Chytil ho, nemůže se bránit, je zmatený, jeden úder za druhým, jestli nepřestane tak Adrien brzo upadne do bezvědomí, cítím strach ale zároveň neskutečné vzrušení. Srdce mi pumpuje jako o závod, zahodím chléb a vrhnu se na něj. Nečekal to a já brzy ucítil surový náraz na pekařovo tělo. Snaží se mne chytit pod krkem, házím sebou jako lapená štika která veplula rybáři přímo do sítě. Netrvá to dlouho a statný muž mne přetlačí a odhodí bokem, to už ale slyším cvakání oplátovaných bot z dálky, kam sakra zmizel Adrien ? Z bloumání mě vytrhlo prudké škubnutí a hrubý stisk mé paže který mě vytáhl na nohy, další náraz mne otočil o celý půlkruh a já konečně nemusím uhýbat pohledem do očí muži v modrošedé zbroji se znakem majestátného lva na hrudi. Pak už jen rána, a tma.
Probouzím se, všude kolem je poházená sláma, v tom šeru vidím jen chladné zdi a orezlé mříže, které mne obklopují jako myš lapenou do pasti. Jako bych na tu stěnu hleděl celé dny a nevnímal okolí, zavrzání pantů mi však dávalo na znamení, že na myš právě došla spravedlnost. Vedou mne dva muži, ne, vlečou po podlaze. Nejsem schopný jít, jen se třesu. Mám strach a hrdlo se mi svírá stejně tak silně jako objetí kamenného obra. Dovedli mne až k malému dřevěnnému podiu uprostřed kterého se tyčil majestátní špalek. Strážný semnou smýkl o zem tak silně, že se mi podlomily nohy, klečím na kolenou zatímco pozoruji jak on rovná mou pravou ruku na hladké sukovité dřevo pařezu. Opodál stojí nějaký muž v černém rouchu, v ruce drží papír a říká cosi o očistě duše. Rozhlédnu se kolem sebe, všude stojí lidé a vzdorovačně pískají, ukazují si na mne, matky se sklánějí ke svým dětem a podávají jim nevábně vypadající rajčata. Stočím slzami zakalený pohled nad sebe. Statný polonahý muž s černou kuklou právě zvedl svůj obouruční meč nad hlavu. Bolestivý řev plný utrpení a smutku protínal ulice Rodveru. Stejně jako černý havran slétl z větve, tak slétla odseknutá paže z těla.
Stejně tak jako chudý pláče, a bohatý se směje…
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Vendula
Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 450
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Marta
Už jsi zažil sex s nadrženou profesionálkou, která má zrovna chuť na pořádný ohon, který bych si hned vzala do pusinky a pořádně ti ho do sucha vykouřila?
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 453
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA MARTA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Týna
Kalhotky jsou zbytečnost. Mám ráda chození naostro, sex kdekoliv a kdykoliv pro mě není problém. Rozdáme si to spolu, máš na to chuť a není nikdo s kým by sis to udělal?
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 459
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA TYNA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
Fallen
