Spojenec z dola 1/1
Část první: Pes
Běžely podél rozbouřené řeky. Deštivé počasí jim znepříjemňovalo
cestu skutečně dokonale. Vymknutý kotník bolel stále více a stejně tak
i otékal. Pomalu už nevypadal jako kotník, ale připomínal pouťový
balonek modrofialové barvy. Ačkoli se Kateřina snažila své přítelkyni
pomáhat s nasazením veškerých sil a podepírala jí, aby musela na
pohmožděnou končetinu co možná nejméně došlapovat, v lehkých botkách
se neběželo (nekulhalo) nic moc dobře. S každým krokem na rozmáčeném a
nejspíš i čerstvě zoraném poli, se ve snaze vytáhnout nohu z bláta
samovolně vyzouvaly. ,,Co bych teď dala za pořádný kecky‘‘ pomyslela si
Kateřina ,,nebo aspoň kloudnou cestu. Ten dnešní den… stále ještě
doufám, že se probudím ze zlého snu a bude krásné slunné jarní ráno a
ne, že se začne ten dnešní podělaný děj odebírat tímto ještě více
podělaným směrem. Proč zrovna já musím narazit na dvě… přinejmenším
zrůdy, za fotku kterých by lecjaký bulvární plátek jistě slušně
zaplatil a které spíš připomínají obludy z Hitchcockova filmu. Za těch
myšlenkových pochodů si sundala střevíce. Lehce oklepala od nečistot
hliněného původu a hodila je pod tričko které si předtím zakasala do
elastických kraťasů. I když byla k smrti vyděšená, příšerně
unavená a na kost promáčená, nedávala ani kapku své emoce znát. Určitě
je to lepší z možností než se nechat zlomit a stát se potravou pro psy.
Dá-li se ten netvor vůbec psem nazvat. ,,Za chvíli musíme být u lesa a za
ním je vesnice. I kdyby nic jiného aspoň se tam určitě najde někdo
s funkčním telefonem a dovoláme se pomoci.‘‘ Pronesla k již chvílemi
bolestí omdlévající Janě Kateřina. ,,Skrze tu zatracenou bouřku není
vidět na krok, ale jsem si jista, že už tu ten les musí být s každým
krokem vidět. Možná se teď dáme trochu doprava, protože podél řeky se
ještě táhne taková dlouhá nudle pole a je možné, že už jdeme podél
něj jen není vidět přes to počasí.‘‘
A měla pravdu… Po necelých dvou minutách brodění bahnitým polem se
začala zjevovat tmavá silueta připomínající vrcholky stromů. I když
proti té černočerné, až by se dalo říci hodně nadmíru zatažené
obloze, se to dá jen stěží posoudit. ,,No konečně‘‘ ztrhaně si
odfrkla. Jana visící na jejím rameni, teď už po většinu času
v mdlobách, změnila na kratičký okamžik svůj zoufalý a bolestí
zkřivený výraz v něco co by se nechalo považovat za úsměv. Inu není
divu, skutečně veselý výraz s bolestmi které prožívala tváří místy
od bahna a vlasem deštěm zplihnutým, plným bodláčí a rákosu, jímž se
byly nuceny prodrat asi tak před půl hodinou, se vážně těžko utváří.
V shluku těchto okolností je každá snaha o takovouto mimiku spíš jen
komické ksichtění než úsměv.
Dokulhaly až na okraj lesa… ,,Musím si na okamžik odpočinout‘‘
pronesla Kateřina. ,,Snad už nás nepronásleduje. A také se ti podívám na
tu nohu.‘‘ Pomohla Janě si sednout na vyvýšený kořen tak, aby se mohla
aspoň trochu pohodlně opřít.
