Autem v německu
„Co to bylo za záblesk?“ zeptala se nervózním hlasem moje
právoplatná manželka. „Ty demente, to byl určitě radar! Radar!“
Čímž ale její lamentování neskončilo. „Panáček smrdí korunou,
nemá ani na zimní gumy, ale na pokuty v eurech, to určitě dá dohromady.
Uvědom si, že nemáme už ani cent, na hranice dojedeme nejspíš na výpary
a ty si klidně jedeš jak kdyby pro tebe žádný předpisy neplatily. Seš
nezodpovědnej až to bolí! Bože za co jsem se to provdala. Matka měla
pravdu když říkala, že s tebou se místo do ráje dostanu leda tak do
prdele!“
„Co furt máš lásko? Jedu padesát, svítím, nevím co to bylo. Třeba jen
někdo na ulici něco fotil?“ zkoušel jsem navrhnout.
„A co by jako kdo na týhle ulici fotil?“ Kateřina se zavrtěla na
sedačce spolujezdce, potáhla z cigarety a pokračovala: „Našeho
vomlácenýho Favouše? To si děláš prdel ne? Říkám, že si jel víc jak
padesát a radar nás vyfotil.“ stála si na svém.
" Kecy, prdy, beďary, jel jsem padesát, nejsem blbej abych riskoval německou
pokutu ne?" snažil jsem se Katce oponovat.
„Času máme dost, otočím to a projedem tuhle ulici znova padesátkou, abys
viděla že nekecám.“ uzavřel jsem.
Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou? Vraceli jsme se
z Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní z celodenního
prolejzání krámů a obchoďáků a tak bych se ani nedivil, kdybych po tý
štrece neměl už takovej cit v noze. Nebo že by únava? Však uvidíme.
Zabočil jsem do první vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a vrátil
jsem se zhruba dva kilometry, kde jsem opakoval týž manévr. Manželka vedle
mě ostřížím zrakem sledovala ručičku tachometru,která se držela za
čtyřicetipěti kilometrech v hodině. I já jsem se snažil jet touto
rychlostí. Ale bylo to marné, najednou to blesklo a naulici ani noha. To byla
samozřejmě voda na manželčin mlýn. Hned spustila: „A je To tady,
určitě jsme v nějaký čtyřicítkový zóně! Sereš na značky,čumíš
co kde lítá a bude z toho akorát mastná pokuta! Proboha za co mě
trestáš?!“
Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový vypínání na
ženský. To by byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul
čudlík,ona by zhasla a zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se
mohla usmívat na celníky. Pak zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla
otevřít vrata na zahradu .....
Po pár vteřinách scifi představ jsme se zase vrátil nohama na zem. Vrhnul
jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že zajedem až na
začátek Pirny a schválně jestli tam bude nějaká čtyřicítka.
„Jo!“ vyštekla na mě. „Máme prachů na rozdávání a budem si
vozit prdel po německu sem a tam, aby se ukázalo, že mám pravdu. To
zrovna..“ To mě ale dožralo tak, že jsem se otočil skoro na místě,
svýrazem šílence v očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce jsem
dojel až za město, kde jsem se otočil a vyrazil zpět. Jel jsem jak
šnektřicítkou. Nikde samozřejmě žádná značka, která by upravovala
rychlost. I němčouři, kteří ve své vlasti opravdu dodržují
povětšinou rychlost mě problikávali a předjížděním mi dávali jasně
najevo, že se seru jak hlemýžď.
Banhofstrasse. Tuhle ulici si asi budu nadosmrti pamatovat. Za nervózního
blikání aut v koloně za mnou jsem jí pomalu projížděl.
Blik!
Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo.
To už bylo i na mou ženu Kateřinu dost, rezolutně se natočila zády ke
mně a celou cestu až na hranice na posléze i domů do Děčína sekoukala
z okénka a nepromluvila ani slovo. Její mlčenlivost trvala ještě skoro
týden. Čas od času jsme spolu sice prohodili pár frází, nutných
k přežití, ale bylo na ní vidět, že vina je zcela na mé straně. Pakse
vše vrátilo téměř do normálu.
Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z práce, vystresovanej tím,
že ještě nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám jí rád a chtěl
jsem jí koupit něco hezkého. Něco co jí mě stále připomínalo. Na
příhodu z Německa jsem už dávno zapomněl a tak mi otevření poštovní
schránky doma doslova vyrazilo dech. Nejsem většinou škodolibej, ale to co
bylo v dopise na úředním papíře, s německou poštovní známkou a
německou zpáteční adresou, mě rozesmálo jako nikdy před tím.
Moje němčina stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že nám byla
vyměřena třikrát pokuta ve výši dvacet euro – při průjezdu
nádražní ulicí v Pirně totiž zdejší policejní radar třikrát
zdokumentoval, že spolujezdec nebyl připoutanej
bezpečnostním pásem!
Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit, zabalit do vánočního papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat až zazvoní ježíšek a má milá Kateřina se posere …
Sponzorovaná sekce:
Máš nejraději, když si tě slečna vezme pěkně do pusinky a krásně tě vykouří nebo dáváš přednost klasice či perverzním hrátkám?
Zavolej nebo pošli sms některé z nás, svěř nám své tajné představy a užij si s námi parádní sex po telefonu teď hned.
Veronika
Máš to rád do obou dírek? Já ano a pokud máš kamaráda, nebudu proti když se přidá. Ráda si to rozdám s oběma.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 456
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA VERONIKA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Sofie
Jsem přitažlivá čertice se sametovou kůží a nejraději to mám zezadu. Nejlepší bude, když se mi vystříkáš na záda a já pak nebudu meškat a vykouřím tě do poslední kapičky.
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 451
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA SOFIE text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Týna
Kalhotky jsou zbytečnost. Mám ráda chození naostro, sex kdekoliv a kdykoliv pro mě není problém. Rozdáme si to spolu, máš na to chuť a není nikdo s kým by sis to udělal?
Milenkou ti budu na
909 555 555
a po vyzvání zadej kód 459
(Cena 55 Kč/min.)
...nebo mi pošli SMS ve tvaru:
DIVKA TYNA text zprávy... na číslo 909 55 35
(Cena 35 Kč/SMS)
Cena hovoru je 55 Kč/min, cena 1 sms v sms chatu je 35 Kč. Sex po telefonu a chat je určen pouze pro starší 18 let. Technicky zajišťuje TOPIC PRESS s.r.o., info@topicpress.cz, www.topicpress.cz. www.platmobilem.cz
John Doe