Náhle se zablesklo, jak už se to při bouřkovém počasí stává a pohled
který se děvčatům na kratičký okamžik naskytnul, byl opravdu nanejvýš
znepokojivý. z příšerné siluety tříhlavého psa jen pár desítek metrů
od nich obě naráz zkoprněly, že by se v nich krve nedořezal. Ve stejné
chvíli obě přestaly dýchat a nebyly schopny se ani pohnout. ,,Co budeme
dělat‘‘ vydechla konečně Jana tichým šepotem, že i Kateřina ani ne
dvacet centimetrů od ní si musela část věty domýšlet. Chytila Janu za
dlaň a pevně sevřela. Obě dvě se chvěly, ale v tuto chvíli ne důsledkem
chladného jarního deště, ale z čistočisté hrůzy. Jejich pohledy
koordinovaně směřovaly k místu kde zrůdu spatřily. Skrze hustý déšť a
extrémně černý den nebylo vidět téměř nic a veškeré zvuky přehlušily
kapky vody dopadající na zkraje listnatý les. V tom přišel další blesk a
hnedle dvojitý záblesk světla za ohlušujícího rachotu dvou hromů, ho
doprovázející a opět se dvakrát po sobě osvítila ta tolik děsivá
silueta. Vypadalo to ale, jako by se zrůda ani malinko nepohnula sedící, či
ležící na zemi.
V tom se Kateřina odhodlala. Pomalu a tiše se vydala k místu kde monstrum
spatřily. ,,Počkej‘‘ tiše zašeptala Jana a za ruku ji lehce zatáhla
zpět ,,snad tam nechceš jít.‘‘ Káča na okamžik otočila hlavu a
ukázala před ústy prstem gesto ,,teď mlč a čekej‘‘ a lehce se vymanila
z pevného stisku. Mnohem pevnějšího než obvykle. Po dvou pomalých
opatrných krůčcích se opět zablesklo se zvukovým orchestrem a v tu
chvíli mohla být slyšet na míle daleko dunivá rána. To jak Kateřině
samou úlevou spadl kámen ze srdce.
,,Je to jen keř, jenom zatracenej keř a já málem i kalhotky promočila.
Teda pokud je to ještě vůbec možné promočit, když už na nich není nitka
suchá‘‘ pronesla vesele a Janě tím opět vykouzlila něco jako úsměv
v tváři. ,,Ale teď si musím odskočit, aby za chvíli nebylo realitou co
před okamžikem málem.‘‘ To už Jana vyprskla smíchy, ale vzápětí jí
do očí vyhrkly slzy. To jak se od smíchu oklepala, čerstvě zraněná noha
se přihlásila ke slovu.
Kačka si podřepla a opatrně přizvedla minutu od minuty více se
projevující otok. I fialové zabarvení už bylo pomalu jednou tak veliké
než dole u řeky, tak trochu beznadějně zakroutila hlavou. ,,Už běž, ať
mi tu neuděláš loužičku‘‘ řekla Jana a Kateřina odpověděla jen
pokřiveným úsměvem.
Když dokončila volání přírody za údajným tříhlavým psem, ulomila
z oné bestie dvě větve ve tvaru ypsilon a vyrazila zpět k Janě. Cestou
z větví otrhala lupení a olámala drobné výhonky tak, že náhle měly
obě tvar tupoúhlého L.
Kamarádka měla hlavu svěšenou a mírně se nakláněla ke straně, asi opět
upadala v mdloby bolestí. Ještě aby ne. Ta noha vypadala opravdu ošklivě a
navíc tu cestu kterou s ní byla nucena podniknout, to by dokázalo složit
i pořádného chlapa. Přizvedla Janě dvěma prsty hlavu a lehkou fackou ji
opět přivedla k vědomí. ,,Musím ti tu nohu trochu zafixovat, určitě se
nám pak lépe půjde. Čekají nás tak dva, tři kilometry při okraji lesa a
pak by jsme měli narazit na vesnici. Je to zacházka ale snazší trasa než
v téhle tmě bloudit lesem dokola.‘‘ Sundala si tričko a po chvíli
snažení se jí podařilo ho natrhat na asi deseticentimetrové proužky.
Několika omotala obě větve, aby na už tak dost bolavou nohu moc netlačily a
nezhoršovaly tím bolesti. Zbylými třemi proužky látky obě tupoúhlé
dlahy domácí, respektive lesní výroby připevnila ke kotníku, každou
z jedné strany. ,,Děkuji‘‘ pronesla Jana. ,,Díky si nechej na potom,
jestli budu mít s tebou trpělivost tě odvláčet až někam do civilizace a
raději se začni chystat. Musíme pomalu vyrazit, nebo tu hodláš čekat do
večera s támhletím?‘‘ Ukázala směrem k místu, kde někde ve tmě
stál onen hrůzu nahánějící keř.
Sebrala střevíce. Vyklepala lupení které se nějakým způsobem dostalo do
jedné z bot. Otřela si nohy z nejhorší vrstvy bahenní masky a nazula je.
,,Tady v lese mi už budou aspoň k něčemu dobré‘‘ řekla a pomohla
Janě se postavit na nohu a fialově vyhlížející báň, co vypadala jako
oteklá Milka zahalená v zelenkavém rouše s pěti malými vemínky.
,,Připravena?‘‘ ,,Jako ještě nikdy‘‘ dostalo se jí odpovědi
s lehce pobízivým gestem. ,,Pak tedy jdeme…‘‘ a vyrazily. Po okraji
lesa se šlo o poznání lépe než tím rozbahněným marastem. Přeci jen po
půdě, i když těžce promáčené, ale za to zpevněné letitou sítí
kořenů a spoustou druhů polních trav se pokračuje s mnohem menším
vypětím sil. Ani prudký déšť pod hustě zarostlými korunami stromů,
nedělal takové naschvály a nešlehal děvčata po unavených tvářích.
Pokračovali dál, až se dostali do míst kde přecházelo listnaté
stromořadí v jehličnatou část a kde se pomalu začala připojovat
rozbouřená řeka. Na to, že se blížilo k půl desáté dopoledne, nebylo
slyšet nic z běžného ševelení, křiku ptactva a rachotu aut
z nedalekého hlavního silničního tahu. Snad jen blížící se řeka
chvílemi přehlušila bubnování deště do větvoví.
Když v tom ono šustivé a hučící ticho prořízl příšerný pazvuk
podobný vyjícímu psu, nebo spíše několika psů navzájem se
přelévající. Děvčata na sebe vyděšeně pohlédla. Není moc
pravděpodobné, aby se ve zdejších lesích pohybovala vlčí, nebo snad psí
smečka. A i kdyby. Místní myslivec by se s ní jistě hravě vypořádal.
Nedalo moc práce domýšlet se, co to asi mohlo být. Ten příšerný zvuk
poznaly téměř najisto. ,,Tak co teď‘‘ zeptala se Jana ,,Támhle někde
kousek proti proudu je brod. Jako mladší jsem tam utíkala když mi bylo
nejhůř. Ten klid při šumu listů a vody obtékající několik kamenů
v řece mě dokázal přivést na jiné myšlenky. Musíme jít tam. Když
přebrodíme řeku, tak sakra už musí ztratit naší stopu. Nechápu jak nás
mohl sledovat až sem‘‘ a jak řekla Kateřina také udělaly. ,,Tady ty
tři vrby poznávám‘‘ pronesla ne moc nadšeně. Nedošlo jí totiž, že
v takovém deštivém nečase se řeka mezi kamením a to ještě v poněkud
zúženém úseku bude chovat jinak, než byla zvyklá ze slunných večerů.
Další záblesk doprovázený ohlušujícím hromem který na okamžik osvítil
koryto řeky její obavy ještě umocnil. A náhle opět ono příšerné uši
drásající vytí, zdající se být o mnoho blíže než předtím.
Kateřina pohlédla na svou přítelkyni. ,,Musíme to zkusit. Vrátit se
nemůžeme a na této straně řeky nás jistě brzo dožene a do vsi dojít
nestihneme pokud se nenaučíme létat. Vlez mi na záda‘‘ řekla a opět si
sundala boty a pokračovala. ,,Teď je poneseš ty, já už je nemám kam dát.
Pevně se drž, ale ne zas tak, aby jsi mě uškrtila.‘‘ Pomohla Janě na
svůj hřbet a pomalu vlezla na rádoby klidný okraj rozbouřené řeky.
Víry které se tvořily okolo vystouplých kamenů nevypadaly vůbec lákavě a
ještě o to méně bezpečně. ,,Sakra sakra sakra‘‘ Zaklela Kateřina a
obezřetně se vydala rozvážným krokem k prvnímu z vystouplých kamenů
nad hladinou. Proud, který se jí neustále snažil podtrhnout nohy, byl
centimetr po centimetru blíže ke středu řeky silnější a ani to, že bosky
našlapávala na kdysi dávno možná známém dně na lecjaké ostré kamínky
a nerovnosti jí nebylo moc příjemné, ale přesto pokračovala
s maximálním úsilím.
,,Dobře‘‘ řekla když se konečně chytila prvního ze tří kamenů, co
nyní vyčnívaly nad hladinou. ,,Vážně mě udusíš, jestli mi nepovolíš
to sevření‘‘ zasípala na Janu, která si stejně vyděšená jako Kačka
ani neuvědomila jak moc ji svírá předloktím okolo jejího krku.
,,Promiň‘‘ odpověděla a povolila křečovitý stisk.
Druhý kámen byl asi tak o dva metry dál směrem po proudu, takže se od
prvního odrazila a mocným tempem jako zkušený plavec, pomáhaje si nohama
o nerovné dno, se vrhla blíže ke středu řeky. ,,Tak tohle bylo
o fous‘‘ pomyslela si, když je silně rozvířená voda v řece strhla po
proudu a jen tak tak se chytla konečky prstů druhého kamene, snažila se
přitáhnout dvě ve vodě vlající těla blíž, aby byly schopny dostat se
před kámen a tak se opět přiblížily k protějšímu břehu. Po nemalém
úsilí se konečně zdařilo a opřely se o druhý tak, že je proud tlačil
do zad na něj. ,,Teď budeme muset vylézt a skočit‘‘ řekla Kateřina.
Protože je třetí viditelný nad hladinou pro změnu asi dva metry zpět proti
toku a proud je tam i o dost silnější. Nedokázala by se k němu proplavat
ani jako mistryně světa ve volném stylu. Jana pochopila co se od ní čeká a
chytila se také středového kamene čekaje na Kateřinu, až se na něj
vyškrábe. Když už byla nahoře podala Janě ruku a pomohla jí vylézt a
opět stejná situace. ,,Vyšplhej se mi na hřbet‘‘ No… ono se to snáž
řekne než provádí, protože když stojíte třema nohama na nerovném
kluzkém kameni těsně nad hladinou a navíc na plošce, kde by jednomu
člověku dalo dost práce udržet rovnováhu.
Prásk… Další světelný efekt z hůry teď pro změnu odkryl hrůzný
pohled na okraji lesa. Z toho co Jana zahlédla a tentokrát si byla
stoprocentně jista, že to není keř nebo jiný přelud, až zamrazilo. ,,Je
tady‘‘ vykřikla a i Kateřina se podívala stejným směrem.
Jen možná tak patnáct metrů od břehu řeky svítilo šestero zle
vyhlížejících krvavě rudých očí. ,,Našel nás‘‘ s jistotou
potvrdila Janinu větu. ,,pevně se drž‘‘ dodala a pomohla jí s lezením
na svá bedra. Skok… tak takhle si to určitě nepředstavovala. Chybělo sice
málo, ale i to málo stačilo k tomu, aby nedoskočila dostatečně
stabilně, na okraj rozvášněnou řekou a vytrvalým deštěm zmáčeného
kluzkého kamene. Podklouzla jí noha a sesunula se po kameni jako po kostce
mýdla. Při tom pádu na něj dopadla hrudí a jelikož ještě stále držela
nohy své kamarádky podél boků, nedostala ani šanci náraz jakkoli ztlumit.
Vysykla bolestí a i tím jak jí váha dvou těl vytlačila z plic vzduch, za
doprovodu praskotu tří žeber. Aby to nebylo málo, ještě se udeřila do
hlavy někde v místě pravého obočí a v ten okamžik ztratila vědomí.
Jana velmi rychle pochopila co se děje a že teď je to výhradně jen na ní.
Nezpanikařila. Přehmátla si tak, aby Kateřinu držela pravou rukou
úhlopříčně přes krk a dlaň jí zaklesla do levého podpaží a oběma
nohama sklouzla z jejího hřbetu. Zaskřípala zubama v okamžiku, když se
nohama zapřela o dno. To se nechalo očekávat, vzhledem ke zdravotnímu stavu
její končetiny. Levou rukou začala zběsile pádlovat, aby se nedostali
blíže ke středu prudkého toku, ale naopak se přiblížili ke klidnější
vodě u levé strany. A hlavně ne ke břehu na kterém na ně čeká
jistojistá záhuba v čelistech té příšery. Než ji přeci jen udolal
proud vody, o pár kousků se jí to i povedlo a bylo to dostatečně k tomu,
aby dosáhla na několik volně visících větví z letité vrby na břehu.
I když ani té se v náporu proudu na dvě těla nedokázala dlouho udržet,
pomohlo jí to opět se o nepatrný kousek přiblížit ke klidnějšímu toku
u okraje. Polykajíc vodu, jak se snažila držet Kateřině hlavu nad hladinou
(alespoň občas), se konečně dostala blíž a nahmátla pod vodou pevný bod,
za který už se jednou rukou při okraji dokázala udržet. Byl to nejspíš
kořen oné vrby a nebo jiného poblíž řeky rostoucích stromů. Znovu
zaklesla, tentokrát už jen zdravou nohu o dno a opět vyzvedla Kateřině
hlavu nad hladinu. Kupodivu ještě dýchala, ač v bezvědomí. No na to, že
posledních pár okamžiků trávila víceméně (spíše více než méně) pod
vodní hladinou to byl úspěch.
Jana zvedla hlavu k místu, odkud do vody vstoupily a tam uviděla
žlutobílé, hrůzu nahánějící tesáky v tlamách tří hlav toho odporně
vypadajícího monstra. Zlověstně vrčel. Cenil zuby a nervózně přecházel
z místa na místo. ,,Že by se bál vody? No od psa bych to pochopila. Vím
dobře co úsilí stojí tu mojí potvoru dostat do vany. Jak pochopí, že je
zle, že je čas na koupel začne dělat jako smyslů zbavená. Nápady jak jí
obelstít, tak ty už mi také docházejí. Netuším co se jí honí v hlavě,
když stejně ví jak to skončí. Když (opět) zjistí, že ze sprchy teče
vlažná voda bývá naopak problém ji dostat ven. A další koupání…
nanovo ten stejný koloběh.‘‘
V tom tvor na protějším břehu zacouval pár kroků zpět. Předvedl cosi
jako rozběh, ale v poslední chvíli prudce zastavil těsně na okraji a smetl
do vody trochu drnu z odlamujícího se břehu. ,,To není dobré, on to jistě
nevzdá‘‘ pomyslela si Jana a začala se snažit ručkovat po kořeni blíž
k okraji.
Druhý pokus monstra se stejným průběhem, až na ten závěr. Tentokrát už
se nezastavil a z břehu řeky se odrazil. První kámen… trefa, druhý odraz
ke kameni po směru proudu. Lehce z boku zaťal své ohromné tlapy
s nebezpečně vypadajícími drápy a mocný odraz k poslednímu milníku
mezi ním a protějším břehem který se tyčil pro změnu dva metry proti
toku řeky.
Ale co čert nechtěl. Kinetická energie sto osmdesáti kilového těla při
dopadu, plus ohromná síla vyvinutá při snaze odrazit se správným směrem
k poslednímu záchytnému bodu zapříčinily, že se te prostřední vylomil
ze dna a tak černá chlupatá koule sebou plácla ještě kus před třetím
z nich. Za příšerného vytí třech potápějících se a opět
vynořujících hlav se dostala ve středu řeky do nejsilnějšího proudu.
Ještě posledních pár temp v zoufalé snaze přiblížit se ke břehu
překazil další kámen, už ale ne viditelný nad vodou. Jen vír na hladině
oznamoval, že pod ní je další možná překážka. Psisko se po nárazu
přes něj překulilo po hladině a opět zmizelo pod vodou v rozbouřené
řece. Tak alespoň k něčemu je to počasí pod psa dobré. Nebýt silného
deště a v důsledku toho tolik živé řeky, jistě by se dostal na druhou
stranu. Nedá moc práce domýšlet se co by poté následovalo.
To už ale Jana vláčela Kateřinu na břeh. ,,Musím sebou hodit. V té vodě
jistě nevydrží věčně. O kus dál kde není kamenité dno a řeka je tam
o poznání širší se proud lehce uklidní. Nejpozději tam se dostane ven a
byla by jsem moc nerada, aby nás nachytal stále zde.‘‘
,,Tak se prober Kačeno, nebo ti vrátím tu facku z lesa a to se vsaď, že se
nebudu ostýchat.‘‘ Řekla a nevědomky o jejích zraněních se jí lehce
opřela jednou rukou o hruď. Jistě si dovedete představit, že zlomená
žebra asi trochu bolet budou. Kateřina vyvalila oči, div jí z důlků
nevypadly a vykřikla bolestí.
,,Co se stalo?‘‘ Procedila mezi zuby a levou rukou se chytila za
zhmožděnou hruď. Pravou si přejela po čele v místě kde se udeřila.
Chvíli nechápavě pozorovala krev deštěm rozředěnou, co se jí valila
z rány na hlavě. Nyní ji měla potřísněné konečky prstů. ,,Co by se
mělo dít, učili jsme se potápět‘‘ řekla Jana s úsměvem ve tváři.
,,Jsem ráda, že jsi v pořádku‘‘ ještě dodala a radostně jí objala.
,,JÁÁU…‘‘ ách ta žebra. ,,Promiň, bolí tě to?‘‘ řekla Jana se
starostlivým tónem. ,,Mám dojem, že poslední co si pamatuji bylo prasknutí
v hrudi…‘‘ Na okamžik se odmlčela Káča a s trochu vyděšeným
výrazem se začala rozhlížet okolo. ,,To zvíře. kde je?‘‘
S rozklepaným hlasem řekla. ,,Taky se učí potápět‘‘ opět se usmála
Jana. ,,Ale moc času asi nemáme. Každou chvíli se může dostat na břeh.
Měli bychom vyrazit, jsi schopná vstát?‘‘ ,,Myslím, že to půjde‘‘
odpověděla Kateřina a pomalu se začala zvedat držejíc si při tom žebra.
I ta už se jí začala zbarvovat do modra a odřená kůže, z níž
začínala prosakovat pozvolna krev vypadala velmi nehezky a bolestivě.
,,Takhle se nám půjde o to hůř. Nohy mám v pohodě, ale s tou hrudí,
stále více rozbolavěnou ji nebudu schopna podpírat jako doposud a nebo při
nejmenším nás to jistě zpomalí‘‘ pomyslela si. Tentokrát pro změnu
Jana sundala tričko a odtrhla z něj rukávy a zbytek si navlékla zpět na
tělo. Torso trika na ní vypadalo dost sexi a fakt, že bylo navíc mokré ten
pohled jen umocňoval. Kate nechápavě pozorovala co to vyvádí…
,,Do hlavy jsem se praštila já né ty, tak co to tady blbneš‘‘ Pronesla,
ale Jana dál pokračovala. ,,Nehodlám ti zůstat nic dlužná‘‘
odpověděla s lehkým úsměvem. To už měla jeden rukáv poskládaný do
čtverečku a přiložila ho kamarádce na čelo a druhý použila jako
čelenku. ,,Přeci tě nenechám vykrvácet. Ta rána je docela hluboká‘‘
poskakujíce při tom na pravé noze dodala. Kačka nijak neprotestovala a
přidržovala poskakující Janu, aby neztratila rovnováhu.
,,Tak můžeme?‘‘ Naznačila hlavou směr. Jana přikývla. ,,Budeme muset
pokračovat támhle‘‘ ukázala mírně nalevo od řeky proti proudu. ,,Odtud
je ves zacházka, ale okolo starého hřbitova se dostaneme až k silnici a tam
nás někdo sveze, nebo nám alespoň půjčí mobil.‘‘ Podepřela opět
Janu a pomalu vyrazily.
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Marta
Už jsi zažil sex s nadrženou profesionálkou, která má zrovna chuť na pořádný ohon, který bych si hned vzala do pusinky a pořádně ti ho do sucha vykouřila?
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 453
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA MARTA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Vendula
Do zadečku, do kundičky, na prsíčka nebo do pusinky? Jak by jsi mi to chtěl udělat? Nebráním se žádné pozici a je jen na tobě na co zrovna budeš mít chuť.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 450
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VENDULA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Danka
Mám ráda orální sex, dokážu si ho užívat maximálně a na 100%. Zavolej.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 454
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA DANKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
Alan Beny Sorika
